OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 11. kapitola

19.09.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 760×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

11. kapitola - „Proč nemluvíš?!“

Diana

„Chazzy?“

„Co?“ trhne sebou a znovu se zakaboní.

„Proč se mračíš?“ prsknu a poposednu si na místě. Prsty si vjedu do vlasů a prohrábnu si svou černou hřívu jako pokaždé, když se potřebuju uklidnit.

„Nemračím…“ zamumlá a křečovitě se usměje, až zkrabatím čelo.

„Něco tě trápí?“ poposednu si k němu blíže a pohladím ho jemně po tváři, zatímco se mu z očí snažím vyčíst myšlenku.

„Netrápí.“ Usměje se už trochu uvolněně a zabalí mě do deky. Jeho starostlivost mě dojímá. Vážně jsem celá prokřehlá, ale vůbec mi to nevadí.

„Nechceš se obléknout?“ nadhodí absurdně, až se zašklebím.

„A jak bychom pak mohli dělat ty sprostý věcí?“ vycením špičáky a začnu mu šeptat do ucha, jak moc bych ho chtěla a co bych s ním ráda dělala. Neberu si servítky, jako upír je určitě zvyklý na jinačí výrazy a rozhodně otrlejší chování, které mu musím dopřát.

„Ty jsi mi ale pěkně sprosté poupátko. Kdo by to do tebe řekl,“ zachraptí a stáhne mě k sobě na klín. Obejmu ho stehny kolem pasu a přitáhnu se k němu. Jsem stále zabalená v dece, takže když mě chce hladit, musí vsunout ruce pod deku. Ihned mě zastudí na holém těle, jak přejíždí dlaněmi od slabin přes břicho až na ňadra a s přimhouřenýma očima sleduje můj roztoužený výraz. Když se zastaví na ztvrdlých hrotech a dráždí je prsty, rozevřu deku a nechám ho, aby se k nim dostal ústy. Jakmile se jich dotkne jazykem, tlumeně vydechnu.  Prožívám ty doteky jako malé týrání. Ten chlad se mnou v téhle situaci dělá naprosté divy. Vjíždím mu do vlasů a snažím se tlumit své povzdechy, protože ve mně narůstá rozkoš a klín se mi rozhořívá nadějí, že brzy budeme jedno tělo.

„Ach, Chazzy!“ Zvrátím hlavu, když jazykem objede obrys a něžně mě kousne do naběhlé bradavky. Kvituju na to slastným usykáváním a začínám se na jeho klíně mírně pohybovat, abych ukojila tu divokou touhu.

„Počkej,“ vydechne chraptivě, když se o něj třu dost provokativně. Pevně mi stiskne boky a zadívá se mi s úšklebkem do očí.

„Ať to neskončí dříve, než to vůbec začne.“ Usměje se a políbí mě.

„Co takhle trochu krve?“ přejede  mi nosem po tváři až ke křivce krku

„Vezmi si, co ti patří,“ zašeptám svádivě.

„Jsem přece tvoje.“ Hladím ho po zádech a nabízím se mu. Hladově se do mě zakousne, až trochu usyknu bolestí, kterou ihned vystřídá rozkoš. Je vidět, že jakmile se mu do úst dostane šťastná krev, není schopný vnímat nic jiného. Je stejně omámený, jako já před chvílí díky jeho feromonům. Tiskne mě k sobě tak silně, že lapám po dechu. Když po chvíli sevření povolí, úlevně vydechnu a nechám ho, aby mi zajel do vlasů. Když mi prsty druhé ruky zabloudí do klína, zoufale se prohnu. Dopřává mi slast z obou stran!

„Sakra, Chazzy!“ divoce zasténám a prohnu se mu vstříc. Kdyby mě tak pevně nedržel, tak bych se mu snad samou rozkoší rozeběhla po pokoji.

„Lásko,“ zašeptám, když mě vynáší každým svým dotekem do výšin. Z rozkroku se mi line velmi příjemný a intenzivní pocit, nemám daleko k výbuchu.

„Chestere!“ usyknu a škubnu sebou v náhlé rozkoši, která se mi rozproudí tělem jako vlna. Deka mi spadne z ramen a já se nabodnu na jeho poťouchlý výraz. Zúžím oči. Neřád!

„Pořád hezky křičíš,“ zaševelí a provokativně mi skousne spodní ret.

„Když ty seš čím dál víc šikovnější,“ zčervenám a skloním hlavu, aby to nepostřehl. Zaposlouchám se do tichého oddechování našich dětí a doufám, že jsem je nevzbudila. Naštěstí ne, spinkají jako nemluvňátka. Ihned ho obdařím vášnivým polibkem, ze kterého mi projede páteří mráz. Přitiskne mě k sobě tak silně, až zaúpím. Je vydrážděný a roztoužený… Přesně takhle ho miluju nejvíc! Musím se od něj trochu odtáhnout, abych se vůbec mohla nadechnout. Dává mi takové majetnické polibky, že se musím zakřenit.

„Bolí to?“ zadívá se na mě tázavě a svůj stisk povolí.

„Ne…“ usměju se.

„Jen jsem nemohla popadnout dech… Jsi krásně divokej.“ Vycením na něj špičáky a znovu se k němu přitisknu. Znovu přes nás přehodím deku, protože mi zuby opovážlivě začnou drkotat. V sebejistém úsměvu pozvedne koutky úst a znovu mě začne trápit svými dobyvačnými polibky. Přitiskne se klínem k tomu mému a dlaněmi mi tře kůži na těle, jako by mne chtěl zahřát. Podle intenzivnějších přitisknutích poznávám, že to dlouho nevydrží. Pomohu mu z kalhot a protože je opět na ostro, navléknu mu pánskou ochranu.

„Líbí se ti černá?“ zazubím se a mlsně se olíznu.

„Tu přímo miluju!“ blýskne očima a padne na znak do peřin. Ihned na něj skočím a osedlám si ho. Škodolibě se usměju, když se na něm pohybuju a líbám ho, koušu, kam se mi zachce. S velkým úsměvem pozoruju, jak se pode mnou propíná a protáčí slastně panenky. Tohle se mi líbí, můžu zpomalit, kdy se mi zachce a trápit ho! Udávám svůj rytmus a když cítím, že se pomalu blíží na vrchol, znovu to stopnu a obdařím ho velmi něžným polibkem.

„Nezlobím tě moc?“ zašeptám mu se smíchem do rtů, když cítím, jak je napnutý a nejraději by mě k těm slastným pohybům donutil násilím.

„Jsi potvora!“ zachraptí a protočí panenky.

„Zdá se, že tohle sis nějak moc oblíbila,“ usykne s námahou. Jen se tomu zasměju a ještě chvíli ho mučím svou nečinností, která ho přivádí k šílenství, než se na něm znovu začnu pohybovat.

„Počkej, až slezeš!“ slíbí mi temně a zaplní vzduch dávnou feromonů, po které mi ihned klesne hlava a smysly se mi rozvíří.

„Přestaň!“ zavrčím a snažím se zuby nehty držet bdělosti.

„Ale já přeci nic nedělám,“ houkne nevinně a zatímco já bojuju s jeho omamnou vůní, chytí mě za boky a začne mnou manipulovat podle svého.

„To není fér!“ prsknu.

„Ty podvádíš!“ Chci se od něj odtáhnout a nechat ho v tom. Zatváří se zděšeně.

„To snad nemyslíš vážně?!“ rozevře do široka překvapené oči a přitiskne mě k sobě

„Sakra, tak mě přestaň obelhávat!“ syknu a když jeho vůně konečně přestane útočit, znovu začnu s těmi pohyby, které ho vynášejí do nebe. Pozoruju jeho tvář, která poukazuje na jeho prožitek. Cítím, jak napíná svaly a připravuje se na rozkoš. Zastavím se.

„Už bys chtěl?“ zamumlám a dívám se, jak se pode mnou zoufale kroutí.

„Ale já ještě ne!“ se smíchem se k němu nakloním a on mě sadisticky kousne do rtu. Nemá rád, když si s ním někdo hraje takovým způsobem. A především, když já nerozeznám meze.

„Zlobíš,“ zavrčí zastřeně a přisaje se mi k zakrváceným rtům. Zabublám mu do úst rozkoší a, když mi ranku zahojí, odtáhnu se.

„Nemůžu si s tebou trochu pohrát?“ zavrčím nevinně, zatímco mu shlížím do černých rozvášněných očí. Znovu začnu s pohyby, po kterých tak prahne a on slastí i úlevou vydechne.

„Chtěla jsem si užít dlouhý milování, ale když ty na to nemáš…“ Odfrknu a udělám z něj na oko slabocha. Opírám se za zády o dlaně a provokativně se na něj šklebím. Čekám, jestli se nechá k něčemu vyprovokovat. Pevně mě chytí za boky. Náhle se nemohu ani hnout. A nakloní se ke mně.

„Co si myslíš, že říkáš?!“ sykne pln upířího hněvu.

„Myslel jsem, že aspoň v posteli s tebou nebude potíž. To bylo jediné místo, kde jsi byla víceméně hodná, ale jak koukám, tak ty časy jsou nenávratně pryč.“ Skloní se a kousne mě jemně do ňadra, až usyknu.

„To od tebe není vůbec hezký,“ fňuknu na oko, ale kousance mu neoplácím. Jsem teďka docela pod parou. Myslí si, že trápím jen jeho, ale to je pěkně na omylu. Kdybych mu chtěla oplatit tu drzost, možná bych to přehnala a byla bych zas jako s Oskarem… A to rozhodně nechci! Nechám ho, ať mě škrábe a kouše, oplácím mu to se vší něžností. Chazzy však místo oplácení polibků mě znovu začne kousat, intenzivněji, jako by s novou vervou. Zatmí se mi před očima, když mi přejíždí po zádech a nechává za sebou jemné škrábance. Když se mi však zatne drápy do boků, usyknu bolestí a varovně zavrčím.

„Co to sakra děláš?!“ zavrčím příkře. Jsem až moc dlouho bez toho, co dělá upíra upírem – mučení. A ta chuť někoho potýrat se zvyšuje s jeho jednáním. Možná si to ani neuvědomuje nebo to dokonce dělá proto, aby mě k tomu vybudil! Což ale nechápu…

„To, co je pro mě přirozené.“ Arogantně se ušklíbne, až nakrčím vztekle nos. Znovu mě začne provokativně kousat od brady na krk, nevynechá ani ramena. A když zas doputuje k mým ňadrům, tentokrát už není tak ohleduplný. Bolestně mu zaryju drápy do ramen, až sebou cukne. Zatnu čelist a snažím se uklidnit, ale bolest ve mně burcuje zuřivost a chtíč po oplácení a mučení. Snažím se od něj odtáhnout, ale místo toho se mu znovu zaryju do čerstvé rány a tentokrát ještě mocněji, až sebou nuceně škubne.

„Tohle … mi … nedělej!“ vrčím skrze zaťaté zuby a snažím se tu pitomou revoltu a upíří náturu udržet na uzdě, jinak bych byla schopná mu ukázat, jak šikovná v týrání jsem. Jen se tomu pousměje a něžně mě políbí na rty.

„Jde z tebe vážně strach.“ Zavrčí mi do rtů a po chvíli, kdy se se mnou zas vláčně mazlí, má ztuhlost přeci jen roztaje. Znovu mu začnu dopřávat ty pohyby a dokazovat lásku, ale už se do toho nevžívám. Mrzí mě, že jsem svou horší část nepohřbila zas až tak hluboko. Něžně Chestera líbám a cítím, jak se blíží do finiše. Sténá mi do rtů, a když se prohne v přicházející rozkoši a zasténá mé jméno, tak já… necítím nic. Jen bodavou bolest v hrudi, protože ve mně dokázal vyburcovat něco, co jsem nikdy vlastnit nechtěla. Cítím uvnitř sebe hlubokou jámu, kam jsem se snažila tu krvelačnost shodit, ale ona beztak přežila.

„Co se děje?“ zašeptá uvolněně a zadívá se mi nechápavě do očí. Stále mu sedím v klíně s podivným nesoustředěným výrazem.

„Špatné?“ Tvář mu protne bolestné zjištění, jako bych mu snad rozervala ego na kusy a skutečně mu způsobila fyzickou bolest. Jako by se pocitu selhání prostě neubránil.

Chester

„Všechno je v pohodě.“ Sleze ze mě a lehne si vedle mě na postel. Dívá se do tmy a dýchá, jako by se nic nedělo. Jako bychom si nevěnovali nejhezčí chvíle dne… Jako by se prostě nic nestalo!

„Chazzy…“ zamumlá a otočí svou tvář ke mně. Tváří se velmi choulostivě a kajícně.

„Nic se nestalo,“ řeknu hořce a uvědomím si, jak se ta odpověď hodí jak na ránu na mém rameni, tak na její "vyvrcholení". Natáhnu si kalhoty a posadím se na kraj postele.

„Jdu si dát sprchu." Protnu ticho, ale nějak se nemám k tomu, zvednout se a jít. Stále nehybně zírám do tmy. Samozřejmě si všimne mého chování a především jí neujde tón hlasu, kterým o této tragédii mluvím.

„Ty se na mě zlobíš?“ Natáhne ke mně celá zkoprnělá dlaň.

„Nezlobím. Nemám proč.“ Odpovím bezbarvě a v duchu přemýšlím, jestli jsem vážně tak neschopný nebo… nebo byl hold Oskar lepší a já už nedosahuju jeho kvalit. Z toho bych si rval žíly. Ovšem když uslyším její náhlý vzlykot, otočím se k ní.

„Proč brečíš?" Posadím se blíž, abych na ní dosáhnul.

„Neplač. Není důvod. Akorát budeš zbytečně krvácet." Stírám jí slzy jako vždycky.

„Jsem pořád ten hnusnej netvor,“ zašeptá panicky a rozechvěje se po celém těle. Nahlas si povzdychnu, když mi do nosu vnikne vůně její krve.

„Dej mi ruku.“ Poslušně ji ke mně natáhne a já se do ní zakousnu. Ovšem jsem natolik zničený, že ani nevnímám, jak chutná. Za normálních okolností bych si to zachraňování zpříjemnil jiným místem, když je přede mnou tak svůdně nahá, ale tohle nejsou normální okolnosti! Když je v pořádku, sama mi ruku vytrhne.

„Díky. Pohlídal bys děti? Musím se… Musím se na chvíli proletět. Vyčistit si hlavu.“ Zhluboka se nadechne a obrátí na mě prosebné šedé duhovky. Jen přikývnu a uhnu pohledem.  Dívám se, jak na sebe hodí černé upnuté kalhoty a své oblíbené, už notně potrhané tričko “Hraju si s ohněm“. Je tak zřízené, že z něj její holá kůže přímo svítí a mně v něm připadá krásná. Obvykle mě přepadá touha, když jí v něm vidím, ale teď? Proč bych se měl snažit, když jsem na nic?!

„Za pár hodin jsem zpět,“ zamumlá než vyskočí oknem. Ani si toho nevšímám, tedy do té doby, než hurónsky vykřikne. Než si uvědomím, co se děje, zaryje se mi do uší tupá rána a po ní ticho, ze kterého mi přeběhne mráz po zádech. Vyskočím na nohy a ženu se k oknu, abych v jediné vteřině byl u jejího bezvládného těla.

„Do hajzlu!“ zavrčím bezmocně. Copak ona přestala i létat? Nebo je možné, že… to udělala naschvál?!

„Di?" snažím se ji probrat, ale nereaguje. Prsty jí hladím po čele a sleduju její mírně se zdvihající hruď. Z čela jí stéká pramínek krve.

„Kurva, co se děje?“ v mžiku je u mě Dick a poplašeně na mě zírá. V modrých očích má naprostou paniku a ani neví, jak by se mé maličké mohl dotknout nebo jí pomoci.

„Já nevím,“ zavrčím a něžně ji přivinu do své náruče. Vznesu se s ní do vzduchu a položím ji na postel. Podle očekávání mne Dick samozřejmě následuje.

„Prosím tě, přines něco na vyčištění těch odřenin a rány, co má na hlavě. Něco bude v koupelně, v lékárničce.“ Zachraptím, zatímco jí jemně přejíždím po těle a snažím se najít, kde si ještě ublížila. Byla to malá výška, ani jako člověk by se nezabila. Jen zmrzačila.

„Tady,“ hlesne. V mžiku je zpět. Ihned jí začnu ošetřovat rány a sledovat její reakce. Nic. Prostě se ani nepohne, jen leží tak, jak jsem ji položil a je v bezvědomí.

„Říkala, že se jde proletět… A pak … spadla. Netuším, co se stalo.“ Dívám se jí starostlivě do tváře a hladím ji po vlasech.

„Chtěla se zabít?“ Hlesne Dick a vjede si prsty do vlasů.

„To přece… To přece není možné!“ prská a vrtí hlavou, zatímco pozoruje její děsivé křehké a vyhublé tělo.

„Nebo že by ztratila schopnost levitace, když teď hladoví?“

„Já doufám, že se zabít nesnažila…“ Byť jen ta představa mě děsí.

„Je možné, že máš pravdu v té druhé možnost. Stále více se podobá člověku, i když jím už nikdy nebude, což … si nechce připustit. Dlouho nelétala, možná ani nevěděla, že už to nejde… Bude z toho mít radost.“ Poušklíbnu se při tom pomyšlení. Raduje se ze všeho, co ji odtahuje od upířího světa a dělá z ní zas pouhou lidskou bytost.

„Nebude…“ povzdychne si Dick.

„Bude jí to chybět. Když byla… Ve své kůži, tak se mnou i Dexem moc ráda prolétávala nebem… Třeba jen tak.“ Pohladí ji po tváři a ustrne.

„Možná by to chtělo nějakého lidského lékaře… Pokud je tedy více jako člověk. Ta její křehké tělo mě … fakt děsí.“ Oklepe se a zatváří natolik starostlivě, až přivřu oči.

„Nebo jí můžeš uzdravit jedem, i když je upír?“ Přikývnu, vezmu ji za zápěstí. Chvíli ho mnu a hladím mezi prsty.

„Možná jí to bude chybět, ale na druhou stranu… Další náznak toho, že je o něco méně upírem. Létání je k lovení nezbytné… a pokud nebude létat, nebude ani lovit," řeknu a zlehka se jí zakousnu do žil.

„Di…“ Vydechne radostně Dick a políbí ji na čelo, jakmile má maličká otevře oči.

„Chazzy, probrala se!“ Halasí a křivě se usmívá. Zúžím oči a prohlížím si její udivený výraz. Jakmile jsem si jistý, že má v sobě dostatek mého jedu, odtáhnu se.

„Jak ti je?“ stará se Dick. Sedí vedle ní a hladí ji po ruce. Občas ji i letmo políbí na tvář nebo hřbet dlaně. Di zkrabatí čelo a otevře ústa, ale nevyjde z nich vůbec nic. Zkusí to znovu a opět neslyším ani hlásku.

„Proč nemluvíš?!“ hodí po mně Dick vystrašeným pohledem.

„Nechceš krev?“ zkouší z ní vymámit alespoň jedno slovo, ale Di stále bezhlasně otevírá ústa a tvář jí protíná větší a větší panika. Pevně sevře dlaně a zoufale se na mě zadívá. V očích se jí objeví slzy.

„To bude v pořádku,“ tiším ji, když vidím, jak zoufale se tváří.

„Jak si můžeš být tak klidný?! Copak nevidíš, že nemůže mluvit?!“ Div, že na mě Dick nevyjede. Chápu ho. Je zoufalý, ale já vím, že čím klidněji budu působit, tím více jí pomohu. Je podivné, že těžko zvládá stres… U ní. U její ďábelské povahy bych to prostě nečekal.

„Di,  neplakej. Bude to dobré. Pokus se prospat.“ Pohladím ji po tváři a setřu další slzy. Bezmocně mi shlíží do očí a já se tvářím, jak nejklidněji dovedu. Po chvíli ji to přeci jen ukolébá a já pevně chytím Dicka za paži.

„Potřebuje teď klid,“ zašeptám, aby mne slyšel jen on. Těžce polkne a panicky se mi zadívá do očí.

„Brzy se tu zase objevím, Di.“ Políbí ji na čelo.

„Všechno bude fajn,“ křivě se usměje a zmizí za dveřmi, protože déle by už tu hru na klid nejspíše hrát nevydržel. Jsem moc rád, že dvojčata poklidně spí. Teď by byl s krmením trochu problém. Di je celá pomlácená a pohyb ji evidentně bolí.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 11. kapitola: