OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 13. kapitola

21.09.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1002×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

13. kapitola - „Copak ty se netěšíš?“

Desire

„Kurva, Desire, proč mi děláš tyhle scény? Já ti přece neublížím!“ Chytí se oběma rukama za hlavu a vztekle, vší silou, kopne do zdi, ze které mírně opadne omítka. Rozechvěju se ještě více.

„Já se bojím!“ pípnu a když se ke mně přiblíží, odtáhnu se, co nejvíce mohu do rohu postele, kde se chvěju jako osika.

„Ubližoval jsi Mikeovi! Jsi jako…“ Nestihnu ani doříct, protože se zatváří tak brutálně, až se mi v žilách pozastaví krev a tupě vydechnu.

„Nejsem jako on!“ Jeho hlas zní tak nelidsky, krutě a neústupně, až se naplno rozbrečím. Nevšímá si mé změny a ještě více nechává tu svou upíří náturu řádit.

„Neubližoval jsem Mikeovi! Nic bych mu neudělal!“ Nikdy jsem ho neviděla tahle vzteklého a naštvaného, není tedy divu, že se mi z krku i zápěstí spouštějí pramínky rudé tekutiny.

„Lásko, jestli tě nekousnu, tak vykrvácíš… Slibuju, že tě to nebude bolet.“ Usykává a zaťatými pěstmi se opírá o měkkou matraci postele. Stáhnu se ještě víc a zavrtím hlavou v nesouhlasu. Přiblíží se ke mně stejnými pohyby, které má šelma a snaží se mě chytit, ale já v poslední chvíli uskočím.

„Mě už tohle nebaví! Nepokoušej mě!“ Modré duhovky jsou zakaboněné a temné, nikoliv chtíčem, ale prastarým upířím hněvem, který přede mnou ještě nikdy neukázal. Divoce vrčí, až mi po zádech přechází mráz. Tříská s nábytkem a buší v hněvu do zdí, jako by se potřeboval vybít. Ale já před ním neustále uhýbám. Před očima stále výjev, jak Dick škrtí bezbranného Mikea… Uhýbám ze strany na stranu, aby se mě ani nedotknul. Mám obavu, že bych mohla schytat ránu pěstí, jak moc je agresivní a jiný. Ovšem pohyb a úskoky mi jdou minutu po minutě hůře kvůli ztrátě krve.

„Ne, Dicku, já nechci!“ Při mém zaváhání mě bez problému strhne do své náruče a pevně přitiskne ke svému ledovému tělu, až vyjeknu. V žaludku mě bodne tak mocně, až strnu v nehybné póze. Před vytřeštěnýma očima se mi komíhají mžitky. Pootevřenými rty se mi dere zadrhávající se vzlykot a já vím, že za pár chvil se nebudu moct ani nadechnout.

„Prosím ne,“ zašeptám, když mě bez problému dostane do postele. Obkročmo se mi posadí na břicho, ale nijak na mě netlačí. Ruce mi pevně tiskne do polštáře, zatímco na mě potemněle shlíží.

„Ne, já nechci…“ šeptám a v podbřišku mě ostře bodá. Maličko se uvolním, když zaplní vzduch svými feromony. Pomalu se mu poddávám, přestože nechci.

„Lásko… Neboj se. Neplakej.“ Pustí mé zápěstí, protože už beztak nemám šanci se mu bránit. Hlava se mi motá z jeho okouzlující vůně.

„Neublížím ti. Miluju tě. Neublížím ti. Nikdy bych ti neublížil!“ Hlas se mu chvěje, když mě jemnými polibky láská po tvářích a slíbává tak slzy. Chci před jeho dotekem uhnout, ale nemám sílu. Padá na mě neskutečná tíha… Ztráta krve.

„Des… Nic tě nebude bolet. Bude ti krásně, věř mi. Prosím, uklidni se. Ubližuješ malému. Ubližuješ i sobě, lásko.“ Jsem trochu klidnější a už jen tiše pobrekávám, ovšem cítím, že jsem tím šokem ztratila skutečně hodně krve. Ten děs byl tak hmatatelný, že jsem před sebou neviděla svého Dicka, ale cizího agresivního upíra. Snažím se uklidnit kvůli malému, ale po chvíli se mi začnou slabostí klížit víčka a nejsem schopná se na nic soustředit. Vidění se mi rozostří a náhle se mi chce spát.

„To snad ne! Desire!“ Zahřmí a zakousne se mi do krku, až vyjeknu. Když však nenásleduje bolest, ale rozkoš a příjemné pocity, pomalu se pod ním uvolňuji a má ztuhlost postupně mizí.

„Dicku!“ vydechnu tiše jeho jméno, když se u mě střídají chvíle, kdy upadám do bezvědomí a momenty, kdy procitám – v žilách Dickovu pulzující lásku, která se mi rozlévá až do slabin. V obou případech je mi krásně a nic mě netrápí. Vnímám jen jeho chladnou blízkost a po dlouhé době se cítím tak dobře a bezstarostně, až se nechci ani probrat.

„Dicku,“ zasténám znovu, když se mi do žil nečekaně dostane vlna touhy a sladkobolné slabosti. Nejraději bych ho objala a přitiskla se k němu, ale jsem natolik ochromená, že se vzmůžu jen na slastné usykávání.

„Už dost…“ zamumlám a protáčím oči, cítím horkost ve tvářích, která se s každým jeho douškem stupňuje. Jemně se mi vloudí mezi nohy.

„Ne!“ zašeptám slastně, ale on mě neposlouchá. Je oblečený, ale i těch pár něžných pohybů, které mi na začátek věnuje, mě naprosto rozechvějí. Snažím se o chabý odpor v podobě rukou, kterými si chci uchránit klín před jeho tělem, ale předem vím, že mi to k ničemu nebude. Líbí se mi to. Neskutečně se mi to líbí a tělo mám v jednom ohni, ovšem ten oheň nepálí jako s Oskarem, ale hřeje a laská. Přesto se trochu bojím toho, co přijde potom. Zda trest, jako vždycky… Snad právě proto se to snažím zastavit, ale není mi to nic platné.

„Dicku!“ Sama sebe slyším vzdychat jeho jméno. Cítím, jak se mu čím dál častěji prohýbám vstříc. Je mi tak slabo a zároveň krásně. Když mám pocit, že už to nezvládnu, projede mým tělem vlna největší slasti a já se pod ním zhroutím naprosto vyčerpaná a šťastná, i když s mírnou obavou, kterou se snažím zapudit.

„Des…“ Vzdychne nadšeně a nebesky modré oči mu jiskří. Jemnými polibky mi zahojí ránu po jeho špičácích a zlíbá mi celý obličej.

„Tak se mi to líbí… Moje šťastná Desire.“ Šeptá a tiskne mě k sobě. Hladí mě po celém těle a opečovává mě rty, jako bych se mu za chvíli měla v té náruči rozpustit.

„Bylo to krásné, viď?“ Rozkošně se usmívá a evidentně je na sebe pyšný. Dlaní mi zajede na podbřišek a přivře oči.

„Náš syn je také spokojený.“ Nosem se mi otře o tvář a jemně mi laská spodní ret, až lapám po dechu, ale nikoliv strachem.

„Neboj se.“ Zašeptá mi do rtů a dál si hraje se vší něžností. Zavřu oči a chci si jeho konání skutečně užít, ale náhle pocítím pád do nepříjemné vzpomínky.

„Ach poupátko, musíš si zvyknout. Láska bolí!“ Usmívá se anděl se zelenýma očima a já ho se vší něhou hladím po temných vlasech a omdlévám díky té jeho temné auře, kterou je opředený. Cítím takovou těžkost celého svého těla, že mi náhle dělá problém i dýchat.

„Polibek za krev… Rozkoš za bolest…“ blýskne vzrušeně očima a … udeří mě do tváře s takovou silou, že tlumeně vykřiknu:

„Ne!“ Jeho smích se mi zarývá do uší a on mě škrábe po zádech i pažích a olizuje mou krev, až cítím ten chlad, hraničící se smrtí.

„Des? Lásko?“ Dickův hlas je starostlivý. Zatímco jsem se topila ve své hrůzostrašné vzpomínce, přestal mě líbat a nyní se na mě ustrašeně dívá. Křečovitě ho obejmu kolem krku a roztřeseně mu zašeptám do ucha:

„Neublížíš mi … nikdy … viď?“ vzlykám. Potřebuju to slyšet z jeho úst… jeho hlasem.

„Nikdy, Desire! Nikdy ti neublížím!“ řekne vážným hlasem a něžně mě uchopí za obličej a políbí mě na čelo. Mazlí se se mnou tak, jak zřejmě nejjemněji dokáže a já se mu tetelím v náručí.

„Nikdy ti neublížím, lásko.  Nemusíš se bát. Věř mi.“ Zavřu oči a nechávám ho, aby mě uklidňoval svým hlasem i doteky. Rukou si zajedu na podbřišek a lehce si po něm přejedu prsty.

„Promiň… Jen jsem si na něco vzpomněla.“ Sklopím oči, protože mu ve tváři znovu vytane vztek. Očividně si velmi dobře uvědomuje, jaká má vzpomínka byla. Vzpomínka na ty zelené divoké oči, které si mě našly i v té nejhlubší tmě a dokázaly mě vyděsit tak, jak nikdo jiný nezvládnul.

„Jsem s tebou… Už je všechno dobré.“ Pohupuje mnou v náručí a tiskne mě k sobě.

„Neublížím ti a ani nedovolím, aby ti někdo ubližoval.“ Políbí mě na obě víčka, až se plaše usměju.

„Měl by sis najít někoho jiného,“ fňuknu a odtáhnu se od něj. Schoulím se do klubíčka. Trápí mě, jak moc mu přidělávám starosti a ubližuju mu, i když on si to nezaslouží. Ubližuju i ostatním… Di i Chesterovi, i když si to nechci přiznat.

„Ale já nikoho jiného nechci.“ Hlesne rozhodným hlasem a znovu mě k sobě přitáhne.

„Miluju jenom tebe.“ Nosem se zaboří do mých vlasů a dlouze se nadechne.

„Jsi moje největší štěstíčko… Ani nevím, kde bych bez tebe byl, Des.“ Přizná a hladí mě po podbřišku.

„Jsem vám všem akorát na obtíž. To těhotenství mě ničí. Ty hormony jsou příšerné. Nedokážu si představit, že to bude ještě trvat takových měsíců! Zblázním se z toho… A ty asi také. Nejspíš jsem nikdy neměla otěhotnět… nejsem na to připravená. Jsem na to ještě moc mladá. Ještě tomu malému nějak ublížím.“ Zakrývám si oči dlaní, aby neviděl mé další slzy, za které by se jistojistě zlobil.

„Miláčku, to není pravda. Vůbec to nemůžeš takhle brát. Kdybys věděla, jaké móresy měla a má Di, tak by ti došlo, že jsi ještě zlatá. Musíš to brát s klidem… Je přeci nádherné, že čekáš naše dítě. Já budu stále s tebou… Zkus se uklidnit a nech se ode mě rozmazlovat. Já tě budu moc rád rozmazlovat!“ Dýchne mi sladce do ucha.

„Jenomže já…“ umlknu. Jak mu mám povědět, že ještě nejsem připravená na to, mít dítě! Je mi přeci teprve sedmnáct! Nemohu a nechci ho mít. Nehledě na to, že zatím to nevypadá, že bych měla být dobrou matkou. Vůbec si na to nedokážu zvyknout, že pod mým srdcem roste naše dítě. Nevnímám jeho přítomnost, natož abych na něj se zasněným výrazem ve tváři myslela. Kdyby nebyly Dickovy doteky, malý by nepocítil, že o něj někdo stojí, že ho má rád.

„To všechno zvládneme, neboj se.“ Přivine mě k sobě s úsměvem.

„Já už se nemohu dočkat… Škoda, že ho nemůžeš cítit. Že nemůžeš cítit, to co já! Jako bys v bříšku měla malá motýlí křidélka, která když jsou spokojená, tak radostně poletují…“ Naprosto šťastně se rozesměje.

„Copak ty se netěšíš?“

„Já nevím…“ Hlesnu upřímně. Dickův šťastný výraz se změní v cosi nedůvěřivého a zoufalého.

„Ty … to … dítě … nechceš?“ dostává ze sebe a rychle mrká, jako by mu bylo do pláče. Uhnu pohledem, protože se nemohu dívat na jeho bezmocný výraz ztroskotance. Mlčím a nevím, co bych mu měla povědět. Nechci mu lhát, ale zas mu nechci ubližovat.

„Takže nechceš.“ Uhodne a jeho hlas je hrubý, zabarvený srdcervoucí bolestí.

„Tak to mě fakt mrzí.“ Odtáhne se ode mě. Tvář má ztuhlou do křivého, zničeného úsměvu a jeho oči jsou naprosto prázdné. Těžce polknu.

„Musím se proletět.“ Oznámí mi a vyskočí afektovaně oknem, jako by neměl stání. Schovám obličej do polštáře a nahlas se rozbrečím. Zklamala jsem jeho, sebe… i to malé. Nechápu, co to se mnou je, ale přijdu si tak citově vyprahlá. Tak prázdná… neschopná dávat lásku. Když se mi otevřou rány, ani to nevnímám, je mi to jedno. Brečím úzkostlivě dál, až z toho nakonec upadnu do spánku nebo snad do bezvědomí díky ztrátě krve?

*

Dick

„Netuším, co mám dělat.“ Skloním hlavu, zatímco se mu zpovídám. Tak moc mě bolí fakt, že Desire naše dítě… nechce!

„Nevím, jak ti pomoct… Di k tomu měla úplně jiný přístup, víš to sám.“ Pokrčí rameny a zatváří se, že je mu mě skutečně líto. Odfrknu. To jsem tedy dopadl!

„Jenže Di je jiná, než Desire… Přijde mi, že fyzicky jsou jedna jako druhá, ale psychicky jsou tak odlišné, jako by neměli nic společného.“ Hlesnu a položím si hlavu do dlaní. Sedíme v kuchyni u masivního stolu a já bych nejraději všechno zničil, rozšlapal a rozdrtil na prach, jaké zoufalství cítím. Chester připravuje další dávku Diiny limonády a mě alespoň hřeje jediné, že má první láska je šťastná, když já sám jsem na pokraji zoufalství.

„Kurva, co to je?“ zamračím se, když v tichu slyším procítěné sténání, které vychází ze sklepa. Otočím se směrem k pevným dubovým dveřím a zúžím oči.

„Ten děvkař tam snad zase s někým vyjebává!“ zaúpím a zavrtím hlavou.

„Proč jsi sem tu Chris bral?“ ušklíbnu se na Chestera, který si mě nedůvěřivě prohlíží. Očima těká mezi mnou a těmi dveřmi.

„Dicku… To nebude Chrisante,“ řekne s výhružnou jistotou, až se zarazím.

„Musí to být Chris!“ zavrčím, protože nikdo jiný nepřipadá v úvahu. Bez dalších slov otevřu po tichu dveře a chci se pokochat sexem, kterého si v tomto domě užívá snad každý, mimo mě. Jakmile však spatřím pár, který se nenasytně oddává svému chtíči, zůstanu prkenně stát na schodech a pozoruju jejich společné vyvrcholení. Tak tohle bych vážně nikdy nečekal…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 13. kapitola: