OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 15. kapitola

27.09.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 758×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

15. kapitola - „Jednu věc mě Oskar naučil...“

Diana

„Jenom tebe, vždyť to víš. A teď ty…“

„K čemu ti to bude? Abys mi měla co vyčítat nebo proč?“ s vrčením zvrátí hlavu. „Nevím, nedělal jsem si čárky. Ani jako člověk, natož jako upír.“ Zašklebí se na mě, aby mi dal najevo, jak absurdní mu tenhle rozhovor přijde.

„Aha, takže tys byl takovej rozdavačnej už jako člověk…“ zamumlám a doufám, že neslyšel mé zoufalé zajíknutí. On je letitý, zkušený upír a já se díky tomu můžu utápět v depresi.

„Bral sis je někdy proti jejich vůli?“ Jakmile to svým zastřeným hlasem vyslovím, dojde mi, jaká je to hloupá otázka. Chester se nemyslitelně zakaboní a oči mu ztmavnou. Jistě vím minimálně o jedné, kterou znásilňoval…

„Proč to tady vůbec řešíme?“ zavře okno a posadí se do křesla, odkud mě s tváří dravce sleduje a mračí se.

„To bylo přeci dávno před tebou. Nic to neznamená!“

„Nemůžu vědět nic o tvý minulosti nebo co?! Nic horšího, než to, co jsem se už dozvěděla to snad bejt nemůže, sakra!“ Prsknu a rovněž se zakaboním. Snad si nemyslí, že se jen tak vzdám a nechám ho, aby mi to tajil!

„Já myslím, že o mé minulosti toho víš více, než dost, nemám pravdu? Více, než já vím o tvé minulosti!“ Nakrčím nos a zúžím oči. Tupě si povzdechne a chytí se za kořen nosu.

„Já vážně nevím, kolik jich bylo… Za tu dobu, co jsem byl člověkem, bych to asi nějak spočítal, ale když jsem se pak stal upírem… To po mně přeci nemůžeš chtít. Nejde přeci o to, kolik jich bylo… Byl to jen sex! O nic jiného nešlo.“ Těžce polknu a snažím se jeho slova vnímat, vážně snažím, ale je to tak těžké vstřebat. Všechno jako by mě rázem rozbolelo a hned se mi hůře polyká a dýchá.

„Měls nějaký… lásky nebo … fakt šlo jen o sex?“ skloním hlavu, abych se mu nemusela dívat do těch odmítavých temných očí. Tiše poslouchám jeho dech snad několik minut, než mě probere zvuk jeho hlasu.

„Tebe.“ Odpoví zvláštním tónem hlasu. Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí. Miloval jen mě? Tvář mi protne nejistý zamilovaný výraz.

„Jenom mě?“ hlesnu prosebně. Tupě přikývne hlavou, ale jeho odtažitý výraz se nemění. Ruce už má pohodlně položené na područkách křesla, nohy uvolněně přes sebe a hlavu přísně vztyčenou. Pohledem se mi zabodává do očí a kaboní se, až z něho jde strach a chlad.

„Je to fakt zvláštní… Nemyslíš? Že já jediná jsem se ti dostala až pod kůži, přestože jsem měla bejt taky jenom tvoje kořist…“ Naivně k němu natáhnu dlaň, když se mu blýskne v očích a tvář mu protne jakási prozřetelnost.

„Trochu zvláštní to je…“ zamumlá nepřítomně a já s ušklíbnutím ihned ruku zase stáhnu. Vůbec na mé láskyplné náznaky nereaguje, tak ať se jde bodnout. Je tak zamyšlený a… zákeřně vypadající.

„Mně ses … líbil hnedka na poprvý, sakra.“ Heknu a ještě se při té vzpomínce oklepu. Jak stál přede mnou jako blonďatý ďábel opředený nebezpečím a sexappealem. Chmurné černé oči mu zářily a probodávaly mě. Sálala z něho sebedůvěra a neochvějná zlovolnost.

„Ale jako začátky byly docela drsný…“ hekticky se zašklebím a panicky rozšířím oči.

„Ty ses mi líbila také hnedka…“ zabručí, ale zádumčivě zírá do okna, až si nejsem jistá, jestli vůbec mluví ke mně.

„Chazzy… Jestli jsem se ti nelíbila… Tak to fakt nevadí.“ Pokrčím rameny a on se na mě konečně otočí a usměje se.

„Líbila ses mi… Líbíš se mi stále. Hrozně mi připomínáš…“ Úsměv z mé tváře vymizí. Jeho oči ztmavnou. Chester se omluvně ušklíbne, zatímco já se snažím bojovat s tím šokem. Třeba myslel někoho jiného… Přeju si naivně.

„Koho ti připomínám?“ Můj hlas je obezřetný a hlubší než obvykle.

„Tvoji matku…“ Přizná nerad. „Jsi jí snad čím dál více podobná…“ Moje maminka… Pažemi si obejmu kolena a hlavu si položím na ně.

„Byla jako já i duševně?“

„Ne, byla spíše jako Desire.“

„Mluvila … Mluvila někdy o nás… O svejch dětech?“ Moji rodiče přeci museli bojovat… Přeci by se jen tak nevzdali! Po někom tu cílevědomost a bojovnost musím mít!

„No ano, její holčičky! Mluvila o nich … tedy o vás dost částo. Měla hodně silný mateřský cit, ten máš zřejmě po ní. Pro děti byla schopná udělat … cokoliv.“ Visím na něm očima a hltám každé slovo se zasněným výrazem, přestože o mých rodičích mluví jejich vrah, ovšem on je jediný, který mi o nich může povědět.

„Co ti … Co ti ještě říkala?!“ vyhrnu se zájmem.

„Už nic. Pak … už jen prosila.“ Odmlčí se, až mi po pokožce proběhne strach a jízlivá bolest. Zavřu oči, aby neviděl, jak moc se mi chce brečet a kopat kolem sebe.

„Nikdy tě nenapadlo ji ušetřit?“ řeknu po chvíli do ticha pokoje. „Pokud se ti líbím já… Tak i ona tě musela zaujmout. Nikdy ti jí nebylo líto?“

„Bylo…“ připustí potichu, jako by to byla nějaká potupa. „Další věc, kterou máš po ní… Schopnost vyvolávat v upírovi pocity, které by nikdy neměl cítit. Nebýt Oskara, asi bych nakonec couvnul.“ Pevně zatnu pěsti a děkuju tomu, že jsem měla možnost svého učitele tolik týrat a mučit.

„Oblíbil sis jí?“

„Pokud se to tak dá říkat… Musíme se o tom bavit?“ Je náhle tak moc neochotný.

„Sakra, jasně, že se o tom musíme bavit!“ prsknu nabubřele a nedám mu možnost, aby z toho rozhovoru vyklouznul.

„Takže se ti líbila?!“ doluju z něj svérázným hlasem a probodávám ho odhodlanýma očima.

„Byla … přitažlivá.“ Ušklíbnu se tomu.

„Tak sakra proč ses do ní taky nezamiloval!“ zavrčím na něj vztekle, abych potlačila to zoufalství a bolest, které mi v hrudi tepe. Pocity, které bych cítit jako upír neměla, se derou na povrch. Ale já už se tak dlouho necítím jako upír a tohle… Mě ničí.

„Protože upíří se nezamilovávají!“ šlehne po mně krutým pohledem a vycení afektovaně špičáky, až sebou trhnu.

„Já nemám nic takovýho na povol, jestli ty jo, tak já fakt ne!“ sykne a zapomene na výchovu, kterou mu dal Oskar. I do mě cpal, že musím mluvit spisovně… A o to víc jsem ho provokovala svou nespisovnou mluvou a nutila ho, aby ji poslouchal a trpěl i psychicky.

„To stačilo! Přednáška skončila!“ zavrčí důrazně a zvedne se z křesla, zatímco já jsem se stačila stáhnout do sebe s bolestným ušklíbnutím.

„Sakra, ale do mě ses přece zabouch, ne?! Miluješ mě a to seš upír!“ probodnu ho ohnivým pohledem. „Když byla stejná, tak proč ses sakra nezamiloval i do ní! Proč jsi ji nezachránil!“ zavřu na něj běsnivě a nedbám jeho hněvu, který kolem něho sálá jako temná aura, toliko podobná té Oskarově.

„Nebyla stejná!“ štěkne příkře. „Už jsem ti říkal, že byla jako Desire!“

„Ty ses do ní zamiloval!“ vykřiknu svůj výstřel na slevo a podle jeho výrazu, náhle tak plného bolesti a něhy, mi to dojde. „Ty ses do ní zamiloval… Tys ji miloval!“ zalapám po dechu už s jistotou.

„Tohle Oskar nevěděl,“ ušklíbnu se příkře a pocítím v sobě tak intenzivní žal, že kdybych vstala, zřejmě by se mi podlomila kolena.

„Byl by z tebe zklamaný… Ach, tuze zklamaný.“ Zákeřně se do ticha zasměju. Na oko jsem teď upírem tolik podobným svému Oskárkovi. Na povrchu to nejsem já. Zatlačím bolest hluboko do sebe, tak jako po každé. Chester zúží oči do znatelných štěrbin, ale neřekne nic.

Chester

Nemám chuť jí vysvětlovat, jak to bylo. Nechci na to vzpomínat. Dostala ze mě víc, než jsem chtěl. Opět! Nechápu, jak to dělá, že ze mě nakonec stejně všechno vytáhne.

„Pojď ke mně.“ Natáhne ke mně dlaň v náznaku zamilování, ale tvář má strohou jakéhokoliv pocitu. Posadím se k ní a mlčky ji pozoruju. Když pominu ty šedé oči, je to přesně ona. Ze začátku jsem si to neuvědomoval, i když podvědomě nejspíš ano, ale… ty sivé duhovky dost matou. Dávají obličeji úplně jiný výraz. Vzpomenu si, jaké pohyby dělává, když se upravuje před zrcadlem. Stejné jako její matka… Když jsem ji takhle viděl, bylo to snad poprvé, co jsem si tu podobnost začal doopravdy uvědomovat.

„Sakra, nad čím dumáš?“ Hlesne zdráhavě a zúží oči. Přistiženě sebou trhnu. Asi jsem se zamyslel zbytečně dlouho.

„Nad ničím podstatným…" Jemně mě chytí za ruku a prstem začne obkreslovat mé tetování v podobě ohnivých plamenů, které se mi táhne od zápěstí téměř až po lokty.

„Jmenovala se Eleanor… Určitě jsi to věděl.“ Při vyslovení jejího jména sebou znovu neznatelně trhnu. Je to tak dlouho, co jsem ho neslyšel někoho vyslovit. Všechno se to vrací jako bumerang. Všechno to potlačované a skryté zase vyplouvá napovrch.

„Jaks jí říkal?“

„Jak bych jí měl říkat?" Očima hypnotizuju její prsty, jak přejíždějí po mé kůži. Je to tak příjemné, ten osvobozující příjemný dotek.

„Mně jsi říkal Maličká… Jaks říkal jí?!“ S dětinským vztekem se na mě zamračí a nutí mě k odpovědi.

„Také tak nějak… Už si nevzpomínám.“ Zamumlám a raději se upnu k tomu doteku, který mě z její strany tak moc uklidňuje.

„Byls… hodně zlej? Zlejší než mě, když jsem tady byla první dny?“ Na tuhle otázku odpověď zná, za tím bude ještě něco jiného. Prudce se jí vymaním a postavím se.

„Proč se mě na to ptáš, když víš, že to období, kdy jsem byl s Oskarem, jsem byl o dost horší! Nehledě na to, že když tu ještě byl, stačil tě o všem informovat sám!“ odfrknu zhnuseně.

„Jo… To stačil.“ Zákeřně se usměje, až musím odvrátit zrak.

„Říkal, že sis hodně zakládal na tom, abys jí měl vždycky jenom pro sebe. Můj táta byl prej ten ohnivější. Měl prej podobnou povahu jako já a Oskara … bavilo ho krotit. Ale ty … Ty jsi měl prej až běsnivej vztah s mou mámou.“ Hlas se jí zadrhává, ale nahrazuju to vrčením, až nevím, jestli to na ni nějak působí nebo z ní zas mluví ten cynismus.

„Zavíral ses s ní prej rád do týhle ložnice… Oskar byl děsně nesvůj, když nekřičela bolestí. Ale to prej bylo hodně málo. “ Divoce se ušklíbne a blýskne očima.

„Sakra, proč jsi jí chtěl mít vždycky o samotě… Na to pitomý hraní? Na lásku? Aby sis mohl užívat svou rozkoš bez toho, aby ti Oskar říkal, jak to máš dělat?"

„Vidím, že ti toho stihl říct dost, tak co chceš ještě po mně?!" Jsem mírně nervózní a tak se raději otočím k oknu. I když být k Di zády, není zrovna nejlepší. Když ji to popadne, nemůže si před ní být jistý nikdo…

„Myslím, že Oskar přeháněl. Nevěřím všemu, co mi nakecal.“ Naivně doufá, ale kdyby věděla, že to bylo ještě horší. Kdyby věděla všechna ta zvěrstva, které jsem Eleanor prováděl…

„Proto jsem chtěla slyšet tvou verzi… Prosím.“

„Přece jsi viděla ty fotky, ne? Oskarova škola je na nich zachycena velmi důvěrně.“

„Jestli mi o tom sakra nechceš říct, tak potom nemá cenu o tom mluvit. Nejspíš si byl fakt děsnej kretén, co si mučením zvedal svý nicotný ego. Vážně skvělej nemilosrdnej a zlej hajzl. Obyčejnej krvelačnej vrah!“ Sykne. Její trpělivost je u konce. Nikdy nebyla trpělivá, natož aby ze mě s poklidem dokázala něco dolovat. Čekal jsem, kdy vybouchne.

„Pokud ti to pomůže, tak pokračuj,“ řeknu klidně a otočím se k ní zády očekávajíc, zda se na mě vrhne. Vlastně si na mě tu svou zlost nikdy ani pořádně nevybila, tak nyní má šanci. V šedých bojovných duhovkách se záštiplně blýskne, když podpořím ten hněv v jejím nitru.

„Ty seš tak nechutnej bezcennej upír! Proč jsi mě tenkrát raději nezabil, ty hajzle?! Ušetřil bys mi tenhle zasranej život!“ Zařve běsnivě a vrhne se na mě, až mě svou rozvášněností strhne na tvrdou kamennou podlahu. Pěstmi mě slabě buší do hrudi a já se nebráním.

„Měl jsi mě zabít!“ S nesmírným vztekem a nenávistí mi pohlédne do tváře a mně bodne v hrudi.

„Jak jsi jí to mohl udělat, když jsi do ní byl zamilovanej! Proč jsi jí nenechal žít! Ona měla žít!“ Ta panika se v jejím hlase protíná s hříšným vztekem a zoufalstvím. Drápy se mi zatne ze zadu do krku a já se prohnu v intenzivní bolesti. Zřejmě byla vážně učenlivá žačka mého stvořitele.

„Nenávidím tě! Nenávidím tě!“ Bolí to čím dál víc, ale teď nemám na mysli tu ránu, kterou mi dělá svými drápy, ale tu příšernou bolest v hrudi. V beznaději se mi opře o rameno a rozbrečí se v dlouhém bezmocném vzlykotu.

„Nedokážu tě nemilovat…“ Štká mezi slovy a já nevím, jestli by se mi mělo více ulevovat nebo bych měl také začít zoufat, protože jsem jí způsobil taková muka. Čím více přestává být upírem, tím více na ni tyhle lidské emoce platí a mučí ji. Po několika dlouhých minutách s krutým výrazem ve tváři smete slzy a škodolibě se na mě zadívá.

„Možná bys chtěl okusit to, co si se mnou užíval Oskar,“ sykne hravě a pohrouží se mi špičáky tak hluboko do krku, že zasípu. Téměř se mi z té bolesti zamotá hlava. Držím, oči přivřené, v nejhorších návalech bolesti, kdy mi na čele raší krůpěje potu, je křečovitě tisknu k sobě a hlubokými nádechy a výdechy se snažím alespoň trochu vydýchat a nepropustit ani jeden sten, i když se mi to občas úplně tak dobře nedaří. Od ran se mi do těla rozlévá palčivý žár s pocitem sypající soli do mých rozšklebených ran. Po celém těle mě bodá tisíc jehel - opakovaně se mi zabodávajících hluboko pod kůži. Pod ztrátou krve mě celé tělo brní a začínám chvílemi ztrácet vědomí a cit v končetinách. Vzmůžu se akorát na jediné - místo, abych se ji od sebe snažil odstrčit, namáhavě ji obejmu a přitisknu k sobě.

A to ji evidentně probere. Odtáhne se ode mě a s krvelačným chtíčem se mi zadívá do očí. Šedé oči jako by jí tepaly násilím a přemírou krve, kterou ze mě dostala. Když se ke mně opět skloní, zhluboka se nadechnu, avšak ona ze mě už nepije. Jen mi rány hojí. Zůstane na mě sedět a křivě se usměje.

„Sakra, jak ti je miláčku?“

„Bylo mi už lépe…“ zachraptím s námahou a musím si odkašlat, protože napoprvé ze mě vyjde jen nesrozumitelný sípot. Jazykem se snažím přejet si po oschlých rtech a ztěžklou rukou si stírám pot z čela, protože mi stéká a štípe mě v očích. Zavřu víčka a naprázdno polykám ve snaze zmírnit žalostné tepání a bolest v krku. Skloní se ke mně a drápem mi surově přejede přes tvář, až mi udělá krvavý šrám.

„A jak se ti líbí moje hraní?“ zapřede jako zvídavá kočka a ránu mi zas zahojí.

„Tohle bych fakt mohla dělat do nekonečna, věříš mi? Navíc ty mi teďka vydržíš mnohem dýl, protože si tě můžu uzdravovat podle libosti.“ Rozesměje se a kousne mě do brady. Olizuje kapky krve a znovu mě hojí, jako by se nic nestalo.

„To věřím,“ dostanu ze sebe. Má maličká je skutečně ve svém živlu. Oskar ji nijak moc zaučovat nemusel, měla to v sobě už od začátku. Šlo jen o to, kdo to v ní probudí. Vážně je mnohem horší než on. Je jedinečná, jak říkal. Kdybych byl jako dříve, neskutečně bych si toho vážil a mučil spolu s ní. Dokonale bychom si to spolu užili, ale takhle… Už jsem jiný. Nechávám ji, ať si se mnou dělá, co chce, ale zároveň mě to děsí. Svírá mě pomyšlení, že by jednou mohla přijít chvíle, kdy by to v sobě už potlačit nedokázala… nebo nechtěla.

„Teď si vyzkouším něco, co mě s Oskarem nelákalo… Ale s tebou se mi to bude moc líbit!“ hlesne rozohněně a vášnivě se mi pohrouží do úst. Bez známky něžností mě hrubě líbá a kouše, drápy mi tvoří po těle krvavé šrámy. Když zamíří k mému klínu, vynaložím síly, které mi ještě zbyly a trochu ji od sebe odtáhnu, až přestane.

„Vážně?“ dostanu ze sebe a poušklíbnu se. „Že jsi se moc netvářila…“

„Na pokraji smrti, ale hubu budeš mít pořád stejně nevymáchanou, co?! Přestaň na něj sakra žárlit! Zažíval si se mnou jenom bolest, ale jestli se ti to tak moc líbilo, můžu ti to dopřávat častěji!“

„To by se ti líbilo.“ Křivě se usměju. „Ale to máš smůlu. Budeš si se mnou takhle hrát do té doby, dokud ti to budu trpět. Teď dej ty ruce pryč. Nechci s tebou spát!“ zavrčím důrazně. Musí pochopit, kdo je tu dlouholetým upírem a kdo jen začátečník. Nedám na sobě znát slabost a kalhoty si zas zapnu. Každý pohyb mi z jizev vystřeluje do těla ostrou bolest, což by nemělo, ale nevšímám si toho. Potřebuju se dostat na nohy, aby nebyla na koni… A to doslova. Když vidí mé konání, vřele se rozesměje se vším sebevědomím.

„Jednu věc mě Oskar naučil.“ Zavrčí a znovu se mi s novou dávkou jistoty zakousne do krku a špičáky mi kůži rozerve ještě více, než před tím. Smíchy pobublává do živé rány, zatímco já zatínám zuby. Drápy mi opět drásá hruď a zabodává se mi do těla s takovou houževnatostí, že mám co dělat, abych potlačil bolestné sténání. Zatmí se mi před očima a uvědomím si, že pokud jí budu pořád vycházet vstříc a nechávat si od ní všechno líbit a pomáhat jí v její sladké pomstě, bude z ní čím dál větší mrcha a ze mně zbude akorát tak rudý flek na koberci. Čekám na vhodný okamžik, a když zjistím, že se obličejem přiblížila k tomu mému, seberu zbývající sílu a drapnu ji pod krkem, až tlumeně vyjekne.

„Čas hraní vypršel. Teď jsem na řadě já," zavrčím jí do tváře, stisk zesílím natolik, až vyvalí oči a zalape po dechu, a pak se jí surově zakousnu do krku. Když láska, tak oboustranná. Vykřikne rozkoší a propadne se mi. Cuká sebou a slastně sténá. Nedokážu jí sáním působit bolest, i kdybych chtěl. To dokáže jenom ona. Už jako poloupír mi buďto dopřávala slast, nebo bolest. Musím na ni jinak, pokud se chci alespoň trochu pomstít. Mám sice ještě drápy, které bych jí mohl zatnout do kůže, ale neudělám to. Nechám ji vzdychat, svíjet se pode mnou, krůček po krůčku se dostávat až k vrcholu a když ucítím, že se k němu blíží, že ten okamžik každou chvíli přijde, pustím ji a pohrdavě se jí zadívám do očí. Takhle se mstím já a nepotřebuju k tomu litry krve kolem sebe jako ty. Zmučeně se prohne a z očí jí uniknou slzy. Zoufale si vjede prsty do dlouhých černých vlasů a tváří se pro mě natolik komicky, když se jí se vší arogancí šklebím do tváře. Její krev mě postavila na nohy. I když je divné, že se dávám do kupy tak pomalu. Protáhnu bolavé tělo, a když vidím, že chce zmizet pryč, chytím ji za zápěstí a jediným tahem postavím na nohy.

„Nikam nepůjdeš!" zavrčím a hodím ji na postel. Nebudu riskovat, že tohle, co zkoušela na mě, vyzkouší na někom dalším. Konec zacházení v rukavičkách. Jak se bude chovat ona, tak se budu chovat i já.

„Nemůžeš mě tady jenom tak držet! Já už nejsem žádná tvoje kořist, sakra!“ zavrčí a znovu se hrabe z postele rovnou ke dveřím.

„Ale jsi!“ zahřmím, až se zastaví v půli pohybu a několikrát zamrká víčky, zatímco se jí ve tváři prozrazují pocity. Bezmoc, hněv, zoufalství i podřízenost, kterou vůči mě pociťuje. Vždycky budu nad ní jako její pán a stvořitel a to mi dělá dobře.

„A mohu si s tebou dělat, cokoliv budu chtít.“ Zašklebím se a znovu ji hrubě vhodím zpět do postele.

„Dokud se nezklidníš, budeš tady!“ zasyčím zle a blýsknu po ní hrozivým pohledem, aby jí došlo, že to myslím smrtelně vážně.

„Já jsem upír! Žádná kořist!“ Znovu ostře protestuje a na svůj důkaz komicky vycení špičáky. Když se nad ní povyšuji, už není natolik ostřílená. Když jí po třetí prudce hodím do postele, zaúpí a zaboří se hlavou do polštáře.

„Už jsem v klidu!“ zvedne ruce jako, že se vzdává.

„Jenom musím tu tvou krev něčím naředit, jinak mě zase popadne paranoia, tak mi nebraň!“

„To víš…“ ušklíbnu se a než se naděje, je připoutaná k pelesti naší postele a ohání se kolem sebe drápy jako šelma.

„To ti tak věřím. Jestli se budeš chovat jako Oskar, tak ti protnu srdce kůlem!“ zavrčím jí do rtů a odtáhnu se od ní, když v jejích očích spatřím panický výraz.

„Krev ti přinesu, ty moje malá chudinko.“ Zaironizuji. Sice nejsem šťastný, když vidím, co s ní moje věta udělala, ale co jiného jsem mohl udělat, abych ji aspoň trochu probral z toho Oskarovského brutálního stavu? Bohužel pokaždé budu muset sáhnout k nějakému razantnímu řešení - šoku, který jí citově zasáhne. Rychle doběhnu pro její limonádu a vezmu ji s sebou do naší ložnice. Podám jí skleničku a dívám se, jak jí bez protestů hltavě vypije.

"Stačí?" zajímám se. Di jen bez dechu přikývne a chová se velmi ostražitě. Těká po mně očima, jako by byla připravena ke skoku, kdybych se po ní náhodou ohnal, ale to já nemám v plánu.

„Omlouvám se,“ špitne a sklopí oči.

„Budeš už hodná, když ti ty pouta odemknu?" ukážu bradou na její zápěstí, která jsou stále připoutaná k čelu postele. Spěšně přikývne a zadívá se mi nevinně do očí, popelavé duhovky má spoutané citem a něhou.

„Dobře, ale varuju tě. Pokud se mě budeš snažit obelhat, tak si následky poneseš sama.“ Znovu na ní pustím hrůzu, až se jí zadrhne dech a stáhne se do sebe, ale zápěstí jí osvobodím. Náhle cítím náhlou slabost. Svět se mi pod nohama zhoupne a já se chytím za hlavu. Takhle podivně mi po jejím sání ještě nikdy nebylo… Zkrabatím čelo a urychleně si lehnu napříč postelí, čímž ji vyděsím.

„Sakra, je ti fajn?“

„Ano,“ hlesnu a promnu si oči, protože se mi rozostřilo vidění. Zdá se, že moji splozenci toho nemají moc společného… Zatímco Dick z proměny prošel jako citlivka, tak ze slečen jsou krvelačné bestie, protože Mia také není zrovna beránek

„Potřebuješ ještě krev?“

„Ne. Nechci nic.“ Odbudu ji a zavřu oči. Potřebuju se trochu prospat. Měl bych ji připoutat, aby mi zas někam neutekla, ale nemám na to sílu.

„Snaž se … nikomu neublížit, alespoň … do té doby, než … se zase … trochu proberu…“ zamumlám a upadnu do těžkého spánku.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 15. kapitola: