OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 16. kapitola

28.09.2011 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 769×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. kapitola - „Fajn, vyspím se s tebou...“

Dick

Sedím na okně, schovaný v temnotě a pohlížím ven. Desire se právě probudila v naší posteli a tápavě se natáhla vedle sebe, jako by snad čekala, že ten její zmetek tam bude. Zatnu pěstí a pozdržím hluboké zavrčení, při kterém by se určitě polekala. Je tak těžké být k ní ohleduplný, když mám srdce na kusy. Když už po druhé podlehla někomu jinému, než mně… Otočím se na ni bez toho, aby mě nějak zpozorovala. Dívám se, jak si prudce prokousne spodní ret a oči se jí ihned zaplaví slzami, jak ji to bolí. Chtěl jsem, aby se nerozrušovala a neplakala kvůli tomu, že to ubližuje jí i dítěti, ale ona je prostě nepoučitelná! Vlastně, proč by měla brát ohledy na dítě, které nosí pod srdcem, když ho ani nechce! Znovu mě tupě bodne v hrudi, ale díky té nabubřelé bezcitné nátuře upíra to snadno potlačím.

„Někam jdeš?“ zavrčím nelidsky, když se zvedne a vydá ke dveřím. Vážně si myslí, že ji nechám mi utéct, aby si s ním opět mohla užívat? Možná mi nezbude nic jiného, než ji nechat…

„Dicku?“ Otočí se po mém hlase a pátravě natáhne ruce před sebe, až se ušklíbnu. Lidské oko je proti tmě tak slepé.

„Já myslela, že tu nejsi…“ Dostane ze sebe a já se jen protivně ušklíbnu. Samozřejmě, očekávala, že jí naservíruju do postele Mikea, ale to se přepočítala. Musím s ní být, protože bez mého jedu by ona a asi ani mé dítě nepřežilo.

„Aha, tak proto jsi šla hledat toho blbečka,“ ujede mi a ihned toho zalituji. Nesmím ji rozrušovat a ztěžovat jí to! Ale copak ona mi to zjednodušuje?

„Neměl jsem čekat, že budeš rozumná už jen kvůli dítěti, které vlastně ani nechceš!“ Zavrčím temně, přestože to ani nechci říct. Při těch slovech mě znovu tupě bodne mezi žebry. Je to poprvé, co jsem to vyslovil nahlas jako prostou skutečnost. Vím, že naše dítě to slyšet nemůže, ale stejně mi to do srdce zarývá pomyslné drápy.

„Ale já … hledala tebe. Chtěla jsem se ti omluvit.“ Rozvzlyká se a já se zhnuseně ušklíbnu. Další milosrdná lež, aby mi mohla za rohem zahnout a oddávat se každému, mimo mě. Zajímalo by mě, co dělám špatně… Copak se dostatečně nesnažím? Jsem vážně natolik upíří, že jí nevyznávám city a nedávám jí vše potřebné?

„Pokud se neuklidníš, budu tě muset kousnout a to myslím ani jeden z nás nechce,“ řeknu příkře a poposednu si.

„Nemáš se za co omlouvat. Moje blbost.“ Ušklíbnu se. Kdyby ze mě Chester neudělal tuhle citovou trosku, nikdy bych se tak neutápěl v bolesti jako nyní. Necítil bych. Jak moc bych za to byl teď šťastný… Desire se znovu kousne do rtu, až ucítím vůni krve a protočím panenky. Nechápu, proč si takhle ubližuje.

„Děkuju, že … jsi mi pomohl.“

„Dělal jsem to kvůli dítěti,“ řeknu hrubým hlasem téměř bez emocí, přestože to není pravda. Ale nemohu dát najevo lásku, to už bych si nemohl vážit ani sám sebe. Jen bych se tím shodil a ukázal bych, jak slabý a hloupý jsem, když ji stále miluju. Pohlédnu na ni. Její štíhlé tělo mě děsí, klepe se jako by byla na pokraji svých sil. Nemohu ji nutit, aby se mnou zůstávala, když chce jeho… Hruď se mi sevře v další intenzivní bolesti, že si do dlaní zatnu drápy a pevně zavřu víčka. Když je znovu otevřu, rozhodnu se, že kvůli dítěti, které sice nechce, ale nosí ho v sobě, se budu muset začít chovat lépe, jinak ztratím i svého následovníka. Už se dál nesmím chovat jako ignorant… Musím jí dát, co tolik chce, ať to bude cokoliv. Desire kýve hlavou, jako že mne chápe, ale možná mě ani neposlouchá. Dál si silně kouše spodní ret a snaží se bránit slzám, které jí i přes její snahu stejně stékají po tvářích.

„Byla to … hloupost! Hrozná … blbost. Já tě … mám pořád … ráda … Pořád tě … Pořád tě miluju, Dicku.“ Dostává ze sebe mezi jednotlivými vzlyky. Zamračím se.

„Tak proč jsi s ním kurva spala?!“ Procedím skrze zuby, protože to její vyznání mě jen srazilo do hlubší jámy. Kéž by mne raději stvořil Oskar… Měl bych sice duši v trapu, ale ona už by mě nikdy nedostala na kolena! Dvakrát za sebou!

„Protože … Já nevím! Seběhlo se to tak rychle… On byl tak…“ Hlavně ať mi neříká, jak dokonalé to s ním bylo! Obličej si skryje do dlaní, abych neviděl, jak se mučí pláčem a já se zhluboka nadechnu. Opět pocítím tu vůni krve a v ústech se mi samovolně začnou množit sliny.

„Já se tě nemohl téměř ani dotknout, ale on… S ním se to seběhlo tak rychle!“ zaironizuju. Pak prudce vstanu a jemně, přesto drsně, ji popadnu za paže a donutím ji zadívat se mi do očí.

„Já chci také své chvilky lásky! Jestli mě tak miluješ, tak přestaň spát s jinými… Přestaneš se mě bát, protože jsem ti nikdy neublížil a neublížím. A budeš mě milovat se vším všudy.“ Zavrčím, ale není v tom žádná hrůzostrašnost, spíš poníženost a zoufalství.

„Ale to…“ Zajíkne se a celá se rozklepe. Pustím ji a pevně zatnu pěsti. Proboha, proč se mě tolik bojí?!

„To přece … Já ti věřím, ale nemůžu …“ Znovu se rozbrečí, až znechuceně uhnu hlavou. Jsem zhnusený sám nad sebou, protože ji takhle týrám a chci po ní věci, které ona mi prostě neposkytne.

„Dicku, dej mi prosím čas!“ žadoní a slzy se jí kutálí po tvářích. Znovu si uvědomím, jak necitelně se chovám a pevně zatnu čelist, což jí zřejmě vyzní jako něco útočného. Jsem vzteklý a naštvaný a … vybíjím si to na ní.

„Na co mám čekat? Abys mne od sebe mohla odstrkávat a za zády ojíždět jiné?“ procedím skrze zuby a znovu ji chytím, ovšem ona sebou při tom doteku tak cukne, až mi to dojde. Neděsím ji já… Strach jí nahání tohle ledové upíří tělo, které je tolik podobné Oskarově. Pustím ji.

„Máš tolik času, kolik chceš.“ Syknu zlomeně a znovu se stáhnu do tmy, avšak nenechá mě odejít. Přitiskne se ke mně a uplakaně vysloví mé jméno.

„Dicku… Nezlob se, já přeci chci jenom tebe, ale … on … zaskočilo mě, že mě neděsí. Myslela jsem, že už na sebe nikdy nenechám nikoho sáhnout a náhle … jsem ten šílený strach necítila. Nebylo to z lásky, ale bylo to tak jiné, než s upírem… Bylo to…“

„Kurva, neříkej mi, jaké to s ním bylo! Nechci to vědět!“ vyjedu na ni, když se mi div nerozerve nitro

„Nemusíš mi to vysvětlovat. Já to chápu. Stále si mě pleteš s Oskarem. Jak pozitivní, když...“ zřejmě mé dítě bude i jeho? Nedokážu to ani vyslovit, natož na to takhle myslet! Můj následovník, ani Desire se něco takového nikdy nesmí dozvědět!

„Já si tě nepletu… Jenom … se mi to všechno připomíná, když…“ Dlaní si opět zakryje tvář a rozbrečí se, abych to neviděl.

„Řekni… Řekni mi, co mám udělat, abys mi to odpustil?“ naléhá na mě. „Když… Když se s tebou vyspím, zůstaneš se mnou?“

Desire

Dick se uchechtne a tvář mu protne neřestný upíří úsměv, až se oklepu. Chci mu ukázat, co všechno jsem ochotná překonat jen proto, aby mě neopouštěl, ale nevím, zda to zvládnu.

„Fajn, vyspím se s tebou a pak ti možná odpustím. Uvidíme, jestli to za to vůbec bude stát.“ Blýskne namyšleně očima do tmy a divoce, přímo hřmotně a vášnivě zavrčí, až mi po těle vyskáče husí kůže. Přikročí ke mně blíže a zřejmě čeká, co udělám. Na prázdno polknu. Vlastně jsem nepočítala s tím, že by na to přistoupil… Třeba mě chce jen vytrestat. Pokud ano, tak se mu to zatím daří. Když ke mně v té tmě přistoupí svým mužným tělem, chlad mě ihned obejme a já se celá v očekávání rozklepu. Ale neudělá nic. Nechává to na mně. Pomalu zvednu ruku a váhavě se dotknu jeho ledové tváře. Slastně přivře oči, ale jinak nehne ani brvou. Dál stojí nehybně a jen občas blýskne bělmem. Udělám k němu krok, až se dostanu do těsné blízkosti jeho chladného těla a úplně se rozechvěju strachem i zimou. Jeho mrazivá kůže mě zebe i přes oblečení. Prsty mu zlehka přejíždím po tváři a hypnotizuju jeho rty. Má je mírně pootevřené a já cítím jeho velmi chladný dech a ježí se mi z toho všechny chloupky na těle. Ovšem takhle, když v jeho ústech nevidím špičáky, mě tolik neděsí. Konečky prstů mu zavadím o spodní ret, a pak zavřu oči, trochu si stoupnu na špičky, abych na něj dosáhla, a lehce se do jeho úst vpiju. Na začátek toho mám tak akorát, jenže když se od něj chci odtáhnout, tvrdě mě k sobě přirazí, až vyjeknu hrůzu. Přitiskne mě k sobě a v hlubokém upířím polibku mě vášnivě políbí. Když se mě dotkne jazykem, pokusí se o mně mdloby, ale naštěstí toho hned nechá a zadívá se mi do očí. V těch jeho se přelévá nebeská modř s temnějším odstínem modré, která se u něj objevuje, když je lhostejný a necitelný.

„Copak? Říkala jsi přece, že nás čeká něco příjemného… Nebude pokračování?“ Zajiskří očima a jemně mi přejede přes boky, až se znovu začnu třást. O krok ustoupím do zadu a zavřu oči, aby neviděl můj strach a slzy. Znovu se úpěnlivě koušu do rtu, až mi z něj znovu začne téct krev. Ta železitá chuť mi nedělá dobře, ale nemohu si pomoct. Když mě Dick jemně uchopí ledovými prsty za bradu, cuknu sebou. Pak ucítím drobné polibky na spodním rtu a slastné mravenčení. Jazykem mi přejíždí po rance, která se pomalu zaceluje. Když je zhojená, odtáhne se ode mě a zády padne na postel.

„Neboj se, nic nebude,“ sykne a ani netuší, jak moc se mi uleví. Úlevně si osahávám naběhlý ret, který mi zahojil a lehce se usměju. Jeho léčení mě neděsilo, spíš naopak… Musí mě mít rád, když se ke mně přese všechno pořád dokáže takhle chovat. Nebo… to dělá jenom kvůli dítěti? I kdyby… pořád je šance, že ho přes něj dostanu zase zpátky.

„Budeš tu se mnou?" zadívám se na něj v očekávání.

„Mám odejít?“ zvedne hlavu a pátravě s bolestí v očích na mě pohlédne.

„Ne,“ pousměju se a opatrně si k němu přilehnu na druhou polovinu postele. Ležím na boku a mlčky se na něj dívám. Oči má zavřené, jako by spal. Rty mírně pootevřené a tělo uvolněné. Ústa má hezky tvarovaná a mě mrzí, že mu snadno nedokážu oplatit polibek, protože bych mu chtěla dát to, po čem tolik touží, ale nezvládám to. Jemně ho pohladím po ruce a on náhle otevře víčka a zadívá se na mě. Chvíli se probodáváme pohledy. Ty mé jsou něžné, ty jeho výrazné a sebevědomé. Po chvíli mě citlivě přitáhne do své náruče a dlaní zabloudí na můj podbřišek, až přivřu víčka. Užívám si ten dotek, ale nedá mi, abych se nezeptala.

„Kdyby … nebylo malého, tak … už bys tu nebyl?“ Podle toho, jak se zarazí a hladit mě přestane, se dovtípím, že jsem se trefila správně. Vzdychnu, ale mlčím. Nemohla bych se divit, kdyby odešel. Co bych udělala, kdyby mi něco takového provedl on? Už bych ho nejspíš nikdy nechtěla vidět…

„Vydržíš tu v klidu?“ Zúží oči a probodává mě poklidným dlouhým pohledem, zatímco jeho světlé duhovky těkají po mém těle jako by mě kontroloval.

„Musím se jít před rozedněním ještě napít…“ Posadím se na postel a upřu na něj zoufalý pohled, když se zvedne a ocitne se jedním rychlým pohybem u okna.

„Vrátíš se?“ můj hlas zní prosebně a srdceryvně. Jsem napjatá, ale díky té tmě ani nevím, jak se tváří a nedokážu posoudit, co si myslí.

„Nikdy bych tu svého syna nenechal.“ Bez dalšího slova vyskočí z okna a zmizí mi z očí.

*

Chester

Probudí mě dětský pláč, který mi připadá nějak blízko. Otevřu oči a otočím se směrem k postýlkám a až teprve teď si všimnu, že mezi námi leží děti. Char, která je blíž ke mně, netrpělivě pláče. Zajedu jí dlaní na bříško a snažím se ji uklidnit. Když ten dotyk ucítí a zaregistruje mě velkýma hnědýma očima, přestane po chvíli natahovat, usměje se na mě bezzubou pusinkou a zatřepe ručičkama. Pohladím ji po černém chmýří, co má na hlavičce a nakloním se k ní blíž tváří, aby mně po ní těma drobnýma ručičkama mohla přejíždět. Zavřu oči a užívám si její lehké plácání. Když hlavu zvednu, nabodnu se na Diin upřený pohled.

„Myslel jsem, že tu nebudeš."

„Kde jinde bych byla, než u svých dětí,“ hlesne vyhýbavě. Pokrčím rameny a zkoumám pravdu v jejím náhle tak nevinném pohledu, který mi k ní vůbec nejde.

„To mi řekni ty.“ Pronikavě se na ni dívám, jako bych jí chtěl nahlédnout až do duše a zjistit, co si doopravdy myslí. Chtěl bych jí umět rozumět beze slov, tak jako to občas vídám u Dicka, který vždy ví správnou odpověď a má k ní rozmanitější vztah, než bych chtěl. Di se mi ostražitě zahledí do očí a pak popadne spícího Draka a přesune ho do postýlky. Vrátí se i pro Charmed a rovněž ji přenese, až nesouhlasně zavrtím hlavou.

„Proč jsi je odnesla?“ zamračím se. Tak ona se nakonec bude tvářit, že já jsem něco provedl jí, ne? Schoulí se do klubíčka a na tváři jí vytane štěněčí prosebnost, kterou nemám rád.

„Pak si je můžeš vzít klidně zpátky, ale teď bych potřebovala … dávku tvýho jedu. Tohle tělo je … jako to lidský. Potřebuje pravidelný dávky… Mohl bys?“ Probodne mě zoufalým pohledem a natáhne se ke mně blíž. Nehnu ani brvou a posadím se.

„Dej mi ruku,“ hlesnu, a když ji ke mně natáhne, uchopím ji za zápěstí a chci … se do ní rovnou zakousnout, ale nakonec udělám něco jiného. Něco, co by jí mělo připomenout dobu, kdy byla ještě člověkem a bála se kousnutí stejně, jako se bála mě. Jazykem jí jemně přejedu po žíle a pak to pulzující místečko začnu rozmazlovat křehkými polibky, až občas křečovitě napne prsty. Dávám si na čas. Něžně ji líbám a lechtám jazykem, dokud nemá kůži tak jemnou, že mi do ní špičáky samy zajedou.  Zvrátí hlavu a sténá pod přívalem mého jedu. Chce se mi vyškubnout, ale když jí pevně stisknu ruku a zaplavím vzduch svými feromony, sténavě se mi poddá a už nemá ani sílu, natož myšlenku, že by se mi chtěla vytrhnout. Šeptá zamilovaná slova, které si pravděpodobně nebude vůbec pamatovat a vyznává mi lásku, jako nikdy předtím. Je omámená, ale jen trochu. Podle toho, jak chutná její krev a jaký ve mně dělá zmatek, který způsobuje vnímání jejích slov jako by zahalené ve sladkobolném oparu, předpokládám, že je myslí vážně. Tentokrát neucuknu. Nechám ji vyšplhat se až na nejvyšší vrchol a těsně předtím, než vykřikne a celá se zkroutí v křeči orgasmu, přisaju se k ní ještě víc a dopřeju jí dvojnásobnou dávku svého jedu. Schoulí se ke mně a těžce oddychuje, oči stále zavřené. Když je otevře, sálá z nich nehynoucí láska, až se musím ušklíbnout. Přitáhne se ke mně do náruče a pohladí mě po tváři.

„Stačí ti taková dávka jedu?“ povytáhnu obočí a v koutcích úst mi cuká smíchy.

„Jedu bude myslím dost, sakra.“ Přivine se ke mně ještě těsněji. Přivoním si k jejím vlasům a vdechnu tu vůni. Parfém, který je pro mě jedinečný, protože takhle mi voní jen má šťastná krev.

„Ale tohle tělo má i jiný potřeby…“ zamumlá a nosem mi přejede po tváři a jemně mě políbí. Pozoruju ji přimhouřenýma očima, na rtech lehký úsměv.

„A já si myslel, že ty potřeby byly právě uspokojeny…“ Povytáhnu koutek úst v sebevědomém úsměvu.

„Sakra, přece nejde jenom o tu rozkoš.“ Hlesne zmateně a tvář jí protne jakási nevinná naivita spolu se s něčím, co nedovedu pojmenovat.

„Jde o…“ Odmlčí se a sklopí zrak. „O doteky.“ Velmi jemně mi přejede prsty po tváři, takže poznám, jaké něžné a sladkobolné dotýkání má na mysli. Když s přivřenýma očima hypnotizuje mé rty, pevně ji obejmu kolem ramen. Tak moje maličká se chce mazlit… V tuto chvíli mě to vůbec nenapadlo.

„Netušil jsem, že bys něco takového chtěla…“ Především po tom krutém a brutálním představení, které jsme si spolu zahráli na ledové dlažbě naší ložnice.

„Já … chci,“ zašeptá a svými rty přejede po těch mých.

„A nekousneš mě?“ zašklebím se jí pobaveně do úst, ale na odpověď nečekám.  V momentě, kdy se nadechuje, ji políbím na hebké poddajné rty. Ihned se mi oddá a svůdně mě líbá a saje. Pevně ji přitisknu k sobě, až mírně zadrkotá zuby a rozechvěje se. Uchechtnu se a těsně před tím, než se od ní odtrhnu, ji nečekaně hrubě kousnu do úst, až sebou s usyknutím trhne.

„Promiň, já zapomněl, že ty už nejsi na něžnosti.“ Ušklíbnu se, zatímco Di se zatváří zklamaně a slízne si krev ze spodního rtu. Jako by se v ní zas všechno pralo, když sebou cukne, pozvednu obočí.

„Co se děje? Na co myslíš?!“ zajímám se nedůvěřivě, protože po těch sadistických hrátkách počítám, že je zas na hraně a hlavou se jí honí věci, se kterými se snaží bojovat. Jen mám obavu z toho, až jednou bojovat přestane… Na vteřinu se jí mihne výrazná krvelačnost, až mi z ní zatrne v páteři a pak už jsou její oči plné popelavé ironie, kterou mám rád.

„Myslím na to, jak mě jednou prokleješ kůlem… Není nad to skončit rukou svýho stvořitele,“ divoce se ušklíbne a z tváře jí téměř prýští sarkasmus.

„Nelži. Vím, jak moc ráda by sis zopakovala to naše brutální hraní… Rudý flek na podlaze od mé krve tě vzrušuje mnohem víc, než jakékoliv mé doteky.“ Ušklíbnu se a odstrčím ji od sebe. Obličej jí protne zoufalství a panika, když pevně sevře rty a nahradí tu úzkost vztekem.

„Nebudu zastírat, že nějaká má část by si to klidně zopákla,“ zavrčí bolestně a stáhne se do sebe.

„Proto sakra nechci bejt upír… Líp se mi to pak kontroluje a drží pod dozorem.“

„A co chceš teda po mně?“ Zúžím oči a zadívám se na Char. Drak klidně spí, ale malá se v postýlce pořád mele. Jakmile mě uvidí, natáhne ke mně ručičky a začne něco broukat. Vezmu ji do náruče a posadím se s ní do křesla, kde se ji mazlím. Je to zvláštní, nečekal bych, že budu mít pro holčičky takovou slabost.

„Co bych chtěla? Chci bejt … s tebou a s dětma.“ Probodne mě zamilovaným pohledem a natáhne ke mně ruku, kterou ignoruju. Položím ospalou Charmed zpět do postele a tupě se zastavím vedle postele, zatímco svrchu shlížím na svou maličkou.

„Potřebuju si něco zařídit. Doufám, že tu budeš.“ Protnu ji varovným pohledem, až sebou cukne a několikrát kajícně přikývne.

*

Zaťukám na dveře Chrisantiny ložnice a nakouknu dovnitř, jestli tam je. Sedí na posteli se skloněnou hlavou. Dlouhé, lehce kudrnaté blonďaté vlasy má spadané do obličeje. Jakmile mě zahlédne, radostně se usměje. Jsem tu vítaný a jsem za její přítomnost moc rád. Po každé, když jsem díky Di na dně, tak je tu ona a ukáže mi světlou stránku života.

„Ahoj…“ vděčně se na ni usměju a potají vstoupím do ložnice, abych za sebou nadšeně zavřel dveře a mohl se začít věnovat své Chris…

Mám pár otázek. Pokud Ti nebude proti srsti mi odpovědět a napíšeš mi do komentáře svůj názor, budeš mi velmi nápomocná. Děj už je napsaný, takže ten neovlivníš, nemusíš se bát. ,o)

Děkuji za Vaše názory a moc mě těší, že Vás čtení Upířích Živlů baví :o)

1. Měl by Dick své lásce odpustit?

2. Měla by Desire být s Dickem nebo Mikeem?

3. Jak se Ti líbí Mike?

4. Měl by si Chester začít s Chrisante?

5. Jak se Ti líbila sadistická akce, kterou si Chazzy s Di užili?

6. Schvaluješ jí to nebo bys divokou Di z příběhu raději vymazala?

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 16. kapitola :