OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 17. kapitola

30.09.2011 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 764×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola - „A mně jsi vyčítal, jaká jsem zrůda.“

Chester

„Moc ráda tě vidím,“ hlesne a široce se usměje. Vytáhne se z postele a jedním krokem se přiblíží až ke mně. Slyším její divoce bušící srdce, ale určitě to nebude strachem. Oplatím jí úsměv a zadívám se do oddaných čokoládových očí.

„Chris… Přišel jsem ti říct, že to tu přestává být bezpečné. Bylo by lepší, kdyby ses alespoň na čas přestěhovala někam jinam.“ Jakmile domluvím, zděšeně na mě pohlédne a nesouhlasně zavrtí hlavou. Horko těžko potlačuje zklamání.

„Chazzy… Já … Prosím!“

„Kdyby to nebylo nutné, tak bych to neudělal. Věř mi. Di začíná být hodně nebezpečná… I pro upíra, natož pro člověka.“ Rány, které mi má šťastná krev udělala, se stále nehojí. Na povrchu mám kůži zahojenou, ale uvnitř cítím, jak jsou rány stále živé a tepající. Nepřestávají mě bolet a vysilovat, což není normální.

„Mně to nevadí! Já bych nejraději byla tady s tebou… Di mi přeci neublíží. Já jí fakt věřím!“ Tomu se musím poušklíbnout. Je sama proti sobě, jen aby mohla být se mnou. Roztomilé. Jako drsný zlý upír bych to ocenil nebo spíše bych ji tu nechoval jako domácí zvířátko, ale užíval si její tělo i krev, ale takhle je to jiné.

„Chris, ty vůbec nevíš, co říkáš. Nevíš, co se stalo za tu dobu, co jsi tu nebyla… Jako upír bys měla ještě reálnou šanci se ubránit, ale jako člověk nemáš ani tu nepatrnou.“ Di by ji dokázala na místě zabít a možná tím nejbrutálnějším způsobem, protože má na ni prudkou a záštiplnou alergii. Ovšem Desire je ve stejném nebezpečí jako má Chris. Nejspíš si budu muset promluvit i s Dickem…

„Dobře,“ přikývne odevzdaně. „Kdy mě chceš odnést?“

„Nejde o to kdy, ale spíše kam. O dětském domově nemůže být ani řeč, viď?“ Její reakce mi jasně ukáže, že tam už se vrátit nehodlá. O krok ode mě couvne, oči na vrch hlavy a nehty zaryté hluboko do dlaní.

„Chazzy… Nedělej si z toho hlavu. Půjdu ke svým příbuzným.“

„Ty máš příbuzné? Nikdy jsi o nich nemluvila,“ zavrčím nedůvěřivě. Není na tom psychicky dobře, neměl bych ji nikam posílat, ale pokud ji tu nechám, bude na tom špatně nejspíš i fyzicky, protože Di je schopná ji zabít.

„Chtěli si mě k sobě vzít do výchovy, ale soud mě nepřidělil do jejich péče, přestože na mě byli moc hodní, neměli dřív podmínky pro dítě.“ Pokrčí rameny.

„Ale vím, že mě uvítají s otevřenou náručí. Teď už jsou na tom lépe.“ Zamyšleně si ji prohlédnu. Netuším, proč mi to trochu přijde podivné, možná se jí prostě nemohu jen tak vzdát a nejraději bych ji měl pro sebe a po ruce, když je mi nejhůř, tak ona je balzám na duši.

„Proč jsi k nim nešla rovnou z domova? Proč jsi chtěla sem?“

„Jsem do tebe zamilovaná… Měla jsem tě plnou hlavu. Chtěla jsem po tom hrozném zážitku být jenom s tebou,“ zašeptá stydlivě a sklopí oči, které překypují něhou. Jsou plné naděje a křehkosti, kterou v sobě nosí. Nikdy jsem nic podobného neviděl a to ani v Diiných bojovných očí, protože ty byly většinou sarkastické a duchapřítomné, ale Chrisin pohled jako by byl z jiného světa. Jako by mi od prvního okamžiku patřil, stejně jako ona.

„Já vím… Přesto… Kde vlastně bydlí?“ Zaonačím větu nakonec jinak, abych jí ještě více neublížil. Nemůže mě mít, protože ještě víc než ji chci svou Di, která mi zamotala hlavu jako první a navíc mnohem intenzivněji.

„Musel bys mne hodit do vedlejšího města. Mají malý domek s velkou zahradou a bílý plaňkový plot… Tehdy měli ještě štěně, teď už bude z Baryka určitě pořádný hafan…“ Šťastně se nad těmi vzpomínkami usměje a obličej se jí rozzáří.

„Tam mi bude dobře. I když… moc se mi po tobě bude stýskat,“ připustí nejistě. Přistoupím k ní a pohladím ji po tváři. Nedokážu se jí vzdát.

„Můžeme se přeci vídat. Navíc nemůžeš tady zůstat napořád… Tohle není místo pro tebe. Pokud máš kam jít, tak neváhej. Jsi mladičká, musíš žít svůj vlastní život a ne být stále zavřená tady a bát se, kdo ti kdy ublíží.“

„Máš pravdu, Chazzy. Díky za všechno. Už jsem klidnější. Vážně jsi mi pomohl. Doufám, že mě brzy přijdeš navštívit!“ Dlouze vydechne a mrkne na mě stále trochu zklamaně. Také se jí nechce loučit, ale nic jiného nám nezbývá.

„Bude se mi vážně moc stýskat…“

„Nebude se ti stýskat, neboj se. Myslíš si, že beze mě nemůžeš být, ale není to tak.“ Přitáhnu ji do náruče a vdechnu její květinovou vůni jako bych si chtěl přivonět k laskomině.

„Určitě se budeme vídat. Vzdálenost pro mě přece není žádná překážka.“

„Pro tebe určitě ne,“ rozesměje se.

„Kdy chceš, abych odešla? Jen si sbalím svůj batůžek a jsem připravená.“ Sama se ode mě jemně odtáhne a s vidinou příbuzných se zdá být veselejší a schopná ode mě odejít. Uklidní mě to.

„Chtělo by to, co nejdříve. Jak dlouho ti to bude trvat?“

„Jen pár minut!“ Skousne si ret, protože si evidentně uvědomí, že už nebude se mnou v mém domě, ale já ji vážně dlouho nenechám o samotě. Posadím se na postel a mlčky ji pozoruju. Vlastně mi bude chybět také. Zvyknul jsem si na její přítomnost. Pořád mám potřebu ji chránit a vím, že nebudu úplně v klidu, ani když ji odnesu zpátky.

„Tak jdeme na to.“ Usměju se, jakmile se připravená postaví ke mně a batůžek si hodí na záda. Pevně ji obejmu a ona se ke mně netrpělivě přitiskne. Dívám se jí do očí a pak ji vezmu do náruče a vyletíme oknem.

*

„Objevím se tu, co nejdříve to půjde,“ hlesnu a konečky prstů ji pohladím po prokřehlé tváři. Téměř posvátně na mě upírá svůj pohled, ale je nešťastná. Ta zarmoucenost jí sálá z celého těla a mě to vůbec netěší.

„Nebuď smutná… Brzy se přece uvidíme.“

„Já vím. Už teď se na to těším.“ Natáhne se na špičky a velmi jemně mě políbí na tvář. Ještě jednou jí věnuju jeden ze svých těšitelských úsměvů a s útlocitným pohledem si prohlížím křehkou dívku, která stojí u bílého plaňkového plotu a se slzami na tvářích mi mává… Při mé zpáteční cestě se strhne taková bouřka, že mám problém doletět. Jsem promočený na kost a své oblečení, úzké černé džíny a šedou mikinu s kapucí, bych mohl ždímat. Když už je Chrisante v bezpečí, jsem klidnější, ovšem nemohu se zbavit zvláštního svíravého pocitu uvnitř sebe. Nejraději bych se rozletěl zpět.

*

„Všude jsem tě hledala!“ hlesne jízlivě má nevlastní sestra a do náruče mi bez dalších slov nacpe mého prvorozeného následovníka. Nechápavě se na ni podívám. Tváří se jako bohyně pomsty. Špulí rty a obočí má stažené důsledností a mateřstvím.

„Potřebuju, abys mi Baltízka pohlídal. Mám hlad, ale nemůžu ho nechat v pokoji samotnýho.“

„V tomhle počasí nic neulovíš,“ zavrtím prudce hlavou a rázem uslyším zahřmění hromu, které malého nepoleká. Pečlivě si mě prohlíží svýma hnědýma pichlavýma očima, které k mé nelibosti zdědil po Dexovi…

„Musím! Jinak z té žízně zešílím. Jsem bez krve už moc dlouho,“ zavrčí netrpělivě a co nejrychleji zmizí z patra. Těžce si povzdychnu a pohladím svého syna po hebké tváři. Za tu dobu, co jsem byl u Mii naposledy, povyrostl. Jako Nadupír roste rychleji než dvojčata. Roztáhne rtíky do širokého bezzubého úsměvu a já si nemohu nepovšimnout klubajících se špičáků. Hrdě a sebejistě se ušklíbnu.

„Za chvíli nebude radno si s tebou zahrávat.“ Vytrčím na něj v úsměvu své špičáky, které ho podle všeho zaujmou. Ihned se nadšeně rozesměje a s velkým zaujetím si mne prohlíží.

*

„Mia šla lovit,“ zavrčím jemně, když spatřím Di. Leží na břiše a vedle sebe má na posteli dvojčata. Charmed je čertík, výská a vrčí na celé kolo, ovšem Drak jen poklidně s úsměvem na rtech pozoruje okolí a snaží se zvedat hlavičku. Ze všech mých dětí je mi nejpodobnější… A mně to neskutečně těší. Položím Baltazara na svou stranu postele vedle Charmed a on bez sebemenšího problému hlavičku zvedne a zvědavě si prohlíží svou nevlastní sestru. Je od dvojčat o tolik napřed… Zjišťuju, o co všechno přicházím, když s ním jsem tak málo.

„Je úžasnej,“ povzdychne si Di, když se na ni začne šklebit a plácat ji po dlani svýma ručičkama.

„Roste jako z vody,“ dělá na něj opičky, kterým se naše děti smějí, ale Baltazar se více zajímá o drápy, než komické obličeje.

„Máš nádherný děti.“

„Ano… To jsou ty správné geny,“ zazubím se a pak zvážním. „Chtěl bych, aby tu Balt trávil více času. Se mnou a … s dvojčaty. Měli by vědět, že jsou všichni tři moji.“ S menší úzkostí na ni pohlédnu. Někdy mě mile překvapí a já doufám, že i v tomhle případě to tak bude. Di však na sobě nedává znát žádné pocity, jen svéhlavě pozoruje děti. Až po několika minutách se odváží polohlasně promluvit.

„Nejsem proti. Ráda si ho užiju. Na nadupíra je sakra roztomilej a miloučkej.“ Zašklebí se na mě a dvojčata se její grimase zuřivě rozesmějí. Její odpověď mě potěšila. Znovu se hrdě vypnu s pohledem na své tři potomky a usměju se.

„Počkej, až vyroste. To bude lamač srdcí, viď Balte! Ale stejně nechápu – proč to v té knize bylo napsané! Ta má knihovna má dost závažné trhliny… Když si vzpomenu, jak jsme plánovali, že… Přebíhá mi z toho mráz po zádech… Asi ty knihy spálím a bude klid!“

„Ne všechno jsou nesmysly.“ Namítne tiše Di a zamračí se. Chvíli jen tak mlčíme a já se utápím ve vlastních výčitkách, protože nechybělo málo a mohl jsem zabít nejen svou nevlastní sestru, ale i svého syna… Při té myšlence se mi znovu sevře nitro a projede mnou prudký záchvěv otcovství.

„Všechno ne… Ale představ si, že bychom udělali to, co bylo napsané v té knížce a pak zjistili, že … to byla lež. Nevím, co bych dělal, kdybych zabil … vlastní dítě.“

„Nezabil,“ hlesne tiše Di. „Jak jste vlastně chtěli tu Miu sprovodit ze světa?“ Vlastně to bylo jen mezi mnou, Dickem a Dexterem. Nikdo jiný o tom neměl ani páru, ale teď už je to vlastně jedno. Nestalo se to, naštěstí.

„Vím, že šlo o něco specifickýho… Ale…“ Pokrčí rameny a dál na mě se zájmem hledí.

„Ano, specifické to tedy bylo… Měli jsme… Měli jsme Mie vyříznout ten plod z těla a pak…“ Ani svou řeč nedokončím, protože Di naprosto zbledne. Šedé duhovky ztratí rázem svůj lesk a zdají se pochmurné a neživé.

„Co… Sakra, cože?!“ zalapá po dechu a upře na mě pohled plný jakéhosi šílenství.

„Sakra! Proboha! Vy jste… Ty si s tím souhlasil?! Chtěl jsi to udělat?! Měli jste to naplánovaný! To přece… No, sakra!“ Blekotá a klepe se. Nejraději bych si nafackoval. Proč jsem raději nedržel hubu? Proč jí vždycky všechno vyžvaním?!

„Di…“ Když se jí dotknu, prudce ucukne. Povzdychnu si a dívám se, jak se objímá pažemi a mohutně se chvěje. Oči upřené na Baltazara jsou plné znechucení a běsnivosti.

„Nebyla jiná možnost. Nikdo z nás do toho nechtěl jít, ale… Podle toho, co psali v té knize, by jeho narození způsobilo katastrofu. Bylo mi jasné, že pokud to někdo udělá, budu to já. Dex je na to srab a po Dickovi bych to ani chtít nemohl…“ Di se zuřivě ušklíbne a obrátí na mě nenávistně oči.

„A mně jsi vyčítal, jaká jsem zrůda.“ Divoce se na mě vycení špičáky, přestože se jí po tvářích kutálejí slzy.

„Ty seš sakra dobrej! Ty bys dokázal zabít svý dítě… Dokázal bys provést takovouhle věc! Ty jsi vlastně dokázal mučit dvě nevinný holčičky a zabít ženu, do který jsi byl zamilovanej! Ale já jsem podle tebe horší!“ Prská a prsty si rozechvěle zajíždí do vlasů. Nevím, jestli z ní více sálá vztek, šokovanost nebo hrůznost toho, co jsem chtěl provést. Zírám na ni jako omámený, protože jsem takovou reakci nečekal. Teprve, když padne na zem a panicky se rozbrečí, ucítím pronikavou vůni krve a trhnu sebou.

„Do hazjlu!“ syknu a ihned dám Baltazara do jedné z postýlek, aby nespadl z postele. Dvojčata se naštěstí ještě moc nepohybují, takže spadnout nemohou. Kdybych tušil, co to s ní udělá, nikdy by ze mě nevypáčila ani slovo! Pokleknu si k ní a chytím ji za zápěstí. Zakousnu se do ní i přes její protesty. Jemně ji vinu k sobě a hladím po zádech. Naříká i sténá, cuká se mi v náručí a nechce, abych ji vyléčil.

„Prosím… Prosím… nech mě umřít! Já už nechci dál žít … jako zrůda. Jako někdo, koho nenávidíš! Jako někdo, koho … chceš zabít!“ Dostává ze sebe mezi vzlyky a za chvíli má problém se i nadechnout. Zmateně lape po dechu a panicky koulí očima. Odtáhnu se od ní a vezmu její obličej do dlaní. Konečně tuším, co ji celou dobu tak psychicky týralo… Alespoň se to vydralo na povrch, i když raději bych nějakou klidnější formu.

„Di… Uklidni se a pomalu se nadechni. Já bych ti přece nikdy neublížil. Dobře to víš!“ hladím ji a nutím zhluboka a klidně dýchat. Sice jí to moc nejde, ale alespoň už se nedusí.

„Nemůžeš odejít… Musíš být se mnou! S dětmi! Já tě potřebuju a ony ještě víc.“ Šeptám jí do rtů a zahrnuju ji letmými polibky, až má část obličeje celou od krve. Je vyčerpaná, vezmu ji do náruče a konejším. Když se jí po druhé zakousnu do zápěstí, jen se jí oči zalijí slzami, ale neprostestuje. Vysíleně si položí hlavu na mé rameno. Její krev je bouře desítek pocitů, které se v ní v tu chvíli odehrávají. Brání se tomu, nechce můj jed přijímat, ale na druhou stranu ho přijímá, aby se mu vzápětí opět bránila. Nakonec se mi přece jen podaří nejhorší krvácení zastavit. Pak už jenom sedím a jemně jí olizuju ránu na zápěstí, zatímco mi v náručí poplakává.

„S tím kůlem… jsem to řekl ve vzteku, abych tě dostal zpátky," zašeptám jí do vlasů.

„Ne. Ne. Myslel jsi to vážně. Chtěl jsi mě… chceš se mě zbavit. Já to vím a souhlasím s tím.“

„Proboha, slyšíš se, co říkáš?!“ Lehce s ní zatřesu a když nereaguje, chytím ji za bradu a donutím ji zvednout ke mně oči.

„Takové věci už nikdy neříkej!“ zavrčím na ni.

„Musíš… Musíš mě zabít. Jsem zrůda. Já … nechci bejt zrůda! Zab mě, prosím!“ prudce sebou trhne a opět se panicky rozklepe, až ji chytím pevněji. Jemně ji vezmu za bradu a otočím jí hlavu směrem na dvojčata.

„Podívej se na ně. Říkala jsi, že bys je nikdy neopustila! Když nechceš jít dál kvůli mně, tak jdi alespoň kvůli nim!“

„Co když jim taky ublížím…“ Znovu se rozbrečí a uhne pohledem, zadívá se mi do očí a já poprvé v životě vidím, jak se neskutečně mučí, až jí ta bolest prosvítá skrze nešťastné duhovky.

„Tobě jsem ublížila a to tě miluju. Co když ublížím i jim?“

„Toho se nebojím. Jim ty nikdy neublížíš. Jsou součástí tebe… Ta mateřská láska je v tobě silně zakořeněná." Pohladím ji po tváři.

„Ty nevíš, co v sobě mám!“ Zoufale se chytí za hlavu. Ovšem já moc dobře tuším, jaké temné stránky se v ní skrývají a jen doufám, že je bude hodně dlouho držet uvnitř sebe a nedá jim možnost, aby ji ovládly.

„Říkám ti – i kdybys jednou přestala být tím, čím jsi nyní… Kdyby to špatné v tobě vyhrálo, tak vím, že bys jim nikdy neublížila.“ Myslím to zcela vážně. Vím, že se mnou by slitování neměla, ale dětem by ublížit nedokázala.

„Sakra, jak si můžeš bejt tak jistej?“ Přivine se mi už klidněji do náruče.

„Protože tě v tomhle znám…“ Usměju se na ni. „Protože vím, že jsou pro tebe dvojčata tím nejdůležitějším v životě. Jsou pro tebe na prvním místě a vždycky budou, ať se stane cokoliv. Jsi v tomhle stejná jako… tvá matka.“ Položí si hlavu na mé rameno a zavře oči. Snaží se pravidelně a klidně dýchat, neplakat a jde jí to. Když se na mě opět zadívá, už je sebejistější.

„Moc mě trápí, že jsem ti ublížila… Já vím, že mi to nikdy neodpustíš. Ani já si to nikdy neodpustím,“ zašeptá tiše.

„Není, co odpouštět… Netrap se tím.“ Přitisknu ji k sobě, až cítím, jak jí po těle naskočila husí kůže. Ulevilo se mi, že se konečně uklidnila.

„Chazzy, asi budu … potřebovat … ještě trochu … jedu. Je mi nějak…“ Víc ze sebe nedostane a téměř mi omdlí v náručí. Zlehka se do ní zakousnu, ale saju ji jen povrchově. Krve ztratila dost a já jsem ji o další připravil před chvílí. Snažím se do ní dopravit co možná největší dávku jedu bez toho, abych si plnil žaludek šťastnou krví. Když se mi v objetí probere, vím, že jsem na dobré cestě.

„Je to lepší?" zeptám se a špičkou jazyka jí zaceluju ranku.

„Je mi fajn, dík.“ Odtáhne se ode mě a jde se mazlit s dětmi. Věnuje se jim, líbá je, hladí a opečovává jako svůj poklad.

„Máš pravdu. Charmed bude dračice… Ale Drak bude klidnější.“

„Je milej, hodnej a klidnej po mně.“ Di se uštěpačně a pyšně usměje, zatímco je oba šimrá po bříškách. Zadívám se do postýlky, kde Balt prozatím usnul a posadím se na postel.

„Že by byl klidný po mamince? To se mi nějak nezdá…“  ušklíbnu se a rovněž si s nimi začnu hrát.

„Sakra, po kom jiným?!“

„Samozřejmě po mně. Charrmed bude povahově celá ty… Vzdorovitá, tvrdohlavá, nezkrotná a sebejistá. To se tedy máme na co těšit…“ Rozesměju se, když se Di zatváří mírně nakvašeně a mrskne po mně pobaveným pohledem.

„Jo, sakra, máš pravdu. Bude celá dokonalá po mně! Už si tě dokázala omotat kolem prstu, takže jí beztak všechno, co provede, projde. A Drak bude vážně spíš po tobě… Ale mnohem lepší!“

„Pokud bude skutečně po mně, mají se holky na co těšit.“ Rozesměju se. „Ovšem chudák ten, co dostane naši Char… Toho upřímně lituju.“ Hodím provokativně okem po Di, až odfrkne.

„Sakra, ona je dokonalá! Ostatně jako já! Navíc Char si konečně vybere nějakýho hodnýho, milýho a klidnýho. A ne takovýho sebestřednýho a sobeckýho zlýho hajzla, jako chudinka její maminka.“

„Pozor na to, jak se vyjadřuješ o jejím tatínkovi, protože by se mu to nemuselo líbit.“ Blýsknu očima a sadisticky ji kousnu do ucha, až usykne a otřese se rozkoší.

„Nehledě na to, že pokud bude Drak po mně… Tak bude stejný jako já.“

„Náš syn nebude jen po tobě! Takže bude mít víc dobrejch vlastností, který zdědí po mně! Snad tě nezlobí, když ti říkám věci, kvůli kterým jsem se do tebe zamilovala…“ Rozesměje se a láskyplně se mi přivine do náruče.

„Sakra, vůbec to nechápu… Rozhodně jsi ze začátku nebyl k pomilování a stejně… Nenadopoval jsi mě něčím?“

„Nechápu, co je tohle za otázku! Nikdy jsem žádnou ženu nepotřeboval ničím dopovat, abych ji dostal tam, kde jsem ji chtěl mít. Nehledě na to, že já jsem k pomilování stále, ale to jen ty to asi nevidíš. A nevážíš si toho, co máš!“ Zatvářím se dotčeně a v legraci si do ní ještě rýpnu.

„Já jsem taky furt k pomilování a aspoň nestudím,“ ušklíbne se na mě.

„Proč se tedy stále tak lísáš, když ti ten můj chlad tak vadí?“ oplatím jí škleb a odsunu se od ní. „Stejně… Je to divné. Drak je až podezřele hodný. Kdyby mi nebyly dvojčata tak podobná, začal bych se obávat.“

„To není hezký! Kord, když si vzpomenu, že jsi je v prvních okamžicích fakt nechtěl… Ani jsi nedokázal přiznat, že jsou tvoje!“ Když se tvářím až moc zamyšleně, rozhodne se mi osvěžit paměť.

„Ty si na to nevzpomínáš? O mým těhotenství ses poprvý dozvěděl od Mii a ta ti řekla, že jsem si to uhnala s Dickem. Byl tenkrát ještě člověk a fakt horlivě ti to odkejval. A ty jsi věřil jim a ne mně… A celou dobu jsi na mě byl hnusnej, protože jsem podle tebe byla děvka, co si to rozdává s kdekým.“ Divoce se ušklíbne a mračí se, když mě probodává zmučeným vyčítavým pohledem.

„A ty se divíš? Ty vaše láskyplné doteky a pohledy, které jsi mu přede mnou rozdávala! Líbala jsi ho s neskonalou něhou! Chovala ses k němu jako by pro tebe byl něčím víc. Pořád ses ho zastávala a zachraňovala ho! A nakonec jsi mi o tom těhotenství ani neřekla!“ Oživuju vzpomínky, které bych raději neměl. Dicka jsem tenkrát vážně toužil zabít, je docela paradox, že se nyní stal mým nejlepším přítelem a sokem zároveň. Di se mi posadí na klín a oběma dlaněmi mě vezme za obličej.

„Ale já sakra nejsem s Dickem a ani s ním bejt nechci. Miluju tebe. Chci bejt jenom s tebou! Ty máš moje srdce, tělo i duši… O krvi nemluvě.“ Mrkne na mě.

„Nemůžeš na něj pořád žárlit… Je to kámoš a nikdy pro mě nebude znamenat víc. Měl bys ho spíš litovat, protože nemá už ani Desire. Místo, aby byla s ním, si to rozdává snad s každým v baráku.“ Zavrčí zklamaně. Jako by tím Des neublížila jen Dickovi, ale rovněž tím podrazila nohy i Di.

„Je mi Dicka fakt strašně líto. A za ní se … stydím. Ty si s ní nikdy…?“ Zaboří se mi prudce pohledem do očí.

„Ne, s Desire jsem nikdy nespal.“ Vyvrátím její pochybnosti, přesto na mě podivně pohlíží a úží oči, jako by mne snad chtěla prokouknout.

„A pokud bych s ní spal, tak by ses to dávno už dozvěděla, jako ostatně všechno… Víš, vážně jsem čekal, že s ním odejdeš nebo se s ním nakonec dáš dohromady… Bral jsem to jen jako otázku času a pak… Když jsem viděl, čím vším sis se mnou prošla, jsem si říkal, že jsem tě měl nechat jít… Že by ses s ním měla nesrovnatelně líp než se mnou… On by ti nikdy neublížil. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale je to tak…“

„Jo, já to vím.“ Rozesměje se má maličká a přivine se ke mně.

„Dick by pro mě byl dokonalej! Byl by na mě hodnější… Neubližoval mi a trpělivě by snášel všechno to moje ubližování, moje nálady a i přesto by mě nejspíš dál miloval a věrně! Byl by pro mě až moc dokonalej a hodnej… Byla by to nuda! Já potřebuju někoho, kdo mě zkrotí. A to by Dick nikdy nesvedl… Za to ty jsi v tom skvělej, lásko. Proto tě tolik potřebuju.“ Zamilovaně mě líbá na rty a prsty mi vjíždí do vlasů.

„Ale já ti nechci ubližovat…“ Zamumlám a znovu se utápím v těch jejích šedých duhovkách. Obejmu ji kolem pasu a prsty ji jemně hladím po zádech. Jsem rád, že se rozhodla pro mě… Že chce být jen se mnou. Přemýšlím, zda bych se někdy vyrovnal s tím, kdyby mě skutečně opustila… Nejspíš bych to nikdy úplně nepřekousl, ale vidina toho, že je konečně šťastná, by mě uklidňovala, i když bych se žárlivostí nejspíš zbláznil.

„Neubližuješ mi… Já ubližuju tobě,“ povzdychne si a z očí jí znovu vytrysknou slané slzy, které zlíbám.

„Neplač. Nebylo to tak hrozné… Jako předehra sice trochu drsné, ale změna musí být…“ Snažím se to obrátit v žert, ale protože mě to stále bolí, není to natolik upřímné a Di to nepřesvědčí.

„Tebe to pořád bolí, že jo.“

„Ale nebolí. Je mi… fajn.“ Schválně použiju její slovo, které mě díky tomu uklidní. Používá ho tak často a na všechno, že se stalo mým oblíbeným. Z jejích úst zní obzvlášť příjemně…

„Netrap se tím, Di. Všechno je v pořádku.“ Urovnám jí spadlý pramen vlasů, ale když se svými prsty dotkne rány, kterou mi zhojila, stisknu rty a cuknu sebou v náhlé intenzivní bolesti.

„A tohle bylo co?“ ušklíbne se.

„Sakra, lžeš mi! Zase mi kecáš! Proč to děláš, když víš, že to nesnáším!“ Prská a metá kolem sebe blesky. Vrčí a ani si nejspíš neuvědomuje, jak výhružný má hlas.

„Tak to trochu bolí, no… To přejde, nedělej z toho vědu. Asi se to nějak špatně zahojilo nebo co. To se může stát,“ zamumlám. „Jenom mi musíš dát čas na to, abych se mohl dát dohromady před druhým kolem,“ ušklíbnu se na ni, ale Di se zatváří jako tak zoufale, že raději vtipkování nechám.

„Není to vtipný, sakra. Žádný druhý kolo nechci! Vím… Vím, proč tě to bolí.“ Skousne si spodní ret a kajícně na mě pohlédne psím pohledem.

„Můžu ti to zahojit tak, aby tě to už nebolelo…“

„Víš? Tak proč mě to podle tebe stále bolí?“ Di si zkroušeně vjede do vlasů a kroutí se jako had. Musím ji pevně chytit za boky a donutit ji, aby zůstala v klidu.

„Já… Chtěla jsem to. Když jsem ti to hojila, chtěla jsem, aby to hojení bylo jen povrchové a uvnitř tě to stále bolelo. Já jsem u mučení Oskara zjistila, že hojení dokážu ovládat podobně jako kousnutí. Když chci, tak tě to bolí nebo naopak těší.“ Uhne pohledem a já se snažím vstřebat ten šok. Je vážně nadaná. Není divu, že si ji Oskar vybral a byl z ní tak nadšený. Určitě vytušil její talent, na to on měl vždycky nos.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 17. kapitola: