OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 4. kapitola

12.09.2011 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 729×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

4. kapitola - „Všechno je v pořádku, miláčku…“

Dick

„Des, prosím… Já se omlouvám. Buď rozumná, alespoň kvůli dítěti…“ Zoufale zatnu pěsti a zatínám si drápy do dlaní, až cítím úlevnou bolest.

„Víš, že bych ti neublížil… Já tě miluju!“

„Tak proč se ke mně chováš tak hrubě?!“ zamračí se plna rozhořčení a strachu. Ohrne spodní ret, jako by jí znovu bylo do pláče a šedé oči se znovu zakalí bezbřehou lítostí. Znechucený sám nad sebou si prsty vjedu do vlasů.

„Přece víš, jak moc mě to po tom všem děsí!“ vzlykne vyčítavě, ale přestane si úzkostlivě mačkat břicho a pustí mě k sobě. Ihned jí dlaní zajedu na horkou kůži a hladím jí celý podbřišek.

„Já tě mám ráda… Tak proč jsi na mě takový?“

„Moc se ti omlouvám… Prostě jsem nezvládl, když jsi mne přirovnala k tomu kreténovi.“ Vzdychnu zoufale a tulím se k ní jako spráskaný pes.

„Musím mi věřit. Já bych ti přeci nikdy neublížil.“ Jemně ji líbám na čelo i tváře a jsem neskonale šťastný, že mi takovou péči vůbec dovolí.

„Nesmíš se tomu tolik poddávat… Potom krvácíš ještě víc. To ti nezpůsobuju já, ale náš syn… Pije ti krev, spotřebovává veškerý jed, který ti koluje v žilách a na který sis navykla. Měl bych z tebe více pít, protože ty potřebuješ více jedu kvůli sobě i malému…“ Snažím se jí vysvětlit něco, co jsem měl udělat už dávno.

„Promiň… Já jsem nevěděla…“ nejistě mě pohladí po dlani. Ten dotek je stále tak horký, přímo rozpálený, protože ona nejspíš díky tomu pláči teď trpí horečkou…

„Já ti … věřím,“ Hlesne a zadívá se mi do očí. Uvědomuju si, jak moc je zranitelná a je na mě, abych ji… ochránit.

„To teď budu krvácet už stále?“

„Nejspíš každý den, když z tebe nebudu pravidelně pít…“ Povzdychnu si a zlíbám jí čelo, abych ji zchladil.

„A také… když se rozrušíš. Proto bys měla být v klidu.“ Hladím ji po vlasech a tisknu k sobě, jen co mi to dovolí.

„Neboj se, lásko… Nebude ti to ubližovat. Věř mi. Jen tím získáš více síly. Nebude se ti tolik motat hlava.“ Jemně jí jazykem přejedu po zápěstí, abych slíznul poslední kapky šťastné krve a uzdravil její ranku.

„Všechno je v knize, kdyby ses o tom chtěla… přesvědčit.“ Usměju se na ni pln nechuti k sobě samému. Měl jsem být citlivější! Opřu se i s ní v náruči o pelest, zatímco mě Des obejme kolem pasu a hlavu si položí na mou hruď. Konečně oddechuje klidně.

„Já ti věřím, ale … příště ze mě prosím pij trochu … jemněji.“

„Moc se ti omlouvám, lásko. Už se to nestane,“ zašeptám jí do vlasů a jemně ji hladím, abych v ní probudil pocit bezpečí a lásky, který jsem tak snadno zhatil.

„Mé kousnutí tě nikdy nebude bolet… Nemusíš se bát. Já tě vždycky budu mít ve svém srdci.“ Je pro mě tak těžké vyznávat jí lásku… Pro upíra je to jako mučení. Celé tělo se v averzi chvěje, zatímco jí říkám ta krásná důvěrná slova. Ale ona si zaslouží je slyšet!

„Nejde jen o to kousnutí…“ zamumlá a zřejmě mi víc vysvětlovat nechce. Zážitky s Oskarem ji musely hodně zasáhnout. Cítím, jak moc se bojí…

„Nikdy bych ti nijak neublížil…“ Dlouze se nadechnu a vdechnu její nevinnou sladkou vůni. Jako bych vdechoval čerstvě pečené sladkosti.

„Raději ti přinesu jídlo, které jsem donést nestihl. Za pár minut jsem zpět. Buď prosím v klidu, a  kdyby něco… Tak nezmatkuj.“ Políbím ji na nos, co nejněžněji dovedu. Původně jsem si myslel, jak krásná doba mě čeká, ale to bohužel není pravda. Díky tomu kreténovi mám svět vzhůru nohama a má vlastní přítelkyně se mě bojí! To jsem to dopracoval…

Vzpomínky mě zanesou až do dob, kdy jsem býval… ještě člověkem.

„Musíš bejt děsivější než nějakej brutální upír… Musíš je donutit, aby se tě báli! Zkus to třeba na ní…“ Kývne hlavou k uplakané křehké upírce, která se houževnatě drží mříží.

„Ale já… nechci, aby se mě bála.“ Polknu a pohlížím na ni s mírným soucitem. Čím více o tom přemýšlím, tím více pociťuju nechuť k tomu, jak se chováme… Že nerozeznáváme dobré a zlé, ale jen zabíjíme…

„Ty vole…“ Prskne kamarád a obrátí oči v sloup.

„To je jako kdybys řekl, že nechceš ojet sexbombu!“ Jeho přirovnání mě vždycky dostávala. On byl posedlý sexem. Když jsme nebojovali, tak nedělal nic jiného, než se nořil v dívčích tělech. Já jsem byl trochu klidnější. Užíval jsem si přítomnosti pěkných žen, rád jsem si bral, co nabízeli… Ale chybělo mi to zamilování. Já vlastně nikdy nebyl zamilovaný. Nepoznal jsem lásku.

„Chci, abys jí prostě vyděsil! Už dvakrát tu pro ni byl nějakej nabušenej drsnej upír…“

„Cože?!“ skočím mu do řeči.

„To mi nikdo neřekl!“ vyvalím oči a zatnu pěsti. Tak nějak automaticky popadnu do dlaně kůl a potěžkám ho.

„Nic o něm nevíme, proto jsme to nehrotili…“ Pokrčí rameny, jako by se nic nedělo.

„Co když to byl ten její bratr, o kterým stále mluví?“

„Ten? Ne, to určitě ne. Tohle byl násilnej buřič, musíme se na něj hodně připravit. Ten její bratr bude jen nějaký čtyřletý chlapeček, který pobíhá po lese a vysává veverky… Jen se podívej na ni… Může jí být tak osm.“

„A stejně ji chceš zabít?“ hlesnu a zadívám se mu do tmavých hnědých očí.

*

Desire

Zabořím hlavu do polštáře a vdechuju z něj Dickovu vůni. Je mi s ním vážně hezky a i když mě jeho přítomnost uklidňuje, nejsem schopná mu věnovat víc, než objetí. Rány na duši jsou bohužel ještě moc čerstvé a… občas se děsím, že se už ani nezahojí…

„Promiň, já jsem si asi spletla pokoj." Hlesne Chrisante a ve dveřích zazmatkuje. Poznala jsem ji ihned. Její dlouhé blonďaté vlasy se nedají přehlédnout.

„Koho hledáš?“ zeptám se překvapeně. Samozřejmě vím, že si ji sem Chester přivedl, ale ona je tu stále! A Dianka s tím nic nedělá!

„Nikoho… Já… Chtěla jsem jít do pokoje, ale zřejmě jsem si spletla dveře. Je to tu moc velké.“ Omluvně se usměje a stále po mně těká pohledem.

„Ty jsi Desire, viď?“ Mírně se pousměju. Ona se chce ujistit, že nejsem Di, která by z ní nejspíš udělala krvavou sekanou. Jen přikývnu.

„Nic se neděje… Jak dlouho už tu jsi?“ pozvednu obočí a sleduju, jak pokukuje kolem. Nevěřím, že ji tu Chester má jen tak…

„Od včerejšího večera… Utekla jsem z děcáku a Chester nedal jinak, než že mě vezme sem. Jsem mu za to moc vděčná,“ zamumlá a ošije se.

„Hm…“ zamumlám neutrálně.

„Nestůj tam tak a posaď se.“ Přátelsky se usměju a nabídnu ji křeslo. Sama se na posteli posadím a obejmu si pažemi kolena. Chrisante mi úsměv oplatí a zastrčí si světlé prameny za uši.

„Můžu se zeptat, proč jsi utekla?“

„Nezlob se, nechci o tom mluvit,“ zajíkne se a tvář jí protne zděšení. Zdá se, že má za sebou asi také perné chvíle. Než stačím cokoliv dodat, vejde do dveří Dick. Chrisante se na křesle schoulí do klubíčka a vyjekne. Můj blonďatý upír se křivě usměje a položí tác plný jídla na noční stolek.

„Ahoj, já jsem Dick…“ blýskne v úsměvu špičáky a protne mě nebesky modrýma očima. Políbí mě do vlasů a vdechne mou vůni, až se zatetelím.

„Nemusíš se bát. Tady ti nikdo neublíží.“ Usměju se na ni, když vidím, jak moc je vyděšená.

„Jak dlouho tu chceš zůstat?“

„Já… Já nevím.“ Polkne a trochu se uklidní, stále však Dicka lustruje vnímavým pohledem, až mi to začne být nepříjemné. Náhle pocítím jakousi silnou potřebu chránit Dianku.

„Co od Chestera vlastně chceš?“ vypálím přímo.

„Doufám, že ti řekl, že má svou rodinu!“ řeknu důrazně. Dick se tiše rozesměje a přivine mě k sobě.

„Já vím, že má rodinu. Jsem jen Chesterova kamarádka. Vždycky za mnou chodil, když mu bylo nejhůř… Když ho ta jeho rodina dostávala na kolena.“ Zúžím oči do tenkých čárek. Ne, s touhle asi vážně kamarádka nebudu.

„Dokážu si představit, jak ochotně ses o něj starala. O našeho chudáčka…" odfrknu znechuceně.

„Jen jsem ho vždycky vyslechla. Chester má svou rodinu moc rád. Neudělal by nic, čím by svým dětem nebo přítelkyni ublížil,“ zamumlá bolestně a uhne pohledem.

„Samozřejmě. Des to takhle myslela.“ Dick se snaží dusnou atmosféru zachránit, ale já se zamračím.

„Nemyslela!“

„Des…“ protočí oči a posune přede mne tác, aby odvedl mou pozornost. Ihned pocítím ten nutkavý hlad. Popadnu sendvič a lačně se do něj zakousnu. Chrisante si přestanu všímat. Naštěstí sama pochopí, že konverzace skončila a otočí se k odchodu. Než však stačí zmizet za dveřmi, neodpustím si poznámku.

„Být tebou, držím se od Chestera dál. Není tím, kým se zdá,“ mírně se ušklíbnu. Pak jen slyším klapnout dveře. Dick se dlouze nadechne.

„Chester je můj kámoš… Vím, že je to pro tebe těžké, ale já jsem fakt rád, že s ním už vycházím. Přece víš, že jsme se chtěli vzájemně zabít. Mít ho za přítele je úleva i radost. Lásko, prosím tě… nekaz to.“ Prosím mě očima a doufá, že to zbytečně nebudu hrotit.

„Ale také je vrah! Popři to!“ prsknu a tác s jídlem od sebe odsunu. Úplně mě přešla chuť!

„Už nebudu jíst!“ zamračím se a zahrabu se pod peřinu. Nejraději bych byla někde jinde, protože mi tu vůbec nikdo nerozumí…

„Desire! Kurva, lásko, koukej to sníst!“ Vrčí Dick zoufale a snaží se mě přimět k tomu, abych zpod peřiny vystrčila alespoň hlavu.

„Ano, přiznávám. Je to… vrah. Ale podle Di už se od té doby hodně změnil a není to ten samý, který zabil tvé …“ Mrsknu sebou a odstrčím se od něj na druhý konec postele, až zaúpí.

„Miláčku, kurva, nech toho!“ zavrčí netrpělivě a dlouhým krokem přeskočí bez problému postel. Jeho světlé modré oči jsou plné starosti a jakési něhy.

„Di mu odpustila… Musíš je nechat být.“ Přitáhne mě do své náruče, i když se mu vzpouzím.

„Ššš…“ něžně mě hladí a líbá. Ještě chvíli se vzpouzím, ale nakonec se přeci jen nechám uchlácholit těmi něžnostmi. Je tak těžké přijmout to, co udělal… Přijmout fakt, že ho budu mít stále ve své blízkosti… s mou sestrou po boku! Navíc po tom všem, co pro mě udělal, když jsem sem přišla. Jak hezky se ke mně choval, jak… mi pomáhal.

„Já ho měla ráda,“ vzlyknu.

„Já vím… Zas se to zlepší. Jen to chce čas.“ Zabručí a přitiskne mě ke svému chladnému tělu, zatímco se mnou v náruči jemně houpe.

„Zkus ještě něco sníst, lásko… Už kvůli dítěti,“ zašeptá mi do ucha vemlouvavě. Povzdychnu si a poslušně si vezmu další sendvič, ovšem když na tácu zahlédnu i krvavý steak, zarazím se.

„Ty jsi mi sem dal i syrové maso?“ Poťouchle se usměje.

„Myslel jsem, kdybys… třeba měla chuť…“ Podstrčí mi syrové maso blíže a natěšeně se na mě dívá, jako bych se na to měla snad s největší chutí vrhnout!

„Nejím moc maso… Natož syrové!“ oklepu se.

„Copak jsem upír, aby mne lákala krev?!“ Tím ho úplně rozhodím.

„Ty… Ty na to nemáš chuť?“ polkne a zavrčí na mě trochu více zostra. Znovu se zadívám na ten rudý kus masa, ze kterého vytéká červená voda a… v tu chvíli se mi obrátí žaludek vzhůru nohama. V rychlosti odstrčím tác a vytrhnu se s Dickova objetí, abych s rukou před ústy pádila z postele.

*

„Des, už je to… lepší?“ zamumlá za dveřmi, kde celou dobu netrpělivě chodí. Jsem tu už několik minut a snažím se uchlácholit svůj žaludek. Několikrát jsem si vyčistila zuby, aby mi z úst zmizela ta pachuť. Tvář mám celou ledovou, jak jsem ji omývala chladnou vodou, ale stejně cítím horkost…

„Ano…“ hlesnu a vypotácím se ze dveří ještě celá zelená.

„Promiň, ale … to maso tak strašně … smrdělo,“ znechuceně se oklepu a mám co dělat, abych rozbouřený žaludek udržela na svém místě.  Malému se nápad živit se syrovým masem nelíbil stejně jako mně. Vůbec nechápu, co to Dicka napadlo.

„Omlouvám se, už ti to nebudu nabízet,“ prskne rozmrzele a je díky tomu celý skleslý, přestože mi ochotně pomáhá do pokoje.

„Jen si lehni… Já odnesu ten… tác,“ řekne natolik odměřeně, až se na posteli schoulím do klubíčka. Ten tón jeho hlasu je tak… chladný!

Jen co se za ním zavřou dveře, ozve se ohlušující rána, jako by snad tím tácem mrštil do zdi. Ihned vylezu z postele a nápadně vykouknu ze dveří, kde se zaťatými pěstmi stojí Dick a naproti němu je na bílé zdi flek od zbytků z tácu, samozřejmě i toho syrového masa.

„Dicku?“ vydechnu nechápavě nad tou spouští.

„Všechno je v pořádku, miláčku…“ Jeho odpověď zní natolik jízlivě, až ve mně hrkne.

„Běž si lehnout… Jen mi to trochu … upadlo.“ Tlačí mne zpátky do dveří své ložnice, přestože protestuju. Pozorně si ho prohlížím, protože Dick není jedním z těch, kteří by jen tak házeli věcmi. Něco se s ním děje… Jen nevím co. Předtím byl v pořádku! Předtím, než jsem odběhla do koupelny.

„Ty se na mě zlobíš?“ Oči se mi zalijí slzami a jako na povel se rozbrečím.

„Lásko, nezlobím…“ S povzdychnutím se posadí na postel a stáhne mě do své náruče.

„No tak, Des, neplakej. Nikdy bych se na tebe ani zlobit nemohl… Jsi moje všechno.“ Přeněžně mě políbí na rty a slíbává všechny ty neposlušné slzy.

„Já to maso prostě nemohu jíst! Hnusí se mi jenom ten pohled na krev…“ škytám, zatímco o mě tak mile pečuje.

„Vůbec nevím, proč bych ho měla jíst… Proč to má pro tebe takový význam?“ máčím mu košili svými slzami, které díky přecitlivělosti nepřestávají téct.

„Nebudu ti ho nutit, když ho nechceš. Prostě jez, co ti dělá dobře – co ti chutná.“ Houpe mnou jemně ze strany na stranu a snaží se mě ukolébat ke klidu. Dlaní pravé ruky mi letmo přejíždí po podbřišku.

„Tak proč se chováš tak … odtažitě? Z ničeho nic!“ fňuknu a dívám se mu do andělské tváře, která se zdá tak podivně smutná a zachmuřená. Jako by mu snad ty nebeské oči pobledly ještě víc a měly teď barvu světle modrých okvětních lístků.

„Dokud jsem neodběhla, choval ses normálně.“

„Nechovám se … odtažitě,“ broukne a prsty mi zajede do vlasů. Mazlí se a každou chvíli si k nim přivoní, jako bych byla květina. Trochu zkoroušeně se od něj odtáhnu, protože to popřel!

„Chci se prospat.“ Když mi to nechce říct, dolovat do z něj nebudu.

„Dobře, prospi se.“ Políbí mě na čelo, přetáhne mi deku až pod bradu a s letmým úsměvem, kterým mě chce obelstít, zmizí za dveřmi. Zavrtám se pod peřinu a tiše polykám slzy. Já vím, že mi lže! Jen nevím proč. Hlučně se vysmrkám do kapesníku a chci se konečně pokusit usnout, když z chodby zaslechnu hlasy…

Jeden z nich jistojistě patří Dickovi. A ten druhý… Je dívčí. Diančin rozhodně ne a Mia má hlas jako ptáček. Tenhle je takový… ševelivý a lidský. Vstanu a zvědavě pootevřu dveře, i když je mi předem jasné, s kým na té chodbě je. Samozřejmě, Chrisante! Zálibně se na mého Dicka usmívá a ten jí něco s úsměvem vypravuje. Když to dopoví, Chris se zvonivým tichým hláskem rozesměje a hodí po mém upírovi nevinný kukuč. Oba zatím sbírají ze země zbytky z “nehody“ a evidentně je jim spolu dobře! Když se zvedne, natáhne ruku ještě k Chrisante, aby jí pomohl se zvednout a ta malá mrcha celá zrůžoví! Pozoruju je a ani si neuvědomím, že mi srdce splašeně buší, jak se obává toho, co přijde v následujícím okamžiku. Radši zapadnu zpátky do pokoje. Nechci to vidět! Nechci tím rozrušovat sebe i dítě, i když…

„Na to je už pozdě,“ pomyslím si při pohledu na svou zakrvácenou ruku. Sakra! Chytím se za krk a nahmatám lepkavý proužek krve.

*

„Des, co se stalo?!" Hloupě se zeptá a přiklekne si ke mně, zatímco mě falešně hladí po vlasech.

„Nech … mě … být!“ plačtivě prskám a snažím se uhýbat před jeho chladnými doteky. Nyní si bude hrát na milující přítele, když na chodbě flirtoval s tou blonďatou poběhlicí?! Nikdy mu na mně nezáleželo! Šlo mu jenom o krev a sex! Proto nebyl v našem prvním vztahu tak moc spokojený, protože neměl svou šťastnou tekutinu! A teď, když potkal tuhle Kytku, tak už o mně zájem nemá, protože mu nejsem schopná dát mu, co chce! Nejsem schopná… fyzické lásky.

„Buď kurva v klidu!“ zavrčí hřmotně, až sebou trhnu.

„Musíš se uklidnit, abys neublížila dítěti a sobě.“ Samozřejmě, jediné, nač mě ještě potřebuje je naše dítě. Jeho následovník! Proč mi to jen nedošlo dříve? Je stejný jako Oskar, ba ne. Horší!

„Budu tě muset kousnout, jestli nepřestaneš krvácet!“ bezduše mi pohrozí, zatímco mě proti mé vůli lapí do své náruče a přitiskne mě k sobě, až mu tupě zabuším do prsou. Škrábu ho po tvářích i ramenou, ale stejně mě nepouští!

„Jenom mě týráš!“ vyjeknu, když na něj nic z toho nezabírá.

„Jdi pryč! Já tě tady nechci. Jdi si za …“ V poslední chvíli se zarazím.

„Jsi stejný jako Chester!“ dostanu ze sebe plačtivě a zkroutím se v další ostré bolesti, která mi proběhla podbřiškem.

„Tak nejdříve jsem byl horší než Oskar a nyní jsem stejný jako Chester? Proč zas?“ velkoryse se usměje tím svým přihlouplým křivým úsměvem, díky němuž srší přehnaným frajerským sebevědomím.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 4. kapitola: