OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 6. kapitola

14.09.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 788×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola - „Opět jsi mi lhala!“

Chester

Když vejdu do naší ložnice, Di si se zádumčivým pohledem stále prohlíží deník. Tvář má zakaboněnou a spodní ret se jí chvěje, jako by se měl každou chvíli zkrabatit do plačtivé grimasy. Jakmile mě spatří, polkne a prohrábne si své temné dlouhé vlasy.

„Tak co? Ještě si ji zastihnul?“ snaží se o ledabylý tón, ale podle všeho má v krku knedlík. Těká pohledem po mém těle, ale do očí se mi nepodívá. Mlčky přikývnu a když vidím, jak křečovitě třímá deník v dlaních, rozzlobený s předchozí z akce s Chris jí ho vytrhnu.

„Už to nečti!“ pohlédne na mě a vypadá to jako pobavený úsměv, ale pak se svérázně zašklebí. Nevyšlo jí to. Vidím, jak je z toho špatná!

„Je to jenom tvoje minulost… Na přítomnosti a budoucnosti to snad nic nemění.“ Prskne ironickým tónem a zamračí se.

„Tak proč mám pocit, že mění?“ zabodnu se jí do očí, až panicky uhne pohledem. Sám pro sebe se ušklíbnu. Je mi naprosto jasné, že tak jednoduchý průběh to mít nebude. To by s tím ostatně ani nezačínala. Navíc by to nebyla má maličká, kdyby se nestrhla bouřka.

„Máš špatnej pocit!“ zašklebí se na mě a trhne vzdorovitě rameny.

„Ovšemže… Já mám vždy špatné pocity!“ dlouhými kroky dojdu až k oknu, kde se zas rázně otočím a snažím se rozchodit začínající dusnou atmosféru.

„Tak proč se na mě ani nepodíváš, když se tak moc mýlím? Proč uhýbáš pohledem?“ odfrknu a zatnu dlaně v pěst.

„Za tu dobu, co jsme spolu, už tě trochu znám, lásko. Mě neoblbneš.“ Blahosklonně se usměju, když vidím její rozčílenou tvář.

„Fajn! Tak mě to trochu vzalo! Máš s tím nějakej problém, sakra?!“ zavrčí a zabodne se mi do očí vyzývavým pohledem. Šedé duhovky bojovnice se tetelí hněvem a záští… Zvláštní… Divím se, že ji to tolik vzalo. Vždyť je upírka! A se smrtí rodičů se vyrovnávala celkem dobře… Tohle je oproti tomu nic!

„Já ne, ale ty podle všeho ano.“

„Sakra, neměj péči. O nic nejde!“ usykne a zvrátí hlavu. Ta její tvrdohlavost mě přivádí k šílenství. Zatnu zuby a chvíli čekám, až mě největší vztek přejde. Mohl bych třísknout dveřmi a vypadnout, ale já… nechci.

„Di…“ Přisednu si k ní na postel.

„Já vůbec netušil, že něco takového existuje…“

„To ti věřím,“ povzdychne si.

„Nikdy se mi to nemělo dostat pod ruku.“ Zavrtí hlavou, až jí dlouhé havraní vlasy spadnou z ramen a jako vějíř se roztáhnou po zádech.

„Proč se tím tolik trápíš?“ nakloním hlavu, abych se jí mohl lépe zadívat do zachmuřené tváře.

„Víš, že už je to dávno a Mia pro mě nikdy nic neznamenala.“

„Já vím… Ale nikdy jí nebudu sahat ani po kotníky.“ Zdrceně se ušklíbne a zamžiká víčky, jako by jí ty ohnivé plamínky pálily v očích.

„To, cos dělal s ní…“ protočí panenky a já si moc dobře uvědomuji, jak to na ni muselo působit…

„Se mnou jsi to sakra nikdy nezkusil… Nikdy si tak vášnivej nebyl… Jako v jejím případě.“ Zoufale se zašklebí, až nechápavě povytáhnu obočí.

„Netušil jsem, že bys chtěla, abych ti při tom… ubližoval.“

„O to nejde,“ zavrčí stroze a protočí panenky.

„Prostě … s ní jsi byl … na úplně jinejch výšinách … Přijde mi, že … se mnou si to … vůbec neužíváš … po svým. Vždyť … Vždyť ona nepopisuje nic z toho, co … provozujeme teďka! Musí … Musí ti to chybět.“ Povzdychne si a neposedně se zavrtí, zatímco si prsty vjede do vlasů a dívá se někam do tmy.

„Seš upír … a my … nikdy jsme nic tak vášnivýho … nepraktikovali,“ zamračí se, jako bych jí o něco ošidil.

„S Miou jsi po něčem takovým …. toužil. Tak proč … proč stejně netoužíš po mně?“ ublíženě ke mně zvedne hlavu, až se uchechtnu.

„Tak můžeme začít, pokud po tom tak moc toužíš.“ Jiskřivě se usměju.

„Pokud vím, tak jsme zatím moc času na experimentování neměli… S Miou jsem … no, to je jedno…“ zarazím se dříve, než stačím říct něco, co by jí ublížilo ještě víc. Nevinně po mně mrká a zpytavě se snaží rozluštit všechno, co řeknu. Zhluboka se nadechnu.

„Prostě my dva jsme zatím na sebe neměli moc času. Já nevím, jakým stylem to tam popisuje Mia, ale já bych to, co mezi námi bylo, nazval všelijak, ale vášní tedy rozhodně ne.“ Zavrtím despoticky hlavou.

„To, co jsme prováděli, bylo většinou dost bolestivé. Tedy hlavně pro ni. Teprve s tebou jsem poznal, že to může být také o něčem jiném. Myslím si, že si s tím zbytečně lámeš hlavu.“ Přivírá oči, jako by se zamýšlela nad mým opatrným vysvětlením. Nevím, zda se mi to podařilo. Di má vždy dar to nějakým způsobem převrátit a najít ve slovech význam, který by mne osobně nikdy nenapadl. Ovšem čím více tak zádumčivě přemýšlí, tím více se jí tvář rozjasňuje, až se nakonec i křivě usměje.

„Chápu to,“ hlesne, zatímco je zabraná do vlastních zážitků. Nad jejím dosti výmluvným výrazem se musím ušklíbnout.

„Předpokládám, že něco podobného jsi zažívala s … Oskarem. A bylo to možná ještě intenzivnější, protože on byl šílené prase.“ Odfrknu a snažím se zatlačit veškerou žárlivost do sebe, protože stačí byť jen představa, že se jí dotýkal a už vidím rudě.

„Bylo to … dost intenzivní.“ Připustí s úsměvným vydechnutím.

„Nevěřil bys, čeho všeho byl schopnej…“ řekne jásavě a zcela se rozzáří.

„Jo… V tom mi asi bude chybět. Není tu nikdo, s kým bych mohla tak řádit jako s ním,“ vzdychne smutně, až mě bodne v hrudi.

„Ale věřil…“ ušklíbnu se hořce. Karta se, jako vždy, obrátila a nepřímo mi potvrdila to, co mi Di dříve popřela! Zvednu se, protože vedle ní náhle nemůžu sedět. Když pominu fakt, že se nedokážu dívat na ten její nadšený a málem zamilovaný výraz, tak mi zase lhala! Znovu! Kolik lží mezi námi ještě je? Ona o mně ví skoro všechno… A já o ní? Nějak začínám pochybovat, že ji vůbec znám. Je podle všeho úplně jiná a teď už ani není pořádně… moje. Nyní už chápu význam i následky toho deníku…

„Nepsala sis také něco takového?“ syknu jedovatě a kývnu k červeným deskám.

„Že bych se o tobě také něco třeba dozvěděl.“ Zavrčím kysele.

„Myslíš jako deník týrání, jo? Sakra, to mě nenapadlo.“ Rozesměje se, jako bych řekl dobrý vtip.

„Bylo to dost krutý, nechtěla jsem to ještě nějak zveřejňovat.“ Hihňá se, div se za břicho nepopadá. Nakonec zvážní.

„Oskar si při tom fakt vytrpěl svý… Ani nevim, proč si to ode mě vlastně nechával líbit.“ Zabloumá a pokrčí rameny. Když si všimne mé odtažitosti a strnulosti, omluvně se usměje.

„Chazzy, vždyť já po tobě nic takovýho nechci… Ani mi to nechybí… nějak moc.“ Přijde blíže a chce se přivinout do mé náruče, když ji tvrdě chytím za ramena a odtáhnu ji na délku svých paží, až po mně vykolejeně pokukuje.

„Lhala jsi mi! Opět jsi mi lhala!“ řeknu suše.

„Zdá se, že ti to s ním dosti vyhovovalo! Teď už chápu to tvé truchlení krátce po tom, co ho Mia oddělala. Je těžké skousnout fakt, že ti odešel tak úžasný milenec, kterého ti už nikdy nikdo nenahradí!“

„Sakra, cože?“ padne jí čelist.

„O čem to mluvíš? Vždyť já jsem s Oskarem nikdy nespala!“ brání se a snaží se mi vytrhnout, jak běsnivě mě chce přesvědčovat o něčem, čemu nevěřím.

„Víš, že jsem za ním chodila jen proto, že jsem ho týrala a on si to nechával líbit!“ chce mě pohladit po tváři, ale já jí nedám možnost.

„Neměla jsem sakra nikoho jinýho, než tebe! Nikdy jsem s nikým jiným nespala, ani ho nechtěla, lásko!“ V očích jí vytane něco, co jsem u ní vídával velmi zřídka… Možná jakási zamilovanost či zásaditost? Nedokážu to správně pojmenovat. Možná je to jen obyčejná hříčka lži.

„Už s tím přestaň!“ zavrčím neomaleně a odstrčím ji od sebe, až měkce dosedne na postel a zoufale mě probodává prosebným pohledem.

„Já už ty tvé lži nechci poslouchat! Už jich mám po krk! Nejenom, že jsem tu za vola, který tě podle toho, jak se tu rozplýváš nad Oskarem, nikdy nedokázal plně uspokojit, ale ještě mám jako bonus parohy!“

„Chazzy, ale to není pravda! Prosím, věř mi!“ chytí mě za ruku a téměř si přede mnou kleká na kolena. Vytáhnu ji a strčím zpět na postel, protože každý její dotek, pohled nebo i laciné slovo mne neskutečně vytáčí!

„Přísahám, že jsem ho jenom týrala! Nelidsky a krutě, ale spala jsem jenom s tebou!“

„Tak to byla nejspíš chyba. Měla jsi hledat tu vášeň a krutost, která ti tolik chybí.“ Zavrčím ostře a třísknu dveřmi. Nejdříve chci jít do knihovny, ale nakonec se otočím a ocitnu se před černými dveřmi, kde po chvíli oddychování zaťukám.

„Můžu dovnitř?“ zadívám se do nenasytných kočičích očí a pohledem přejedu svůdné tvary jejího štíhlého pevného těla. Mia se jen rozkošně usměje a jazykem si přejede smyslně přes rty, zatímco vcházím do jejího pokoje.

*

Vracím se z koupelny, když zahlédnu Chestera, jak s vítězným křivým úsměvem odchází z Miina pokoje! Celý se tetelí blahem a v očích mu jiskří, zatímco si upravuje košili. Chytím se za hrdlo a zděšeně ho pozoruju.

„Ježíši Kriste!“ vyprsknu zhnuseně. Ihned se po mně otočí a nápaditě zvedne obočí, jako by mu bylo proti srsti, že ho někdo vidí.

„Copak se děje, Chestere? Chrisante ti nechce dát, tak sis zašel za Miou?“ brouknu nesměle, opájená vší drzostí a hormony, které se mi v těhotenství tlačí na mozek. Divoce se ušklíbne.

„Nestarej se o věci, do kterých ti nic není, Des… Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“ Zavrčí a otočí se ke schodišti.

„Di je má sestřička… A ty bys zřejmě nechtěl, abych ji o tom, kde jsi byl, informovala. Vraždu rodičů ti nejspíš odpustila, ale jak myslíš, že by se tvářila na nevěru?“ zadívám se na něj jizlivým upřeným pohledem a sama přemýšlím, kde se ta má odhodlanost bere.

„Tak podívej,“ zlostně mě drapne za paži, až sebou cuknu.

„Za prvé není o čem informovat a za druhé ti radím, aby ses raději vrátila zpět do pokoje, protože mám dnes vážně špatný den!“ sykne temně a nažene mi strach, až se div nezalknu.

„Dicku!“ vykřiknu na celý dům, až se Chester poplašeně rozhlédne kolem, zatímco já zděšeně stojím jako solný sloup.

„Dianko!“ křiknu znovu a cítím, jak se mi dělá špatně. Žaludek se mi houpe a v podbřišku mi bolestně tepe.

„Do hajzlu, nekřič!“ zavrčí a já cítím, jak se mi otevírají staré rány. Ihned mě drapne pod krkem a já netuším, jestli mě chce více zabít nebo mi zmáčknout krvácející tepnu.

„Chazzy?“ houkne nechápavě Dick a těká po nás mírně zděšeným pohledem.

„Dicku, prosím tě, pojď si ji odnést… Zas ji chytnul záchvat a začala krvácet,“ prskne můj sok a pustí mě. Omotám se kolem svého upíra jako medúza a nechám se vzít do jeho ochranitelské náruče.

„Jsi jen obyčejný děvkař a vrah!“ křiknu na něj a usedavě se rozpláču.

„No, tak konec představení…“ hlesne chladně Chester a vydá se ke schodům.

Diana

Zoufale ho doběhnu a chytím ho za ruku, až se na mě zprudka otočí. Temné oči má naprosto chladné a bezcitné, až mi po zádech přejede mráz.

„Chestere…“ zamumlám a pustím ho, protože je mu můj dotek zřejmě nepříjemný.

„Já jen… Potřebuju pomoct s dětma.“ Skloním bezmocně hlavu a doufám, že mě nenechá ve štychu.

„Prosím,“ zašeptám bezmocně, když na mě civí, jako by mne neznal. Jakmile však zaslechne neurvalý dětský pláč, který mně se nepovedlo ukonejšit, pohne se.

„Co se děje?“ zamumlá ve dveřích, když vidí, jak se v postýlkách šprajcují a bezostyšně křičí na celý dům své stížnosti.

„Nemůžeš je uklidnit?“

„Ne,“ hlesnu odevzdaně.

„Mia mi říkala, že jsou zřejmě napojeni na mé pocity a proto… to nezvládám. Ale samozřejmě tomu nemusíš věřit,“ zamumlám, zatímco mne zamyšleně pozoruje. Za mé pomoci si k sobě vezme obě naše vřískající ratolesti a posadí se s nimi na postel, kde je tiší svým hlasem a kolíbáním. Poznají ho velmi rychle a po chvíli už není po křiku ani památky.

Znaveně si oddechnu a složím si hlavu do dlaní, zatímco sedím na parapetu okna a zoufale se snažím zadržet ty protichůdné pocity. Je to tak těžké, i když jsem upír. Láska byla vždy mé slabé a věčné místo. Nikdy jsem ji nedokázala potlačit, ani po našem prvním rozchodu… Chester uloží uklidněné a ospalé děti do postýlek, kde postupně poklidně usnou, zatímco já studem odvracím tvář, protože mě i přesto bolí, že jsem je nedokázala uklidnit sama.

„Budou zas v pořádku. Nemusíš mít obavy.“ Zádumčivě si mne prohlíží a očima mu přechází stíny i odlesky noci. Jen přikývnu a nakonec se přeci jen odvážím zeptat:

„Co se stalo na chodbě?“ Trochu se ošije.

„Ale… Desire měla jeden ze svých záchvatů. Dick říkal, že je teď dost mimo… že se chová jako…“ umlkne. Sevřu si kolena pevněji a polknu.

„Hrozně mi ubližuješ… Když mi nevěříš.“ Protnu ho bolestným pohledem.

„Tvůj výraz mluvil za vše,“ ušklíbne se a oklepe, jako by mu ze mě bylo špatně.

„Já myslela na týrání!“ vyjeknu plačtivě a dojdu k němu. Obejmu ho kolem pasu, ale on mě od sebe neurvale odstrčí, až zkřivím tvář bolestí.

„Prosím! Prosím, neodstrkuj mě od sebe… Věř mi, lásko.“ Klečím před ním na kolenou a chvěju se. Náhle ucítím pronikavé bodnutí na krku i zápěstí.

„A sakra!“ dostanu ze sebe a ihned se chytím za krk, jako bych snad měla možnost to zastavit. Krev mi stéká po krku až do výstřihu a není možnost, že by si toho snad nevšimnul. Čím více se rozrušuju, tím více se ta rudá nechutná tekutina rozlévá po mé pokožce. Tváří mu prolétne nechápavost, když se ke mně skloní.

„Di?“ Jen zatnu zuby a ještě křečovitěji si sevřu krk. Silou mi dlaň odtrhne. Je celá zbarvená do červena, až musím uhnout zahanbeně pohledem.

„Do hajzlu,“ ujede mu a pomůže mi na nohy.

„Posaď se!“ proti mé vůli mě dostrká na postel a přiklekne si ke mně. Cítím, jak se mi rozevírá i rána na třísle a mám chuť zmučeně zasténat. Ne, bolestí… Na to už jsem si zvykla, ale rozhořčením, že to musí vidět.

„Hlavně se snaž uklidnit. Nic se neděje.“ Utírá mi slzy a starostlivě se mi dívá do očí, až mě to dojímá.

„Odkdy se ti to děje? Já tomu nerozumím…“ zoufale těká po mé tváři a dožaduje se vysvětlení, které mu dát nemohu, přestože důvod znám.

„Stalo se mi to, když jsi odešel,“ zamumlám a dívám se mu bezmocně do temných duhovek, náhle tak obětavých a duchaplných. Nebudu mu vysvětlovat, že tohle není poprvé, od té doby, co… Cítím, jak se mi do těla dostává stará známá slabost. Přivřu oči.

„Sakra, Di…“ zazoufá si. Zřejmě si povšimnul, že kalhoty už mám krví notně nasáklé. Chytí mě tvrdě za zápěstí a zarazí se… Skrze přivřená víčka se dívám, jak váhá, ale nakonec mi ránu začne jemně olizovat jazykem, až se pod tím dotekem prohnu a vzdychnu. Znovu na mě zaútočí jeho láska… a nedůvěra.

„Nevěříš mi. Není důvod, abys mi pomáhal.“ Konstatuji a vytrhnu mu své zápěstí tak prudce, že téměř spadnu z postele.

„Nech toho!“ zavrčí ostře.

„Teď není čas, stavět si hlavu.“ Pokouší se mě znovu chytit za ruku, ale já před ním zbaběle uhýbám a odstrkávám ho od sebe.

„Do hajzlu, nebuď stále tak tvrdohlavá!“ zavrčí hrdelně a pevně mě stiskne kolem pasu a přitáhne k sobě, až zaúpím. Kolenem se mi nacpe mezi nohy a těžce na mě nalehne, až sebou zazmítám v poslední snaze se osvobodit.

„Já se s tebou nehodlám ani prát, ani dohadovat!“ zašklebí se a zakousne se mi do krku, takovým stylem, že mě to na chvíli úplně vyřídí. Nebolí to, právě naopak. Jakmile se vzpamatuji, zabuším mu pěstmi do zad, zatímco pod ním kňourám a vztekám se.

„Pusť mě!“ výsknu zuboženě a nechci se vzdát, přestože jeho jed působí jako hojivá mast. Dostává se mi do všech končetin a rozlévá se ve mně jako příjemné teplo. Ty slastné záchvěvy mi putují až do klína.

„Sakra, já nechci!“ vyjeknu zuřivě a znovu ho tupě udeřím do zad, až mě rozbolí pěst. Evidentně jsem mu neublížila. Na to je moc silný a díky tomu, že… Je silnější až moc!

„Když mezi náma není důvěra, tak nechci ani tohle!“ prsknu zoufale a zakousnu se mu do ramene, až sebou trhne. Mám zuby jako jehličky, ihned ucukne a na okamžik mě pustí.

„Ty malá bestie!“ blýskne očima. Rty i bradu má od mé krve. Dělá ho to ještě krvelačnějším a nebezpečnějším, až mi páteří projede ten slastný strach, který jen podtrhuje rozkoš.

„Dej mi pokoj!“ zavrčím a vycením na něj afektovaně zuby. Znovu se do něj chci zakousnout, když mě tvrdě chytí pod krkem, až zalapám po dechu.

„Jau! Sakra, pusť!“

„Copak? Nelíbí se ti to?“ ušklíbne se děsivě, až sebou trhnu.

„Chtěla jsi to přece takové, jaké jsem to míval s Miou, tak se o to snažím!“ zavrčí a stisk ještě trochu zesílí, až bezmocně vydechnu. Prsty druhé ruky mě chytí nad zápěstím a znovu se do mě proti mé vůli zakousne. Tentokrát bolestivě, až vyjeknu a zazmítám sebou, jakmile bolest nahradí slast. Zamžikám očima, zatímco s pootevřenými rty vnímám tu touhu a rozkoš, deroucí se mi do těla v jednom okamžiku. Nemůžu popřít, že by se mi tohle nelíbilo… Kdybych nebyla takhle zvrácená, nikdy bych s ním zřejmě nevydržela. Kord ty naše začátky. Koušu se do rtu, abych nevzdychala jeho jméno, a protáčím panenky, jak mě osobitě ovládá.

„Už přestaň!“ usyknu slastně, zatímco on se mému naříkání jen drze usmívá a dál mě mučí svými ostrými špičáky, zahřezlými hluboko v mé kůži. Pustí mi krk a hrubě mi zajede pod tričko. Hladí mě a občas se do mě lehce zatne drápy, až sebou cuknu. Chtěla jsem si hrát s ohněm… Tak si tedy hraje.

„Co to sakra děláš?!“ Nijak zvlášť to nebolí, ale já nemám ráda tyhle jeho manipulace, kdy se mě snaží zpacifikovat podle svého a… daří se mu to. Na moment se ode mě s křivým úsměvem odtáhne.

„Nelíbí?“ narcisticky si olízne zkrvavené rty.

„Na bolest ty si přeci potrpíš, ne? Navíc chceš přeci zažít to, co Mia… Tak se ti to pokouším splnit!“ blýskne do tmy bělmem a vycení na mě drasticky špičáky, až mnou znovu projede záchvěv příjemné obavy.

„Většinou jde o bolest, kterou způsobuju – nepřijímám!“ drze se mu zašklebím do tváře. Prudce mu vytrhnu ruku, i když mě spíše nechal, protože bych proti němu nesvedla nic a odtáhnu se od něj.

„Proč bys to se mnou chtěl dělat?! Sám přece nevěříš, že jsem s Oskarem nic neměla!“ zavrčím vztekle. Pochmurně zúží oči.

„A neměla?“

„Ne a stokrát ne! Sakra, nikdy jsem s nikým jiným nespala!“ tupě dopadnu zády do polštáře a prskám, zatímco si po tvářích roztírám palčivé slzy.

„Nikdy, sakra…“ fňukám poníženě, zatímco si mě opět prohlíží s tak zvláštním výrazem, až mě to maličko děsí.

„No, dobře. Já ti věřím.“ Pohladí mě po vlasech. Oči mi ihned zjihnou.

„Ale nebreč, jinak zas bude krvácet.“

„Věříš mi?“ zašeptám něžně a srdce mi poskočí. Kdyby znal mou pravou povahu, důvěřoval by mi už od začátku, ale protože jsem pro něj nevyzpytatelný rebel, je to těžké. Je složité dokázat mu, že chci jen jeho a nikdy jsem s nikým jiným nebyla, protože láska pro mě znamená hrozně moc.

„Prosím, věř mi. Já bych to nikdy neudělala. Nikdy. Moc tě miluju a chci jenom tebe, navždycky!“ šeptám a tisknu se mu zoufale k hrudi, zatímco se ve mně rozjímá nehynoucí láska.

„Promiň… To ten tvůj výraz.“ Nakrabatí čelo.

„No, to je jedno. Prostě buď v klidu. Všechno je v pořádku. Musíš se uklidnit, víš, že ani na děti to nepůsobí dobře.“ Obejme mě, až slastně přivřu víčka, když mi tělem probije mírný chlad. Ani s tím jsem se mu nesvěřila… Že mě začíná studit.

„Ten výraz bylo jen zasnění. Čistý násilnický chtíč, protože on se mi oddával při mučení. Nebylo v tom nic milostnýho, erotickýho nebo snad láskyplnýho.“

„Dobře. Už o tom nebudeme mluvit,“ řekne rozhodným hlasem, když vidí, co to se mnou dělá. Zřejmě ho můj apetit po čirém nezředěném násilí trochu děsí, ale je ohleduplný.

*

Pozvednu obočí a zadívám se ke dveřím, které rozrazila nasupená Desire. Má sestra komicky zatíná dlaně v pěst a tváří se jako pomsta sama. Tiše se rozchechtám, protože se mi ta její těhotenská bojovnost líbí. Netušila bych, že s ní hormony udělají něco takového. Je to příjemná změna, když není šedá myš a dokáže se ozvat. Celou dobu jsem se to v ní snažila rozvinout a hle, náhle se zdá být dravější. I když za to spíš může Oskar, než já…

„Desire?“ hlesne Chazzy a dlaní mi sjede po zádech, protože mě k sobě tisknul v láskyplném objetí. Nechtěla jsem si nechat ujít ani minutu s ním, když už se na mě nezlobí.

„Chci, aby ses s ním okamžitě rozešla!“ prskne dutým hlasem, až vedle mě Chester zaskučí a já na ni zpytavě pohlédnu.

„Utýral naše rodiče k smrti! Mámu a tátu! Chápeš to?!“

„O tom už jsme snad mluvili,“ nenuceně zívnu a protáhnu se. Zahledím se na ni s Oskarovským klidem, až ucouvne a narazí do Dicka, který se omluvně šklebí.

„Tahá se s Chrisante!“ Jakmile mi v paměti vytane Kytka, znechuceně se ušklíbnu a zavrtím hlavou.

„A dneska jsem ho chytla, když odcházel od Mii!“ ukáže na něj dětinsky prstem jako na kacíře, až nepříjemně zavrčím.

„Nejspíš byl za malým Satanem!“ zahučím pohotově, protože mě tyhle dohady začínají štvát. Já a Chazzy už jsme prostě na jiném stupni. Navíc mě nebaví ustavičně řešit každou prkotinu, se kterou má drahá sestra vletí do naší ložnice.

„Ty toho nevěrného vraha budeš ještě omlouvat?!“ vřískne, až si dám hlavu do dlaní. Možná by nebylo špatné, kdyby zas byla klidnější a stále se chovala jako ta stará dobrá šedá myš. Rozhodně by to bylo pro můj vztah lepší.

„Miláčku, uklidni se… Je to snad jejich věc.“ Dick se ji snaží choulostivě uklidnit, až protočím oči v sloup.

„On nás chce zabít! Chce dokončit to, co předtím začal! Dneska mi na schodišti vyhrožoval!“ rozbrečí se. Čekala jsem, kdy se začne řešit ten výstup, který ti dva spolu měli. Trápí mě, že spolu teď nevychází…

„Jak ti vyhrožoval, Des?“ vzdychnu a vjedu si pro uklidnění do vlasů.

„Dicku, prosím tě, odveď si ji nebo nám tím křikem vzbudí děti.“ Zavrčí diktátorsky Chazzy a zamračí se, až sebou mé dvojče znovu trhne.

„Neuhlídal jsem jí.“ Dick se omluvně zašklebí a snaží se ji vmanévrovat do dveří, když se mu vytrhne.

„Ne!“ vyjekne a odtáhne se od něj.

„Dokud s tím něco neuděláte, tak se odtud nehnu!“ dá si ruce křížem, až nechápavě zamrkám a poposednu si na posteli.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 6. kapitola: