OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 7. kapitola

15.09.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 805×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

7. kapitola - „Kéž by to šlo...“

Diana

„Copak nevidíš, že je Di celá od krve? Určitě ji tady týral!“ vyjekne, až se tupě ušklíbnu. Dick se na mě starostlivě zadívá, jen němě zavrtím hlavu a probodnu ho něžným pohledem. Hned mu na tváři vytane sebevědomý křivý úsměv.

„Do hajzlu, odveď si ji!“ zaburácí Chester a bleskurychle vstane, protože se Charmed v postýlce rozbrečí jako vřeštidlo. Ihned ji uchopí do náruče a mírně ji začne kolébat. Ovšem Desire prská a pryč se jí nechce. Hbitě vyskočím na nohy a jedním krokem jsem u ní.

„Desire!“ zavrčím zostra, až ode mě uskočí. Lakotnicky se ušklíbnu. Že zrovna ona by se měla bát, když se se mnou prala kvůli Oskarovi a… vyhrála.

„On mi neublížil. Chazzy by nic neudělal ani mně ani tobě. Já mu věřím, budeš muset taky." Pokrčím rameny a čekám, co z ní zas vypadne.

„Ne! Jak to můžeš dělat Di?" Zabrečí a chytí mě opatrně kolem krku.

„A jak jsi mi to mohla udělat ty?!" Připomenu jí s kamennou tváří. Odtáhne se ode mě.

„Mám tě ráda, ale věř mi. Nikdy bych nikomu nedovolila, aby ti ublížil. Jestli máš z Chazze strach, já a Dick budeme s tebou, ale upozorňuju tě, že já mu věřím." S těmito slovy se k ní otočím zády a jdu pomoct Chesterovi s dětmi, protože se probudil i Drak.

*

„Co jsi jí řekl, že si myslí, že jsi jí vyhrožoval?“ zamumlám, zatímco malého chovám v náručí.

„Už ani nevím… Měl jsem vztek.“ Trhne rameny a položí Charmed do postýlky. Jen se sladce protáhne a zívne.

„Musíš bejt trochu jemnější… Zdá se, že šílí ze všeho,“ ušklíbnu se a políbím malého na čelo. Už se mu také zavírají očíčka. Nespinkali dlouho, takže teď budou klidní oba.

„A má paranoiu. Myslí si, že…“ zavrtím hlavou.

„Já si to nemyslím,“ řeknu pevně a položím malého do postýlky. Oba už tvrdě spí. Chytím Chazze kolem pasu a přitulím se k němu, zatímco s láskou pohlížíme na naše ratolesti.

„Věřím ti.“ Při mých slovech celý ztuhne a skloní hlavu, aby mě políbil do vlasů.

„Já se snažím být milý, ale ona mě vážně neskutečně točí. Potkala mě na chodbě a ihned mě začala slovně napadat a říkat hlouposti. Sice jsem se ze začátku držel, ale pak jsem vypěnil, no.“ Jeho hlas zní stále mírně naštvaně.

„Ty jsi nikdy neměla chuť … mi ten můj … přešlap s Miou někdy oplatit?“ ozve se do ticha. Blahosklonně k němu zvednu svůj pohled.

„Já ti to odpustila. Říkal jsi, že to bylo jen o sexu, tak…“ pokrčím ramena.

„Nebo v tom bylo něco víc?“ Ihned zavrtí hlavou. V temných očích nedokážu nic vyčíst. Nevyznám se v něm tolik, jako třeba v Dickovi. Na toho mi stačí jediný pohled a vím, nač myslí. Ale Chester… Ten pro mě vždy bude tajemný.

„Já ti to nikdy nechtěla oplatit. Ani mě to nenapadlo. Přijde mi … hnusný … spát s někým jiným, než s tebou. Toužila jsem vždycky jenom po tobě.“ Pak se zakaboním.

„Nechápu, proč mi připomínáš ten úlet s Miou!“ zuřivě se ušklíbnu.

„Mě prostě nikdy nenapadlo ti to oplatit. Co bych z toho sakra měla?! Fuj. Neznám nikoho, kdo by se ti mohl vyrovnat a já přece neklesnu.“ Zatvářím se nadřazeně a sjedu ho svádivým pohledem. Má… skutečně luxusní tělo, které ve mně vždycky vybudí ty nejzvrácenější touhy a rozkoš.

„Nepřipomínám ti to. Jen jsem se ptal, když … o tom Des začala. Ale dobře, nebudeme to řešit.“ Vymaní se z mého sevření a padne zády do peřin, ovšem k tématu se beztak vrátí. Prostě mu to nedá.

„Co bys z toho měla?“ zvedne hlavu a protne mě bdělým pohledem.

„Přeci pomstu…“ nadhodí a obrátí se na bok, aby na mě lépe viděl. Útrpně si povzdychnu a opřu se o zeď, zatímco si ruce zastrčím do kapes. Je pro mě těžké o tom mluvit a odkrývat tak svou skrytou osobnost.

„Ty to nechápeš,“ povzdychnu si.

„Netušíš, co by to pro mě znamenalo. Mně to přijde, jako by se mi tím pak zhroutil celej svět. Musela bych s tím žít a to bych … nedokázala. Vím, že kdybych tě podvedla, šíleně bych toho litovala. S tím břemenem by mi fakt nebylo dobře. Navíc…“ odmlčím se a zahledím do stropu, kde se vyjímají rudé skvrny.

„Navíc bych si na to při každým milování vzpomněla a bylo by mi ještě mizerněji. Věděla bych, jaký je to s někým jiným…“ Zhnuseně se oklepu. Dokážu si to představit. Mám k tomu… odpor.

„Já prostě vím, že by se mi to nelíbilo, protože by to nebylo z lásky,“ hlesnu nostalgicky a stočím na něj oči, aby viděl mou oddanost.

„Chápeš to? Sahal by na mě někdo jinej! Líbal by mě někdo jinej! Nebyl bys to ty! Někdo cizí by se mnou prostě dělal věci, který můžeš jenom ty!“ Přejedu si po pažích a znechuceně se oklepu jen při té představě.

„Kdybych spala s někým jiným, tak bych zabila to kouzlo, který mezi náma panuje. Který cítím při každým tvým doteku. Líbí se mi … Líbí se mi, že patřím jen tobě.“ Protnu ho zamilovaným pohledem a celé nitro se mi rozněžněně svírá a hřeje.

„Umocňuje to ve mně tu lásku a rozkoš,“ nevinně se usměju a přistiženě skloním hlavu.

„Jsem moc sentimentální, promiň,“ houknu a setřesu ze sebe tu něhu, aby si nemyslel, že jsem slaboch.

Chester

„Ne, já jen… Nechci, abys měla pocit, že jsi o něco přišla nebo snad, že … ti něco odpírám. Například s Oskarem… S tím jsi to už nestihla, ale kdyby ano, možná by jsi mluvila jinak. Nemáš možnost srovnání.“ Líbí se mi, že chce být jen má. Rovněž ji chci jen pro sebe. Umocňuje to ve mně ten pocit majetnosti, který je mi moc příjemný. Ale na druhou stranu se bojím, aby ji to po čase nepřestalo bavit a ona nezačala hledat nové zážitky. Divoce se ušklíbne a zavrtí hlavou.

„Nechci žádnou možnost srovnání!“ prskne příkře.

„Mezi náma je rozdíl. Já prostě srovnání nepotřebuju. Já miluju. A dokud tě budu milovat, budu chtít být jenom s tebou. Budu chtít spát jenom s tebou. Jak už jsem ti říkala – já to bez lásky nedělám!“ zírá na mě přimhouřenýma očima téměř hněvivě, jako by se zlobila, že ji nechápu.

„Nepovídej, že tě Dick ani Oskar nelákali. To bych ti nevěřil.“ Dám si ruce za hlavu a zadívám se do stropu.

„No, tak mi nevěř,“ prskne naštvaně a dětinsky si dupne, až se musím pousmát.

„Navíc jako upír jsi musela cítit tu touhu mnohem intenzivněji, i když … teď už jako upír moc nevypadáš.“ Bloumavě se na ni zadívám, až se mi panicky zabodne do očí a přistiženě se stáhne. Od smrti mého stvořitele jen chřadne. Je hrozně pohublá, až mě to děsí.

„Jíš vůbec něco? Vypadáš hrozně.“ Tvář jí zesmutní a mě dojde, že to zas pochopila špatně.

„Tedy… takhle jsem to nemyslel,“ snažím se zachránit situaci, aby si nemyslela, že se mi nelíbí nebo něco takového. Spíše mě ten její stav děsí.

„Aha. Tak proto jsi byl za Miou? Protože se ti nelíbím,“ řekne dutě a bolestně se zašklebí, zatímco zavře oči.

„Co to prosím tě povídáš,“ vzdychnu a poklepu polštář vedle mě. Pochopí a pomalými pohyby, téměř jakoby bez života, se vedle mě posadí. Ihned ji něžně přitáhnu do své náruče.

„Mně se přeci líbíš stále,“ zašeptám jí do ucha.

„Řekl jsem to špatně. Myslel jsem, že … prostě mám pocit, jako bys hrozně zhubla. Jíš něco?“

„Samozřejmě, že něco jím!“ odsekne a zamračí se.

„Byla jsem teď dost na nervy, takže nejspíš proto jsem zhubla!“

„Ale moc často se nekrmíš, viď?“ řeknu nespokojeně a studuju její propadlé břicho i tváře.

„Neříkej, že to mám zas na svědomí já,“ vzdychnu a položím si dlaň na místo, kde ještě nedávno byly naše děti.

„Bylo toho prostě moc!“ rozhodí ruce.

„Proč se ti otevírají staré rány?“ proplétám se jejími havraními copánky a opájím se její vůní, zatímco ji něžně koušu do krku.

„Nevim. Myslela jsem, že jako upír to mám za sebou,“ zabručí.

„Také netuším, čím by to mohlo být způsobené. Nikomu, kromě tebe se to neděje. Kdy jsi naposledy pila krev?“

„Chazzy… Sakra. Nemusíš mít obavy. Vím, že musím pít krev!“ zvrátí trpitelsky hlavu, jako bych ji snad mučil.

„Víš přece, jak moc se mi to líbí a jak moc mi to chutná!“ zavrčí a vycení na mě špičáky.

„Musím se hlídat, abych někoho nevysála do poslední kapky!“ v očích se jí mihne přízrak smrti a ve tváři vytane upíří touha po násilí. Ta bezbřehá krvelačnost jí obličej zkroutí do děsivé grimasy.

„Já se neptám, jestli ji piješ, protože s tím počítám. Ptám se, kdy jsi ji pila naposledy.“ Odtáhnu se od ní, abych se jí přímo zadíval do tváře. Mám pocit, že se odpovědi z nějakého neznámého důvodu vyhýbá

„Dneska jsem už svoje měla,“ divoce se ušklíbne.

„Si nevzpomínáš, jak jsem přišla s krvavou pusou? Koneckonců půjdu si dát zase. Už se na to těším!“ vycení afektovaně špičáky a stoupne si. Svraštím čelo a zapátrám v paměti, ale žádná vzpomínka, kde by měla zkrvavené rty, se mi nevybavuje. Nechci ji ihned znovu nařknout z toho, že mi lže a tak nahlas řeknu jen:

„Dobře, půjdu s tebou. Také mám hlad.“

„Jasně a děti pohlídá Oskarův duch, ne?“ suveréne se na mě zašklebí a postaví se u postýlek, aby mi dala najevo, že je tu samotné nenechá.

„Mohu říct Mie, aby je pohlídala. Jsou na ni zvyklí. Nebude jí to vadit.“ Přivřu víčka a pozoruju, jak se snaží na mě cosi hrát.

„Jasně, abys mne pak nařknul, že jsem neschopná matka, když je furt musí hlídat Mia!“ rozčílí se na tolik, že se jí na čele vytvoří hluboká vráska.

„Já se o svoje děti postarám! Jestli máš takovej hlad, tak si sakra mazej sám! Já půjdu potom. Já se totiž ten upíří chtíč po krvi ovládnu natolik, aby moje děti nemusel hlídat někdo jinej Dokážu se o ně postarat!“ Vybuchne naprosto nepříčetně, až nechápavě sleduju tu přeměnu z klidné upírky na hysterku.

„Dobře,“ usyknu skrze zuby a proletím oknem, aniž bych čekal na její další reakci. Lesem prolétnu velmi rychle, ale jakmile spatřím běžícího muže po lesní cestě, který v rukou třímá kuš, ihned k němu sletím. Nemám čas, ani náladu někoho zdlouhavě shánět.

„Ty vole,“ usykne a urychleně zabrzdí, když se před něj snesu z temnoty jako stín. Automaticky na mě namíří, ale než stačí zamířit, vyrazím mu zbraň z ruky.

„Špatný postřeh,“ zašklebím se a přistoupím k němu.

*

Jakmile vlétnu do pokoje a k nohám jí hodím omráčenou kořist, jen se zajíkne a odstoupí natolik vyděšeně, že upadne na zem. Očima jí probíhá hrůza spolu s neurvalou krvelačností, kterou se v sobě snad snaží zapudit či co. Instinktivně jí z úst čouhají špičáky, ale ona se odtahuje, namísto, aby se na něj vrhla!

„Co to…“

„Svačina. Pij!“ zavrčím ostře a sleduju její poplašený pohled, kterým těká po těle mladého muže. Má maličká po zadku doleze až ke zdi, kde se zkroutí do klubíčka a afektovaně sebou škube, zatímco se dravě šklebí a z očí jí stékají slzy. Dojdu k němu a drápem mu trochu naříznu krk, aby se jí vůně krve dostala až do hlavy.

„Chestere!“ zoufale zaúpí a chytí za krk, jako by ji mučila neskutečná žízeň. Nikdy jsem to nepoznal, ale znal jsem upíra, který popisoval nesnesitelnou bolest, když několik dní nemohl sehnat oběť. Bylo to prý, jako kdyby mu hrdlo olizovaly pekelné plameny a sežehávaly ho až do nitra.

„Ty jsi ho … přivedl … sem?!“ dostává ze sebe, zatímco se panicky lepí na zeď. Jako by se jí snažila procpat do vedlejší místnosti, hlavně nebýt v blízkosti té kořisti, kterou jsem jí přinesl.

„Já…“ Hlesne bezmocně a rozkašle se, jako by ji cosi dráždilo.

„Co? Co ty?!“ vyjedu na ni, když vidím její reakce.

„Donesl jsem ti jídlo až sem! Čekám, že projevíš nadšení, ale podle všeho moc radosti nemáš! Ty mi totiž zase lžeš! Ty už krev dávno nepiješ, mám pravdu?!“ syknu a nevím, jestli to vyzní více naštvaně nebo bolestně.

„To přeci není důležitý,“ zašeptá tiše, zatímco sebou neurvale trhá jako by měla záchvat.

„To teda je hodně důležitý! Říkám ti pij nebo ti pomůžu!“ zavrčím natolik výhružně, až se na mě zděšeně zadívá a tvář jí protne naprostá beznaděj, až se přede mnou rozbrečí.

„Ne, prosím! Nenuť mě…“ zavrtí hlavou a vjede si prsty do vlasů, jako to dělá po každé, když se chce uklidnit.

„Proč ne?!“ zavrčím a šlehám po ní vzteklým pohledem.

„Tak proč ne!“ zařvu běsnivě, když jen pláče a nic neříká. To, jak zoufale se chová a vypadá mě dohání k nepříčetnosti.

„Já už nemůžu! Nemůžu … nechci … být už … upír! Prosím, odnes ho pryč!“ poklekne si přede mnou na kolena a prosebně sepne dlaně.

„Nenuť mě!“ zbědovaně se rozechvěje a tělem padne na podlahu, zatímco si čelo otírá o kamennou dlažbu.

„O čem to mluvíš?“ Pln překvapení na ni hledím a dívám se, jak se noří ve svém osobním pekle a snaží se popadnout dech. Chvíli na ni koukám a pak raději vezmu bezvládné tělo dnešní oběti a odnesu ho do pokoje, kde nyní bydlí Chrisante. Aniž bych jí něco vysvětloval, rychlými kroky se vrátím ke své maličké. Jakmile vstoupím, zjistím, že se stále bezmocně klepe.

„Di, co se děje?“ Jemně ji chytím za ramena a přitáhnu do své náruče. Opřu se s ní o zeď a choulostivě ji k sobě vinu, zatímco se ke mně zajíkavě tulí a hroutí se.

„Chazzy. Chazzy, prosím.“ Znovu se rozklepe a zaryje si drápy do paží, až jí musím křečovité prsty odtáhnout a chytit ji, aby si dál neubližovala.

„Prosím, nenuť mě k tomu…“ Hladím ji po vlasech, zatímco jí druhou rukou držím za zápěstí, aby si v tom depresivním záchvatu či co to prožívá, neublížila.

„Dobře… tak nemusíš, pokud nechceš,“ zašeptám a políbím jí rozedřené čelo.

„Děkuju ti. Děkuju ti. Děkuju ti, lásko.“ Afektovaně sebou trhá a drkotá zuby. Cítím, jak se v ní pere ta touha po krvi, ale nechápu, proč se jí brání. Netuším, jak dlouho ji držím ve svém náručí a jemně ji hladím, než se konečně trochu uklidní. Dlaní jí setřu slzy, které se jí třpytí na tváří a zadívám se jí do šedých, náhle tak zranitelných duhovek.

„Teď už mi to můžeš vysvětlit?“

„Já už nemůžu. Nechci být tak brutální. Tak zlá.“ Skloní hlavu jako by přiznávala prohru.

„Jako upír jsem krutá a bezcitná. Vyžívám se v mučení a neznám soucit… Sám jsi říkal, že jsem mnohem horší, než Oskar. A já taková nemůžu být. Nechci taková být. Moji rodiče…“ Při vyslovení posledního slova sebou zoufale trhne a rozeštká se.

„Táta s mámou by mi neodpustili, kdybych byla taková. Nechtěli by mě. Nedovolili by mi, abych byla horší, než jejich vrazi.“ Znovu jí z očí vytrysknou zoufalé slzy a přitiskne se ke mně ještě blíž.

„Já nedokážu žít jako … upír. Já to pořád cítím! Tu krutost! Ten chtíč po krvi a bolesti! Tu šílenou touhu zabíjet a mučit. Děsím se sama sebe!“ zatne zuby a dlouze trhavě se nadechuje, zatímco bezmocně pláče. Nitro se mi sevře nad její usedavým pláčem a… nad jejím přiznáním. Naprázdno polknu. Další moje podařená zásluha. Kdybych z ní neudělal upíra, nikdy by k tomuhle nedošlo… a kdybych ho z ní neudělal já, ale někdo jiný, tak… by byla bezcitná, ale netrápila by se. Vzdychnu a přimknu ji k sobě, jak nejvíc můžu.

„Něco vymyslíme. Ale jíst musíš. Bez toho to nejde." Hladím ji. Pak mě něco napadne. Kdoví, jestli ta její přecitlivělost a otevírání ran nesouvisí právě s tím, jak se v sobě snaží toho upíra potlačit.

„Nemáš pocit, že ta touha ubližovat je od té doby, co krvácích, menší?"

„Už jsem ji skoro necítila… Teda, než jsi mi sem přinesl tu čerstvou krev..." Ty dvě poslední slova skoro zaúpí.

„Omlouvám se, mrzí mě to, ale… proč jsi mi to neřekla už předtím? Proč jsi mi zase lhala? Mně přece můžeš všechno říct. Nebo … máš pocit, že nemůžeš?" zadívám se jí do skelných očí, které jsou plné bolesti.

„Bála jsem se, že to nepochopíš.“

„Mám pocit, že to si myslíš skoro u všeho … že to nepochopím. Stejně jako ty, nemám rád lež. Navíc když ji na tobě poznám. A proto také potom vyletím. Kdybys mi to řekla předtím, ušetřili bychom toho chudáka.“ Znovu ji ochranářsky přimknu k sobě a přivřu oči

„Takhle to nemůže jít dál. Já tě nebudu do ničeho nutit, ale jíst prostě musíš. Zalez si do postele, já ti něco přinesu.“

„Já jím. Živím se syrovým masem.“

„Ale to ti očividně nestačí,“ sjedu její drobnou postavu zarputilým pohledem a chytím se za kořen nosu.

„Seženu ti lidskou krev. Prostě to budeme dělat jako dříve. Budu jim pouštět žilou a ty zatím budeš v klidu a nikomu ubližovat nebudeš.“

„Ne.“ Rezolutně mě odmítne.

„Chci v sobě toho upíra potlačit, ne ho živit.“

„Dobře, tak budeš jíst zvířecí. Ta není tak drastická. Sice nezasytí jako lidská, ale živiny ti dodá.“ Nabízím jí další možnost, která by nám mohla pomoci z této bezvýchodné situace.

„Já chci jíst jako člověk…" Zadívá se mi do očí, ve kterých září tohle obyčejné naivní přání.

„Chci být člověk,“ hlesne a toužebně ke mně natáhne ruce, jako bych jí to přání mohl splnit. Jako bych dokázal vrátit čas nebo ji přeměnit zpět.

„Nemůžeš jíst jako člověk, když nejsi člověk,“ řeknu naléhavě a odtáhnu se od ní. Musím to rozchodit. Nejsem zvyklý na upíra, který nechce být upírem a zcela odmítá krev. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Tohle všechno mě jen utvrzuje v tom, že ona je stále tak moc nevyzpytatelná, svá a jde proti proudu v jakémkoliv případě.

„Di… Nemůžeš se takhle chovat. Kvůli dětem prostě nemůžeš. Vždyť ony tě potřebují.“ Snažím se jí domluvit, zatímco na mě zoufale upíná zrak a vypadá tak bezbranně a zoufale. Snad ještě mlaději, než když jsem ji poznal.

„Nebudeš jen upír. Vždyť jsi to ty! Přeci nikomu neubližuješ. Jen máš prostě jinou potravu.“ Pokleknu si k ní a chytím ji za ruce.

„Přeci po mně nemůžeš chtít, abych se díval, jak se z tebe stává chodící kostra… Nemůžu se dívat na to, jak se ničíš,“ hlesnu a dívám se jí do očí. Zdá se mi otevřenější, než kdykoliv jindy. A rovněž tak bezbranná. Mám nutkání uvěznit ji ve své náruči a chránit před celým světem. I sám před sebou.

„Mám obavu, že … jakmile zas začnu pít krev, tak … v sobě tu nenávist k životu zase pocítím. Je to jako břitva, co se do mě neustále zařezává a nutí mě k dalším a dalším krutostem, které mou hrůznou stránku tolik těší. Sám víš, jaká jsem dokázala být…“ Odevzdaně skloní hlavu.

„Nevěřil bys … jak krutě a bolestně jsem dokázala týrat Oskara. A nejhorší na tom je, že mě v tom poháněla má vlastní touha i nápady, které jsem na něm chtěla uskutečnit. Bylo to ve mně!“ výmluvně se mi zadívá do tváře a já cítím, že se v duchu nenávidí.

„Oskar mi jen pomohl to v sobě najít a zdokonalit, ale jinak to ve mně bylo vždycky. Jsem horší než on. Než ty.“ Bolestně se zasměje. Hlas se jí chvěje a přeskakuje, jak je zmítána emocemi.

„Celou dobu hledám vraha svých rodičů… Abych ho zničila. Zahubila! A díky tomu jsem v sobě vypěstovala tak nepopsatelnou nenávist a brutalitu, až se ze mě stalo něco mnohem horšího.“ Svěsí úzká ramena v odevzdanosti a zoufalství. Dojde mi, že tohle je jen další ironie osudu… A je mi z toho na nic. Všechno jako by mne rázem bolelo a každý nádech jako by byl nucený a ztěžklý. Promluvit se odvážím až po chvíli, kdy si utřídím myšlenky.

„Nic takového by se z tebe nestalo, kdyby nebylo mě a Oskara. Nemyslím teď jen tvé rodiče, ale i fakt, že jsem tě přeměnil. To byla zásadní chyba. Oskarovi už pak nedělalo žádné potíže, tě zaučit.“ Zamumlám hořce a tělem mi proběhne abnormální zášť, jakmile se mi ve vzpomínkách mihne Oskarova poklidná, neblaze se usmívající tvář. Jako bych cítil jeho pohled a bodavý klid, na který jsem se postupem času stal alergický.

„Neměli jsme ho zabíjet… Věděl, jak to ve mně má probudit. Znal by i jak to ve mně zas zničit.“ Oči má pevně zavřené, zatímco se snaží pravidelně a mělce dýchat. Zavrtím odmítavě hlavou.

„On by to stejně nikdy neudělal. Nikdy by to v tobě nezničil.“ Tím jsem si jistý.

„Jen by to v tobě dál podporoval, až bys…“ Ani se mi to nechce vyplnit. Vyplnilo se přesně to, co jsem řekl, když po něm na chodbě zbyl jen prach – že tu s námi bude pořád. Bohužel jsem netušil, jak moc je ta věta pravdivá. Jak moc se mu podařilo ovlivnit naše životy natolik, že nás týrá i po jeho smrti.

„Nejde, abych zas byla člověk?“ zas to zbožné a naivní přání, které vyslovuje s takovou něhou, až se mi svírá hruď.

„Kéž by to šlo,“ zašeptám téměř neslyšně a opřu si hlavu o její rameno.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 7. kapitola: