OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 8. kapitola

16.09.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 736×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. kapitola - „Proč ona je upír?“

Chester

Jakmile zaslechnu podivné žádostivé volání mého jména, trhnu sebou a posadím se na posteli. Zúžím oči a zaposlouchám se. Ten zoufalý hlas se ozve znovu a ječivěji, až napnu svaly a duchaplnými rychlými kroky se přesunu do Chrisina pokoje, odkud na mě vyděšeně volá. Di se ještě nevrátila a já mám takové podivné tušení…

Jakmile otevřu dveře, spatřím svou maličkou sedící na křesle přímo naproti Chris a naší dnešní kořisti. Di má oči rozšířené krvelačností. Tělo v jedné křeči, jako by byla připravená ke skoku a přitom se snažila být naprosto bez hnutí. Div jí neskapávají sliny po špičácích, které v běsnivém úsměvu, ze kterého jde mráz po zádech, cení. Dlaně má sevřené v pěst, zatímco dýchá velmi mělce a hypnotizuje Chrisantiny promodralé žíly.

„Chestere!“ vyjekne Chris, když mě spatří. Vyletí z postele a padne mi do náruče, což mě trochu překvapí vzhledem k minulým událostem. Ale zřejmě se teď skutečně bojí. Tělo se jí chvěje. Nedivím se jí. Diin brutální výraz a krvelačný odlesk v šedých bezcitných duhovkách mě také nenaplňuje klidem.

„Di?“ při zvuku mého hlasu sebou škubne a nenávistně zúží oči do štěrbinek. Z hrudi jí vytane hrdelné upíří zavrčení, až se mi Chris v náručí zajíkne.

„Pojď do ložnice.“ Zkusím to s ní po dobrém. Protáhne si ztuhlé tělo a vrhne se ke mně tak rychle, až Chris vyděšeně vyjekne, protože ji Di chytila za rameno a prudce ji ode mě odstrčila.

„Řekla jsem ti, že jestli se k Chazzymu ještě jednou přiblížíš, tak tě zabiju!“ zařve plna vzteku a dívá se, jak se před ní ta blonďatá štíhlá dívenka třese jako ratlík. Naštěstí dopadla do měkké postele, ale vsadím se, že kdyby Di měla větší sílu… byla by Chris při nejmenším prohodila oknem.

„Di, uklidni se…“ konejšivým hlasem se snažím chladit její výbušnost. Otočí se na mě a probodne mě kajícným pohledem, zatímco se do mě vpíjí.

„Pojď ke mně,“ zavrčím něžně a natáhnu k ní ruce v náznaku objetí, na které podle všeho čeká. S hmatatelným vděkem a pýchou se mi vtiskne do náruče a zhluboka se nadechne, jako by se mou vůní uklidňovala. Jemně ji hladím po vlasech a přejíždím jí prsty po zádech. Chytím ji kolem pasu a trochu popostrčím směrem ke dveřím, ale Di se zabrzdí v půli pohybu a se zavrčením se obrátí na Chris.

„Hele, Kytičko… Jestli tě ještě jednou uvidím v jeho blízkosti, tak tě svýma drápama rozpitvám za živa. A setsakra mi můžeš věřit, že já v mučení patřím k těm nejlepším!“ Výhružně vycení špičáky a k mé spokojenosti vyjde ze dveří. Ještě než za námi zavřu, zadívám se do čokoládových zděšených očí.

„Nemusíš se bát. Už se nic dalšího dít nebude.“ Letmo se usměju a jdu za svou šťastnou krví. V ložnici se opřu o zeď a s přivřenýma očima pozoruji, jak se převléká do mého trička, které si přivlastnila na spaní. Mám rád, když nosí mé věci. Na tváři mi vytane výraz naprostého chlapského uspokojení, který zmizí, jakmile jí sjedu do ztrhané a unavené tváře.

„Nechceš něco?“ zeptám se ustaraně, zatímco ji pozoruju.

„Ne. Já…“ zamumlá a zachumlá se pod deku.

„Omlouvám se. Bylo toho na mě moc. Nechtěla jsem jí ublížit, ale já jsem se vůbec nemohla odtrhnout… A ona… Sakra,“ zavrčí hrubě a zatne dívčí dlaně v pěst.

„Já prostě nechci, aby se k tobě takhle chovala!“ prskne vztekle a v očích jí plápolají záštiplné plameny.

„Chci věřit, že seš jenom… Jenom můj,“ pokrčí rameny. Ve tváři se jí skví velmi něžný výraz, až ucítím prudké a slabé bodnutí v hrudi. Jako bych byl dojat…

„Já vím. Chápu to, nemusíš se omlouvat.“ Posadím se k ní na kraj postele.

„Nemusíš tomu věřit, ale buď si jistá, že jsem jen tvůj.“ Usměju se a snažím se vymazat vzpomínky na situaci u Mii.

„Hrozně mi pomáháš,“ zašeptá a obejme si pažemi kolena.

„Nevím, co bych bez tebe dělala.“ Čelem se mi opře o hruď a trochu se rozklepe, jako bych ji snad studil. Pak pohledem sjede na postýlky a zhluboka se nadechne.

„Asi bych je měla nakrmit, než si půjdu lehnout.“ Hlesne a mile se zašklebí. Děti jsou čilé. Sice mlčky pohlíží do tmy a snaží se překulit, ale jinak jsou hodné. Mírně zachmuřeným pohledem je pozoruju a přemýšlím, jaký dopad na ně má a bude mít to, že Di odmítá svou přirozenou potravu.

„Lež. Podám ti je!“ Přijde mi křehčí, než když byla po porodu. Dokonce i když byla člověk. Její pokožka je téměř průsvitná a ona jako by postupně chřadla a vytrácela se mi před očima. Přenesu dvojčata do naší postele a holčičku jí podám.

„Měla bys jíst, abys je vůbec měla z čeho krmit. Budeme … tu věc … muset nějak vyřešit. Alespoň do té doby, co na tobě budou závislí… Ubírají ti sílu a energii, kterou teď potřebuješ více než kdykoliv předtím. Musíš ji nějak dočerpávat nebo … je musíme začít krmit jinak.“ Přemýšlím nahlas, zatímco si hraju se svým následovníkem. Drak je mi ze všech dětí zřejmě nejpodobnější. Jen ty oči… Ty jsou Dianiny. Šedé a bojovné, i když nyní se zdají být takřka nevinné. Tvář, tolik podobnou té mé, má rozesmátou. Jemně mu prohrábnu krátké černé vlásky a sevře mě v hrudi, když se nahlas rozesměje. Je klidnější, než Charmed. Dracula je spíše smíšek, což bych nikdy nevěřil, ale zřejmě šťastný a to je moc dobře.

„Nemáš pocit, že je teď krmíš nějak moc často? Že mají stále hlad?“ Di na to nic neřekne, jen po mně blýskne zkoroušeným pohledem a stáhne se do sebe, jako bych ji uhodil. Několikrát hlasitě polkne a snaží se plně věnovat malé, ale nakonec ji přemůže svědomí.

„Myslíš, že je to tím, že já nejím?“ zamumlá nejistě a podá mi Charmed, aby mohla nakojit naše druhé dítě.

„Můžeme krev míchat s tou mou, aby jí bylo více… Nějak to musíme udělat.“ A zatnu čelist, abych nedodal, že se mi ztrácí před očima a vypadá více jako svůj stín než jako krvelačná upírka. Přimhouřím oči a prohlížím si její propadlé tváře a lícní kosti, které se díky jejímu hubnutí ještě zvýraznily.

„Možná bych z tebe měl začít zas pít,“ hlesnu přemýšlivě, až sebou trochu trhne a oči jí zazáří souhlasem. Kdyby byla upír, její první reakce by byla odmítavá. Ponižovalo by ji sloužit mi jako obyčejná kořist, ale podle všeho už to ani tak necítí a spíše se vážně přirovnává k člověku. Nevím, zda mě to má těšit či děsit. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.

„Už mi ani nepřijde, že jsem upír…“ Podivně se na mě zašklebí.

„Kdybych byla upírka, tak by Kytka neskončila takhle mírumilovně v posteli. V tu chvíli jsem ji chtěla při nejmenším prohodit zdí!“ usykne a zamračí se. Podá malého a já ho i s Charmed přenesu do postýlky.

*

Chrisante

Sedím na posteli a chvěju se jako ratlík, když pohlížím na toho klučinu, kterému může být kolem dvaceti. Je sice mladý, ale cosi v něm mě odrazuje dospělostí a vyzrálostí natolik, až mě to děsí. Jako by měl zažito více, než jen tenhle svůj dosavadní život. Rysy ve tváři má povolené a uštěpačné, ovšem působí přeslazeně až frajersky. Jako typický lamač srdcí, který si je jistý sám sebou za každé situace. Nepříjemně se oklepu a uhnu pohledem před jeho zpytavýma a vědoucnýma hnědýma očima. Čupřinu má rovněž teplé hnědé barvy, takové té přírodní, která se objevuje všude v lese a přesto nikdy nebude nazvána obyčejnou. Na sobě má tričko, pod kterým se rýsují jeho pevné svaly a černé džínové kalhoty. Každou chvíli se obezřetně rozhlédne kolem, jako by očekával nějaký útok a znovu se skloní ke své práci. Dělá si svůj vlastní kůl na obranu. A pokud jde ven do nebezpečí, nevadí mi to. Hlavně, aby neublížil… Chesterovi.

„Co to bylo?“ zavrtí hlavou a mhouří oči do měkkého světa, ve kterém tenhle pokoj tak nějak utonul.

„Ten upír … To byl Chester.“ Při vyslovení jeho jména si dávám pozor. Z hlasu mi sálá taková viditelná něha, až sebou trhne a zúží oči.

„A ta děsivě vypadající upírka … To byla jeho přítelkyně Diana,“ hlesnu a zatvářím se jako bych kousla do něčeho kyselého. Mohla jsem dopadnout mnohem hůř, než že mě jen odhodila na postel!

„Ty vole, to jsem poznal, že to jsou upíři!“ ušklíbne se a protočí panenky, až se zakaboním a obejmu si pažemi kolena.

„Jak se odsud můžu dostat?“

„Dveřmi!“ trhnu rameny a ještě více se zamračím, až se mi na čele prohloubí vráska. Komicky odfrkne a posadí se s povzdychem na postel.

„Vážně je to upírka?“ Jen přikývnu a ještě více se od něj odsunu. Bojím se! Je mi tak úzko z jeho přítomnosti, že se mi stahuje krk a žaludek se mi přetáčí v křeči.

„Ty vole, tak proč se na nás nevrhla?!“

„Chazzy ji asi dost klidní. Víš, on je na rozdíl od ní velmi mírumilovný. Diana je vážně zlá a krutá bestie,“ usyknu zbaběle a oklepu se. Její jed je jako kyselina, která mi zevnitř rozleptává žíly a veškerá krevní řečiště. Zřejmě neví, jak na lidi působí… Ale o to více by byla nadšená.

„Neradila bych ti odsud jít kamkoliv pěšky.“ Pohledem sjedu na jeho umně udělaný kůl, který odhodlaně drží v dlani.

„Všude jsou samí upíři. Dopadl bys… špatně.“

„A co mám podle tebe dělat, ty vole?!“ prskne a rázným pohybem se zvedne a vykoukne z okna.

„Mám tady sedět na zadku jako ty a hroutit se?!“ usykne směrem ke mně posměšně a zašermuje kůlem ve vzduchu, až sebou cuknu. Zřejmě s tou věcí… umí.

„A vůbec … co to s nima máš za vztahy, že je znáš jménama? Ty vole, to seš nějaká pošahaná masochistka nebo co?“ Probodne mě výhružným pohledem, jako bych snad patřila mezi ty krvelačné nemrtvé. Skrčím se a opřu o pelest, abych na něj lépe viděla. Nic neponechat náhodě. Lidé jsou stejně nebezpeční jako upíři, ne-li více!

„Chester mi hodně pomohl… Náš vztah je,“ zarazím se a poušklíbnu. Nemám s ním žádný vztah! Bohužel…

„Nikdy ze mě nepil. Říkala jsem ti, že je mírumilovný a soucitný. Nemusíš se ho bát. Byla jsem tu nějakou dobu už nedávno a všechno bylo krásné, než…“ Tvář mi protne rozechvělý výraz prohry a bolesti.

„Než mě Diana málem zabila. Ale Chazzy jí nedovolil, aby ze mě pila.“

„Ty vole! Já mám fakt pech! Narazím na upíry a ke všemu pořádně jetý! Neříkám, že se mi to nehodí, že mě nevysáli hnedka, ale … nejsou oni na hlavu? Ani se nedivím, že jsou spolu.“ Protočí oči, zatímco se hýkavě směje.

„To mi teda pověz, ty vole, jak můžeš bejt upír soucitnej? Mírumilovnej! To je jetý! Nejspíš to nemá v hlavě v pořádku, ale to bylo ostatně vidět hnedka od začátku,“ odfrkne, zatímco já se na něj dívám dotčeně.

„Chester není jetý! Já mu důvěřuji.“ Probodnu ho zlým pohledem a poposednu si na místě.

„Máš zajímavý pohled na svět,“ zamumlám a pozoruju, jak se přede mnou rozcvičuje, zatímco obezřetně pozoruje své okolí.

„Evidentně ne tak naivní jako ty,“ ušklíbne se a znovu si zopakuje divokou otočku, ve které vystřelí nohu vzhůru a máchne kůlem tak ostře, až slyším podivný svist.

„Kolik jich tu vlastně je? Jenom oni dva?“ zajímá se pln mužné agresivity, která mi nedělá dobře. Ještě více se mi rozechvějí vnitřnosti a žaludek se mi neúnosně stáhne.

„Všechny neznám, ale zdá se, že je tu ještě jedna holčina jako my dva. Ona chodí s jiným upírem. A pak je tu ještě jeden. Takový … děsivý upír s pichlavýma očima.“ Chaoticky se mu snažím vysvětlit situaci v domě, aby ho snad nenapadlo jít a někomu ten kůl zabodnout do hrudi.

„Ty vole, co je tohle za prvobytně perverzní společnost?“ vyvalí své hnědé oči a znovu je namyšleně protočí, jako by on byl tím nejlepším na světě a tohle bylo, jak pod jeho úroveň, tak i pitomé.

„To už vám živí chlapi nestačí, že toužíte po tom, aby vás ojížděl mrtvej?“ Významně si poklepe na čelo, až se zamračím.

„Jsi nechutný,“ odfrknu a stáhnu se do sebe. Prsty si prohrábnu dlouhé blonďaté vlasy a tiše si povzdychnu.

„Tak ty provozuješ nekrofilní sex a já jsem nechutnej?“ zatváří se pobaveně.

„Tak to jsi mě vážně dostala, ty vole.“ Hýkavě se rozesměje, zatímco si mne prohlíží. Přímo až mlsně, což mě neskutečně znervózňuje a děsí!

„Co si to rozdat spolu?“ navrhne mi sladce, až mi po těle vyskočí husí kůže a já zalapám po dechu.

„No sex… Znáš? Dovnitř, ven, dovnitř a ven … Znáš to, ne ty vole?“ Udělá pohyby napodobující to, oč mu tak moc jde. Ovšem já ze sebe nejsem schopná dostat ani slovo, jen nezdařile lapám po dechu a snažím se uklidnit naprosto rozechvělé a rozbolavělé tělo. Když vidí, jak se tvářím, povytáhne obočí, ale nakonec mávne rukou. Ani neví, jak mi tím obyčejným gestem neskutečně uleví.

„No tak nic. Jak se odsud teda dostanu?“

„Mohu tě odsud vyvést, ale … varovala jsem tě.“ Pokrčím rameny a s dlouhým nádechem vstanu ze svého útočiště, abych ho vyvedla domem.

„Ale ten kůl bys měl nechat tady… Mohl bys jim ublížit!“ Sáhnu po něm a chci mu tu nebezpečnou zbraň vytrhnout, ovšem nenechá mě. Nevalně mě od sebe odežene a zamračí se.

„Ty vole, co děláš?! Nejsi jetá?!“ znovu si zaťuká na čelo a zavrtí hlavou.

„Jsou to upíři, co z nás chtějí vysát krev! Vstříc jim fakt vycházet nebudu. Jestli ty jo, tvoje věc!“ Tvář se mu svírá hněvem, zatímco má tělo pevně napnuté. Ten kůl třímá až moc pevně a obratně. Zřejmě ho nedrží prvně. Ta myšlenka mi na radosti nepřidá. Spíše se mi znovu sevře hrdlo, až se zajíknu.

„To nesmíš! Vždyť je tím můžeš zabít!“ Především by mohl ublížit Chesterovi a to bych nezvládla.

„Hned mi to dej! Takhle to prostě nejde!“ znovu ho chytím za zápěstí, až sebou prudce cukne a zachmuří se nad mým mateřským tónem, kterým k němu promlouvám.

„Snad si nemyslíš, že tě budu poslouchat, ty vole.“ Pohrdavě se ušklíbne.

„Zdá se, že tobě prostě nedochází, že upíři jsou od toho, abych jim zabodnul kůl do hrudi. Jsou to živý terče, chápeš?!“ Provokativně protočí panenky a zatváří se jako by byl se smrtí jedna ruka. Tvář má náhle obemknutou dospělostí a brutalitou, která mi vyrazí dech.

„Ty mi ten kůl prostě dáš!“ naberu hysterický tón, zatímco on se na mě jen uštěpačně usmívá. Poukazuje, jak moc je při smyslech. Ano, vím, jak to chodí. Upíry je potřeba zabít, ale… Ne všechny!

„Dej mi ten kůl!“ prsknu a přijdu k němu blíž. Potlačím nutkání prchnout a tvrdě ho chytím znovu za zápěstí, až mu z úst vyjde posměšný chechot. Zamračím se a bez přemýšlení se mu zakousnu do ruky, až vyjekne.

„Do prdele, tys od nich ty manýry chytila!“ vyjekne a odtrhne mě od sebe. Je rozrušený, ale rozhodně méně než já. V duhovkách se mu zračí naprostá zmatenost, kterou po chvíli vystřídá zrádnost. Když se po něm znovu pokusím ohnat, přitočí se ke mně a propleskne mě, až vyjeknu.

„Ty jsi mě uhodil!“ V hrudi se mi rozvíjí naprostá bezmocnost a zoufalství, které klíčí se vzpomínkami a bolestí. Hlas se mi chvěje a dech se mi zadrhává v plicích. Po tvářích mi stékají slzy. Nepříjemně zamrkám a snažím se nelapat po dechu, zatímco se držím za horkou tvář.

„Jo, uhodil. Protože ty seš, ty vole, hysterická, že to není možný! Uklidni se konečně! Fakt ti hrabe, jinak by ses jich nemohla zastávat! Přece ses před tou upírkou klepala jako osika, tak co jí do prdele bráníš?!“ blýskne zlostně očima a náhle mu tvář protne pochopení.

„No jasně… Ty máš ráda toho jejího upíra, co? Toho Chestera? Že by láska jako trám?“ zapitvoří se, až mě bodne v srdci.

„Starej se o sebe!“ prsknu a posadím se na postel, protože mi kolena brnkají o sebe a já nemám daleko ke zhroucení.

„Běž si, kam chceš, ale až kojoti budou ohryzávat tvé zmrzačené tělo, tak si jako duch nechoď stěžovat.“ Svárlivě se ušklíbnu, ale on se tomu jen směje. Evidentně je hodně sebevědomý, tak ať si poradí sám! Zaujatě se opře o zeď a ruce si dá na hrudi křížem.

„To mi tedy pověz… Ta jeho Di … Ta o tom ví? Ví, že jí ho ojíždíš? Ona to asi tuší, co? Podle toho, jak tu po tobě vystartovala…“ zahuhlá se smíchem a do široka roztáhne ústa v machrovském úsměvu. Je vidět, že se velmi baví a mně to… štve.

„To tě nemusí zajímat!“ zamumlám a ošiju se. Samozřejmě, že Di tuší, že jsem do Chazzyho blázen, jinak by na mě nejspíš neměla takovou alergii. Prsty si přejedu po tváři, ale jeho uhození už ani necítím, zřejmě mi dal vážně jen lehkou facku, která mě ovšem vyburcovala k naprosté hysterii.

„S tebou je ale nuda,“ prskne a obrátí oči v sloup.

„Tak nebuď taková netykavka, ne? Jak na tebe tak koukám, tak spíš půjde o platonickou lásku, co? Ale s takovým přístupem žádnýho chlapa nesbalíš,“ hekne, zatímco se tváří jako znalec.

„Nestojím o tvé rady!“

*

Desire

„Kdo jsi?“ Zamumlám nechápavě, zatímco pohledem sjíždím po přitažlivém středně vysokém muži s čokoládovou čupřinou a hřejivýma radostnýma očima. Na první pohled mi přijde sympatický, snad protože mi připomíná Dicka. Těmi gesty a sebejistými úsměvy, ovšem tenhle je… namachrovanější.

„Kde ses tu vzal?“ opakuju svůj dotaz ochraptělým nejistým hlasem, zatímco mě velmi důležitě sjíždí obezřetným pohledem.

„Kde jsem se tu vzal?“ zvedne nechápavě obočí a o krok ode mne odstoupí, zatímco má obě ruce schované za zády.

„To se, ty vole, zeptej toho svýho přítele … nebo jak si mezi sebou říkáte.“ Sarkasticky se ušklíbne a tvář se mu semkne soustředěním, zatímco se mi pohledem zabodává do hrudi. Mírně se zakaboním a zakašlu.

„On tě sem přinesl? Ale proč?!“

„Přece kvůli svačině,“ zabručí a dál si mě se zaujetím prohlíží. Skloním hlavu a snažím se udržet své hormony na uzdě a nepoddávat se panice. On se ke mně zatím postupně, pln napětí přesouvá, ale mně to nevadí.

„Copak ty nemáš ráda krev?“ Jakmile to vysloví, projede mnou nepříjemná vzpomínka na to krvavé maso, které mi Dick přinesl. Ihned se chytím za ústa, protože se mi žaludek obrátil vzhůru nohama. Odstrčím muže, který mi byl blíže než metr a se škobrtáním zapadnu na toaletu, kde se hlavou zabořím do mísy a vyvracím všechno, co jsem do sebe stačila před chvílí dostat.

Když se snad po půl hodiny dostanu z koupelny, stále na mě čeká venku a nechápavě po mně pokukuje, zatímco má ruce přes hruď. Ovšem v kapse džínových kalhot má bouli, jako by v ní měl při nejmenším baterku.

„Ty vole, jsi v pohodě?“

„Ano, jsem.“ Heknu a pokusím se pousmát.

„Promiň… Tohle se mi stává poslední dobou často.“ Opřu se o futro vedle něj a snažím se pravidelně a mělce dýchat. Maličko se mi motá hlava, ale žaludek se mi naštěstí uklidnil. Tvář mám díky ledové vodě, kterou jsem se opláchla, příjemně chladnou. Pomáhá mi to soustředit se na příjemné myšlenky.

„Netušil jsem, že to na vás může takhle působit. Předtím jsi vypadala spíš hladově.“ Poškrábe se ve vlasech, jako by se snažil pochopit mou situaci. Mírně se zašklebím.

„To snad takhle působí na každého. Copak … tobě by se líbilo … pít krev?“ poslední dvě slova téměř zašeptám, jako bych to sama nechtěla slyšet. Protne mě zpytavým pohledem a zavrtí hlavou.

„No, mně teda ne, ale tak já jsem jinej.“ Zašklebí se a přehodí si nohu přes nohu, aby se mohl opřít ještě pohodlněji.

„Já jsem … taky jiná. Nechápu tu upíří krvelačnost, fuj. Je to šílené … ta krev.“ Neutrálně se oklepu a zakoulím očima, když se mi znovu zkroutí žaludek a hlava se mi zamotá.

„Ty vole, netrpíš ty takhle ztrátou paměti?“ zkřiví tvář v komické grimase a hnědé oči se mu maličko zachmuří.

„Ne… I když mívám teď šílené stavy. To víš, těhotenství.“ Pokrčím rameny. Je příjemné si po dlouhé době povídat s člověkem. Je to takové přirozené a tolik mi to chybělo! Cítím, jak z něj sálá to teplo a nikoliv chlad, který poznávám od zbytku obyvatelů domu.

„Aha … Ty vole, to má ten tvůj asi radost, co?“

„No, on je nadšený,“ zamumlám a dlouze si povzdychnu, zavřu oči a vybavím si Dickův nadšený obličej. On září, jakmile se rozpovídá o našem dítěti…

„Spíš já jsem z toho byla hotová… To víš, mít mimčo s upírem. Mám obavy, jestli to zvládnu. Navíc se do mě snaží pořád cpát syrové maso, Ježíši Kriste a teď už i krev!“

„Ale občas máš chuť, ne?“ povytáhne obočí a strčí ruku do kapsy, zatímco tam něco hmate. Stydlivě odvrátím zrak.

„Já vůbec nemám chuť! Vůbec! Přijde mi to hrozně … nechutný. Já bych do sebe žádnou krev nikdy dostat nemohla.“ Prázdný žaludek se naštěstí ovládá lépe, i když se mi kroutí v nevolnosti.

„Hm…“ zabručí zachmuřeně a z kapsy vytáhne cosi podlouhlého a černého a znovu to schová za zády, až povytáhnu obočí.

„Jsem Mike,“ hlesne svádivě a podá mi pravou ruku. Jakmile uchopím jeho teplou dlaň, celá se div netetelím pod tím příjemným dotekem. To lidské teplo mi neskutečně chybělo!

„Desire… Těší mě,“ pípnu a mile se usměju, až znovu zkrabatí čelo.

„Desire, ty vole?“ zamručí a poškrábe se ve vlasech.

„Zkráceně ti říkaj Di?“

„Ne,“ prsknu s chichotem.

„Říkají mi Des… Di je zkratka pro Dianku, to je má sestřička. Jsme … dvojčata.“ Trochu si povzdychnu, protože náš vztah tomu moc neodpovídá. Vždy se postavím na špatnou stranu, i když svou sestřičku neskutečně miluju a obdivuju. Díky těm mnoha neshodám a extrémním rozdílům se prostě nedokážeme dohodnout. Mikeovi se po tváři rozlije chápavost.

„Takže ty jsi člověk… Ona je upír a ty … jsi člověk!“ Tvář se mu roztáhne do radostného upřímného úsměvu, kterým mě okouzlí natolik, až stydlivě skloním hlavu.

„Proč ona je upír?“ je velmi zvědavý, téměř mu oči tím bezbřehým zájmem svítí.

„Ona byla člověk, ale Chester ji prý náhodou přeměnil v polovičního upíra a pak v celého… Nejspíš, aby v sobě potlačila city a nebrala si tolik …“ Zahuhlám a v tom mi to dojde! Tak proto z ní udělal krvelačnou zrůdu, aby mu nevyčítala smrt našich rodičů! Aby mu věřila a byla s ním, ať se děje, co se děje!

„Ježíši Kriste!“ zamumlám s očima plnýma slz a celá se rozklepu.

„Ten hajzl!“

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 8. kapitola: