Svět za světem - 18. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Dokáže někdo vysvětlit Claire, co vlastní silou dokáže? Dokáže se s tím sama vypořádat? A najde se kdokoli, kdo by jí s tím pomohl?

10.12.2009 (19:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1268×

S lehkou úklonou poodstoupil a nechal mě projít. Necítila jsem se ještě nejlíp, ale odmítala jsem to dát znát. Ať už jsem si o svém postavení myslela cokoliv, byla jsem součástí královské rodiny. Nemohla jsem tak dát najevo slabost. Jakýkoliv její projev byl v mém postavení zkrátka nemyslitelný. Mohl by mít totiž dalekosáhlé důsledky, které jsem ještě nedokázala plně domyslet.

Snažila jsem se jít vzpřímeně, protože jsem věděla, že mě všichni pozorují, i když pokud možno nenápadně. Byla jsem zesláblá a nohy mě sotva nesly. V hlavě mi hučelo. Třesoucí se ruce jsem raději zaklesla do kapes, aby si jich nikdo nevšiml.

Na nikoho jsem se nedívala, ale všichni pozorovali mě. Cítila jsem jejich pohledy v zádech a zmítala se mezi nervozitou a vlastním pocitem selhání a nedokonalosti. Bylo mi zle. Ale nemohla jsem s tím nic dělat. Pomoz si sám a bude ti pomoženo, tak se to říká. Tak fajn.

Došla jsem až k Janovi, jemuž stál po boku Sven. Vytvořila jsem na své tváři milý úsměv. „Ráda jsem tě poznala, bratříčku,“ řekla jsem v duchu naší předešlé rozmluvy a napřáhla k němu ruku. On mě však se širokým úsměvem jednoduše objal, pevně a upřímně.

„Já tebe taky, sestřičko.“ Pak se odtáhl a když v mé tváři rozpoznal, jak se cítím, kromě takřka neznatelného zamračení nedal na sobě nic znát. Jen mě lehce pohladil po tváři. „Rád tě zase brzy uvidím.“ To gesto mě dojalo. Pohladila jsem jeho ruku. „Já tebe taky.“

Pokynula jsem ještě nedaleko sedícímu Ericovi jako dík a přivolala výtah. Jan se beze slov postavil vedle mě. jeho přítomnost mi v tuto chvíli vadila víc než kdy jindy. Chtěla jsem být sama. Toužila jsem si zalézt někam do kouta a vylízat si rány.

Jízdu výtahem a cestu k autu jsem ještě zvládla. Několik kroků od něj už však moje tělo nevydrželo a já se složila k zemi. Janova upíří rychlost však alespoň napomohla tomu, že jsem sebou nepraštila o zem úplně, i když by se mi nic nestalo.

Zachytil mě kousek nad zemí. Jednou rukou mě chytil pod zády, druhou pod koleny, mou hlavu si opřel o hruď a lehce si mě nadhodil do náruče. Bez jediného slova mě odnesl k autu, jehož dveře si nějakým způsobem otevřel kolenem, a co nejopatrněji mě položil na sedadlo spolujezdce. Pak za mnou zavřel dveře, ve vteřině auto obešel a usadil se za volant.

Vyřítili jsme se na silnici rychlostí ještě vyšší než byla pro Jana zvykem. Zabořila jsem se do sedadla a nechala hlavu volně klesnout na rameno tak, abych mu viděla do tváře. Byla tvrdá jako kámen, bez výrazu, jen pevně semknutá ústa byla znakem nějakého pocitu.

„Děkuji,“ hlesla jsem. Nevěděla jsem, co víc říct. Cítila jsem se ponížena tím, že zrovna on byl svědkem mé slabosti. Ale když už se to stalo, když už jsem tomu nedokázala zabránit, chtěla jsem, aby přes všechnu nevraživost mezi námi věděl, že si cením nejen toho, že mi pomohl po fyzické stránce, ale i toho, že nic neřekl. Ani útěšné fráze, ani falešná slova plná skryté jízlivosti. Mlčel. A já mu za to byla vděčná.

„Nemáte zač, Claire.“ Pak se na mě na chviličku pozorně zahleděl. „Odvezu vás do vašeho bytu,“ řekl pak pevným hlasem, když se opět plně věnoval řízení. „Krev už byste měla mít připravenou v chladícím boxu. Pokud se chcete opravdu za dvě hodiny sejít s Nikitou, musíte se postavit na nohy. Přiznávám, že netuším, co všechno obnáší ty vaše energetické výboje, kterými oba disponujete, ale zřejmě je to hodně z vašich sil, když to s vámi, upírem, udělalo tohle. Pokud budete chtít, není samozřejmě problém mu zavolat a domluvit jiný termín.“

„To ne,“ povzdychla jsem si a unaveně přivřela oči. „Musí to být co nejdřív. Nevím, kdy se to může stát znovu a nehodlám vyhodit do vzduchu všechno v mém nejbližším okolí. Budu to muset nějak zvládnout.“

„Nechci, abyste si tím nějak ublížila,“ pronesl po chvíli překvapivě ochranitelským tónem. Pohlédla jsem mu do tváře, ale on se plně věnoval řízení. „Jane, vážím si toho, jak se o mě staráte. Tohle ale opravdu musím zvládnout, i kdyby mě to mělo dorazit.“

„Dobrá,“ přitakal. „Zkusím udělat vše, co je v mých silách, abyste toho byla fyzicky schopná.“ Pak už nepromluvil až do chvíle, kdy zaparkoval na mé nové adrese. Opět beze slov či přímých pohledů mě podepřel a pomohl mi do bytu, který už přičinlivý realitní agent stačil dozařídit veškerým nábytkem, který jsem chtěla.

Jan mě uložil na gauč, pod hlavu mi dal polštář a zamířil do kuchyně, která byla pro mé potřeby vhodně malá. Z lednice vytáhl skleněnou láhev plnou krve, kterou mi nalil do vysoké broušené sklenice.

Poklekl přede mnou a přiložil mi jí ke rtům. Pomalu, obezřetně jsem pila. Teď už nebyla šance vyhnout se přímému pohledu z očí do očí. Usmíval se a to jeho vážnému, tvrdému obličeji dodalo nádech přátelskosti. Nespouštěl oči z těch mých. Byla to chvíle, kdy jsme si toho beze slov řekli tolik, co bychom nedokázali správně vyslovit ani za den. Byl to okamžik, kdy mezi námi spadla jedna z mnoha překážek, které mezi námi stály, a nám se tak otevřela další cesta.

Dopila jsem, špičkou jazyka olízla poztrácené krůpěje ze rtů a zavřela oči. Vlny znovunabyté síly mi zaplavovaly tělo v poryvech s prodlužujícími se intervaly. V hlavě mi opět hučelo, ale tentokrát příjemně. Ruce se mi již po pár vteřinách přestaly třást a celé tělo znatelně sílilo.

I když Jan tvrdil, že po pár týdnech strávených tady už nebudu účinky krve pociťovat tak intenzivně a silně, přesto jsem musela uznat, že to bylo to nejlepší, co jsem kdy zažila. Žádná droga ani sex by nikdy nemohla docílit takového účinku. Byla jsem na vrcholu absolutního blaha.

Netušila jsem, jak dlouho jsem v rauši zůstala. Když jsem ale opět otevřela oči, Jan byl stále u mě. Celou tu dobu mě upřeně pozoroval, došlo mi. S překvapením jsem si však uvědomila, že mi to není nepříjemné. Byla jsem dokonce ráda, že u toho byl. Když už musel vidět můj pád na dno, chtěla jsem, aby viděl i to, jak se zase dokážu postavit na nohy. Díky němu.

„Tak jak se cítíte teď?“ Blaženě jsem se usmála. „Lépe. Mnohem lépe.“ Usmál se. „To věřím. Dávku, kterou jste před chvíli vypila, by vám normálně stačila tak na dva týdny.“ Vytřeštila jsem na něj úžasem oči.

„Na dva týdny? A sakra.“ „Nemusíte se bát, krve tu máte dostatečnou zásobu. Ale mám tu pro vás ještě něco.“ Zalovil v kapse. Vylovil z ní prsten, který mi s náležitou úctou podal. „Je od Alessandra. Obával se, že se fyzicky složíte, a tak mi to pro vás dal. Nevím přesně, na jakém principu ten prsten pracuje. Jediné, co mi řekl, bylo, že když ho budete nosit, bude vás ve chvílích podobné krize posilovat. Jak sám řekl, bude to pro vás alespoň dočasně náhradní zdroj síly.“

Pozorně jsem si šperk prohlédla. Byl z bílého zlata, tenký, jemný, s malým diamantem uprostřed. Nic zvláštního jsem z něj necítila, ale Alessandrovi jsem věřila. Na mé prsty byl jen trochu velký a tak jsem si ho navlékla na palec.

„Cítíte z něj něco?“ zeptal se zvědavě. Po pár vteřinách soustředění jsem zavrtěla hlavou. „Ne, ale to nevadí. Jeho účinek možná nastoupí až ve chvíli, kdy budu zase v krizi,“ pousmála jsem se nad tím slovem. Janovi to však zjevně příliš vtipné nepřišlo. „S ohledem na vaší vlastní bezpečnost bych byl rád, kdyby se to už nestalo.“

Nechala jsem prsten prstenem, s nově nabytou silou jsem se posadila, ruce spojila mezi koleny a předklonila se k Janovi stejně blízko, jako byl on u mě ve chvíli, kdy mi dával napít.

„Jane, můžu se vás na něco zeptat?“ „Samozřejmě,“ vyhrkl okamžitě. Podívala jsem se mu do očí tak, aby neměl šanci uhnout. „Proč tohle děláte? Proč mě chráníte a staráte se o mě? Dostal jste to za úkol od královského páru nebo od zbylých členů Rady starších?“

Ani se nepokusil uhnout pohledem. Vycítil, že jeho odpověď je pro mě hodně důležitá. I pro vztah, který mezi námi panoval už od počátku. Tohle jsme si zkrátka museli ujasnit, jen Jan asi čekal, že na to přijde řeč až po mém delším pobytu tady. V tomhle těle.

„Odpověď zní ano i ne. Rada starších se do toho nemíchala vůbec, tohle je vždy záležitost klanu. Královský pár mi projevil důvěru a požádal mě, abych vám pomohl se tady zabydlet a poznat a vysvětlit vše, o co požádáte. To, že se vám snažím být pořád nablízku a starat se o vás tak jako dnes je však má vlastní iniciativa. Ani nevím proč. Ale asi jsem nechtěl, abyste byla na cokoliv sama. Pokud se vás to jakkoliv dotýká, mohu samozřejmě kdykoliv odejít.“

Pousmála jsem se, ale oči jsem z něj nespouštěla. „Musím přiznat, že zpočátku jste mi nebyl zrovna sympatický. Spíš jste ve mně budil dojem, že mnou pohrdáte, což se mě hodně dotýkalo. Ale pak se to změnilo a já jsem tak opravdu ráda, že vás tu mám a že za mnou stojíte.“

Má upřímnost ho viditelně překvapila. Asi nečekal, že přiznám, jak na mě opravdu působil. Že nezachovám dekorum a tak si vlastní pocity nenechávám pro sebe. Výraz tváře se mu změnil, vypadal náhle tak… lidsky.

„Za to se vám omlouvám a jsem si toho vědom. Byl jsem svědkem iniciace prince Viktora a z něj se stal takový pokrytec a sobec, že mi královskou rodinu dost znechutil. Navíc jsem nevěřil, že zrovna vy v sobě máte takový potenciál.“

„Proč?“ Má jednoduchá přímá otázka ho trochu znervóznila. Bylo vidět, že přemýšlí, co mi říct a zda vůbec může. Stále se mi však díval do očí a já tak doufala, že bude skutečně upřímný. Chtěla jsem to vědět. Toužila jsem dobrat se pravdy o sobě samé.

Jeho reakce mě však zaskočila. Na chviličku zaváhal, než svou dlaň jemně položil na mou tvář. „Protože jsem doufal, že tak krásná a dokonalá žena jako vy se nestane nemrtvou. Že z ní nebude predátor. Že z ní nebude příslušník té nejvyšší rodiny, která námi ostatními jen opovrhuje. Že se nestane dalším egoistickým sobeckým tvorem v tomhle světě.“

Odmlčel se, ale pro mě bylo ticho mezi námi víc než jakákoliv slova. Tolik se toho pro nás v tuhle chvíli změnilo. Tolik pro nás tahle chvíle znamenala.

„A jste hodně zklamaný, Jane?“ zašeptala jsem po chvíli. Nahnul hlavu trochu ke straně, aby mi ještě lépe pohlédl do očí, a já na tu blízkost, ve které se mezitím ocitly naše tváře, cítila jeho nasládlý dech, když promluvil.

„Nemám jediný důvod, proč být zklamaný. Jste stále dokonalá a proměna vás jen posílila. Jste to nejkrásnější a nejryzejší, co tenhle svět kdy dostal.“

Na to už jsem neměla co říct. Slov ani nebylo třeba. Propast mezi námi byla pryč a oba jsme to vycítili. Všechno ostatní, co mezi námi stálo, bylo bezcenné, nedůležité. Teď byl jen tenhle okamžik, jen tahle jediná dokonalá chvíle.

Pomalu se nahnul ještě blíže a zrušil tak tu minimální mezeru, která mezi námi ještě byla. Vteřinu počkal, zda neucuknu, ale já nechtěla. Nemohla jsem. To, co se v tu chvíli dělo, bylo silnější než cokoliv, co jsem kdy zažila. Bylo to víc, než jsem mohla unést. A tak jsem zavřela oči.

Jeho rty byly jemné a hebké. Dotkl se těch mých nejprve lehce, ostýchavě. Když jsem mu však polibek vrátila, tlak zesílil a konečně mě opravdu políbil. Už tolik polibků jsem v životě zažila a přesto byl tenhle jiný. Dokonalejší.

Když mi jazykem přejel spodní ret, vlny elektřiny, které mnou do té doby projížděly, ještě zesílily. Pootevřela jsem ústa a nechala tak naše jazyky spojit. Již sevřený žaludek se mi ještě více stáhl a nepopsatelně krásný pocit se mi rozlil po celém těle.

Pak se pomalu odtáhl. Možná se bál, že ho vyhodím nebo ho nechám zničit za to, co si dovolil k princezně. Ale na to já ani nepomyslela. Líně jsem otevřela oči a přes hebkost, která zůstala na mých rtech, jsem dokázala říci jediné: „Děkuji.“

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování