OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 24. část

27.01.2010 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1142×

Když jsem dojela zpátky do svého bytu, pustila jsem se do pročítání dokumentů, které mi Sven dal. Obsahovaly převážně rozdělení oddělení podle působnosti a pravomocí. Hodně mi to připomínalo strukturu našich obranných složek a policie, proto jsem se docela rychle zorientovala.

Několik stran bylo také věnováno největším akcím, které se udály za posledních sto let. Byl to zajímavý výčet toho, co byli někteří zdejší obyvatelé schopni udělat ať už kvůli moci, lásce nebo nenávisti.

Postupovala jsem stránkami dál a dál. Ani jsem si neuvědomila, že den skončil, dokud jsem nepohlédla z okna. Celé město svítilo a tepalo životem. V některých výškových budovách se ještě svítilo, jiné už byly osiřelé. Po ulicích se procházeli lidé, kolem kterých projížděly menší i větší vozy, mezi kterými jsem zahlédla i pár osamocených světel motorek.

Opět mě překvapilo, nakolik byl tenhle svět podobný tomu na druhé straně. I tady byla spousta zloby a mamonu, které bylo obtížné krotit, ale i poctivých, slušných lidí, kteří byli rádi za možnost tady žít a pobývat a oprostit se tak alespoň na nějaký čas od toho, co je čekalo po probuzení, ať už to bylo cokoliv.

Tenhle svět, svět za světem, jak jsem ho sama pro sebe nazvala, byl ale v něčem dokonalejší a v něčem zase děsivější než ten druhý. Díky schopnostem a potenciálu, které v sobě někteří měli, mohli daleko více pomáhat a přispívat k dobrému fungování tohohle uskupení. Ale s přispěním toho samého mohli také více zničit a více brát. Byl to nekonečný kolotoč, spirála bez konce. Tady i tam.

Jsem však ale opravdu natolik silná, abych dokázala tomuhle světu alespoň trochu pomoci? Ne že bych v tom druhém byla šedou myškou, ale celkem rychle jsem se smířila s rolí matky a manželky, ženy, která je mezi dvěma mlýnskými kameny – rodinou a prací. Obojí jsem milovala. Bylo to však skutečně to, co jsem opravdu chtěla? Opravdu mi to stačilo?

Tady jsem měla šanci něco skutečně dokázat. Být někým. Realizovat sebe i své sny o tom být výjimečná. Ale dokážu to? Zvládnu být tím, co ode mě ostatní očekávají? Nikdo mi to neřekl přímo, ale vycítila jsem, že ti, kteří se pohybují kolem mě, neustále na něco čekají. A výbuch mojí síly tehdy v Ústředí bezpečnosti to určitě nebyl.

Zhluboka jsem si povzdechla a uvědomila si, že jsem po celou tu dobu, co jsem se těmi dokumenty probírala, nedýchala. Teď jsem zase ucítila vůni leštěnky na dřevo, nového čalouněného nábytku a směsici vůní a pachů z pootevřeného okna. Ucítila jsem i ty, kteří procházeli dole po ulici kolem tohoto domu – většinu tvořili lidé s typickou lehkou vůní sladké krve, mezi nimi jeden či dva upíři a nakonec partička mladých rozjařených vlkodlačích kluků, zřejmě ještě mladších než já.

Okno jsem zase zavřela a vrátila se zpátky do křesla. Nemělo cenu nad tím přemýšlet, jinak bych se asi zbláznila. Byla jsem tu příliš krátkou dobu na to, abych si byla jistá tím, co zvládnu a co ne. Kam až dosáhnu. Nebo kam spadnu. To bylo souboj jen mezi mnou a časem.

Záznamy z několika akcí mě hodně rychle vrátily zpět do reality. To, co jsem občas viděla v amerických akčních filmech, byl slabý odvar toho, co se tady dělo ve skutečnosti a bez speciálních efektů.

První, co mě skutečně usadilo, byla intenzita, s jakou jsou lidé tady schopni bojovat. Nejen ti, kteří bezpečnost hlídali a udržovali, ale hlavně ti, kteří je jakkoliv porušili. Ať už se jednalo o lidi, upíry či vlkodlaky, každý z nich se rval o svou svobodu s takovou vervou, kterou bych nikdy nečekala. I ve chvílích, kdy už bylo naprosto jasné, že nemají šanci uniknout, stále bojovali ze všech sil.

A já až po shlédnutí několika podobných zásahů proti těm, kteří porušili některé z pěti základních zákonů, všechno pochopila. Kdyby na ně policie i v tomhle množství a síle šla ve druhém světě, nakonec by to vzdali, pokud by nebyli úplně šílení. Kromě výjimečných případů doživotí totiž věděli, že je lepší přežít několik let ve vězení a pak být opět volný.

Ale tady… tady šlo o život skoro každému. Protože pokud už po dopadení a následném procesu buď v rámci svého klanu někdo vyvázl živý, měl jisté, že se do tohoto světa už nikdy v životě nepodívá. A ten, kdo se dostal až před Radu starších, měl smrt na obou stranách snů jistou vždy.

Tady už to nebyl boj o svobodu, ale o život a právo být tady. Protože i když tenhle svět taky nebyl zrovna růžový, pořád byl pro většinu lidí lepší než ten druhý. Když poznali, jaké to je, mít na výběr, kde žít, nechtěli o to zase přijít. A když jsem pochopila tohle, došel mi i neúprosný vliv takového dvojího života – nikdo se ho nechtěl vzdát. I pro ty nejšedivější myšky tady byl takový život jako droga. A to zatraceně návyková.

Když jsem poslední z disků vyndávala z přehrávače, už svítalo. První paprsky začaly tančit po stropě a protilehlé zdi. Zamyšleně jsem zatáhla závěsy, ale ještě jsem se naposledy zadívala na probouzející se město. A tentokrát jsem se na něj dívala přeci jen jinak než když slunce teprve zapadalo.

Ani jsem si pořádně neuvědomila, že jsem vložila amulet do ruky a stiskla diamant v jeho středu. Jen jsem matně pocítila náhlý dotek teplé, hebké deky, do které jsem se ještě více zachumlala a v polospánku čekala, kdy mi zazvoní budík.

Když jsem si o půl hodiny později připravovala ve ztichlém bytě pořádnou snídani, nebyla jsem schopná nastartovat se do dalšího pracovního dne. Myšlenky mi stále zahýbaly někam dál – do snů. Nebyla už jsem tak váhavá ani nerozhodná jako tam, když jsem pochybovala sama nad sebou.

Spíš jsem přemýšlela nad tím, co oba světy znamenají pro mě. byla bych schopná se rvát do krve za to, abych tam mohla zůstat? Asi ne. Ale jaké to bude, až tam strávím měsíc, rok či několik let? Jak velký to na mě bude mít dopad?

Má racionální část moc dobře věděla, že nemá smysl se tím zaobírat. Ale ta druhá část mě samé, ta lehce paranoidní a naivní, která o sobě naštěstí dávala vědět jen minimálně, však mluvila jinak.

Ani jsem pořádně nevnímala, co jím. Pořád mi to vrtalo hlavou. Nedostanu se i já časem do situace, kdy pro mě bude ten druhý svět důležitější než tenhle? Moje rodina pro mě znamenala všechno, lásku, důvěru, vše, o co jsem kdy v životě usilovala. Byla jsem spokojená. Mohlo to ale něco změnit? Tiše jsem zadoufala, že ne.

Nával úkolů v práci mě však podobných otázek bez odpovědí velmi rychle zbavil. Číslo, které jsme právě připravovali, bylo tentokrát prošpikováno fotografiemi, takže jsem se celý den nezastavila a nakonec musela zůstat i přesčas. Pro jistotu jsem ještě zavolala domů. Bral to Sean s tím, že to Michaelovi vyřídí, až se vrátí.

S trochu černým svědomím a hlavně naprosto utahaná jsem kolem osmé konečně dorazila domů. Pozdravila jsem se s Carol, která v pokojíčku sledovala kreslený film, na Seana jsem jen kývla, protože přes muziku, řvoucí mu skrz obrovitá sluchátka do uší, neměl nejmenší šanci mě slyšet.

Michael v obývacím pokoji a sledoval zprávy. Rychle jsem zaplula do kuchyně, abych uklidila drobný nákup. Podle běžící myčky jsem s úlevou poznala, že se Michael postaral o večeři.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když jsem se znaveně svalila do křesla. „Ahoj.“ Strnula jsem. Tady něco nehrálo. Jeho hlas… A ani nevzhlédl od televize. Něco se dělo.

„Michaele?“ špitla jsem nervózně a nespouštěla z něj oči. On mi ale nevěnoval ani jediný pohled. „Hm?“ „Děje se něco?“

Tentokrát už konečně zareagoval, ale jinak, než jsem čekala. Vztekle praštil ovladačem o povrch pohovky. „Jestli se něco děje?“ procedil potichu mezi zuby. „Ty se ptáš mě, jestli se něco děje? Na to bych se raději zeptal já tebe.“

I když to tak na první pohled vypadalo, ve skutečnosti nezuřil. znala jsem ho za ta léta už natolik dobře, abych poznala, že se cítí ublížený. Jeho ego zřejmě dostalo ránu přesně na solar a já tušila, že je to má vina.

Vypnul televizi a nohou jemně přibouchl dveře, aby děti opravdu neměly šanci nás zaslechnout. Pak se natočil směrem ke mně, ztrhaně se krčící v křesle, a jeho výraz se během těch pár vteřin, co mě pozoroval, proměnil na lítostivý.

„Claire, ty mi prosím řekni, co se děje. To, jak jsme si udělali večer pro sebe, bylo hrozně fajn a já měl zase jednou pocit, že je všechno v pořádku. Ale není. Něco se s tebou v posledních pár dnech děje. Když opomenu ten tvůj jednodenní záchvat čtení, kvůli kterému si ani nešla do práce a nad kterým jsem mávl rukou, tu byly i ty tenisky, které sis vzala do postele. Jsi často hrozně zamyšlená, že ani skoro nevnímáš, když na tebe někdo mluví. Už se skoro vůbec neusmíváš.“

„Já...“ Zamyslel se a já ani nedýchala. Jen jsem napnutě seděla v podivné poloze zabořená v křesle, oči vytřeštěné, a čekala, co přijde. Poslední tečka. Rána z milosti.

Zmateně zavrtěl hlavou. „O rodinu se staráš pořád stejně, v tomhle je všechno v pořádku. A vím, že i když to mezi námi není tak poslední rok úplně růžové, ale i tak si myslím, že jsme prostě jen další pár, který zapadl do stereotypu, ale s tím se dá vždycky něco udělat, když budeme chtít. Ale tebe něco trápí, nad něčím pořád dumáš a mně nechceš říct, o co jde.“

Tak o tohle tu šlo. Byl si náhle nejistý sám sebou, svým postavením v mém životě. Proboha, co to vyvádím? To se opravdu chovám tak, že si i Michael všiml změny?

Nadechla jsem se, abych ho alespoň nějak uklidnila. Bylo mi jasné, že mu nemůžu říct pravdu, ale stačilo by to svést třeba na noční můry, špatné spaní nebo hádku s kamarádkou, která mě trápí. Jistě, nebylo zrovna košer v tomhle lhát svému manželovi. Lhát mu v čemkoliv. Ale copak by to pochopil?

On mě ale ani nenechal promluvit, zíral na své vlastní ruce a bylo vidět, že se potřebuje vymluvit. „Už mě i napadlo, jestli někoho nemáš a to, že si zůstala tak dlouho v práci, což normálně neděláš, byla poslední kapka. Nedalo mi to a zavolal jsem k vám do vrátnice, jestli jsi skutečně ještě v práci. Vím, že to zní hrozně, ale...“

„Cože si udělal?“ vytřeštila jsem oči a nedbala toho, že jsem mu tak náhle přerušila monolog, který si zřejmě připravoval celý večer. „To myslíš vážně? Opravdu sis myslel, že bych zavolala domů, že se zdržím v práci a... a... s někým se někde tahala po motelech nebo co?!“

Vyletěla jsem z křesla jako čertík na pérku a silou vůle se donutila nekřičet. A něco po něm nehodit. „Proboha, to sis o mně vážně myslel tohle? To mi tak málo věříš? Sakra, Michaele, není každý den růžový, to sám moc dobře víš. Přiznávám, asi jsem ti měla říct, co mě trápí, i když tebe se to vlastně ani netýká. Ale špehovat mě v práci? A co bude dál? Chceš si prolézt moji e-mailovou poštu a mobil?“

Třeštil na mě oči a mně došlo, že takovou mě nezná. Naštvanou, to ano. Ale rozzuřenou, to nikdy. Nebýt Seana a Carol, kteří si ve svých pokojíčcích přes chodbu užívali svých dětských radovánek, křičela bych tak, až by řinčely tabulky.

Nahnula jsem se k němu, až mi sáčko, které jsem si ještě ani nestihla sundat, zapleskalo o boky. „Michaele,“ procedila jsem skrz zuby a  pěsti přitom zatínala naprázdno, „vím, že mezi námi už to není jako dřív. A mám vůli s tím něco dělat. Ale s tvým přístupem ke mně to bude těžké. Zatraceně těžké. Pokud mi věříš tak málo, že si myslíš, že při takové menší krizi, kterou teď máme, okamžitě vběhnu do cizí náruče, je vidět, že o mně vůbec nic nevíš. Pokud mi nehodláš důvěřovat, fajn. Jestli mě chceš šmírovat, fajn. Ale nepočítej s tím, že pak s někým takovým dokážu vydržet.“

Naše tváře byly jen malý kousek od sebe. Obě byly tvrdé a nepřístupné. Ale v našich pohledech byl rozdíl. V tom jeho byly rozpolcenost a vztek. V tom mém zuřivost, ale hlavně obrovské zklamání. Viděl ho, musel ho vidět, ale neřekl ani slovo. A to mi stačilo.

Proletěla jsem co nejtišeji kuchyní a chodbou a zalezla si do koupelny, sousedící s ložnicí. Donutila jsem se neprásknout dveřmi, jen je jemně zavřít a zamknout za sebou, což u druhé, větší koupelny nešlo. Tam jsem se složila vedle vany, hlavu opřenou o chladné umyvadlo, a konečně dala průchod slzám, těm horkým, bolestným kapkám vlastní důstojnosti.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 24. část: