OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo ve tmě 2. kapitola

13.02.2011 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 751×

Ještě jsem se ani nepředstavila, jmenuji se Rose Adamsová, za dva týdny je mi patnáct, mám schopnost a můj život je… vy víte, kde.

Ze sprchy jsem šla rovnou do postele. Dneska jsem byla dost unavená, tak jsem padla do postele oblečená. Okamžitě jsem usnula.

Probudila jsem se. Slyšela jsem kroky a tlumené hlasy, vždy jsem měla lehký spánek a teď mi to asi zachránilo život. Vyskočila jsem z postele a vzala jsem si batoh a začala jsem do něj házet věci: peníze, nějaké osobní věci a tak. Věděla jsem, že mám jen pár sekund. Kroky se blížily. Věděla jsem, že to může být obyčejný zloděj, ale nechtěla jsem riskovat. Ani jsem se nezamyslela, kam chci a skočila jsem.

Svět se kolem mě zatočil, ale na to už jsem byla zvyklá. Vůbec mě to nerozhodilo. Ani ne za vteřinu jsem nebyla ve svém bytě v Hongkongu, stála jsem uprostřed pouště.

Ano, tohle je moje schopnost, jsem skokan, umím se přemísťovat nebo teleportovat, to je to samé. Můžu být během necelé vteřiny kdekoliv, klidně na opačné straně zeměkoule. Jediné omezení je, že to místo kam chci skočit, jsem už musela někdy vidět. Ale na to stačí jenom fotka.

V té poušti jsem měla takový přechodný úkryt, kde jsem zůstávala vždy jen pár dní. Sama jsem přesně nevěděla, kde to je. Věděla jsem, že prostě v poušti, kde nikdo není a to mi stačilo. Důvod, proč jsem tady nezůstávala dlouho, je to, že je tady šílená nuda.

Vešla jsem dovnitř. Na jedné straně byla pohovka, na které jsem většinou spala, u druhé a třetí strany byly zásoby, od jídla přes oblečení až po zbraně. Vyplňovaly police skoro po celém úkrytu. V poslední části byly fotky, výstřižky obrázků, celá zeď jimi byla oblepená.

Vždy, když jsem byla tady, tak jsem si prohlížela. Snažila jsem se jich, co nejvíc zapamatovat, abych měla, co nejvíc míst na, které bych mohla skočit. Byli rozdělené podle států. Šla jsem k obrovské police a vzala jsem si fotky na, který bylo Španělsko, a začala jsem se rozhodovat, kam půjdu. Nejspíš do Madridu, ale docela se mi zamlouvala Valencie a Sevilla.

Odhodila jsem fotky a šla jsem natáhnout na pohovku. Chtěla jsem se pořádně dospat.

Usnula jsem během minuty.

Běžím… Nohy mě prosí, ať zastavím, ale já vím, že nemůžu. Jsou těsně za mnou. Nevzdávám se a pořád běžím dál. Skočit nemůžu, oni by věděli, kam jsem skočila. Mají na to techniku. Musím se někam schovat a skočit odtud. Pokud to místo tak do minuty nenajdou, nebudou vědět, kde jsem.

V nohách už mě chytá příšerná křeč. Mám strach, že to nevyjde. Ne, musím, povzbuzuju se.

Zahnula jsem do malé uličky.

Odraz postavy… Tma… Světlo…

Zprudka jsem se probudila, spadla jsem z pohovky a oddechla jsem si. Zase jen sen. Nebo spíš vzpomínka. Moje zrovna nepěkné vzpomínky se mi často zdají, a že jich nemám zrovna málo. Spíš mnohem než těch normálních. A šťastné? Ty nemám skoro žádné.

Vstala jsem ze země a podívala jsem se na hodinky. Tady na poušti bylo 6:28. Vím, že bych už neusnula, tak si beru z police krabičku džusu a pytel kukuřičných lupínků. Tady můžu mít jen věci, které toho hodně vydrží, takže výběr není moc velký. To je další důvod, proč tady nezůstávám ráda. Pořád jím to samé, ale dá se to vydržet.

Dojedla jsem snídani a vyšla jsem ven z úkrytu. Slunce už docela pálilo, ale tak příjemně. Poodešla jsem o pár metrů dál a lehla jsem do vyhřátého písku. Nádhera.

Pěknou chvíli jsem si v písku poležela. Když jsem se přiměla se zvednout, vrátila jsem zpátky úkrytu a začala jsem si chystat věci. Vlastně toho moc nachystání nebylo. Do batohu jsem přihodila nějaké peníze a převlékla jsem se, moje oblečení bylo plné písku. Vzala jsem několik fotek Španělska. Rozhodla jsem se pro Valencii. Z té jsem totiž měla asi sedm fotek. Všechna ta místa byla dobrá doskočiště.

Dala jsem si batoh na záda, stáhla jsem si vlasy do vysokého culíku a skočila jsem.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve tmě 2. kapitola: