Světlo ve tmě 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Rose si shání byt, poznává město. Všechno vypadá dobře, dokud se neobjeví někdo z Rosiny minulosti. Kdo?

18.02.2011 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 628×

Objevila jsem se na náměstí, i když bylo ráno, bylo na náměstí dost lidí, takže si nikdo mého skoku ani nevšiml. Usmálo se na mě štěstí, hned kousek ode mě byla internetová kavárna. Zamířila jsem do ní, zaplatila jsem si počítač a okamžitě k němu usedla. Jestli dneska nechci spát na ulici, musím pohnout.

Začala jsem vyhledávat realitní kanceláře. Našla jsem tři. U všech jsem si zapsala adresu, u jedné byla dokonce i fotka. Usmála jsem se a upřeně jsem se dívala na tu fotku a snažila jsem o to, abych si ji zapamatovala.

Odešla jsem od počítače a šla jsem na záchody, nikdo tam nebyl. Pro jistotu jsem to ještě zkontrolovala a skočila jsem.

Objevila jsem se pár metrů před realitní kanceláří. Byty jsem si vždycky sháněla legálně, i když peníze moc poctivě vydělaný nebyly. Věděla jsem, že to vyjde, i když jsem byla mladší, byt mi vždycky prodali. K tomu byla potřeba jediná věc peníze a ty já měla.

Nasadila jsem oslňující úsměv a vešla jsem dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem starší recepční.

„Dobrý, co si přejete?“

„Sháním byt.“

„Chvíli si počkejte,“ vyzvala mě.

Usadila jsem se na pohovku a čekala. Zanedlouho přišel starší prošedivělý muž.

„Prosím, pojďte do mé kanceláře.“ Šla jsem za ním, kancelář byla ve stylu: neurazí-nenadchne.

„Tak, co byste si přála?“

„Byt, nezáleží na umístění, velikosti ani penězích, ale chtěla bych ho mít ještě dneska maximálně zítra.“

„To, abyste měla ten byt ještě dnes, je zvlášť těžký požadavek, lepší výběr byste měla, kdyby to šlo tak do týdne.“

„Jak jsem řekla, nezáleží mi, jak ten byt bude vypadat nebo, kde bude.“

„Tak se na to podíváme,“ prohlásil a přesunul se k počítači.

Pak už to šlo v rychlém spádu. Vybrala jsem si byt, podepsala kupní smlouvu (nedivte se, falešné doklady si umím sehnat taky), dala jsem jim peníze a dostala klíče. Nikdo se mě ani nezeptal, kde jsem ty peníze sehnala nebo jak to, že nosím takové množství peněz u sebe. V téhle době už to tak prostě chodí.

Byt byl v centru, malý, ale mně vyhovoval. Byla zařízená koupelna a kuchyň, v obýváku nebylo nic a v ložnici jenom postel. Rozhodla jsem se to nechat, tak jak to je, málokdy jsem něco do bytu nekupovala, kromě jídla.

O týden později

Už se setmělo. Vracela jsem se do bytu z práce. Pracovala jsem jako servírka v jedné kavárně na náměstí, práce byla v pohodě, ale dneska jsem byla dost unavená. Už jsem se nemohla dočkat, až si dám nějakou pořádně kalorickou večeři a lehnu si do postele.

Vešla jsem do bytu a zamířila jsem do kuchyně.

Najednou jsem zastavila nebo spíš můj instinkt mě zastavil. Někdo tu je, rychle jsem sáhla do batohu a vyndala jsem si paralyzér. Měla jsem i… no jak bych to řekla, účinnější zbraně, ale jsem ven radši nenosila. Očima jsem těkala po místnosti, abych zahlédla pohyb.

„Ale, ale se mnou by ses snad neprala,“ ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se. Za mnou vysoký světlovlasý… no nevím, jestli bych měla říkat kluk nebo muž něco mezi tím.

„Co tady děláš?“ vyštěkla jsem.

„No tak, co pak bráška nemůže přijít navštívit svou sestřičku, která bude mít za chvíli narozeniny?“ Ano, tohle je můj starší bratr Derek.

„Ne, takovýhle bráška to má zakázané,“ odsekla jsem a potom jsem se hned zeptala: „A co pak tvoje vražedné zaměstnání? Pořád ti žerou to, že nemáš žádnou schopnost?“

Tohle ho očividně naštvalo: „To není schopnost, jenom talent.“

Z mého hraného úsměvu se stal škleb: „Hahaha, pěkně vtipný. Každej by poznal, že jsi hledač jak vyšitej.“

„Aspoň na rozdíl od tebe se nemusím pořád stěhovat a bydlet v těhlech dírách.“

„Víš, co tuhle část přeskočíme a vrátíme se k mé první otázce. Proč jsi přišel?!“

„Vždyť jsem říkal, abych tě navštívil.“ Nevěřila jsem mu ani slovo.

„Tak já mám návrh, zrovna včera jsem si prohlížela takovou nádhernou fotku Mt. Everestu, tak co kdybych tě čapla a vyklopila tě tam, nechala tě tam a promluvili si až za pár hodin.“

To mu viditelně ubralo na sebevědomí, věděl, že bych to byla schopná udělat.

„No řekněme, že jsem se chtěl ujistit, jestli jsi doopravdy tady. Možná za nějakou dobu budu něco od tebe potřebovat.“ Po těhlech slovech se otočil a odešel.

Sedla jsem na podlahu. No tohle je průser.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování