Jelikož jste mi psali, že chcete pokračování téhle povídky, tak jsem napsala další kapitolu. Prosím o komenty, jestli se vám stále tahle povídka líbí a jestli v ní mám pokračovat. Děkuji.
Tentokrát se Dara znovu potká s tajemným Yettym, ale podaří se jí tentokrát vyváznout tak lehce jako posledně?
20.07.2011 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 860×
Několikrát jsem zamrkala, a nevěděla, jestli se mi to náhodou nezdálo. Větvičky dole se stále hýbaly, ale to mohlo být v důsledku silného větru, který foukal.
Ještě chvíli jsem nehnutě stála u okna a pozorovala dění venku. Nic jsem už ale neviděla. Pomalu jsem se otočila zpět k posteli. Stihla jsem udělat jen jeden krok a venku se ozvalo srdcervoucí zavytí.
To zavytí ve mně rozpoutalo takovou zlobu, že jsem vyběhla ven z domu v pyžamu. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co dělám. Bylo to jako instinkt, jako by mě k tomu něco nutilo. Někde vzadu v hlavě, mi něco říkalo, abych začala přemýšlet, abych se vrátila, že je to nebezpečné. Připomínalo mi to moje předešlé setkání s tím Yettym, neměla jsem dostatek síly na boj s ním, tak proč se teď bezhlavě vrhám do temného lesa?
Neposlouchala jsem sama sebe, nevnímala jsem obavu, ani jiný podobný cit. Prostě jsem se řídila jen jedním pocitem, vztekem.
Ozval se další hrom a já najednou zastavila. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Vůbec jsem nevěděla, kde právě jsem a co tu dělám.
Pomalu jsem se otáčela o třistašedesát stupňů a snažila se tomu přijít na kloub. Najednou jsem si vůbec nemohla vzpomenout, co jsem tu chtěla dělat. Jediné, co jsem si pamatovala bylo, jak doma koukám z okna a teď stojím uprostřed lesa v promočeném pyžamu.
Udělala jsem pár kroků dozadu a narazila do kmene stromu.
Měla jsem pocit, že tu nejsem sama, zdálo se mi, že mě někdo sleduje. Cítila jsem nějakou podivnou sílu, která mi tlačila na prsty u nohou. Bylo mi to nepříjemné, ale ta síla se stále zvětšovala a prostupovala mým tělem stále výš a výš. Po chvilce jsem cítila, jak mi ta síla prostupuje do krku. Chtěla jsem vykřiknout, ale jakmile jsem otevřela pusu, ta síla ze mě vylítla a začala se točit kolem mě.
Mé tělo se ocitlo v křeči a já nebyla schopna pohybu.
Ta síla začala znovu působit, jenom tentokrát zvenčí. Obmotala moje tělo a stále víc se stahovala. Pomalu mi docházel dech a já nebyla schopná nic udělat.
Kapky deště dopadaly na moji tvář a já se díky nim snažila udržet vědomí. Nechápala jsem to, nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Odkud pochází ta síla a proč mě svázala?
„Bože, ty vážně nejsi normální,“ podivil se, mě známý, chraplavý hlas. Vší silou, co mi ještě zbývala, jsem se snažila pootočit hlavou, abych viděla příchozímu do očí.
„Člověk by řekl, že chvíli zůstaneš někde zalezlá, ale ty uděláš pravý opak,“ ozval se znovu ten hlas, tentokrát o něco blíž.
Když se mi konečně povedlo dostatečně otočit hlavu, lekla jsem se jeho černých očí, které byly sotva dvacet centimetrů od mého obličeje.
Několikrát jsem zamrkala, abych se zbavila šoku. Yetty se rozesmál a máchl rukou. Jako na povel se síla kolem mého krku trochu uvolnila a já se mohla zhluboka nadechnout.
Yetty se začal smát.
„Víš, cvičili jsme tu se svým pomocníkem jeho schopnosti a ty ses nám tu ukázala jako dobrý terč. Páni, ten kluk má víc síly, než jsem čekal,“ řekl a natáhl ke mně ruku, jako by si chtěl tu neviditelnou sílu, co je kolem mě, nahmatat.
„Co...,“ snažila jsem se ze sebe dostat větu, ale přes mé zrychlené dýchání, to nešlo zrovna lehce. „Co jste zač?“
Yetty se znovu rozesmál: „Copak jsi na to ještě nepřišla?“
Rozčilovalo mě, že ze mě dělá blbce, ale kdybych věděla, kdo proti mně stojí, mohla bych mít větší šanci, porazit to.
„Zkus hádat.“ Hrál si se mnou. Snažila jsem se sjednotit si všechno co o nich vím.
„Vlkodlaci,“ zkusila jsem nejistě, i když jsem si myslela, že je to nepravděpodobného. Vlkodlaci přece neexistují, to ví každý.
„Ha, vlkodlaci?“ smál se mi do tváře. „Nepřirovnávej mě k něčemu tak podřadnýmu jo? Uráží mě to.“
„Dám se podat,“ zašeptala jsem. Yetty se znovu rozesmál.
„Ale no tak, takhle to není žádná sranda,“ podíval se mi do očí, a když viděl můj rezignovaný pohled, znovu promluvil: „Dobře, řeknu ti to, ale víš o tom, že jsi mě zklamala?“
„S tím dokážu žít,“ odpověděla jsem mu stále šeptem, protože větší hlasitost hlasu by mě stála moc sil.
Yetty pobaveně zakroutil hlavou, potom zvážněl a podíval se mi do očí: „My jsme Temní andělé.“
Ráda bych tuhle kapitolu věnovala Lili a superduper12.
INFO: Jelikož jsem změnila děj jinak, než jsem chtěla, budu měnit i obrázek, ale to až admini budou mít nějaké řešení, teď je s tím nebudu zatěžovat =D.
Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Tajemství - 9. část:
Lili děkuju moc za koment =D Jsem ráda, že se ti kapitola líbila, a za věnování nemáš zač, jsi jedna z těch, kvůli kterým jsem to zase začala psát =D
Taky jsem ráda, že jsi napsala něco dalšího k tomuto příběhu. Dostala jsem se k tomu až teď a ten nápad s temnými anděli je fakt dobrej.
Dík za věnování. 
Safi, já jsem netvrdila, že ji nepřidám, jenom jsem nevěděla, jestli budu pokračovat v tomhle psaní =D. Děj jsem změnila dost, ale to vám hádám nevadí. Děkuju moc za pochvalu =D
Další kapča?? Tak to vážně nevím, ale pokusim se co nejdříve =D
superduper12: Vůbec nemáš zač. No, ten děj jsem vymyslela úplně jinak, původně tam andělé vůbec neměli být =D
děkuju moc za koment =D
jeeeeeej dik za venovanie a vobec to neje az tak ine celkom to podla mna aj sadlo 
Super:) Já sem fakt ráda, že jsi přidala další kapču. Furt jsem tajně doufala, i když si tvrdila, že ne. Že ji přidáš. Nevadí, že jsi změnila děj. Stejně je to super. :) Kdy bude další kapča?:)
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!