Tavaline Lugu - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Už je to nějaká doba, co jsem přidávala první kapitolu k Tavaline Lugu, která se vcelku líbila. A proto bych chtěla dodat další. Meg poznává dalšího člena rodiny a dozvídá se cosi zajímavého.

19.01.2011 (10:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 617×

Jakto, že ten kluk byl naprosto klidný a milý? Vtrhla jsem mu přece do pokoje. „Pardon,“ omluvila jsem se a chystala se na nejrychlejší útěk. Řekla bych, že když vyskočim oknem, který nevím, jak se otvírá, tam skončím na silnici a pak pod auto...

To okno bylo naštěstí hned po mé pravici. „Počkej, počkej,“ zastavil mě.

Už dávno jsem vycouvala z jeho pokoje. Zvedl se a kráčel si to ke mně. „Nejsi zloděj, že ne? Protože jsem moc líný na pravý hák a volání policie.“

Utahoval si ze mě! „Jo, přišla jsem vám ukrást schodiště.“

„Nechci ti kazit plány, ale to neuneseš.“

Nechtěla jsem se vzdát. „Každý den jeden schod a za chvíli to mám.“

Usmál se. „Jak se jmenuješ?“

Chtěla jsem mu do xichtu vpálit, co je mu sakra do toho, ale pak jsem se na něj zadívala pořádně. Hnědé vlasy, zelené oči. No tě pic. Takhle kombinace pro mě odjakživa byla vražedná. „Meg.“

„Ahoj, jsem Tobias. A budu tvůj učitel dějepisu a občanky.“

No to snad ne! Vždyť je mladý! Nebo na to aspoň vypadá?

Ihned se mi znechutil. „Aha, skvělý, takže kde je tady ten pokoj pro hosty?“

Hodil hlavou k druhé straně chodby. „Tam žádné schodiště nemáme, ale líbit by se ti tam mohlo.“

Haha. Normálně se mi zvedaly koutky. „Děkuju.“

„Četl jsem tvoje spisy. Inspirující. Docela odvážné být v New Yorku aktivistkou, že?“

„Docela to snižuje známky,“ namítla jsem zachmuřeně.

Prosazovala jsem lepší život pro všechny, ale lidi jsou jen zahledění do sebe a vůbec je to nezajímá. Sobečtí idioti.

„Taky mi to dělalo problémy.“

Cože? Učitel a aktivista? Copak učitelé mají vůbec nějaké názory kromě ,Mary, neházejte svačinu po spolužákovi, to se nedělá'? Nevím, rozhodně jsem o tom nevěděla.

„Takže, vy bojujete za co?“

„Za lidská práva, za ochranu přírody, zvířat...“

Nechápala jsem. „Ale jak?“

„Nejlepší způsob boje je získávat si další lidi. Když přesvědčuji a učím mladé lidi porozumět přírodě a politickým situacím, můžou proti tomu něco dělat.“

To dávalo smysl. Začínal se mi líbit. „Každopádně pardon, že jsem vám vtrhla do pokoje. Peter mi dal špatné instrukce.“ Hodit to na někoho je nejjednodušší.

Zaculil se. „Dobře, dobrou noc.“

„Ehm, dobrou noc.“

„A Meg?“

„Ano?“

Mrkl na mě. „To tričko z charitativního koncertu Guns 'n' roses mám taky.“

***

Nejenom, že se mi začal líbit můj budoucí učitel čehosi, ale taky tu v koupelně neměli ručník a já blbá se nepodívala dříve, než jsem vlezla do sprchového koutu.

No, to je fakt bezva. Pokoj, který jsem si ukořistila, totiž neměl koupelnu (a ani zámek!) a já musela jít na chodbu do společné. Projít nahá, nebo si navodit zápal plic, že spím v mokrém oblečení?

Kvůli tomu, že se stydím, přece nenastydnu, ne? Tak jo, jdu na to. Omotala jsem okolo sebe malý ručníček na mytí rukou, který mi od naděr sahal ani ne pod zadek. Popadla jsem své oblečení a plížila jsem se do té odporně luxusní místnosti, kde mám celou noc pobývat, jenom proto, že můj strýček se nadral nějakou slivovicí.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Vykoukla jsem a zadívala se na stranu, kam jsem se měla dostat. Opatrně jsem se vydala tím směrem, až jsem za sebou uslyšela zakašlání. No, tohle je skvělé. Poníženě jsem zavřela oči, vzápětí je otevřela a prudce se otočila na toho viníka. Naštěstí to nebyl můj budoucí učitel, ale jeho postižený bratr. Na to mě vomej.

„Věděl jsem, že New Yorský holky maj pěknej zadek,“ zachechtal se hrubým hlasem.

„Tos mě ještě neviděl celou,“ zabručela jsem mrzutě. „A sakra otoč se, ať se můžu dostat do pokoje bez zbytečných komplikací, jako třeba nakopání tě do zadních končin těla.“

Ušklíbl se a zavřel oči. Poslepu sáhl do jedné místnosti a vytáhl fialový župan. „Jen si posluš.“

Vytrhla jsem mu to z ruky a oblékla si ho, aniž bych z něj spustila pohled, jestli se dívá. Naštěstí, měl čestně zavřené oči. Bez jakéhokoli slova jsem ho nechala na chodbě a pádila rozčíleně do toho zatraceného pokoje.

„No počkej, nechceš něco k večeři? Rodiče tu nejsou a teď je s vařením na řadě bratr a je známej jako nejhorší kuchař na světě.“

Můj žaludek usoudil, že to není tak špatný nápad a než jsem stačila souhlasit, skočil mi Peter do řeči: „Víš, aspoň si u tebe vyžehlím to moje úchylné sledování, jak si navlékáš ten rozkošný župan.“

Šlehla jsem po něm vražedným pohledem. „To si nikdy nevyžehlíš.“

„Počkám tu na tebe, dokud se nepřevlíkneš.“

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování