Tavaline Lugu - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Meg se probouzí do nového dne a konečně vyráží spravit tu gumu, aby už mohla jet spokojeně domů, od toho hrozně protivného blonďáka, který po ní očividně jede, a jejího budoucího učitele, který je překvapivě jako převrácené dvojče Petera. Hodný, milý a jemný. Asi není moc dobře, když se jí začíná líbit její učitel, že?

26.01.2011 (12:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 849×

To jídlo bylo hrozné. Musela jsem se smát, jak moc. Peter mě donutil jít a táhl mě do kuchyně, kde mě posadil na stejné místo, jako před tím. Na barovou židličku.

„Proč jí tohle děláš? Víš, že z tý židle nikdo neumí slézt,“ozval se Tobias, teda, můj budoucí učitel a zamíchal vařečkou obsah hrnce. Zlomyslný Peter se zašklebil svým škodolibým způsobem. Nikdy jsem neviděla takhle ironického člověka, když ovšem nepočítám sebe. „Líbí se mi, jak se pak sápe dolů.“

„Sklapni, voyere.“

Zvonivě se zasmál a sám si přisedl na další onu barovou židličku. „Víš, u tebe mít šanci asi nebudu, ale máš sestru, že jo?“

„Jo. Sestra miluje blonďaté rádoby kovboje,“ ušklíbla jsem se tentokrát já a periferním viděním zaregistrovala úsměv Tobiase.

„To ne. Já mám rád holky, které mě nechtějí. Já vím, je to nelogické,“ svůdně si mě změřil pohledem. „Mě lidi jen tak nepochopí.“

Podívala jsem se na něj jako na idiota. „Aha, takže malej rozmazlovanej chlapeček dostával všechno, co chce a svůj intelekt zahání tím, že je kapitán fotbalovýho týmu, což v překladu znamená upocenej debil honící se za míčem, přičemž nemusí používat žádné myšlení a jelikož je právě oním kapitánem a může mít každou, tak chce tu, která o něj nestojí. Věř mi, je to logické. Takovejch je fůra.“

Peter smekl pohledem po smějícím Tobiasovi a pak po mě. „Ve fotbalu je logika!“

A je to, dostala jsem ho. Nevěděl, co říct.

Rozhlédla jsem se, kuchyň byla bílá, suchá a zeleně laděná, jako by se tady vyřádili nějací tupci, co slova ,útulné' a ,rodinné' zřejmě nemají ve slovníku. A tak to tu bylo všude. Místo jejich fotek a momentek tu visela všelijaká umělecká díla.

Vlídně jsem se na něj usmála. „Ale to víš, že je. Pár holek, jimž se říká roztleskávačky, mají šanci si zahulákat před obecenstvem nesouvislé texty a všichni jim to žerou. A vy nejvíc.“

Peterův zamračený výraz pomalu přecházel v úsměv. „Hele, že ty jsi to na tý vaší střední na roztleskávačku chtěla zkusit, ale nevzali tě?“

Donutil mě rozesmát se, to je absurdní! „Sestra byla roztleskávačka. A tady bude určitě taky. Poznáš jí, je nezastavitelná.“

Tobias před nás položil dva talíře s hranolkama a masem. Sice jsem byla zasvěcená do těch tajemství, co s těmi chudinky zvířaty dělají, ale teď se mi nechtělo o tom přemýšlet. A mému žaludku taky ne. „Díky,“ řekla jsem jen a popadla příbor. „Nemodlíte se, že ne?“

„Vlastně jo,“ odpověděl Peter vážně a chytil mě za ruku, přičemž zavřel oči. „Dnes ti dáváme žezlo a můžeš říct modlitbu.“

Zadívala jsem se na Tobiase a ten s úsměvem zavrtěl hlavou. Jeho oči jiskřily pobavením. Nevím, jestli nade mnou nebo nad Peterem, nicméně jsme určitě vypadali jako komická dvojka. Musela jsem na sucho polknout, poněvadž jsem od něj nedokázala odvrátit pohled. Jeho rovné husté hnědé vlasy, dosahujíc mu kamsi pod uši, mi skoro vyrážely dech. Nesmím být nějaká potrhlá puberťačka, sakra! Proč se tak chovám? Jsem snad na hlavu, nebo v tom jídle něco je? Nějaké afrodiziakum?

Usmála jsem se a odvrátila pohled na Petera, jehož oči byly stále zavřené. „Ty můžeš děkovat bohu leda tak za to, že máš koule na správné místě po tom, co jsi mě špehoval v koupelně.“

„Já nešpehoval!“ bránil se umíněně a chopil se příboru.

Ne, že by se tu s tou bezva klimatizací nespalo dobře, jen jsem se pořád převalovala z boku na bok a myslela na všechny ty události, co se děly za poslední dva měsíce.

Poslední slova mého otce, poslední chvíle s ním, než z něj vymizel život. Neustále se mi to přehrávalo v hlavě. Cítila jsem vinu za to všechno, co se mu stalo. Teda, ne že bych si myslela, že rakovinu jsem mu způsobila já. Vím, že s tím má cosi společného i životní prostředí a samozřejmě, otcovi buňky, které se vydaly jiným směrem, než měly.

Jenže nevšimla jsem si, jak často mu bylo špatně a pořád ho otravovala s nějakým průvodem na ochranu zvířat a lidí. V první řadě jsem měla zachránit jeho. Nedala jsem mu pořádný prostor, aby se staral sám o sebe. Musel myslet pořád na nás a věnoval nám veškerý volný čas.

Vzdychla jsem si a protřela oči. Poslední dobou mi dělá problémy usnout. Všude ve svých snech vidím nemocné lidi, nebo mého otce.

Přál si, abych se postarala o Holly. Nikdy jsem to moc nedělala a teď toho lituju. Moje malá sestřička hledala ,rodinu' u roztleskávaček a já jí v tom vůbec nepodporovala. Zatřásla jsem hlavou, abych odehnala všechny tyhle myšlenky. Všechno přece není má vina, opakovala jsem si, jak mi psycholožka kdysi radila.

Na své mp4, jenž jsem neustále tahala s sebou, jsem si nastavila přehrávání a zapnula Limp Bizkit, jehož albumy mě krásně uklidňovaly a já mohla nerušeně spát.

Probudilo mě něco, co jsem zatím viděla jen v nějakém potrhlém filmu. Pes.

Malý, bílý a načančaný pudl skákal na mojí postel a štěkal na mě, zřejmě v domnění, že jsem vetřelec. Což jsem asi byla. No, každopádně jsem si představovala jeho paničku jako Reese Witherspoon, jenže do pokoje vstoupil ten blond maniak jménem Peter. A vlastně to takový rozdíl nebyl.

„Vstávej, sluníčko,“ zacukroval. „mýmu ňufíčkovi se moc nelíbíš. Komu jo, s tímhle hárem, haha.“

Sladce jsem se na něj usmála a prohrábla si své červené rozcuchané kadeře, které se bez nevyžehlení loknatily. „Hele, odpal, jo? Vsadím se, žes mě zase pozoroval a otevřel dveře, jelikož si neumím představit, jak si tenhle hafan otevírá sám.“

„Naše služebná ti tady vytřela prach a ty sis toho ani nevšimla,“ zašklebil se triumfálně. „A vstávej, za chvíli ti jedeme s Tobbym vyměnit tu gumu.“

„Za jak dlouho?“

Zamyslel se. „Tak za pět minut.“

Věnovala jsem mu pohled, že je úplný blb a vystřelila z postele. „Vypadni, převlíknu se.“

„To je vděku, teda,“ remcal a pomalu se klidil před pokoj, kde poslušně čekal. Popravdě mi přestal připadat tak hroznej, ale stejně to byl buran, takže jsem mu nechtěla zasvětit ani trochu víc volného času. Jako třeba jít s ním ven, ani náhodou.

Jak jsem se dozvěděla pár minut poté, Tob- můj budoucí učitel, už pár minut (desítek minut) seděl v autě a čekal na nás.

„Sorry, brácha, ještě jsem kouknul na mail na compu a až pak jí vzbudil,“ ospravedlnil se Peter a vycenil zuby ve škodolibým úsměvu.

Tobby netrpělivě zaťukal do volantu. „Tak za to, ti snížím známku.“

„Tímhle vyhrožuje vždycky,“ informoval mě Peter a otevřel mi dveře k zadním sedadlům. „Ale nikdy to neudělá. Je až moc fér a poctivej. A vždycky přijde na to, když podvádím.“

Tobby se zachechtal. „Ještě, aby ne, když jsem tě ty triky sám učil.“

„Takže, učitelé taky podvádějí? Nemají vždycky ty nejlepší známky a neříká se jím šprti?“ zapnula jsem si bezpečnostní pás, i když jsem přesvědčena, že řídí rozumněji, než Peter.

„Já jsem byl ten nejhorší z nejhorších,“ vyjel z garáže a mířil tím směrem, kde jsem včera měla nehodu. „V tricích, jak si najít a udělat tahák, jsem patřil k nejvynalézavějším.“

„To je pravda,“ přitakal Peter, „jenže taky všechny podvody odhalí. Takže si dej pozor, na jeho hodiny se vždycky musíš naučit.“

Prach hýřil okolo auta a vytvářel za námi oblak. „Jedinej předmět, na kterej jsem se kdy učila, to byla matika. Ta mi neleze do hlavy.“

„Matika je jednoduchá. Jen ti jí někdo musí správně vysvětlit. Klidně tě můžu doučovat,“ nabídl se řidič a setkal se s mýma očima v zrcátku.

Víte, vážně jsem neměla chuť trávit svůj drahocenný čas matikou, ale tady v Buranově se zřejmě nic jiného nedalo dělat. Z nepochopitelného důvodu jsem to přijala: „No, dobře, děkuju.“

„Vtluče ti to do hlavy, i kdybys nechtěla, věř mi. Od tý doby, co mi to tenhle pablb vysvětlil, jsem mástr,“ zasvětil mě Peter do svých samolibých postřehů.

„Tady to je.“ Auto pomaličku zastavovalo a já chvíli čekala, až se prach a písek rozptýlí zpátky na zem a až pak jsem otevřela dveře. Jinak by mě to totiž udusilo.

Auto vypadalo nedotknutě, stejně, jak jsem ho tu nechala, což pro mě byla absolutní novinka. V New Yorku takhle auto prostě nikdy nenecháte. Zbyl by vám totiž jen výfuk. A někdy ani to ne.

„Wow,“ pronesla jsem ohromeně. „Nic mu nechybí.“

„Výhoda menších měst,“ pokrčil rameny Peter a bez váhání se pustil s bratrem do práce. Jejich řeč se zase přesunula do vietnamštiny, takže jsem se držela opodál.

Tobby se v tom ale nezdál tak dobrý, jako Peter. Ten tomu očividně zasvětil celý život, když přihlídnu na jeho vyupgradovaný pick-up.

Stejně jsem pozorovala jejich sourozenecké a jemné hádky, přičemž poslední slovo měl povětšinou Tobby, což zvýšilo moje sympatie k němu... jako k učiteli, samozřejmě.

Po hodině jsem si dřepla k nim a kluci mě netrpělivě učili, co je co a jak se to používá. Nepíchla mi totiž guma, jak zjistili, ale cosi se mi tam pochroumalo, takže to bylo na dýl. To bylo jediné, co jsem z toho pochopila.

Po chvíli jsme si udělali přestávku, přičemž Peter z dodávky vytáhl tři vychlazené (jak to sakra udělal?) plechovky coca-coly a já mumlala, že mě to sežere zaživa. Nakonec jsem zahnala žízeň a byla donucena přiznat, že tak špatné to nebylo.

„Budu muset k Leonovi pro nářadí a jednu součástku, nebo tam zajedeš ty?“

Můj budoucí učitel si otřel čelo a zadíval se na Petera jako na pitomce. „Jsem úplně vyřízenej.“

Peter si povzdychl a otočil klíčky v zapalování. „Fajn, tak čekejte. Dvacet minut a jsem tu.“

Ne, ne, neodjížděj! Peter, jakožto tupec těžkého kalibru, mé signály zřejmě nepochopil a vesele vyjel zpátky do města.

„Cos tu vůbec dělala? Chtěla jsi utéct z města?“zeptal se mě po pár vteřinách mlčení.

Pokrčila jsem rameny. „Vážně tu nejsem moc nadšená. Je tu hrozné horko.“

„Někdy to není tak špatný, pořád se můžeš koupat,“ usmál se a usrkl limonády.

Sluníčko neuvěřitelně hřálo a ani nedokážu odhadnout, kolik mohlo být stupňů. Přesunuli jsme se na druhou stranu auta, kde ležel tichý stín a hned nám bylo líp.

„Jo, tak to je vážně ta dobrá stránka toho, že tu bydlím, můžu se koupat po celý rok,“ zasmála jsem se a spokojeně se opřela o auto.

Udělal to samé a na tváři mu panoval optimistický úsměv. Většinou mě tenhle postoj k životu u lidí vadí, jenže v jeho kombinaci to bylo uklidňující. „Můžu tedy vědět, proč jsi se sem přestěhovala, když se ti tu nelíbí?“

„Ne, že by se mi tu nelíbilo,“ odpověděla jsem vyhýbavě. „Jen jsem si zvykla na New York. Obchody, civilizace, přiměřené počasí, kavárny a tak dále. Přijde mi, že tady se nic neděje. Že tady skejsnu navždycky a budu ráda, když si najdu místo v pekárně.“

Ne, že by mě jeho oči nepřitahovaly na něj pořád zírat. Musela jsem se však klidnit. Nechci vypadat jak blbá puberťačka.

„Skvělý manévr,“ ušklíbl se stejně, jako jeho bratr. Rysy měly podobně jemné, avšak jakoby byli převrácené dvojčata.

Musím o tom sakra začít i mluvit! „Umřel mi táta a svěřil nás strejdovi.“

„To je mi líto.“

„Proč to lidi říkají? Je to jak otřesená fráze každého filmu.“

Pokrčil rameny. „Některým to líto je.“

„Nikdy mi to nikdy neřekl upřímně. Samozřejmě, kromě rodiny. Těm je to totiž taky líto.“

Znovu přiložil plechovku k ústům a dopil zbytek. „Já ti to říkám upřímně. Je mi to líto. A pokud ti to lidé v New Yorku říkají jen tak, pak jsou špatní.“

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování