OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 11. kapitola

04.05.2012 (19:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1292×

11. KAPITOLA

Caroline nevěřícně zírala na své ruce, na nichž ulpěla jeho krev. „Bože, já ho zabila,“ pomyslela si zoufale. Z netečnosti ji vytrhly zvuky vycházející zdola ze síně. Slyšela rychlé kroky běžící po schodech, slyšela zmatené výkřiky ostatních mužů, kteří sem každou chvíli vtrhnou. Nechtěla ani pomyslet, co by jí teď udělali.

Bleskově se vrhla k oknu. Trvalo jen pár vteřin, než jej otevřela, ale jí to připadalo jako celá věčnost. Rozhlédla se do tmavé noci a čekala, že přímo pod sebou uvidí strašlivou hloubku. I tak by však byla odhodlaná skočit dolů. Přímo pod oknem se však nacházela střecha stáje a během několika okamžiků se již Caroline ocitla na pevné zemi. Krátce pomyslela na Spanilou, ale věděla, že než by ji jen vyvedla ven, tak by ji muži dostali. Navíc nevěděla, jestli nejsou stáje hlídány.

Co nejrychleji se rozeběhla k lesu a raději se ani neohlížela zpět.

***

Poté, co Richard odvedl Caroline nahoru do pokoje, si ostatní muži krátili chvíle než na ně přijde řada tím, že opět hráli kostky. Občas se snažili naslouchat zvukům v ložnici, ale odtamtud téměř nic nepronikalo.

„Sakra,“ zasyčel muž, který byl na řadě jako druhý, „mohl by si pospíšit, ne?! Trvá mu to nějak moc dlouho!“

„Znáš přece Richarda,“ prohlásil jiný se smíchem, „je to takový citlivý chlap. Určitě se jí tam snaží nejdřív svádět, aby pak byla povolnější.“

„K čertu s povolností,“ zavrčel jiný, „tady jde přece o to, abychom si užili my a ne ona. To ji nemohl jednoduše tady položit na zem nebo tak něco?! Aspoň by tak na nás přišla rychleji řada, ne?“

„Neslyšeli jste něco?“

Všichni jako na povel zmlkli, upřeli pohled na schodiště a pozorně naslouchali. Za okamžik se to ozvalo znovu. Přidušený mužský výkřik vycházející z pokoje. Všem v tu chvíli bylo jasné, že ten výkřik nebyl způsoben rozkoší.

„Děvko,“ ozvalo se potichu z místnosti.

Všichni naráz vstali a rozeběhli se po schodech nahoru.

„Bože, ten idiot zamknul,“ zaskučel ten, který dorazil ke dveřím jako první. „Richarde,“ zakřičel, „Richarde!“ Žádná odpověď však nepřišla. Několik mužů prudce naráželo do dveří a asi po minutě je vyrazili.

Uprostřed pokoje leželo Richardovo zkrvavené tělo, ale po Caroline nebylo ani stopy.

„Ta kurva!“

Filip se sklonil k Richardovi. „Žije,“ prohlásil. Zrak mu padl na otevřené okno a vzápětí už stál u něj a stejně, jako před tím Caroline, vyhlížel do temnoty. Za okamžik ve tmě zahlédl bílou postavu prchající k lesu. „Tamhle je,“ vykřikl. „Dva muži tu zůstanou u Richarda,“ zadával v běhu instrukce, „ostatní za mnou. Dohoníme tu svini a pak bude litovat, že se vůbec narodila.“

***

Caroline utíkala co jí síly stačily. V duchu musela děkovat Bohu, že Richarda nenapadlo ji nejprve zout. Nedokázala si představit, jak by odtamtud prchala bosá. I tak jí byla nepředstavitelná zima – byl už listopad a ona běžela nocí jen v roztržené košili. Na šaty si ve chvíli, kdy prchala z pokoje vůbec nevzpomněla. Uvědomila si však také, že by jí stejně byly jen na obtíž – na oblékání nebyl čas a kdyby je vzala s sebou, tak by jí jen překážely v běhu. Takhle měla alespoň malou šanci, že jim opravdu unikne a později najde nějaké místo, kde by jí mohl někdo pomoct.

Začalo sněžit. Chlad, který pociťovala, byl teď ještě krutější.

Zaslechla za sebou zaržání koně a dusot kopyt. Ohlédla se – vysokou rychlostí se k ní blížili její pronásledovatelé. V rukách drželi pochodně. Věděla, že se za každou cenu musí dostat do lesa, kam ji nemůžou pronásledovat na koních. Znovu se rozeběhla, okraj lesa byl vzdálen ještě několik desítek metů. Pokoušela se ještě trochu zrychlit. Byli už tak blízko, že slyšela jejich hrozby, kletby a nadávky. Snažila se hlasy nevnímat.

Vběhla pod vysoké stromy a bleskově zamířila do nejhustšího porostu. Bylo jí jedno, že její košile je čím dál víc potrhaná. Nevadilo jí, že ji větvičky šlehají do obličeje a zanechávají jí na pokožce mnohdy i krvavé šrámy. Věděla, že pokud by ji dostihli, zabili by ji. Strach ji poháněl kupředu. Nebyl to však strach ze smrti, ale z toho, co by následovalo před ní.

Na malý okamžik zastavila. Naslouchala okolním zvukům a snažila se zároveň popadnout dech. V boku jí nesnesitelně píchalo, ale to teď sotva vnímala. Ohlédla se. Slyšela je někde za sebou a zdálo se jí, že jsou i po její pravé a levé straně. Postupně ji obkličovali. Nikoho však neviděla, protože pochodně museli muži nechat u koní, aby les nezapálili. Panovala zde absolutní tma, kterou nenarušovalo ani světlo hvězd či měsíce. Dala se znovu do běhu. V duchu klela, když párkrát upadla. Několikrát zauvažovala, jestli by neměla vylézt na nějaký strom a skrýt se tam. Srdce jí však napovídalo, že to by nebylo moudré a oni by ji nakonec dostali.

Les před ní řídnul. Utíkalo se jí teď mnohem lépe, ale to znamenalo, že i její pronásledovatelé jsou teď ve výhodě, a díky jejich počtu v navíc mnohem větší. Poznala, že je před ní cesta, kterou, před tím než ji chytli, jela. Zastavila se. Věděla, že pokud by tam už někteří muži hlídkovali, stala by se snadným cílem i kdyby ji jen měla přeběhnout. Jiná možnost zde však nebyla – slyšela je všude kolem sebe. Dokonce zaslechla i blížící se koně.

„Asi už mi nadjíždějí i z cesty,“ pomyslela si zoufale.

Nemohla déle vyčkávat a přemýšlet. Nasadila co nerychlejší tempo. Zprava zaslechla, jak někdo křičí: „Tamhle je!“ Zleva přicházely zvuky blížících se kopyt. V hlavě měla úplně prázdno. Věděla, že se blíží konec.

„Raději se nechám ušlapat koňmi,“ zašeptala hořce a s výkřikem se vrhla na cestu přímo před jezdce. Na malý okamžik mu pohlédla do tváře a vzápětí pronikavě zaječela. Byl to Joseph. Dala se znovu na útěk.

Poznal ji. „Caroline!“ vykřikl. Seskočil z koně, který se leknutím stále trochu vzpínal a utíkal za ní. Po pár mohutných krocích ji dostihnul a strhl na zem těsně k sobě.

„Ne,“ křičela a snažila se vyprostit z jeho pevného sevření, „nech mě být! Ne! Ne!“

„Caroline, to jsem přece já. Joseph,“ pokoušel se ji nějak uklidnit, ale stále s sebou házela. Po chvíli se její tělo zklidnilo a jakoby ztuhlo. Obrátila oči v sloup. Omdlela.

Joseph jediným pohledem zjistil, v jakém zuboženém stavu se Caroline nachází. Oděv měla potrhaný tak, že se mu nabízel pohled na její prsa. V obličeji měla několik šrámů. Ale hlavně byla promrzlá až na kost. Nezaváhal, sám si sundal plášť lemovaný kožešinou a Caroline do něj zabalil, aby ji alespoň trochu zahřál. Zvedl ji do náruče a odnášel ke svému, teď již klidnému koni. Někdo mu vycházel vstříc.

„Zdravím, Josephe.“

Josephovi  ten hlas připadal povědomý. Postava se k němu mezitím přiblížila natolik, že ji dokázal poznat. „Thomasi?“

Muž přikývl a zadíval se na Caroline ležící bezvládně v Josephových rukách. „Díky, žes nám pomohl chytit tu děvku. Naháněli jsme ji po lese pěkně dlouho.“

Joseph  pomalu začínal chápat. „To vy jste ji takhle zřídili?“ K Thomasovi postupně přicházeli i další muži, kteří se nořili zpoza stromů.

Thomas se jen usmál: „Víš co? Pojeď se svými muži k nám. Můžeš si s ní za odměnu taky užít. A pak ji půjčíme i tvé posádce.“

„Ne, myslím, že odmítnu,“ prohlásil Joseph  rezolutně. Obešel Thomase a znovu zamířil ke koni.

„Co to děláš? Chceš ji snad mít jen pro sebe?“

Stále s Caroline v náručí se k nim Joseph  znovu obrátil. „Vy hlupáci,“ zašeptal, „víte vy vůbec, kdo to je?! To je manželka hraběte z Carltonu.“

Thomas se na chvíli zamyslel: „Carlton? Není to náhodou ten, co jsi s ním vyrůstal?“

„Ano, to je on.“

„Jenže to nám je úplně jedno,“ vložil se do rozhovoru Filip, „máme s ní nějaké nevyřízené účty. Pobodala Richarda  a málem ho zabila. Myslím, že to nám dává právo…“

„Ne, to vám nedává právo k ničemu,“ přerušil ho Joseph, „a pokud tu chceš o něčem takovém mluvit, pak v právu byla jedině Caroline, když se Richardovi bránila. Nebo to tak snad nebylo?“

Filip si pohrdavě odfrkl: „Děláš ze sebe bůhvíjakého svatouška a ochránce žen. A přitom ty sám jsi se mnohdy našich večírků rád zúčastnil.“

„William je můj přítel,“ vysvětlil Joseph prostě, „a navíc jemu i Caroline něco dlužím.“

Jakoby ho Caroline slyšela, nepatrně se pohnula a zavzdychala. Josephovi se zdálo, jako kdyby volala Williama. Promarnil tu už příliš drahocenného času. Musela se co nejrychleji dostat do tepla. Pokynul jednomu muži ze své posádky. Ten okamžitě sesedl. Joseph mu na chvíli předal bezvládnou Caroline, vyšvihl se do sedla a pak si nechal ženu posadit před sebe. Její hlava mu poklidně spočívala na rameni.

„Josephe, vrať nám ji! Varuji tě…“

„Ne, Thomasi, já varuji vás,“ zakřičel, „rozhlédni se. Je nás dvakrát víc než vás. Dej si to v hlavě dohromady.“ Pobídl koně a ten se dal okamžitě do pohybu. „Caroline pojede se mnou.“

***

„Kde to jsem?“ zašeptala Caroline v polospánku, „Kde je Will? Ne, prosím, to ne. Nedotýkejte se mě?“ S hlasitým výkřikem se probudila a prudce otevřela oči. Rozhlížela se po neznámé místnosti, v níž se nacházela. Nedokázala si vzpomenout, jak se sem dostala. Cítila se velmi zesláblá, myšlenky se jí v rozbolavělé hlavě nesourodě mísily tak, že nedokázala rozlišit skutečnost od snů, které ji po několik nocí pronásledovaly.

Pevně k sobě stiskla oční víčka, aby ulevila bolesti a lépe se rozvzpomněla na události předcházejících dnů. Opustila Williama. „Ale proč?“ zašeptala. Uviděla před sebou jeho krásnou a přitom mužnou tvář. Chvíli se na ni usmíval, ale pak jeho pohled ztvrdl a výraz potemněl. Obličej mu teď z velké části zakrývala maska. Zeď, která jí předtím bránila si na vše vzpomenout, se zbortila. V uších jí jasně znělo Williamovo přiznání – přiznání, že ji on a Joseph znásilnili. Proto od něj také utekla. Potlačila náhlý příval nevolnosti a slzy, které se draly na povrch.

A pak tu byl ovšem ještě Richard a ti ostatní. A Joseph – poslední člověk, kterého viděla, než ztratila vědomí. „Co se s ním stalo?“ ptala se v duchu. „Kde je teď?“ Odpověď dostala vzápětí. Dveře se potichu otevřely a v nich stál on. Začala propadat panice.

„Caroline, díky Bohu, konečně jste vzhůru.“ Zavřel za sebou a šel k ní.

„Nepřibližujte se!“ vykřikla zděšeně a přitiskla se k dřevěnému čelu postele. Měla pocit, že se znovu ocitla v děsivé noční můře, z níž není úniku. Dívala se kolem sebe, zda by se něco dalo použít k obraně, kdyby se na ni vrhl, ale nebylo zde nic.

Joseph se na místě zarazil. „Já vám nechci ublížit. Přísahám. Přišel jsem jen zkontrolovat, jestli už je vám lépe.“

„Děkuji za optání,“ opáčila ironicky, ale pak její hlas jaksi zjihl. „Kde to vlastně jsem?“

„V mém domě,“ odpověděl a odvážil se přiblížit kousek blíž.

„A jak dlouho jsem spala?“

„Téměř tři dny.“

Nechtělo se jí tomu uvěřit. „Tři dny? A… tamti muži?“ zeptala se nejistě, jakoby s určitostí nevěděla, jestli byli skuteční nebo jen patřili do noční můry.

„To byli… staří známí,“ vysvětloval stručně. „S trochou přesvědčování jsem je nakonec přiměl k tomu, aby vás nechali na pokoji.“

Caroline měla co dělat, aby se hořce nerozesmála. „Staří známí říkáte?! Vlastně se tomu ani nedivím. Vrána k vráně sedá, že? Ale asi bych vám měla nejspíš poděkovat. Zachránil jste mi život.“

„To byla moje povinnost.“

„Povinnost?!“ opakovala po něm nevěřícně. „A jak byste tedy nazval tu událost a vaše chování před léty?! Tehdy v zahradě, když jste mě vy a William…,“ nedokázala to slovo vyslovit. Snažila se zadržet pláč a klidně dýchat, ale ani jedno se jí pořádně nedařilo.

„Tenkrát to byla také povinnost, či snad dobře poskytnutá služba, že jste mi vzali nevinnost?! K čemu je také panenství dobré, viďte? Proč si za cenu bolesti někoho jiného nepřivodit rozkoš?“ Ke konci už na něj křičela. Slzy už dál nepotlačovala a nervově se zhroutila. Slova, která ji na jazyku pálila několik let, byla konečně vyřčena. Bolest v duši však nadále zůstávala.

Joseph tato obvinění přijímal. Nijak ji nepřerušoval, nepokoušel se nijak bránit či nějak vytáčet. Věděl, že má Caroline pravdu a že on její výčitky musí přijímat.

„Caroline,“ promluvil na ni, když se trochu uklidnila, „já vím, že něco takového mi nikdy nedokážete odpustit, a také vás o to nežádám. Jediný, kdo si odpuštění zaslouží, je William. On vám nikdy ublížit nechtěl, to já jsem ho k tomu přemluvil. Zpochybňoval jsem ho a urážel, když to napoprvé odmítl, takže jsem ho svými slovy k tomu nakonec donutil.“ Znovu se k ní přiblížil, protože chtěl, aby se mu v tuto chvíli dívala do očí.

„A navíc, já jsem svého činu bohužel nikdy nelitoval – alespoň ne do té doby než jsem vás poznal. William, ten toho litoval od samého začátku. Jak už jsem řekl, jemu by jste měla odpustit.“

Caroline si rukou setřela slzy.

„Je to od vás milé, pane, že mého manžela tak srdceryvně hájíte, ale ani William není tak úplně bez viny, jak tvrdíte. Kdyby to skutečně nechtěl udělat, tak by vás neposlechl. Nedokážu mu odpustit, a vám také ne. To jistě chápete. A ani s ním už nemůžu dál žít.“

„Myslím, že byste o tom měla chvíli přemýšlet,“ povzdechl si Joseph, „a hlavně si s Williamem promluvit, až se tu ukáže.“

„Cože?! William ví, že jsem tady?“

Přikývl. „Ano, poslal jsem mu o tom zprávu. Očekávám ho každým dnem.“

„Musím odejít,“ prohlásila a snažila se co nejrychleji postavit. Byla však stále tak zesláblá, že okamžitě klesla zpět do peřin. Zatočila se jí hlava.

„Nikam nepůjdete,“ oponoval, „jste ještě pořád nemocná.“ Na chvíli se zamyslel, zda má pokračovat. „Doktor říkal, že jste měla obrovské štěstí, že jste nepřišla o dítě.“

Trochu ji zaskočil. „Vy víte, že jsem těhotná?“

Přikývl.

„A William to ví taky?“

„Ne. Říct mu to přísluší pouze vám. Vy jediná na to máte právo.“ Popravdě řečeno chtěl o tom Joseph Williamovi opravdu napsat, ale doktor ošetřující Caroline mu to rozmluvil. Teď byl rád, že ho poslechl.

Po několik dalších minut mezi nimi panovalo tíživé ticho, které bylo oběma nepříjemné. Caroline v Josephově společnosti stále pociťovala hrozný strach, který ovládal její city, které vůči němu chovala – nenávist, odpor, zášť… „Co ale v tom případě doopravdy cítím ke Williamovi?“ přemítala v duchu. Odpověď ale nenacházela.

„Půjdu a pošlu k vám lékaře,“ vytrhl ji Joseph ze zamyšlení, „A také nějaké jídlo.“ Lehce jí pokynul hlavou a zanechal ji opět samotnou. Společnost teď Caroline dělaly jen její myšlenky, vzpomínky a nevyřčené otázky bez odpovědí.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 11. kapitola: