OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 3. kapitola

18.04.2012 (14:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1256×

3. KAPITOLA

„To po mě nemůžeš chtít,“ rozkřičela se Caroline na matku, „jak jen jsi mi mohla něco takového udělat?!“ Byla rozezlená na nejvyšší míru, že dokonce zapomněla na zdvořilost a úctu, kterou k matce odjakživa chovala. Od chvíle, kdy jí Sofie oznámila tu radostnou novinu, si Caroline myslela, že svět se obrátil vzhůru nohama.

„Vždyť je to přece tak přirozené, dítě,“ snažila se Sofie uklidnit svou dceru, „jste mladí lidé, a tak bylo jen otázkou času, kdy požádá o tvoji ruku.“

„A vy jste samozřejmě souhlasila. Aniž byste chtěla znát můj názor.“

Od toho osudného okamžiku, kdy se Caroline seznámila s hrabětem z Carltonu, uplynul již téměř měsíc. Caroline už na něj skoro zapomněla, a pak jí matka oznámila, že je s ním zasnoubená.

„Sňatky vždy domlouvali rodiče, Caroline, není třeba se tedy nějak znepokojovat. Já tvého otce viděla poprvé až při svatebním obřadu, a přesto jsme spolu byli šťastni.“

Caroline už byla zoufalá. Padla na kolena: „Mamá, prosím vás nenuťte mě k tomu. Zapřísahám vás…“

„Vstaň, dítě, no tak,“ Sofie rychle pohlédla ke dveřím, „co kdyby sem pan William vešel a uviděl tě, jak mi klečíš u nohou?“

„Bylo by mi to jedno, matko. Nechci si ho vzít.“

„Ale vezmeš si ho,“ křikla Sofie, „Pan hrabě už ví o naší prekérní situaci a slíbil, že veškeré dluhy tvého otce uhradí. Nevadí mu ani, že nedostaneš věno. Získáš vysoký titul. Co víc si můžeš přát?“

„Co takhle štěstí, lásku a možnost vlastní volby?!“ odvětila kousavě. „Vždyť ho ani nemiluji.“

„Láska přichází mnohdy později, dítě. Že miluji tvého otce, jsem si uvědomila, až když jsi přišla na svět.“

„Maminko prosím vás…“

„Proč jsi jenom tak sobecká, Caroline?! To opravdu chceš, abychom obě skončili někde na ulici?! Abychom chodili po žebrotě od domu k domu!? Abychom pracovali?!“

Caroline odešla k oknu, aby matka neviděla slzy zoufalství, které se jí vehnaly do očí. Nevěděla, co si dál počít. Jediným, čím si v tu chvíli mohla být jistá,bylo vědomí, že svou vlastní matku nenávidí.

„Vezmu si ho,“ řekla odevzdaně ale pevně.

„Ach, drahoušku, věděla jsem, že jsi rozumné děvče,“ přešla k dceři a chtěla jí obejmout, Caroline však ucukla.

„Provdám se za něj, ale vy pro mě navždy přestáváte být matkou,“ hlas se jí lehce třásl, ale zároveň v něm bylo slyšet odhodlání. „Nechci vás mít na své svatbě a nechci vás už nikdy vidět. Jednoduše jste mě prodala, takže teď jste pro mě mrtvá.“

„Ale, Caroline …“

„Ne,“ přerušila ji, „raději budu snášet jeho přítomnost, než abych do konce života poslouchala vaše výčitky.“ Odešla z pokoje a zanechala Sofii vlastnímu svědomí.

***
Pozdě odpoledne téhož dne seděla Sofie, Caroline i William v salónku. Společně pili čaj a projednávali svatbu. Zdálo se, že jediný, koho se svatba týká, je William – Caroline se k tomuto tématu stavěla lhostejně a její matka zarytě mlčela.

„Zítra odjedu, abych mohl vše připravit. Svatba bude za pět týdnů,“ mile se na Caroline usmál, jako by jí chtěl dodat odvahu, „nechám pro vás a vaši matku poslat kočár.“

„Má matka se obřadu účastnit nebude. Má jiný důležitější program,“ prohlásila Caroline nelítostně, bylo to vůbec poprvé za tu dobu, co doopravdy alespoň trochu promluvila.

Sofie se na ni s prosbou v očích podívala, chtěla něco říct, ale jakmile spatřila Carolinino odhodlání a nenávistný postoj, znovu se do sebe uzavřela.

„Opravdu to nejde udělat nějak jinak, mylady?“ zeptal se William. Hned zezačátku této schůzky vycítil napětí mezi přítomnými ženami a jeho samotného to jaksi zneklidňovalo. „Samozřejmě můžeme svatbu také přesunout…“

„Ne,“ Caroline nedala matce ani příležitost něco říct, byla jako její nežádoucí mluvčí, „svatba se bude konat ve stanoveném termínu.“

„Caroline, prosím…“ Sofie ji chtěla naposledy přesvědčit, že pro ni chce jen to nejlepší, ale slova jí uvázla v hrdle. Nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku.

Caroline vstala: „Omluvte mě, ale bolí mě hlava. Půjdu si na chvíli lehnout.“ Odešla z místnosti a zanechala tam zhroucenou Sofii a Williama o samotě.

William byl stále více zmatený: „Madam, stalo se něco?“

„Ne, vše je v pořádku,“ přesvědčovala ho Sofie chabě, snažíce se potlačit slzy, které se jí draly do očí. „Mohu vás o něco požádat, pane hrabě?“

„Zajisté.“

„Slibte mi, že na ni budete hodný. Slibte, že ji učiníte šťastnou.“

Williama ta naléhavost v jejím hlase téměř vyděsila, měl pocit, že kdyby jí to neslíbil, byla by schopná mu na místě vyškrábat oči.

„Slibte mi to,“ naléhala na něj.

„Slibuji.“

Sofie spěšně odešla z pokoje a po cestě si pro sebe potichu říkala něco, co už William neslyšel. „Cena, kterou za to platím, je pro matku až příliš vysoká.“

***
Slavík začal zpívat svou večerní píseň a dával tak přírodě i lidem najevo, že nastává čas spánku. Slunce už dávno zapadlo, ale přesto byl vzduch stále ještě docela teplý.

Caroline se po zbytek dne skrývala před ostatními v knihovně. Nechtěla s nikým mluvit, a to především se svou matkou a svým budoucím manželem, kterého bez přestání proklínala za to, že požádal o její ruku.

Caroline se zvedla z bohatě vykládaného křesla a francouzským oknem, které vedlo do zahrady, vešla přímo do její zelené náruče. Zhluboka vdechovala čerstvý vzduch vonící po květinách a trávě a hned se cítila mnohem lépe než v tmavé a dusné knihovně, kde ji přepadal pocit, že ji stěny obložené mahagonem chtějí rozmačkat. Ze všeho nejraději by se rozeběhla a utekla odsud co nejdál by mohla. Toužila po svobodném životě.

Prošla celou zahradou a nakonec se posadila na lavičku u jezírka. Naslouchala zvukům přírody – šumění větru ve větvích, zpěvu ptáků, kuňkání žab v tůňce. Připadala si, jakoby se stala součástí všeho toho hemžení a alespoň na malou chvilku tak mohla uniknout z kruté reality.

Na druhém břehu jezírka zahlédla jakýsi pohyb a zanedlouho zpoza stromů vyšel její snoubenec. Uviděl ji a zamířil k ní. V tu chvíli zalitovala, že nezůstala i nadále v knihovně, nebo že nešla do svého pokoje. Nechtěla Williama vidět, nechtěla s ním mluvit a především s ním nechtěla být o samotě. Nejraději by odsud utekla, ale věděla, že teď už to není možné.

„Dobrý večer, Caroline,“ řekl sladce. Bylo to vůbec poprvé, co ji oslovil pouze křestním jménem a Caroline připadalo, jako by jej zašeptal.

„Dobrý večer.“

Posadil se vedle ní a díval se na hvězdnaté nebe, po očku ale také stále sledoval Caroline. Cítil, jak z ní vyzařuje mládí, síla a energie, vedle toho však ale také pociťoval úzkost, nervozitu, ba dokonce i strach sálající z nitra její duše. Chtěl nějak zmírnit její rozpaky, toužil ji uklidnit.

„Krásná noc, že?“ snažil se s ní navázat kontakt.

„Ano,“ odpověděla pouze a dál zarytě mlčela. Minuty pomalu plynuly a mezi nimi se stále vznášelo tíživé ticho a jakési napětí. William se jí chtěl zeptat, co se stalo mezi ní a matkou, ale nevěděl, jak by měl začít.

„Caroline …“

„Proč zrovna já?“ pomyslela si a nevědomky to vyslovila nahlas.

William byl trochu zmatený: „Co prosím?“

„Chci říct,“ opravila se rychle, „proč jste si vybral zrovna mě?“

V tu chvíli úplně ztratil slova a zapomněl na vše, na co se jí chtěl zeptat i co jí chtěl říct. „Zalíbila jste se mi. Okouzlila jste mě,“ nic vhodnějšího ho v tu chvíli nenapadlo.

„Vždyť na plese bylo plno jiných dívek,“ oponovala, „krásnějších a vhodnějších k vašemu postavení než jsem já.“

„Možná máte pravdu, ale možná také ne.“

„Já… jsem už unavená,“ vykoktala ze sebe, „myslím, že už půjdu.“

William ji chytil za ruku, aby jí zadržel: „Caroline, vy se mě bojíte nebo jsem vám opravdu tak odporný. Přísahám, že vás chci učinit šťastnou, ale pokud…“

„To už je teď jedno,“ přerušila jeho vyznání, „zaslíbila jsem se vám a to také dodržím. Dobrou noc.“ Vyprostila ruku z jeho teplého sevření dlaně a odcházela. Opět ho zanechala samotného, aniž by jí stačil cokoli říct.

 ***
Nazítří ráno odjel hrabě William na své panství, kde se rozeběhly přípravy na chystanou svatbu. Služky uklízely všechny pokoje, kde měli být ubytovaní hosté, a připravovaly jeden zvláště pěkný pro budoucí hraběnku, kuchaři sestavovali jídelníček pro slavnostní tabuli, švadleny šily svatební šaty pro Caroline.

William celé toto hemžení s radostí pozoroval a počítal dny, které zbývaly do Carolinina příjezdu. Stále myslel na tu noc, kdy se potkali v zahradě a na to, co mu řekla: „Zaslíbila jsem se vám, a to také dodržím.“ Měl z toho pocit, jakoby to brala jako povinnost. Jako, kdyby ji k tomu matka donutila.

„To by také vysvětlovalo ten Carolinin odmítavý postoj vůči matce,“ pomyslel si nahlas.

„Co jste to říkal, pane hrabě?“ ozval se Stefan, který stál jen pár kroků od něj a studoval nějaké listiny.

„Nic,“ pokračoval William stejně zamyšleným tónem, „jen vzpomínám na svou snoubenku.“

Stefan se usmál. Měl radost z toho, že je William šťastný. Považoval ho spíše za přítele než za svého pána a přál mu jenom to nejlepší. Otočil se k němu a všiml si, že je William podivně zamračený. „Děje se něco?“ zeptal se.

„Sám nevím, Stefane. Mám jen pocit, jako bych ji odněkud znal, jako bych se s ní už dřív setkal, jenom nevím kde. A přesto vím, že to není možné, protože tak nádhernou dívku bych si pamatoval.“

Úsměv na Stefanově tváři byl teď ještě širší: „Na to je jen jediná odpověď, pane.“

„A jaká?“

„Láska. Máte pocit, jako byste tu ženu znal celý život a přesto to tak není. Tomu se říká láska – největší dar života.“

Teď se už usmíval i William. Asi má pravdu, pomyslel si, avšak pochyb se zbavit úplně nedokázal.

„Stefane,“ řekl William tentokrát už nahlas, „mám pro tebe úkol, či spíše prosbu.Chtěl bych, abys mou snoubenku sem doprovodil. Chci dohlédnout na konečné přípravy, abych ji zde mohl náležitě a co nejlépe přivítat. Pojedeš?“

Stefan se nepatrně uklonil: „Bude mi nesmírnou ctí, pane.“

„Děkuji, jsi jediný, komu bych tento úkol svěřil,“ prohlásil William a vydal se do kuchyně, aby zkontroloval kuchaře.

***
Den, který byl stanoven jako svatební, se blížil neuvěřitelnou rychlostí. Caroline připadaly minuty jako pouhé vteřiny a dny jako hodiny. Toužila čas zastavit a obávala se té chvíle, kdy se opět setká s Williamem.

V domě Drakeových v této době vládlo tíživé ticho. Caroline vycházela ze svého pokoje jen málokdy a pokud někde narazila na matku, předstírala, že někdo takový vůbec neexistuje.

Služebnictvo si mezi sebou stále něco špitalo a dohadovalo se, proč je slečna Caroline tak odmítavá vůči tomu krásnému panu hraběti. Někteří si, mysleli, že se Caroline zamilovala do nějakého zchudlého šlechtice, jiní zase říkali, že se Caroline zaslíbila Kristu. Jen jedna mladá služka se dostala blízko pravdě, protože podobný zážitek byla nucena také prožít. Mlčela však, protože jen při pouhé vzpomínce se jí udělalo zle.

Do svatby zbývaly už pouhé tři dny, když před dveřmi Drakeova panství zastavil kočár s erbem hraběte z Carltonu. Caroline seděla u okna v knihovně a dívala se na příjezdovou cestu. Myslela si, že z kočáru se vynoří Williamovi mohutná postava, ale vystoupil z něj muž, kterého neznala.

Zaslechla zaklepání na dveře a dovnitř vešel jejich majordomus: „Vaše matka vás žádá, aby jste šla našeho hosta přivítat.“

Caroline však dál seděla, jako by sluhu vůbec neslyšela.

„Slečno?“

„Hned tam budu,“ zašeptala, „děkuji.“ Počkala, až majordomus odejde z pokoje a až na chodbě dozní jeho kroky. Pak se sama odhodlala opustit své útočiště a vydat se do salónku, kde, jak tušila, bude jejich vzácný host. A měla pravdu. Muž seděl na pohovce naproti její matce. Jakmile se Caroline ocitla ve dveřích, vstal a uklonil se jí. Caroline mu lehce pokynula hlavou, přistoupila k němu a dovolila, aby jí políbil ruku.

„Lady Caroline, je mi nesmírnou ctí, že vás poznávám. Mé jméno je Stefan a jsem správcem Carltonského panství.“

„Proč nepřijel pan hrabě osobně?“ zajímala se Sofie.

„Dohlíží na konečné přípravy,“ vysvětloval Stefan, „chce, aby bylo vše dokonale připraveno, až jeho nevěsta přijede,“ zářivě se na Caroline usmál. Musel dát Williamovi zapravdu – byla to nejnádhernější žena, kterou kdy spatřil. Zároveň mu však připadala trochu smutná, možná dokonce i nešťastná; to jí ale naopak dělalo ještě krásnější. Musel uznat, že William má opravdu skvělý vkus.

Caroline se posadila do křesla, které bylo nejvzdálenější od toho matčina. Do konverzace se zapojovala jen málo a Stefan si brzy všimnul napětí, které v tomto domě vládlo, on sám se tak začal cítit nesvůj.

„Kdy odjíždíme, pane?“ zeptala se Caroline bez zájmu. Stefan v tu chvíli zapochyboval, zda si William zvolil budoucí manželku správně a zda bude schopen, jak si jeho přítel přál, učinit tuto dívku opravdu šťastnou.
„Navrhuji, abychom vyjeli za svítání, má paní,“ v jeho hlase se dal rozeznat zkoumavý tón, „ale můžeme jet i později, pokud vám to bude lépe vyhovovat.“

„Ne, vyrazíme za svítání,“ rozhodla Caroline a vstala. „Teď mne prosím omluvte, půjdu zkontrolovat, zda jsou mé věci připravené,“ a odešla z pokoje. Věděla sice, že vše, co si chce odvést do nového domova, je už dávno zabalené. Chtěla ale po zbytek dne zůstat sama, aby se mohla rozloučit se svým starým životem, který, jak se zdálo, se rychle a nezadržitelně blížil ke konci.

***
Pozdě večer, když už se Caroline chystala ulehnout, se ve dveřích jejího pokoje a navíc bez zaklepání objevila Sofie. Byla velmi rozrušena, cítila totiž, že má poslední příležitost k usmíření se s dcerou.

„Musíme si promluvit, Caroline.“

„Nemáme o čem mluvit, madam,“ zarazila ji Caroline rázně, „Jediné, co musím, je jít spát, protože brzy ráno odjíždím, jak jistě víte. Takže prosím odejděte. Dobrou noc.“

„Neodejdu, dokud si my dvě nepromluvíme,“ v tuto chvíli se začala Sofie trochu červenat, „myslím, že už vím, proč se tak bojíš manželství.“

„Skutečně?!“ Pochybovačný a téměř až výsměšný a ironický tón ve Carolinině hlase Sofii málem odradil od původního záměru, přece jen se ale posadila k dceři na postel a pokračovala.

„Chci si s tebou promluvit o svatební noci,“ vykoktala ze sebe a snažila se Caroline pohladit, ta však před její rukou ucukla. „Víš, když jsou muž a dívka spolu sami… a poprvé… bolí to opravdu jen chvilku, drahoušku.“

Caroline se v tu chvíli musela silně ovládnout, protože by se jinak musela hlasitě rozesmát. Místo toho však vstala z postele, přešla k oknu a zadívala se na ubývající měsíc. Stála k matce zády a snažila se zklidnit svůj dech. Pak se znenadání k matce prudce otočila. Byl čas vyjevit jí krutou pravdu. „Ano, mám strach ze svatební noci,“ připustila, „ne však z bolesti – tu už jsem zakusila dávno.“

Sofie byla dokonale zaskočená: „Cože?!!“

Caroline se na tváři zaleskly slzy, které podrážděně setřela: „Před léty mě… před léty mě znásilnili… na jednom plese.“ V tu chvíli měla dívka pocit, jako by jí spadl ze srdce obrovský kámen, tolik let se chtěla matce svěřit se svým strašným tajemstvím, které jí nesnesitelně tížilo. A teď to konečně bylo venku.

„Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?!“

„Myslíte si, že jsem to nezkoušela? Krátce po tom, co se to stalo, zemřel můj otec a vy jste se uzavřela do sebe. Kdykoli jsem se vám pokoušela s tím svěřit, jste mne odbyla se slovy, že na nic nemáte náladu,“ křičela Caroline zoufale, po chvíli se jí podařilo se zklidnit a mluvila znovu už vyrovnaným hlasem. „A i kdybych vám to řekla, nic by se tím nezměnilo. Snažila byste se mě utěšit, ale nakonec bych se stejně musela provdat za někoho, jako je hrabě William.“

Na to už Sofie neměla žádný argument či alespoň chabou obhajobu. Nehodlala se však smířit s tím, že by měla svou dceru navždy ztratit.

„Caroline, pan hrabě je slušný člověk, sám mi slíbil, že tě udělá šťastnou.“

Caroline nemohla uvěřit vlastním uším: „Vidíte, a to je přesně to, o čem mluvím. Právě jsem se vám svěřila s nejotřesnějším zážitkem v životě a vy mi tu vychvalujete jeho!“

„Caroline, drahoušku…“

„Ne,“ zarazila ji dcera, „už vás nechci poslouchat. Jsem unavená. Dobrou noc!“ Přešla ke dveřím, otevřela je a čekala, až matka odejde.

Sofie jen stěží zadržovala pláč. Když procházela okolo Caroline, položila jí krátce ruku na rameno: „Bude to dobré. Uvidíš.“

Bylo to naposledy, co spolu mluvily.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 3. kapitola: