OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 8. kapitola

28.04.2012 (12:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1241×

8. KAPITOLA

Joseph! První, co Williama napadlo, bylo, že před ním musí Caroline ochránit, že ji musí dostat odsud pryč anebo Josepha  vyhodit. Pak si však uvědomil, že Joseph  by se Caroline  jako jeho manželky neodvážil dotknout. Pomalu se uklidnil. Neviděl už Josepha  snad dva roky – od té nešťastné noční příhody s Caroline se mu William snažil vyhýbat. Nemohl se však před ním skrývat celý život.

„Už jste ho uvedli?“ zeptal se William.

„Ano, čeká na vás v hale.“

„Dobře,“ přikývl William rezignovaně, „přijmu ho.“

Manželský pár počkal, až Stefan  odejde, chtěli si alespoň ještě chvíli užít samotu a soukromí. Naposledy se dlouze a vášnivě políbili a pomalu se vydali k zámku.

„Kdo je to, Wille,“ zeptala se Caroline na zpáteční cestě, „nikdy jsi mi o svých přátelích nevyprávěl.“

William malou chvíli mlčel a přemýšlel. „Joseph je mým přítelem už od dětství, vyrůstali jsme spolu. Když zemřeli moji rodiče, bydlel jsem jeden čas s ním a jeho otcem v jejich rodinném sídle.“

„Takže je spíš jako tvůj bratr.“

„Ano,“ přitakal William, „v podstatě ano.“

„Už se těším, až ho poznám.“

William se na ni pouze nejistě usmál a dál už nic neříkal. „Kdybys jen tušila, miláčku,“ pomyslel si však v duchu, „kdybys jen tušila.“

Bok po boku vstoupili do haly, aby přivítali svého hosta. Joseph seděl na pohodlné pohovce a čekal na starého přítele. Jakmile ho spatřil, prudce vstal a bouřlivě se s ním vítal.

„Williame, příteli, jsem tak rád, že tě znovu vidím.“

„Já tebe taky,“ potřásl mu rukou William, „je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy.“

Pak si však Joseph všiml, že Williama doprovází nějaká žena a William si vzápětí uvědomil, že ji ještě nepředstavil. „Josephe, tohle je má manželka – Caroline.“

Caroline k Josephovi přistoupila a mírně pozvedla ruku, aby jí mohl políbit: „Ráda vás poznávám, pane Josephe.“

„I já vás, madam,“ pak se otočil zpět na Williama, „Netušil jsem, že ses oženil, příteli. Vždyť jsem ani nedostal pozvánku na svatbu,“ řekl to se smíchem, ale v hlase mu lehce zazněly výčitky. William mu však nic nevysvětloval. Neměl rád výmluvy (ani své vlastní) a navíc Joseph moc dobře věděl, proč se mu William co nejvíce vyhýbá.

Nastalo trapné ticho, které Caroline po chvíli prolomila: „Neposadíme se a nedáme si šálek čaje?“ ani nečekala na odpověď a odvrátila se od nich. „Stefane, zajděte prosím do kuchyně, ať nám ho sem přinesou. Děkuji.“

„Williame,“ promluvil Joseph, když se všichni pohodlně usadili v křeslech, „já jsem nepřijel pouze ze zdvořilosti či přátelství. Jde o mého otce. Umírá a chtěl by nás naposledy vidět.“

Teprve teď William konečně trochu ožil. Na Josephova otce vzpomínal vždy s radostí a láskou. Byl mu neskonale vděčný, že se ho po smrti jeho rodičů ujal a měl Williama rád jako vlastního syna.

„Kde je teď?“ zeptal se.

„Několik let už žije v Londýně. Dopis od něj mi přišel téměř před týdnem, takže bychom měli vyjet co nejdřív.“

„Zítra,“ odpověděl William prostě. Do Londýna to na koni při rychlé jízdě trvalo nejméně tři dny a William nechtěl přijet pozdě. Chtěl starého pána (jak mu v duchu občas říkal) ještě jednou vidět a popřípadě ho vyprovodit i na jeho poslední cestu.

Caroline se automaticky zvedla: „Půjdu dát služebnictvu pokyny, aby ti s sebou něco zabalili. Omluvte mě, pánové,“ něžně se na Williama usmála, jakoby mu chtěla říct, že se vrátí co nejdřív a vyklouzla ven z pokoje.

„Nedáš si brandy?“ zeptal se William, aby mezi nimi nepanovalo tak tíživé ticho.

Joseph přikývl a nechal se od přítele obsloužit. Napil se, a jak mu jantarová tekutina stékala do krku, postupně se mu tělem rozlévalo příjemné teplo. „Tvá žena je opravdu překrásná,“ promluvil Joseph po chvíli, „Jak dlouho jste svoji?“

„Už téměř půl roku.“

„Doufám, že spolu budete šťastni.“

V tu chvíli měli oba muži pocit, jakoby se vrátil čas a oni zase byli nerozluční přátelé. Vtipkovali spolu, smáli se a povídali si o starých časech. Stále se ale mezi nimi vznášel temný stín minulosti, který pociťoval především pán domu. Neutichající výčitky svědomí Williama tížily a on je nechtěl pociťovat sám.

„Josephe,“ začal pozvolna, jakoby pořád ještě přemýšlel, zda říct příteli pravdu, „pamatuješ si na ten maškarní ples před lety?“

„Myslíš tím, jestli si pamatuji na tu holku?“ opáčil Joseph s úšklebkem. „Ano, pamatuji se na ni. Tak dobrou děvku jsem už potom snad nikdy neměl.“

V tu chvíli vstal William prudce z křesla, ve vteřině překonal vzdálenost, která ho dělila od Josepha, chytil ho za límec a zdvihl ho do vzduchu, jako by Joseph vůbec nic nevážil. „Ty idiote,“ zakřičel mu William přímo do nechápajícího obličeje, „ta děvka, jak ty říkáš, je moje manželka.“

Joseph ještě pořád nechápal, ale postupně mu docházel krutý smysl slov, která na něj William křičel. „To přece není možné,“ vydechl Joseph, když ho William opět pustil. „To nemůže být pravda. Kdy ses to dozvěděl? Jak?“

„Sama mi o tom řekla. Potom, co jsme se poprvé milovali,“ odpověděl zdrceně.

„Víš určitě, že je to ona? Jsi si tím jistý?“

„Bohužel ano. Není pochyb. Naštěstí mě ani tebe nepoznala. Nedokážu si vůbec představit, co by udělala, kdyby se dozvěděla pravdu.“

„Bože, Williame, je mi to líto. Já… my… nemohli jsme to tenkrát tušit.“

„To nemohli,“ přitakal William, „ale hlavně jsme to taky neměli dělat. Musím teď jenom doufat, že se o tom Caroline nikdy nedozví.“

Ani jeden muž však netušil, že Caroline celý rozhovor vyslechla a zná tedy i pravdu.

***

„Ta děvka, jak ty říkáš, je moje manželka,“ ta slova zněla Caroline v uších a nechtěla ustat. Nechtělo se jí tomu uvěřit. Ve chvíli, kdy Williama uslyšela vyslovit tu osudnou větu, měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Nedostávalo se jí vzduchu, až hrozilo, že každou chvílí omdlí. Celá léta chtěla znát identitu mužů, kteří ji zneužili. Toužila po pomstě, a teď zjistila, že jednoho z nich miluje a dokonce s ním čeká dítě. Chtěla vběhnout do místnosti, bušit do Williama pěstmi, křičet na něj, nějak mu ublížit. Nohy jí však odmítaly poslouchat.

„To nemůže být pravda,“ zašeptala do prázdné chodby, „to by William nikdy neudělal.“ Ale bohužel se on sám k tomu přiznal.

Pomalu uklidnila svůj dech i srdce a pozvolna vešla do haly, kde už si William a Joseph povídali o něčem úplně jiném. Opatrně, jakoby zvažovala každý krok, se přibližovala ke svému manželovi. Byla bledá jako smrt a stále se potácela.

„Caroline?!“ vykřikl William a rozeběhl se k ní. Omdlela však dřív, než k ní muž doběhl a ani jí nestačil zachytit.

***

Caroline pomalu otevřela oči. Ležela ve své posteli a snažila si vzpomenout, jak se tam dostala. Hlava jí bolela jako střep a nedokázala ani pořádně zaostřit zrak. „Musela jsem se uhodit do hlavy,“ pomyslela si. Pokusila se posadit, ale klesla zpět do polštářů.

V tu chvíli si William sedící v křesle všiml, že je Caroline konečně vzhůru. „Díkybohu,“ posadil se na pelest její postele a vzal ji za ruku, „už jsem se o tebe začínal doopravdy bát, lásko.“ Caroline se pokusila znovu vstát, ale William jí to nedovolil, „Jen klidně lež, miláčku.“

„Co se stalo?“ zeptala se nechápavě, pořád měla pocit, jako by měla v myšlenkách jakousi propast.

„Omdlela jsi.“

„Omdlela?“ zeptala se spíš sama sebe. Na čele se jí objevily drobné vrásky, jak se snažila si úporně vzpomenout, proč vlastně pozbyla vědomí.

„Josepha i mě jsi hrozně vyděsila,“ pokračoval, ale to už ho Viola přestala vnímat. Hlavou jí vířily myšlenky týkající se maškarního plesu před léty. Mlčela, ale její duše křičela. Stále si odmítala připustit, že jí William tolik ublížil. Jen stěží potlačovala slzy, které se jí draly do očí.

„Jak jen jsem mohla být tak slepá,“ říkala si v duchu, „jak to, že jsem ho nepoznala?“

„Stejně tě nikdo neuslyší,“ zaslechla zastřený hlas přicházející z minulosti. Zvedl se jí žaludek.

„Musím od něj odejít,“ rozhodla se náhle, „nemůžu s ním dál zůstat.“

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ zašeptal William a přitiskl své rty k jejím v něžném polibku.

„Ne, Williame,“ odtrhla ho od sebe, „ještě je mi pořád zle.“

Lítostivě se na ni usmál. S Josephem už byl domluvený, že vyjedou časně ráno a myslel si, že poslední noc stráví se svou ženou milováním. Nedokázal si představit, jak bez ní stráví celý ten čas, kdy bude na cestách.

„Já… jsem unavená,“ řekla v naději, že ji opustí a nechá v klidu spát. Namísto toho si však William lehl k ní. „Williame, prosím já…“ pokusila se ho znovu odehnat, ale umlčel jí letmým polibkem.

„Vím, že ti není dobře, miláčku,“ řekl chápavě, „a nebudu tě k ničemu nutit. Nejsem přece žádný netvor, který by si bral ženu proti její vůli.“

„Ne,“ zamumlala přesvědčivě ospale, „to skutečně nejsi,“ a dál už jen předstírala spánek. Po celou noc však nezamhouřila oči. Poslouchala Williamovo tiché oddechování a snažila se ho co nejméně dotýkat, avšak i ve spánku se k ní manžel tisknul tak pevně, že musela ležet klidně, aby ho neprobudila.

Když pak začalo svítat a William vstával, pořád předstírala, že hluboce spí, aby s ním nemusela mluvit. Ucítila, jak ji letmo políbil a potom potichu odešel. Po celou noc přemýšlela, co bude dál dělat a znovu došla k závěru, že se svým mužem nemůže dál žít. Rozhodla se, že tento večer po setmění navždy z Carltonu odejde.

Asi za hodinu pak uslyšela klapot koňských kopyt a uvědomila si, že William s Josephem právě odjeli. Teprve teď se odvážila vstát z postele. Na stole našla vzkaz od Williama.

Spala jsi tak sladce, že jsem tě nechtěl budit. Z Londýna se vrátím, co nejdříve budu moci. Miluji tě. William.

V rychlosti si přečetla těch pár slov a papír pak hodila do teď již vyhaslého krbu. Podívala se na nástěnné hodiny – bylo půl osmé. Do západu slunce zbývalo ještě moře času. Věděla, že by se měla alespoň trochu vyspat, ale strach, že by se jí mohlo zdát o Josephovi a manželovi, jí to nedovoloval.

„Jak mi to jen mohli udělat?“ zašeptala. Nechtěla na to sice myslet, ale nešlo to. Obrazy z minulosti měla stále před očima a nedokázala se jich zbavit. Potřebovala se nějak zaměstnat a tak přešla k masivní komodě a začala v ní hledat ty nejošuntělejší šaty, které by byly na cestování nejpohodlnější. Bylo to těžší, než se zdálo, protože převážnou většinu její garderóby nahradily nové šaty, které dostala od manžela. Nakonec si přece jen jedny vybrala, i když bylo stále poznat, že jsou to šaty lepší společenské vrstvy.

„Vždyť je to jedno,“ pomyslela si, „jestli půjde vše podle plánu, tak do čtyř dnů budu na místě.“ Celou noc přemýšlela, kam by měla jít. Vrátit se zpět domů k matce nemohla – pořád jí neodpustila a navíc si byla jistá, že by hned poslala Williamovi zprávu o tom, že je její dcera u ní. Rozhodla se, že odjede ke své tetě, že se vrátí zpět do míst, která jí naháněla strach a kam už nevkročila několik let. Vrátí se tam, kde se poprvé a nedobrovolně setkala s Williamem.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 8. kapitola: