OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The day after 3

02.02.2015 (10:00) • tessie5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 545×

The day after 3

Odpoledne po obědě jsem volala Jessice. Omluvila jsem se za to, jak jsem jí zavěsila mobil, a zeptala se jí, jestli nechce jít ven.

„Tak jo, za půl hodiny na autobusový zastávce nad nádražím?" zeptala se Jess.

„Domluveno," zazubila jsem se a zavěsila.

Autobus mi jel až za patnáct minut, tak jsem si ještě vzala pár věcí, včetně peněženky a klíčů, a vyrazila jsem.

Když jsem nasedla do autobusu, bylo tam mnohem víc lidí než včera večer. Dneska byl totiž autobus úplně narvanej lidma z našeho malého předměstí. Všichni měli minimálně tři prázdné nákupní tašky v rukou a s sebou, jak jsem předpokládala, hodně peněz. To už se snad úplně všichni zbláznili?! Zvedla jsem se ze sedačky a přisedla si k paní Fletcherové z naší ulice. Sice jsem tu starou otravnou babku neměla moc ráda, ale vzhledem k tomu, že v ruce měla nejvíc prázdných nákupních tašek, určitě věděla, co se tu děje.

„Zdravím, paní Fletcherová, můžu si, uhm, přisednout?" zeptala jsem se.

„Ahoj, Skyler! No ty jsi ale vyrostla, ani bych tě nepoznala. A jak ti to sluší! No jen si sedni," posunula se, abych se tam s jejími stodvaceti kily vůbec vešla. „Co potřebuješ?" dejchla na mě a já myslela, že jí tam hodím šavli do klína.

„Eeeh, no, já jen, nevíte náhodou, kam to všichni jedou s těma taškama?" trochu jsem se od ní odklonila. Ona se jen zasmála a plácla se do stehna. Já jsem pozvedla obočí a čekala, co z ní vypadne.

„Ale zlatíčko, ty ses včera nedívala na zprávy?!" úsměv se jí roztáhnul ještě víc.

Ne. Koukala jsem se na ně až dneska ráno, chtěla jsem jí odseknout za to, jak mě to oslovila. „No, koukala jsem se na ranní zprávy, ale nebyly tam hlášený žádný mega slevy," snažila jsem se udržet smích. Paní Fletcherová jen mávla rukou.

„Nejde o slevy, beruško." Beruško?! Dělá si ze mě srandu?! „Víš, ve světě zavládly nepokoje. Budou to těžké časy," povzdechla si. „Lidé by si co nejdřív měli začít obstarávat zásoby jídla a všeho možného, no, a protože naše předměstí je nejdál od všech obchodů a tak, začali jsme si zásoby obstarávat už teď," znalecky pokývala hlavou. To si dělá legraci? Ti lidi jsou fakt úplně máklí.

„Aha. Tak to jo," zasmála jsem se. „No, tak já budu muset," podívala jsem se jakože na hodinky, který jsem ani na ruce neměla. „Na shledanou!" divně jsem se usmála a stoupla jsem si ke dveřím. Počkala jsem ještě dvě zastávky a pak jsem urychleně vystoupila.

„Čau, Sky!" pozdravila mě Jessie a pak si všimla mýho otrávenýho výrazu. „Co je?" zamračila se, a tak jsem jí převyprávěla, co mi řekla paní Fletcherová v autobuse. Ona se nejdřív smála a pak, stejně jako já, uznala, že se lidi zbláznili.

Nějakou dobu jsme se s Jessicou couraly po louce a po nejzapadlejších koutech města. Všude jezdily auta s kuframa na střeše a plný rodin i domácích mazlíčků a vlastně všeho, co uvezly. Protože snad úplně všichni se z našeho města, a i z naší země, stěhovali. Někteří jeli do Evropy a někteří, ti, co tam neměli žádný příbuzný, anebo, v tom častějším případě, na to neměli peníze, tak ti prostě odjeli na nějaké bezpečnější místo. No, a ti, kteří nevěřili, že vypukne třetí světová, nebo třeba nechtěli opustit město, nebo neměli tolik peněz, prostě zůstali, kde byli, jako třeba já a moje rodina. Všechny tyhle důvody pro nás platily a já si v tu chvíli vlastně ani neuvědomovala, jaký strašný to bude mít následky.

„Sky, musím ti něco říct," najednou mě Jessie vytrhla z chodu mých myšlenek.

„Co? Počkat. Co?" vzpamatovala jsem se a pak jsem zjistila, že moje věta je naprosto beze smyslu. Jessie se jen pousmála a pokračovala.

„Hele... No, víš. Vidíš, jak všichni odjíždí?" svraštila obočí. Já jen kejvla hlavou a furt mi to nedocházelo. „No... A taky určitě víš, že máme v Itálii babičku, že jo," odkašlala si.

„No jasný," ušklíbla jsem se. „Počkej, cože?! Ne ne ne. Řekni mi, že neodjíždíte! Prosím!" docvaklo mi to.

„Promiň, ale já to nerozhoduju. Táta to řekl," svěsila hlavu.

„Ne! Jessie, to mi nemůžeš udělat!" byla jsem z toho tak zaskočená, že jsem málem narazila do sloupu.

„Hele, buď v klidu. Stejně ani jedna nevěříme, že bude válka, takže my se na konci prázdnin, v srpnu, zase vrátíme a všechno bude fajn," usmála se.

„Hm. Jasně," štěkla jsem.

„Hej, co ten smutnej výraz, prcku?" šťouchla do mě. Prcku mi říkala často, protože ona měla sto sedmdesát centimetrů, jako většina holek, a já jen sto padesát sedm.

„Když říkám, že to bude fajn, tak to bude fajn," zazubila se a pak mě plácla do ramene se slovy: „Máš babu!" a pak se rozeběhla ulicí směrem dolů z města a při tom kličkovala mezi kolemjdoucími. Chvíli jsem tam jen stála, ale pak mi to nedalo a rozběhla jsem se za ní.

„Počkej na mě!" volala jsem na ni.

„Tak mě chyť!" křičela Jessie a všichni na nás koukali jako na dva dementy.

Když už bylo pozdní odpoledne a my s Jessicou jsme už trávily několikátou hodinu venku, zavolal jí táta. Povídal, že prý ještě Jessie nemá sbaleno a ať laskavě pohne zadkem, protože pojedou přes noc a za chvilku vyráží. A tak přišel ten čas, kdy jsme se s Jessie musely rozloučit. Doprovodila jsem ji až k jejich vile a tam jsme se zastavily. Já nebyla moc na to objímání a loučení, ale měla jsem takovej divnej pocit, že se s Jess hodně dlouho neuvidím.

„Tak čau," objala jsem ji.

„Za chvíli se zas uvidíme," zazubila se.

„No jasný," plácla jsem si s ní. „Tak si to užij," dodala jsem ještě.

„Jo jo, pošlu ti pohled," řekla. Pak se otočila a zazvonila na zvonek.

„Čau," mávla jsem na ni ještě a začala jsem se pomalu loudat k zastávce.

„Ahooj!" křikla a pak už mi zmizela z dohledu.

Dojela jsem autobusem zase zpátky domů a byla jsem docela skleslá z toho, že Jessie odjela.

„Jsem doma!" oznámila jsem jako vždy a zavřela dveře.

„Máma je ve městě a táta v práci," odpověděl mi brácha.

„Super," zavolala jsem na něj do prvního patra. „Víš, co se stalo?" křičela jsem, aby mě slyšel, mezitímco jsem si zouvala boty.

„Nevím," řekl znuděně.

„V autobuse jsem potkala starou Fletcherovou a ona normálně jela nakupovat zásoby na apokalypsu! A nebyla sama. Takovejch lidí byl plnej autobus!" zavolala jsem a už jsem šla po schodech k němu nahoru.

„Ty lidi jsou fakt magoři," zasmál se Mikey.

„To jo, no. A víš co ještě? Jessica odjela do Itálie. Stejně jako Hamilton odjel do Francie," povzdechla jsem si a stoupla jsem si do dveří bráchova pokoje.

„Všichni odjíždí, pokud sis nevšimla," odseknul mi a při tom hrál na svým Xboxu.

„Náhodou všimla," šla jsem si sednout k němu na postel před televizi a sledovala jsem, jak hraje Far Cry 2. Chvilku mě nechal i hrát, když už mu nešlo dlouho udělat nějakou část hry, ale potom už konzoli vypnul a vyhnal mě.

„Jdi si do svýho," vystrčil mě ze dveří a ukázal na můj pokoj na druhý straně chodby. „Jo, a kdyby něco, tak přijď," pokrčil rameny a zavřel se v pokoji. Cože? To vážně řekl můj bratr? Tohle by nikdy před tím neřekl. Určitě to souvisí s tím, co se děje. Má strach. Stoprocentně. Ale to já taky. Je to naprosto normální mít strach, když kolem vás umírají stovky lidí a nikdo vám nedá vysvětlení proč.

Venku začalo pršet, a tak jsem si pustila televizi. Nejdřív jsem koukala na Simpsonovi a pak jsem to přepnula na zprávy, abych věděla, co se děje ve světe.

„... a nyní tu máme další zprávy o nepokojích ve Státech. Bohužel musíme oznámit, že se nepokoje šíří velice rychle. V Severní Americe jsou již napadeny všechny státy. A- počkat, máme zde další zprávu! V Jižní Americe se začal šířit mor! Je zde spousta mrtvých a většina nakažených. Vážení diváci, s lítostí vám budeme muset oznámit, že se uzavírají hranice. Poslední možnost odcestovat máte zítra. Právě jsme totiž dostali zprávu, že kvůli moru musí být Amerika izolovaná od Evropy. Oh, ale pozor! Máme zde další zprávy..."

„Brácha!!!" křičela jsem se slzami v očích na Mikeyho, když jsem vypnula televizi. Už jsem nechtěla vědět ani vidět nic víc. „Miku!" zařvala jsem ještě jednou a silněji. Brácha přiběhl ke mně do pokoje a běžel rovnou ke mně.

„Co je? Co se stalo?" ptal se ustaraně.

„Mikey, viděls zprávy?!" vzlykala jsem.

„Ne, co se stalo?" sednul si vedle mě.

„Říkali, že se nepokoje rozšířily do všech států Severní Ameriky a v Jižní Americe je mor a Jessica odjela do Evropy a uzavřely se hranice, takže už ji vlastně nikdy neuvidím, a my to tady nepřežijeme! Fletcherová měla pravdu! Bude třetí světová a-" Víc už jsem neřekla, protože mě brácha pevně objal, když viděl, že jsem chytla záchvat pláče a už jsem ani nevěděla, co melu.

„Shh, hele, všechno bude fajn. Nějak se to vyřeší, uvidíš. Tys byla ve městě, ne?" pohladil mě po vlasech a já přikývla. „A bylo to tam klidný, že jo?" zeptal se.

„No jo, ale všichni odjížděli pryč," zamumlala jsem mu do ramene.

„Ale byl tam klid. Neboj se, vždyť víš, že ve zprávách vždycky všechno přeháněj," pousmál se a já zas zakejvala hlavou. „Bude to dobrý, věř mi," podíval se na mě a já už byla trochu klidnější.

„Tak jo," zavzlykala jsem jak malá holka a pak jsem se zase sesunula na bráchu. Nechápala jsem, jak mohl bejt tak klidnej. Zanedlouho mě brácha pustil.

„Dobrý?" podíval se na mě.

„Jo, díky," usmála jsem se.

„No jo, prosím tě, hlavně jestli nás nikdo neviděl," rozhlídnul se po mým pokoji a já se začala smát. „Tak já zase jdu," pousmál se a zvednul se z postele. „Kdyby něco, zavolej," dodal ještě a pak za sebou zavřel dveře.
Přibližně za půl hodiny se vrátila máma z města a táta z práce. Mamka měla čtyři plný nákupní tašky jídla a různých potřeb.

„Mami, děláš si legraci?!" řekla jsem překvapeně, když jsem sešla dolů ze schodů a spatřila čtyři plný tašky.

„Co? Proč?" nechápala mamka.

„Tebe už taky strhlo davový šílenství?" založila jsem si ruce na prsa.

„No dovol, nakupovala jsem jako vždycky," oponovala.

„No jasně. Dneska jsem potkala v autobuse Fletcherovou a ta říkala, že jede nakupovat na apokalypsu, a taky měla tolik tašek co ty," pozvedla jsem obočí.

„Ale prosím tě. Co kdyby náhodou. Nikdy nevíš, co se může stát, nakoupila jsem pro jistotu trochu víc věcí," pokrčila rameny.

„Trochu?!" odfrkla jsem si a zakroutila hlavou. Potom přišel dolů i Mikey.

„Co se děje?" chtěl vědět.

„Máma nakoupila věci na dva měsíce dopředu," podívala jsem se na mámu a ta se jen provinile usmála.

„Mami?! Už i ty?" kroutil hlavou brácha. Jedinej, kdo se jí zastal, byl táta. Povídal, že aspoň teď já a Mikey nebudeme muset jezdit do města a tahat se s taškama. Takže bychom měli mámě vlastně poděkovat.

Nakonec jsme s bráchou oba odešli do svých pokojů s tím, že o tomhle se nemá cenu s rodičema dohadovat. Já se pak převlíkla do pyžama a celou tu dobu jsem nemyslela na nic jinýho, než na to, co říkali ve zprávách. Pustila jsem si anglickou televizi TLC, ale za chvilku jsem ji vypnula, zvedla jsem se z postele a došla jsem k bráchovi před pokoj.

„Mikey?" zaťukala jsem na dveře. Slyšela jsem nějaký šramocení a pak brácha otevřel dveře. Byl celej rozcuchanej a jen v trenkách a upíral na mě ty jeho pomněnkově modrý oči.

„Co chceš?" zabrblal.

„Já jsem se jen chtěla zeptat, jestli si nechceš pustit nějakej film nebo tak něco," pokrčila jsem rameny.

„Film? A proč jako?" zeptal se malinko nedůvěřivě.

„Protože nechci bejt sama v pokoji," povzdechla jsem si. Mikey se vyklonil ze dveří, na kterých bylo plno samolepek a výhružných nápisů, jako třeba: „zákaz vstupu mladším otravným sestrám", a rozhlídnul se po chodbě.

„Nooo..." nadechl se. „Tak fajn," řekl nakonec a já se zaradovala. „Ale ne že něco cekneš mámě, aby si ještě nemyslela, že tě mam rád," opřel se o rám dveří a já se zasmála.

„Stejně by mi nevěřila," mávla jsem rukou.

„To je fakt," přitakal Mikey s úsměvem. „Tak pojď," uvolnil mi cestu, já vešla dovnitř a on za námi zavřel dveře.

Autor: tessie5, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The day after 3: