Úplňkový deník - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhá kapitola o lykance Liře vypráví, jak je Lira rozhodnutá své kamarádce Breeně, která je v nebezpečí pomoct. Kvůli její záchraně však bude muset opustit rezervaci a najít ji ve světě lidí, kam mají lykani zakázáno chodit. Koho asi při Breeině hledání potká?
Samozřejmě znovu prosím o komentáře a o kritiku (věřím, že ještě mám co vylepšovat a s tím mi kritika pomůže - doufám). Taky bych ráda věděla, jestli má cenu pokračovat. Jinak příjemné počtení. Doufám, že se vám bude příběh líbit..

31.01.2012 (10:00) • Nighe • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 549×

2. kapitola

Rozhlédla jsem se kolem. Všude jsem cítila stovky různých pachů tak silných, až se mi z toho zatočila hlava. Rozeznávala jsem ty ženské i mužské, ale žádná stopa po někom ze smečky. Ten pach, který jsem hledala, byl výrazný neustále vonící po dešti a louce, pach svobody.Přesně tak voněla Breena.

Mé hledání bylo čím dál tím zmatenější a zoufalejší. Snažila jsem se vzpamatovat z toho, že jsem tady u lidí. Bála jsem se lovců, kteří mohli být kdekoliv, ale neohlížela jsem se po nich, protože jsem znala jejich pach a doufala jsem, že Breena taky.

Věděla jsem přesně, co bych si teď zapsala do deníku, který byl schovaný v bezpečí pod mou matrací. Zároveň jsem přemítala, jak se najednou můžu cítit tak bezmocně a zranitelně.

Začínala jsem být na sebe naštvaná, protože má zbabělost nabírala na obrátkách. Nejradši bych se vrátila zpátky do rezervace. Ale usmyslela jsem si, že Breenu nehodlám ztratit.

Mé myšlenky byly sobecké, ale nebránila jsem se jim. Bylo přece normální chtít zachránit milovanou osobu, už jen kvůli ní samotné - v lidském světě to bylo normální, ale u mě, jako u novice to byla sobeckost.

Novic se říkalo lykanům, kteří se ještě nesžili se svými právy a svým světem. Většinou to byli vlci nějakou chvilku po proměně, ale někdo slabší povahy mohl zůstat novicem navždy.Novici byli většinou ti slabí, nezkušení. Nedovoloval si na ně jen vůdce, ale i někteří členové smečky. Doufala jsem, že mě už za novicku nikdo nepovažuje, i když jsem se tak pořád cítila.

Prudký vítr se mi propletl srstí a poskytl mi více vzduchu a více pachů, které jsem se snažila rozpoznat. Konečně mě některý z pachů svedl na cestu a já se dala do běhu. Cítila jsem trávu a rosu. Možná to nebyla Breena, ale třeba to bude někdo, kdo by mi mohl pomoct. Znovu jsem zavětřila, abych zjistila, že jdu správným směrem. Čím víc jsem se přibližovala k temnému lesíku, tím víc vůně sílila. Nemohla jsem dát povel chvění v mém těle, ale dál jsem odvážně přistupovala. Majitel známého zvířecího pachu nemohl být daleko.

Najednou jsem se prudce zastavila. Ale ne proto, že bych chtěla. Něco mi bánilo v tom, abych proklouzla mezi stromy. Vydralo se ze mě naštvané zavrčení a zkusila to znovu. Jako bych čumákem narážela do zdi.

„Sem se nedostaneš,“ ozvalo se rozpustilým hlasem něco, co jsem já neviděla.

Neposlouchala jsem další hlasy, i když mě celkem vyvedly z míry. Bylo mi jasné alespoň přibližně, co se to přede mnou skrývá. V rezervaci jsem o nich už něco slyšela. Vlkodlaci, byli skoro jako my. Tedy v tom, co se o nich povídalo. Byl mezi námi jen jediný rozdíl - já se můžu přeměnit, kdy se mi zamane, ale on musí čekat na úplněk. Náš svět nás naučil, že jsou to naši nepřátelé, ale já jsem k němu nic takového necítila.

„Do tohohle lesa musíš být pozvaná, lykanko,“ řekl znovu, když jsem se k jeho upozornění nijak nevyjadřovala.

Škubla jsem při vyslovení slova lykan. O tom, že by vlkodlaci měli nějaké zvláštní „senzory“ na to, jak poznat opravdového vlka od lykana, jsem nevěděla.

Z hloubi lesa jsem zaslechla tiché zaskučení. Okamžitě jsem v něm poznala Breenu a opět můj čumák narazil ne to něco, co mi bránilo běžet dál.

„Vy lykani jste vážně podivná chamraď! Copak jsem ti neříkal, že sem musíš být pozvaná?“ v jeho hlase byla slyšet netrpělivost, kterou jsem já v sobě skrývala.

Místo vrčení na tu neviditelnou překážku, jsem se radši zhluboka nadechla.

„Proč nemůžu jít dál?“ chtěla jsem vědět a byla jsem ráda, že mi rozumí i ve zvířecím těle a nemusím se měnit.

„Protože les je chráněn silovým polem, prozpěvoval. Jen pro zvané.“

„Co mám dělat, abych se tam dostala?“ štěkla jsem netrpělivě.

„Dobrá otázka… a ještě snazší je odpověď!“ jeho hlas se zdál být blíž a já jsem automaticky couvla. Štvalo mě, jak pomalu vyslovoval jednotlivá slova, jako by chtěl, abych byla ještě netrpělivější. „Stačí udělat jednu malou věc.“

Představila jsem si, jak se při těch slovech zlomyslně směje a přejel mi mráz po zádech. S tlukoucím srdce jsem vyčkávala a nemohla jsem si nevšimnout dalšího zakňučení, které se táhlo celým lesem. Couvla jsem několik kroků zpět a znovu se zhluboka nadechla. Odrazila jsem se vší silou a běžela zpátky od svého startu. Náraz byl prudký, ale nebolel tak, jak jsem předpokládala. Svezla jsem se na vlhkou zem a okamžitě jsem se znovu postavila připravená opakovat další pokus o vniknutí do lesa.Smíchu vlkodlaka, který se očividně dobře bavil, jsem si nevšímala.

„Stačí jen málo,“ opakoval, když viděl, jak znovu couvám.

„Co mám dělat?“

Místo odpovědi se mi k nohám snesla malá stříbrná dýka. Hleděla jsem na ni neschopná připustit si, o co mě žádá.

„Něco za něco,“ pošeptal medovým hlasem. „Já tě pustím do lesa a ty mi dáš na oplátku něco svého.“

„Co po mě chceš?“ zavyla jsem netrpělivě a doufala, že jeho odpověď bude milosrdná.

Nesnesla bych představu uříznutí kousku vlastního těla nebo něco podobného. Nevěděla jsem, jestli bych měla odvahu to udělat. Jestli bych měla odvahu žít s tím, že jsem se nepokusila o záchranu Breeny.

„Stačí pár kapek a zachráníš to, co je ti drahé.“

Netušila jsem, Jak se to stvoření dozvědělo tolik informací, ale věděla jsem, že má krev, krev lykana zajistí vlkodlakům hodně výhod. Rezervace se dozví, že se to stalo a možná taky jak se to stalo, ale to mi bylo jedno. Nebyl čas rozmýšlet se nad tím, jestli ublíží rezervaci to, když se vlkodlaci budou moci přeměňovat stejně často jako mi. Jejich útoky na nás to zvýší a všechno bude jiné a horší. Ale pořád to nebude tak hrozné jako ztratit přítele.

25. leden

Všechno se zdálo být mlhavé a možná se mi to jevilo horší, než to ve skutečnosti bylo. Nejhorší byl však pocit, že bych mohla zůstat sama. Úplně sama ve světě lykanů, ve světě, kde bych bez své ochranitelky brzy selhala.

Mé tělo se třáslo. Ale tentokrát to nebylo kvůli tomu, že jsem se chystala proměnit. Tentokrát to bylo ze strachu. Nebude to dlouho trvat a vlkodlaci zaútočí. Bude to ale jiné - oni mají další výhodu, mohou se proměňovat kdykoli už nepotřebují úplněk k tomu, aby nabrali síly a zaútočili. Budou silní pořád. Už se nebudeme jen učit. Už to nebudou jen nesmyslné hlídky. Teď budeme bojovat doopravdy…

Autor: Nighe, v rubrice: Povídky » Na pokračování