Úsměv čtyř andílků - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se za zpoždění, ale děje se toho kolem více než dost a navíc mám v poslední době nedostatek literární energie, spíše se věnuji blogu a navrhování šatů. Jen doufám, že se Vám další kapitola zalíbí a děkuji svým stálým čtenářkám, které i nadále čtou. Vážně mě to hřeje u srdce a jsem ráda, že alespoň někomu se to zalíbilo.

05.06.2012 (12:00) • LostAngel • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 669×

Vlastně si ani moc nepamatuji, co se dělo dál. Byla jsem unavená a všeho jsem měla pro dnešek plný zuby.

Ani nevím, jak se o tom dozvěděl, ale k mostu přijel můj táta. Vystoupil z auta a hned jak mě uviděl, rozeběhl se za mnou. Chtěla jsem se rozeběhnout a pořádně ho obejmout a nepustit se ho už navždycky. Jak by to bylo lehké - být skryta před světem a jeho útrapami pod jeho ochrannými křídly.

K mému „nadměrnému“ štěstí, bohužel vystoupila z místa spolujezdce moje máma. Vypadala krásně. Hnědé vlasy měla smotané do dvou drdůlků. Na sobě měla černé přiléhavé džíny, vínové tílko a přes něj černý pásek.

V náručích držela Eliáše. Už jsem si dokonce představila, že vystoupí Marek, ale alespoň to se nestalo! Andrea se ten den asi rozhodla hrát si na „nejhodnější mamku“ na světě. Snažila se totiž dělat to, co asi viděla v nějakém pitomém filmu. Smála se od ucha k uchu, jakoby před chvíli viděla něco roztomilého. Nasadila chůzi topmodelky, což přilákalo mnoho mužů (takhle se snad chová máma?). Já jsem v tu chvíli nepotřebovala topmodelku, ale obyčejnou mámu, která když vidí, že její dítě trpí, snaží se mu pomoc. Chrání ho a pomáhá mu! Prostě jsem si přála mít tu nejnormálnější mámu na světě, i kdyby měla nosit sto let staré oblečení a hrála si na zapšklou babu. Jenom aby mě chápala! Takže se celá ta láska k mojí mamce, která se objevila, zase zmizela do nicoty.

Táta mě držel pevně v náručí a šeptal mi do ucha, že všechno bude zase dobré (jen kdyby věděl). Já jsem si užívala ten skvělý pocit a tulila jsem se k němu, i když mě v očích pálily slzy.

„Pojď, zavezu tě domů,“ povídal.

„To je skvělý nápad, Richarde, pojedeme k nám domů, tam uložím Eliáše a udělám nám kafe.“

Oba jsme se na ni dost udiveně podívali a ve mně se to zase začalo vařit rozhořčením. Táta, jakoby to vycítil, se podíval na mě a potom začal mluvit na mámu.

„Tak za prvé, drahá Andreo,“ mluvil jako přísný otec na dceru, „Erika je dítě a kafe nepije a za druhé, řekl jsem domů! Rozumíš domů? K nám domů, tam kde bydlíme s Erikou a Emou!“

To bylo poprvé, kdy táta takhle na veřejnosti odporoval mámě. Řekl jí to popravdě a přitom na ni ani nekřičel, to bych asi já nezvládla.

„No promiň, já jsem její máma! Mám stejné právo být s ní jako ty!“

Nevím, proč se tak rozčílila, ale zvědavé uši se kolem nás začali shromažďovat prvním náznakem zvýšeného hlasu. „Holky, Báro a Sáro, pojďte, odvezeme vás domů.“

Netuším, o co se snažila, ale rozhodně si to teď pěkně podělala.

„Tak za prvé, mami,“ na tom mami jsem si dala hodně zvlášť záležet, aby to mělo ty správný grády „Holky se nejmenují Bára a Sára, ale Jitka a Míša a za druhé to právo, kterým se tady vytahuješ, jsi ztratila v den, kdy si nás opustila! To si dobře pamatuj!“

Bylo to tu zase! V jejích zelených očích se objevily první známky pláče. Pak jsem uslyšela zase to divné cvak, cvak, které mě dost znervózňovalo. Táta ukázal na holky, aby šly s námi. Obešli jsme mámu a nasedli bez ní do auta. Prostě a jednoduše jsme ji tam nechali!

„No co! On se jí nějaký chlap ujme a odveze domů a třeba si ho nabrnkne jako přítele, opustí Marka a nechá mu na krku Eliáše,“ řekl a i když jsem se v duchu musela pousmát, říkala jsem si, že to bylo od táty trochu hnusný, ale na druhou stranu…

Po celou cestu už nikdo moc nemluvil, vlastně jsme se dohodli jenom na pár věcí, ale jinak jsme mlčeli. Snažila jsem se na nic nemyslet. Tvář jsem měla připláclou na okýnku a poslouchala motor. Bála jsem se podívat na holky, bála jsem se podívat na cokoliv, co bylo v autě. Jen jsem se dívala ven přes okýnko.

Nejdřív jsme odvezli domů Jitku, do jejího krásného domu, který vypadala skutečně jako palác. Na naší cestě už jenom stačilo odvést domů Popelku. Teď jsem chtěla jenom a jenom domů! Zaspat tenhle den a možná na něj ani nikdy nevzpomínat! Už nikdy (moc dlouho mi to ale nevydrželo)!

„Mrzí mě, že jela Andrea se mnou, ale oni zavolali i jí. Doléhala na mě, abych ji vzal s sebou,“ omlouval se mi, když už jsme byli v pohodlí domova.

Seděla jsem na našem čalouněném gauči, přikryla jsem se chlupatou červenou dekou a snažila jsem se uklidnit z toho dnešního dobrodružství. Tatínek mě obletoval. Nejdřív mi udělal čínskou polévku s nudličkami, potom i čaj a nakonec si sedl vedle mě a snažil se mě utěšovat. Nechtěla jsem o tom moc mluvit, ale asi jsem neměla na vybranou.

Popisovala jsem mu to, přesně jak se to stalo, i to jak jsem si myslela, že nás zachránili andělé. Nesmál se mi, jako by se mi asi vysmála máma. Byl tady jenom pro mě a povídali jsme si dost dlouhou dobu. To miluji na svém tátovi, můžu si s ním povídat a on mě nepřeruší, dokáže vnímat a pochopit mě!

Až úplně večer, mi došlo, že nám doma chybí ten nejmladší člen naší rodinky, teda teď už druhá nejmladší členka, Ema.

„Požádal jsem svoji maminku, aby si ji pro dnešek vzala k sobě. Ema ji má moc ráda a já jsem s tebou chtěl mluvit, a u toho být Ema vážně nemusela,“ odpověděl mi táta na mou otázku.

„Jo aha. Chtěl jsi se mnou mluvit o tom, co se dnes stalo nebo i o něčem jiném?“

„No, popravdě řečeno jsem o tom uvažoval už delší dobu, ale možná bychom to měli probrat až někdy jindy, až ti bude líp.“ Usmál se na mě a pohladil mě po mých copáncích.

Podívala jsem se na něj a řekla: „Stejně se z toho teď už nevymluvíš, takže to vysyp!“

„No víš, kolegy v práci napadla jedna věc! Když se Andrea nechce odstěhovat,“ dramaticky se odmlčel, „můžeme se odstěhovat my!“

„Cože? To teda ne! My tady bydlíme celý život a já se kvůli ní nebudu stěhovat, to jí radši ten dům celý srovnám se zemí, a kdyby v něm náhodou byli, vůbec by to nevadilo!“ naštvala jsem se až tak, že jsem se začala potit a zrychlil se mi tep.

„Zlato,“ snažil se mě uklidnit ale možná, že jsem ho trochu vyděsila, „jenom je to napadlo, ale kdyby se ta situace s tvojí mámou nevyřešila, nedovolím, aby ses kvůli ní nebo někomu tady trápila!“ řekl razantně.

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování