OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oběť - 1. kapitola - Podraz!

04.09.2011 (11:00) • Rin • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 834×

Část zápisu z deníku ze dne 3. 11.

1. kapitola

Stála jsem na letišti a čekala na spoj do Rumunska, musela jsem pryč, zmizet odsud, být daleko od něj, pořád jsem je tam viděla, jak se k sobě tisknou. Další slzy se mi nahrnuly do očí, párkrát jsem zamrkala, abych je zahnala, vzala jsem telefon a vytočila Danovo číslo. Dan byl můj nejlepší kamarád už od dětství, jemu jsem řekla vše, neměla jsem před ním tajemství a on přede mnou také ne. Ve sluchátku bylo slyšet "tů" následované tichým šramocením.

„Prosím?“ uslyšela jsem Danův chraplavý hlas.

„Ahoj, Dane,“ usmála jsem se, konečně jsem po těch letech uslyšela jeho hlas, který mi vždy dokázal vykouzlit úsměv na rtech.

„Bože, Krys, jsi to opravdu ty?“ vydechl překvapeně, snad už i probraně, v jeho hlase bylo slyšet překvapení a radost.

„Nepovídej, že jsi mě poznal po hlase!“ zasmála jsem se, poznal mě i po těch letech, tohle mě zahřálo u mého puklého srdce.

„Tebe bych poznal kdekoli, princezno, co se děje?“

Povzdechla jsem si, poznal, že něco není v pořádku, vždy to věděl. „Ještě pořád jsem tvoje malá princezna?“ zeptala jsem se s úsměvem od ucha k uchu.

„Ty? Navždy! Ale pořád jsi mi neřekla, co se děje!“ řekl a zvážněl, podle tónu jeho hlasu jsem poznala, že se neusmívá.

„Jsem na letišti, letím do Rumunska, vyzvedneš mě na letišti? Budu tam tak za hodinu,“ šeptla jsem poraženě, úsměv byl ta tam, radost z toho, že uvidím Dana, mizela v prachu bolesti.

„Budu tam, opatruj se, princes,“ zašeptal s rumunským přízvukem a pak jeho hlas zmizel. Bylo syšet jen "píp, píp". Zaklapla jsem telefon, vzala si tašku a vydala se k terminálu, kde bylo mé letadlo.

Usadila jsem se do sedadla, vzala mp3 přehrávač a přepla si písničky, musela jsem myslet na něco jiného, pořád jsem to před sebou viděla, jak mohl, jak mě mohl podvést? Myslela jsem, že mě miluje, ale nejspíše jsem se spletla, láska je přeci slepá. Další slza se mi kutálela po tváři, pevně jsem k sobě stiskla víčka a setřela ji, nač plakat nad svým osudem, když mi do života připraví další pasti a nástrahy. Jsem jen loutka v jeho rukách, zůstanu u Dana a začnu nový život nebo se o to alespoň pokusím, letadlo vzlétlo, nápis "Připoutejte se" zhasl a letušky chodily sem a tam, donášely kávu, čaj, aperitiv... Opřela jsem si hlavu o stěnu letadla a pozorovala mraky, vedle mě nikdo neseděl, mladík, který měl sedadlo vedle mě, hned po zhasnutí nápisu zmizel. Nejspíše poznal že nemám náladu na společnost a tak se taktně vytratil.

Cesta ubíhala rychle, odmítala jsem otravné nabídky letušek na prášky proti nevolnoti, soudě jejich výrazu a neustálého ptaní se, jestli mi je dobře, jsem musela vypadat strašně. Vytáhla jsem z kapsy od bundy malé zrcátko a lekla se odrazu v něm, krátké havraní vlasy mi trčely do všech stran, řasenku jsem měla rozmazanou pod očima.

Snažila jsem se prstama trošku rozčesat ten chumel na hlavě, prstem jsem si otřela řasenku, trošku jsem se zkulturnila, ale nebya to žádná sláva. Mé oči kromě rozmazané řasenky také zdobily namodralé kruhy, povzdechla jsem si a uklidila zrcátko.

Pozorovala jsem načechrané obláčky a přemýšlela nad svojí knihou, která stejně jako ostatní příběhy zůstanou zamknuté v mém psacím stole, čas od času je vytáhnu, opráším a přečtu si je.

Nápis "Připoutejte se" se opět rozsvítil, mladík, který měl sedadlo vedle mě se opět usadil, všimla jsem si, že se na mě po očku dívá, také jsem ho pozorovala - připadal mi divný, takový bledý jako bez života, ale řekla jsem si, že se na nic ptát nebudu, sama jsem nevypadala jako filmová hvězda. Ale něco mi na něm nesedělo, z jeho pohledu mě mrazilo, nedíval se na mě jako na holku, ale jako na jídlo? Je i tohle možné?

Nevěděla jsem proč, ale přišlo mi to tak, mrazilo mě v zádech, jediné co jsem si přála bylo přistát a běžet se schovat do Danova náručí. Letadlo prudce klesalo a já cítila, jak mě tlak tlačí do sedačky a žaludek namáčklý na žebrech se mi otáčí naruby, cítila jsem, jak měním barvy z bílé na zelenou, jen co se letadlo ocitlo na zemi, začala jsem se zase zabarvovat do bleda.

Zvedla jsem se, vzala si tašku z palubní úschovny a zamířila k východu, cítila jsem na zádech hladový pohled, chloupky na krku mi stouply hrůzou a hlavou mi pořád vrtalo, co je zač. Snažila jsem se co nejrychleji dostat k východu, můj soused jak se zdálo také, nedělalo mu problém odstrčit stařenku, která šla o hůlce před ním. Sešla jsem po schůdcích z letadla dolů a konečně se ocitla na pevné zemi, měla jsem takovou radost z toho, že stojím na pevné zemi, že jsem byla schopná kleknout si a líbat zem, jenže nebyl čas. Ten mladík mě sledoval a snažil se mě dohnat, přidala jsem do kroku a uviděla starší auto s korbou, které se hnalo na mě. Ztuhla jsem, auto smykem zastavilo a já pozorovala svalnatého mladíka, který z něj vystupoval, upustila jsem tašku a myšlenky na onoho mladíka byly ta tam. Byl to on, Dan, slzy se mi vehnaly do očí – slzy radosti z toho, že ho vidím, jak dlouho? Tři roky jsem ho neviděla, usmála jsem se a rozeběhla se k němu, do jeho náruče, kde jsem se cítila bezpečně.

„Dane!“ vykřikla jsem a padla mu do náruče, on se jen zasmál, chytil mě a zatočil se se mnou.

„Krys, Krysis,“ usmál se, postavil mě na zem a pohladil po vlasech, „zmenšila ses,“ zasmál se a dal mi ruku kolem pasu.

„Nebo ty ses vytáh,“ zazubila jsem se na tu obovskou horu svalů, jak je možné že tak vyrostl a zesvalnatěl?

„To je druhá možnost,“ uchechtl se, vzal moji tašku a rozhlédl se, udělala jsem to samé a spařila toho mladíka, který se zastavil v půli cesty sem a pozoroval nás, ucítila jsem, jak se Dante ošil.

„Jaký jsi měla let, princezničko?“ zeptal se a vedl mě do auta, otevřel mi dveře a hodil tašku na zadní sedadlo, posadila jsem se na místo spolujezdce.

„Jo, šlo to, ale nuda, znáš to,“ zasmála jsem se, s ním jsem se cítila lehčí, věděla jsem, že s ním dokážu cokoli.

„Tak to ti nezávidím, po cestě domů se stavíme v supermarketu, nevadíti to, že ne? Doufám, že ne, nemám doma ani drobek,“ usmál se a nastartoval, líbilo se mi, jak neformálně používal to slovo domov, jako kdyby to byla běžná věc, jako kdyby to byl náš domov a né jeho, do kterého já se vetřu.

„Nebude, stejně si budu muset koupit zubní kartáček,“ zamyslela jsem se, pořád nespouštějíc oči z onoho mladíka, musela jsem přijít na kloub věci a zjistit, kdo to je!

„Můžu ti půjčit svůj, vždy jsme se o všechno dělili!“ zasmál se a šťouchl mě do žeber tak silně, až mi scvakly zuby.

„Jo, to je fakt, ale já si radši koupím svůj.“ Z představy že se s ním mam dělit o zubní kartáček se mi zvedal žaludek, to bych ten kartáček musela nejdříve vymáchat v savu, ble! Odvrátila jsem hlavu od Dana a sledovala rumunskou přírodu, vysoké pahorky hor, které ale zastínil nápis supermarket.

Natáhla jsem se dozadu k tašce a vytáhla peněženku, vystoupila jsem a s Danem jsme vešli do útrob budovy, projížděli jsme supermarket s vozíkem sem a tam a ani jeden se v něm nemohl zorientovat, nakonec každý našel to co hledal, já zeleninu, müsli, kartáček a čokoládu.

Dan do košíku naházel nějaké pizzy, minutková jídla, rybí prsty, polévky z pytlíku a omáčky s těstovinami, samozřejmně taky v pytlíku, nechápavě jsem nad tím zakroutila hlavou, ale neřešila to, hodila jsem do svého košíku ještě nějakou zeleninu a koření. Pochybovala jsem o tom, že by měl Dan v kuchyni nějaké koření kromě soli a pepře, vzala jsem košík a vydala se hledat Dana, projela jsem oddělením s hračkami a spatřila malý tank. Vzpomněla jsem si na to, jak Dan, když byl malý vykřikoval, že bude voják a bude mít jednou takový tank, usmála jsem se nad tou vzpomínkou, dala tank do košíku a uháněla k pokladně, neměla jsem v plánu, aby mě zahlédl Dan. Zaplatila jsem, nákup naházela do tašky s logem supermarketu a čekala na něj, netrvalo dlouho a spatřila jsem ho, jak jede k pokladně a rozhlíží se, usmála jsem se na něj od ucha k uchu a zamávala mu, aby mě zahlédl. Postřehla jsem, jak protočil oči a zakroutil nechápavě hlavou, vyšla jsem mu naproti s tankem za zády, viděla jsem, jak rychle hází nákup do tašky a vytahuje pár bankovek z peněženky.

„Kam jsi zmizela, hledal jsem tě po celém supermarketu!“ tyčil se nade mnou a mračil se, nasadila jsem andělský výraz a podala mu tank.

„Vzpomněla jsem si na to, jak jsi prohlašoval, že takový tank budeš mít, takže jsem ti to chtěla trošku splnit,“ usmála jsem se nad jeho udiveným výrazem.

„Ty jsi to pamatuješ?“ nechápal a prohlížel si tank.

„Pamatuju si hodně věcí, naši první pusu v šesti letech, to, jak jsi jezdil na kole s přídavnými kolečky,“ smála jsem se.

Jsem šťastná, že jsem zde!

Autor: Rin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oběť - 1. kapitola - Podraz!: