Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování Uzamčené Touhy. Dawn utekla před Christianem a jde za jediným člověkem, kterému se může svěřit. Odpoutání od milované bytosti však neproběhne tak, jak by si hlavní hrdinka představovala...

30.07.2014 (13:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 778×

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Celou cestu jsem běžela. Potřebovala jsem se nějak osvobodit od těch pocitů, potřebovala jsem nemyslet, necítit.

Nemiluje tě, nemiluje tě, nemiluje tě, opakovala v mé hlavě Ewi, která se při návalu mého hněvu probudila k životu.

„Sklapni!“ zakřičela jsem a vyděsila ptactvo v lese.

Zastavila jsem se u kmene vysoké borovice a objala ji pažemi.

Kdyby ses řídila zákony a poslouchala mě, mohla sis ušetřit tuhle bolest, řekla Ewi v mé hlavě.

„Já vím,“ zašeptala jsem. Pustila jsem se kmene stromu a sesula se dolů k zemi.

A mělo ti to dojít dřív. Kdyby tě miloval, vzal by tě po vašem prvním polibku hned ze Spokane, ani by nemrknul. Ale jak jsem řekla – to by tě musel milovat.

„Nemohli jsme utéct.“

Ale mohli.

Ano, Ewi měla pravdu. Mohli jsme utéct. Kdyby mě doopravdy miloval, kdybych mu za to stála.

Zakryla jsem si tvář dlaněmi, skrývala jsem své slzy, i když nebylo před kým. Viděla jsem každý jeho pohled, každý jeho úsměv, slyšela jsem jeho hlas, jeho smích, jeho tajemný šepot, cítila jsem každý jeho dotyk na mé kůži, každý jeho polibek...

Všechno to byla lež. Něco, co nemyslel vážně. Jsem jen vlčice. A on upír. Plánoval někdy, že mě zabije?

I to je možné, odpověděla Ewi.

„Na to jsi neměla odpovídat,“ řekla jsem nahlas.

Promiň.

Co když už takhle několik vlčic využil? Nebo se chce pomstít za Pigeon Street? Uvědomil si, že udělal chybu, když tenkrát věnoval mojí předkyni Stephenii Wolfové život? Uvědomil si, že ji měl zabít? A já za to mám teď platit? Díky, Christiane.

Znovu jsem se postavila na nohy. Ale stála jsem před rozhodnutím. Kam mám jít? Nechci, aby mě našel.

Tak pojďme za Erin. Vymyslíme plán, jak se Brightů zbavit, navrhla Ewi.

„Ne,“ řekla jsem. „Nemůžu jít za Erin, ale vím, kam půjdeme.“

Zvedla jsem levou ruku před sebe a zadívala se na modrého motýlka. Jako kdyby mi říkal, že jsem se rozhodla správně – třpytil se.

Znovu jsem běžela lesem, tentokrát s jasným cílem. Běžela jsem k domu Heaven Bellové, velekněžky naší smečky. Ani jsem nevěděla, proč mě napadla jako první člověk, za kterým bych měla jít. Asi to bylo kvůli tomu zvláštnímu spojení mezi mnou, Heaveninou nenarozenou dcerou a samotnou Heaven. Byla jsem Lenaid, a to už něco znamenalo.

Dům Heaven nebylo nijak těžké najít, netrvalo dlouho a stála jsem před jeho dveřmi. Zaklepala jsem a čekala, až mi otevře.

„Dawn? Co tady děláš? Stalo se něco?“

„Neděs se, Heaven, nic se nestalo, tedy alespoň ne to, na co myslíš,“ uklidňovala jsem ji.

„Pojď dál a řekni mi, co se ti stalo.“

Přijala jsem její pozvání a vstoupila do domu. Zůstala jsem ale jen v hale, dál jsem nešla.

„Asi není nejlepší, abych to rozebírala nějak do hloubky. Týká se to mě a Christiana. Tebe chci jen poprosit, abys mi umožnila proměnu, aniž by se o tom Erin a ostatní dozvěděli.“

„To nic nevyřeší, Dawn. A navíc si myslím, že sis lesa užila dost,“ řekla a ukázala na mé zablácené kalhoty. „Pojď, dám ti něco k pití.“

„Nemám žízeň.“

„Dawn. Věř mi, pojď.“

Zavedla mě do útulné kuchyně se světlým nábytkem a bílou pracovní deskou. Na světlém jídelním stole, ke kterému jsem si musela sednout, byly ve váze čerstvé květiny. Vypadaly tak něžně, tak plné lásky.

„Mám je ze zahrady,“ prozradila mi Heaven, když si všimla, jak se na ně dívám.

„Jsou moc hezké,“ řekla jsem.

Heaven přede mě postavila sklenici plnou studené limonády a posadila se naproti mně.

„Díky.“

„Nemáš zač,“ odvětila. „Tak, a teď mi řekni, co se stalo.“

„Přišla jsem na to, jak moc jsem slepá a hloupá,“ shrnula jsem to a pořádně se napila. Lhala jsem, měla jsem pořádnou žízeň, jen jsem si to neuvědomila. Napila jsem se podruhé.

„Nechceš mi to nějak přiblížit?“

„Christian mě nemiluje a ani mě nemiloval, jen já jsem si nalhávala, že upíři mají city! Domluvil se s Erin na tom, že chce být otcem mé dcery, a pak hrál překvapeného.“

„Pohádali jste se?“

„Jo. Řekla jsem mu, co si o něm myslím. Snažil se mě zastavit a spálil si ruku na slunci. Asi čekal, že ho budu litovat.“

„Jak jsi přišla na to, že tě nemiluje?“

„Jak? Bylo to tak očividné! Kdyby mě miloval, utekl by se mnou hned o té silvestrovské noci, ale neudělal to.“

„A ty jsi chtěla utéct?“

Heavenina otázka mě zarazila. Co tím myslí?

Pak jsem začala vzpomínat. Chtěla jsem utéct, ale Christianovi jsem řekla, že bude lepší, když zůstaneme, protože by nás hledali s ohledem na vraždu Michelle.

„Myslím, že jsi odpověď našla,“ řekla Heaven a vytrhla mě ze zamyšlení.

„Dobře, ale i tak je to upír!“

„Teď mi popravdě řekni, Dawn, kdo ti tohle všechno navykládal a nacpal ti do hlavy tyhle názory?“

„Viktor. Christianův bratr.“

„A on je co? Je také upír. Nenech se nikým ovlivňovat, Dawn. Máš vlastní hlavu.“

Heaven pomalu vstala od stolu. Vzhledem k jejímu stavu už jí to šlo poněkud pomaleji.

„Půjdu si teď udělat nějaké čarodějnické věci nahoru do pokoje. Možná by ses měla umýt a převléknout. Můžeš si půjčit mé věci. Najdeš je v posledním pokoji napravo v patře.“

Když Heaven odešla, dopila jsem svou sklenici a šla se umýt do Heaveniny koupelny. Ona opravdu věděla, co mi prospěje. Sprcha mě uklidnila, trochu jsem si srovnala myšlenky, ale pořád jsem byla zmatená. A zraněná.

Viktor se mi určitě snažil nějak ublížit, ale nikdy mi nelhal. Proč by teď, najednou, měl začít?

Nic jsem pro něj neznamenala, nic pro něj neznamenám. Jsem jen vlčice, ani člověk, ani upír.

„Myslíš si, že tě Christian miluje? Že láska mezi vámi je opravdová? On je upír. Stejně jako já. Neumí milovat. Možná tě má rád, ale nemiluje tě.“

„Dawn, žiješ ve světě, který neexistuje. On tě nemiluje, chce tě jen využít.“

Zavřela jsem oči, abych zahnala tu vzpomínku. Chtěla jsem se uklidnit. Začala jsem přejíždět přívěskem po řetízku sem a tam. Pak jsem se zarazila.

Otevřela jsem oči a dívala se na sebe do zrcadla. Držela jsem v ruce dárek od Christiana. Rozepnula jsem řetízek a dala ho co nejdál z dosahu mé kůže. Položila jsem ho na kraj umyvadlového pultu. Přívěsek se otočil zadní stranou navrch, aby byl vidět jemně vyrytý nápis.

Spletl ses, Christiane. Já jsem měla pravdu. Nic netrvá navěky. I když to zrovna neskončí tak, jak předvídáme.

Půjčila jsem si s Heaveniny skříně džíny a obyčejné tričko jahodové barvy. Vlhké vlasy jsem si stáhla do ohonu.

Pak jsem šla najít velekněžku. Objevila jsem ji v místnosti, kde se rozhodlo o tom, že budu Lenaid. Tentokrát to tam vypadalo jinak. V pokoji byl nábytek plný krabiček, pytlíčků s kořením a knih. V pokoji to vonělo po meduňce a ještě něčem, co jsem nedokázala rozpoznat.

Heaven stála uprostřed místnosti u stolu, na kterém měla malý kotlík, z něhož stoupal kouř. Pousmála jsem se. Teď vypadala jako opravdová čarodějka. Na tváři se jí třpytily stříbrné znaky, které se nazývají ligsi, bylo to znamení, které označovalo, jak dobrá čarodějka Heaven je. Bylo také zdrojem Heaveniny moci. Lidé nemohli ligsi vidět, pokud to Heaven nechtěla, ale já jsem je viděla, protože jsem byla vlčice.

„Co děláš?“ zeptala jsem se jí.

„Asi bych ti to mohla říct, ale nechci. Je to určitá věc pro někoho ze smečky,“ odpověděla. „Ale budu potřebovat tvou pomoc.“

„Co mám udělat?“

„Pojď sem.“

Udělala jsem, jak řekla. Postavila jsem se vedla ní a Heaven mě vzala za ruku. Pak si vzala zdobenou čarodějnickou dýku a trochu mě řízla do prstu, ani to nebolelo. Přidržela mi ruku nad kotlíkem a nechala do něj spadnout přesně tři kapky mojí krve.

„Krev vlčice je jedna z nejmocnějších věcí na tomto světě. Dokáže uzdravit jakékoli zranění, pokud víš, jak ji použít. V minulosti byla spousta vlčic zabita pro krev, hlavně upíry. Krev vlčice jim totiž umožňuje vyjít na slunce.“

„Myslela jsem, že není žádný způsob, jak by upíři mohli na slunce.“

„Nikdy není nic nemožné,“ řekla Heaven. „Tvoje krev umožní jít upírům na slunce, ale jen na krátkou dobu, dokud ji nespotřebují.“

„Co s tím budeš dělat teď?“ ukázala jsem na kotlík.

„Zatím nic,“ odpověděla. „Vypadáš dost unaveně. Ty jsi po včerejšku nespala, že?“

„Nemohla jsem spát.“

„Pojď, musíš si odpočinout.“

Heaven mě odvedla od svých čar a šly jsme do pokoje v přízemí. Zřejmě to byl pokoj pro hosty. Byl vymalován světle oranžovou barvou, nábytek byl ze světlého bukového dřeva. Naproti dveřím byla dvě dlouhá okna, která se táhla skoro po celé délce zdi. Nebyl moc zařízený, vypadalo to, že ten pokoj nikomu nepatří.

Už mě chtěla nechat samotnou, když jsem ji chytla za ruku a zadržela ji.

„Heaven, zažila jsi něco podobného, co já? Zradil tě někdo, koho jsi milovala?“

„Ano,“ odpověděla. „A i když je to už hodně dávno, vím, jak to bolí.“

„Ach, Heaven!“ Objala jsem ji a položila si hlavu na její rameno. „Jsem tak zničená. Jako kdybych se rozpadla na kusy.“ Projevila se má slabá lidská stránka, vzlykala jsem Heaven na rameni.

„Všechno přejde, Dawn,“ řekla Heaven a hladila mě po vlasech.

„Já jsem ho doopravdy milovala. Proč jsem si nevšimla, že on mě ne? Měla jsem si to uvědomit hned, jak přivedl Alexandru. Tehdy na mě úplně zapomněl, staral se jen o ni. Kdyby mě miloval, bylo by teď všechno jinak. Já jsem tak hloupá.“

„První láska bolí nejvíc. Ale jak jsem řekla, Dawn, jsi silná. Jsi dcera Ohně. Máš ho v krvi. A on ti pomůže tohle překonat.“

„Asi ano.“

„Tak, a teď mě pusť, nebo mě rozmačkáš, a jdi si lehnout. Pořádně se vyspi a promysli si, co chceš udělat dál.“

Přikývla jsem a pustila ji.

„Už jsi se definitivně rozhodla, jak se bude jmenovat?“ zeptala jsem se.

Pochopila, že mluvím o jejím miminku, a odpověděla: „Musela jsem se rozhodnout, když jsem tě vybrala jako Lenaid.“

„A?“

„Bude to Fairy Bellová. Krásná víla.“

„To je moc hezké jméno.“

„Raymond říkal to samé.“

Raymond White byl Heavenin manžel. Nebyl to čaroděj, byl to obyčejný člověk. Heaven neměla problém jako já, nemusela hledat čaroděje, vlkodlaka nebo upíra. Otcem její nástupnice mohl být i obyčejný člověk.

„Jdi si už lehnout,“ řekla Heaven a pomalu odkráčela z místnosti. Já jsem se řídila tím, co mi řekla, rozestlala jsem si postel, lehla jsem si na bok a setřela si z tváře tiché slzy. Ale jen proto, abych udělala místo novým. Přes tiché vzlyky a slzy bolesti, stékající mi po tváři, jsem pomalu usnula do slastného nevědomí.

Moje sny byly zvláštní. Objevoval se v nich Christian, Viktor, Heaven dokonce i Alexandra. Nedávaly mi moc smysl, asi to byly jen volně seřazené myšlenky a pocity, které jsem v sobě měla. Žádný z těch snů neměl žádný smysl, děj, až na jeden.

Nic jsem neviděla, jen jsem slyšela hlasy. Jako kdybych poslouchala za dveřmi, byly tak zvláštně ztlumené.

„Hrozně moc ji to ranilo. Tak moc ho miluje. Neměla by se ale nechat ovlivnit pouhými slovy.“ Ten hlas patřil Heaven a byl docela blízko.

„Řekneš jí pravdu?“ zeptal se Heaven vzdálenější hlas. Patřil Raymondovi, manželovi Heaven.

„Ne. Ona sama musí najít pravdu v sobě.“

„Tohle jsem našel v koupelně.“

„Vím, že si tu růži sundala.“

Mluví o mé růži? O té od Christiana?

„Co tedy budeš dělat?“

„Zabránila jsem Christianovi, aby jí pronikl do snů. Musí být úplně sama, aby si uvědomila, že jí chybí jedna její část.“

„Ty věříš, že se dají dohromady?“ zeptal se Ray manželky.

„Je to napsáno v legendě. Důležitá a Jedinečný, do posledního rozbřesku, do posledního polibku, jejich život bude spojený. Poslední rozbřesk pro ně ještě nenastal, takže věřím, že budou opět spolu...“

Heavenin hlas zmizel stejně rychle, jako se objevil, a já jsem snila dál.

Moje ranní probuzení nebylo nijak příjemné. Do oken bubnoval silný déšť a na obloze byly temné mraky. Temné mraky, temný svět, tiché slzy, tichých vět... Já snad ještě začnu psát básničky. Byla to jen zbloudilá myšlenka, která se náhodou rýmovala. Heaven měla pravdu. První láska bolí nejvíce. A já jsem si zase uvědomila, že mi to změní život.

Déšť se začal zvolňovat, až ustal docela. Nastalo zvláštní ticho, kapky deště už nebily do oken.

Předešlý den jsem usínala v culíku, takže mě od něj pořádně bolela hlava. Uvolnila jsem gumičku a rozprostřela jsem si vlasy po polštáři. Vzala jsem si jeden pramen a namotala si ho na prst. Měl na mně Christian vůbec něco rád? Nebo to všechno byly jen lži? Řekl mi vůbec někdy pravdu?

Já jsem hrozná! Už o něm zase přemýšlím! Musím si ho dostat z hlavy, nebo to bude bolet ještě víc. Musím zapomenout.

Dveře pokoje se pomalu otevíraly.

„Dawn?“ Heaven tiše vstoupila. „Ahoj, jsem ráda, že jsi vzhůru. Jak ses vyspala?“

„Dobře. Díky, že jsi mě tu nechala, Heaven,“ řekla jsem. Odkryla jsem se a vstala z postele.

„Včera večer jsem zavolala tvojí mámě a řekla jí, že jsi u mě, aby o tebe neměla starost.“

„Na Lissu jsem úplně zapomněla! Díky.“

„Není zač.“

„Kolik je hodin?“

„Jedenáct. Chozením do školy bych se neobtěžovala.“

„Ani jsem tam nechtěla jít.“ Podívala jsem se z okna Takovéhle počasí Christianovi nezabraňovalo jít ven. Určitě bych ho tam potkala.

„Dawn, někdo za tebou přišel.“ Změna v Heavenině hlasu byla zřejmá. Říkala to opatrně, jako kdybych měla co nevidět vybuchnout.

„A kdo?“