Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování Uzamčené Touhy. Konečně svatba Selene a Harryho. Dawn se znovu setkává s Davidem. Jaká další překvapení nás ještě čekají?

03.04.2015 (20:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 720×

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Svatební obřad se měl konat v Manito Park Spokane v Duncanově zahradě. Bylo to časté místo, kde se konaly svatby, protože to tam vypadalo jako v pohádce. Symetrickou zahradu zdobily bílé, žluté, růžové, červené i fialové květy. Uprostřed zahrady byla velká světle šedá fontána. Cesta z drobných kamínků vedla k žulovému altánu, kde si snoubenci měli říci své ano. Před altánem bylo postaveno asi čtyřicet bílých židlí pro pozvané hosty. Selene a Harry neplánovali velkou svatbu, pozvali rodinu, smečku a nejbližší přátele. To jim ke štěstí stačilo.

Harry už čekal v altánku, nervózně a netrpělivě přecházel sem a tam.

„Ahojky, jak se máš?“

„Ahoj, Dawn,“ pozdravil mě a mou otázku ignoroval. Nevěnoval mi velkou pozornost.

„Harry?“

„Co?“

„Jsi v pořádku?“

„Jasně že...“ začal, ale pak se mi podíval do tváře a změnil lež na pravdu. „Ne, nejsem v pohodě.“

„Možná tě trochu uklidní, že Selene za chvíli přijede, neuteče ti.“

„Já jsem spíš nervózní z toho, že něco udělám špatně.“

„Jako co? Že místo Ano řekneš Ne? Harry, vždyť jsi včera už jednu svatbu měl.“

„To nebyla moje svatba, ale Narova svatba.“

„A Nares je součástí tebe. Všechno bude v pořádku, Harry.“

Hosté si pomalu začali sedat na připravené židle, blížila se dvanáctá hodina, čas, kdy měl obřad začít. V altánu jsem stála jen já, Harry a oddávající, všichni jsme netrpělivě čekali na příchod nevěsty.

Netrvalo dlouho a uviděli jsme auto, které řídil David. Auto zastavilo a vystoupil Selenin svědek a bratr. Otevřel zadní dveře a pomohl Selene vystoupit ven. Rozezněla se hudba smyčcového kvarteta, který byl na obřad přizván.

David vzal Selene za ruku a cestičkou z kamínků ji vedl do altánku, kde měla už za chvíli spojit svůj život s životem Harryho Wolfa. Nevěsta se na všechny usmívala, vůbec nevypadala nervózně. A byla nádherná. Vypadala jako bílá labuť plující mezi květinami. Nevím, proč mě napadlo zrovna tohle přirovnání.

Hosté, kteří Sel v šatech ještě neviděli, oněměli. Neměli slova pro to, jak Selene vypadala. A Harry? Harry se tvářil stejně užasle jako oni – byl užaslý z toho, že tohle je vážně dívka, kterou si bere.

David dovedl Selene k Harrymu a vložil její ruku do jeho. Snoubenci si pohlédli od očí tak, jak to vídáte v romantických filmech. Oddávající začal obřad. Letmo jsem se podívala na hosty, mou pozornost upoutala zejména teta Veronica, která vypadala hrozně dojatě z toho, že se její syn žení. Ale kdo by nebyl?

Když si Selene a Harry říkali své vítězné Ano, ani jednomu se netřásl hlas. Vyměnili si snubní prsteny a poté, co je oddávající prohlásil za muže a ženu, se políbili – poprvé jako manželé. Vehnalo mi to slzy do očí, bylo to tak romantické! Začínala jsem být hrozně přecitlivělá, poslední dobou jsem v jednom kuse brečela. Ale tady to nikomu nevadilo, byla to svatba a každý projevoval své pocity jinak.

Jediné, co bylo na Manito Park Spokane špatné, bylo to, že se zde mohl konat pouze obřad. Hostina a zbytek svatby se musely konat jinde. Naštěstí zahrada u domu tety Veronicy byla dost velká, takže se všichni mohli po obřadu přemístit právě tam.

Selene a Harry Wolfovi přijímali gratulace od svých rodin a přátel. Já jsem stála skoro až na samém konci toho zástupu, nehrnula jsem se dopředu. Někteří hosté začali konečně plně vnímat přítomnost Davida a snažili se „nenápadným“ způsobem zjistit, kdo to je. David šel proto ke mně, také chtěl pogratulovat sestře a jejímu manželovi.

„Myslel jsem, že nikdo nebude řešit, kdo jsem, ale opak je pravdou.“

„Je tu málo lidí, tím to bude,“ řekla jsem.

„Určitě. Stejně si myslím, že nemám šanci něco utajit. Přijeli i moji rodiče.“

„Vážně?“

„Selene je chtěla poznat a oni chtěli poznat ji. Tahle svatba se zdála jako dokonalá příležitost.“

Meredith si všimla mě a Davida, snažila se k nám co nejrychleji dostat. Také patřila k těm, které David hodně zajímal.

„Ahojky, Dawnie. Představíš nás?“ zeptala se s úsměvem a dívala se na Davida.

„Já jsem David,“ představil se Selenin bratr sám.

„Meredith.“

„David je bratr Selene,“ řekla jsem.

Meredith se rozesmála. „Cože? O čem to mluvíš, Dawn? Selene nemá bratra.“

„Jsem její nevlastní bratr,“ ujal se vysvětlení David.

Meredith se dívala střídavě na mě a na Davida.

„A on je taky...“

„Ne, nejsem,“ odpověděl na její nedořečenou otázku. „Jsem starší než Selene a do smečky se nepřidám.“

Dith se dívala na Davida a pak obrátila zrak ke mně. „A já se taky dozvím všechno jako poslední! To není fér,“ řekla dotčeně.

„Dith...“

„Sue a Erin to už ví, že? Ach jo!“

Smála jsem se nad tím, jak Meredith mluvila jako paličaté dítě.

„Děje se něco vtipného, o čem nevím?“

Přestala jsem se smát, ani jsem se už neusmívala jako vždy, když jsem Alexe potkala. Pořád jsem v něm totiž viděla toho zraněného kluka, kterého jsem odmítla.

„Ahoj, Alexi.“

„Ahoj, Dawn,“ oplatil mi pozdrav a usmál se. Dnes se zdál jiný. Když měl vedle sebe Meredith, vypadalo to, jako kdyby mezi ním a mnou nic nebylo. Byl to úplně jiný Alex.

„Věděl jsi, že David je bratr Selene?“ zeptala se Dith svého přítele.

„Ne,“ odpověděl.

„Také ti to neřekli, stejně jako mně. To je nespravedlnost! Půjdu najít Erin.“

Meredith se otočila a šla za svou sestrou.

„Půjdu za ní. Pak si snad popovídáme,“ řekl mi Alex.

„Jasně.“

Alex rychle doběhl za Meredith a chytil ji za ruku. Bylo hezké vidět, že se mají rádi. A bylo smutné je tak vidět, protože jsem jim záviděla.

Hostina byla velkolepá. Na bílých ubrusech bylo sváteční nádobí, ve kterém byly samé dobroty. Všichni se dobře bavili, bylo slunečné pozdní odpoledne, které pomalu přešlo v podvečer za doprovodu nadýchaných červánků na obzoru.

Předtím, než začala „večerní party“, jak jsem nazvala část svatby, kdy se hlavní dění přesune na taneční parket, Selene plnila tradici, kterou jsme my, svobodné dívky, milovaly – házení svatební kytice. Já, ačkoli jsem věděla, že nemám žádnou šanci ji chytit, jsem se také postavila mezi nadšené dívky a čekala jsem, až se Selene otočí a hodí kytici za sebe.

Když se tak stalo, nebyla jsem vůbec překvapená tím, kdo ji chytil. Byla to naše usměvavá vlčice Meredith. Dith byla nejdříve trochu zmatená, asi nechápala, co se stalo, ale pak se usmála a šla i s kyticí za Alexem. Raději jsem se ani neptala, co spolu probírali.

První tanec měli jako obvykle ženich s nevěstou a tančili na opravdu nádhernou skladbu A Thousand Years. V tlumeném světle lampiónů vypadali novomanželé přinejmenším jako z pohádky. Vypadali, že jsou úplně v jiném světě, jako kdyby se jich ta svatba vůbec netýkala a oni tu byli jen tak okrajově. Ani si už nevšímali blesků fotoaparátů, které zachycovaly jejich velký den. Selene a Harry utekli před realitou, přestože ta jejich realita byla nádherná.

Brzy na parket přibyli další tanečníci a rozdělili novomanželský pár, protože každý si chtěl zatančit s nevěstou. Já jsem se na taneční parket nehrnula, neměla jsem s kým tančit. Raději jsem zůstala tiše sedět u stolu a dívala jsem se na tanečníky. Pak mi někdo jemně poklepal na rameno.

„Smím prosit o tanec, sestřenko?“

„Samozřejmě, že můžeš. Ale nevím, jestli budu chtít.“

„Ale no tak!“ Harrymu se vůbec nelíbilo, že ho takhle zlobím.

Zvedla jsem se ze židle a chytila Harryho za jeho připravenou ruku. „Zatančím si s tebou moc ráda.“

Harry mě dovedl na taneční parket s velkým úsměvem na tváři a já jsem se usmívala také, zřejmě to štěstí bylo nakažlivé.

„Ty a Sel jen záříte,“ řekla jsem.

„Jako hvězdičky na nebi?“

Nahlas jsem se zasmála. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem naposledy slyšela Harryho říct slovo hvězdičky. Muselo to být hodně dávno, jestli to slovo vůbec někdy použil.

„Jo, jako hvězdičky na nebi,“ souhlasila jsem. „Kde teď budete se Sel bydlet?“

„Přestěhujeme se do jejího domu. Posledních pár dní jsem to tam upravoval, aby to odpovídalo našim představám.“

„Aha.“

„Zatím se domem moc zabývat nemusíme, protože zítra odjíždíme.“

„Odjíždíte? A kam?“

„Moje máma nás překvapila a jako svatební dar nám dala dvoutýdenní svatební cestu na tropickém ostrově Mauricius.“

Harry mě opět přinutil se zasmát. Znělo to, jako kdyby ta slova četl z nějakého katalogu.

„Je to docela daleko, ne?“

„Indické oceán. Lepší než jet na Floridu.“

Chvíli jsme tančili mlčky, dokud Harry znovu nepromluvil.

„Těším se, až tě budu moci vyzvat k tanci jako nevěstu na tvé svatbě.“

„Na mojí svatbě? A s kým? Vypadá to, že nejdřív se bude vdávat Meredith.“

Ohlédla jsem se za sebe a podívala se na Alexe a Dith, kteří tančili nedaleko nás, těsně přitisknutí k sobě.

„To, že chytila kytici, nic neznamená,“ řekl Harry.

„Ale znamená, jen se na ně podívej. Jsou jako ty a Selene. A já? Tančím tu s tebou. A ty jsi můj bratranec, navíc ženatý bratranec.“

„A co David?“ zeptal se.

„David?“

„Prosím tě, viděl jsem vás. Na hostině seděl vedle tebe a pořád si s tebou chtěl o něčem povídat, ale ty jsi ho jen odbývala.“

„To není pravda!“

Ten Harry je ale špión! Člověk si myslí, že ho zajímá jen Selene a on mě mezitím tajně pozoruje.

Písnička pozvolna končila a Harrymu poklepal na rameno David. O kom se mluvívá, nedaleko bývá.

„Dovolíš mi, abych si zatančil s Dawn?“

Harry se na mě podíval a stále měl úsměv na tváři. „Půjdu najít Selene,“ řekl a opustil nás.

Začala další píseň. Tentokrát to byla skladba od Briana Adamse z filmu Robin Hood: Král zbojníků.

„Zatančíš si se mnou?“ zeptal se David.

Přikývla jsem, David mi dal ruku kolem pasu, druhou rukou držel mou dlaň. Bylo těžší vymyslet téma na rozhovor s Davidem, poznala jsem, že mu nejsem lhostejná, nedalo se přehlédnout, jak moc by byl rád, kdybych mu jeho náklonnost opětovala.

„Selene chce, abych dál zůstal ve Spokane.“

„A ty nechceš?“ zeptala jsem se.

„V Seattlu mám rodiče, přátele. Také tam chci dodělat školu. Ale tady mám Selene a také...“

„A také?“

„Také jsi tu ty,“ zašeptal David a podíval se na mě pohledem, kterým se na mě dívala jen jedna osoba na světě – Christian.

„Já?“ Věděla jsem, co tím myslí, ale když to řekl nahlas, připadalo mi to neuvěřitelné.

„Ano. Víš, Dawn, když se na tebe podívám, cítím k tobě něco zvláštního, cítím, že tě miluji. Nejsem žádný puberťák, který tohle říká každé dívce, která se mu líbí a u které si myslí, že má šanci.“

„Ale já jsem vlčice, Davide.“

„A to ti zabraňuje milovat mě? Myslím si, že ne. Erinin manžel je také jen člověk.“

„Rick je jen obyčejný člověk stejně jako ty, ale já nikdy nebudu žít ten obyčejný lidský život.“

Nechtěla jsem udělat Davidovi to samé co Alexovi. Nechtěla jsem mu říct, že k němu nic necítím, že ty city jsou jednostranné. Ale David to zřejmě chtěl slyšet na rovinu.

„Ty ke mně nic necítíš?“ zeptal se.

„Miluji někoho jiného,“ řekla jsem tiše, aby to slyšel jen on. „Promiň, Davide.“

Pustila jsem se ho a šla pryč z tanečního parketu. Nevrátila jsem se na hostinu, šla jsem za Veroničin dům, schovat se do stínů.

Udělala jsem to zase. Zase jsem někoho zranila, zlomila mu srdce. Bylo mi z toho do pláče. Jako kdybych na sobě měla nějaký magnet, který je přitahoval. Nejdřív Alex, teď David, Christiana na mě také určitě něco přitahovalo. Bála jsem se toho, kdo bude další.

Na svatbě se všichni dál dobře bavili, tančili na novou píseň. Viděla jsem Selene a Harryho, Dith a Alexe, Erin s Rickem, Sue s Taylorem, moje máma tančila s Williamem stejně jako Alice s Tedem. Dokonce jsem viděla Heaven s bříškem a jejího manžela Raymonda. Ale už jsem neviděla Davida. Zřejmě odešel pryč. Stejně jako Oliver, který se zdekoval hned, jak měl plný žaludek.

Byl čas na to, abych se sebrala a vrátila se, jako kdyby se nic nestalo. Upravila jsem si šaty, vlasy jsem si přehodila přes ramena, aby mi splývaly na záda.

Nestihla jsem udělat ani jediný krok dopředu, když mě někdo vzal kolem pasu, lehce mě otočil čelem vzad a políbil mě.

„Ahoj,“ zašeptal Christian, když polibek skončil.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že je zase tady přímo přede mnou. A také jsem nemohla uvěřit tomu, že opět tak neuvěřitelně riskoval. Otevírala jsem pusu naprázdno, nevěděla jsem, jestli ho mám přivítat, nebo mu vynadat za jeho lehkomyslnost.

Vzala jsem ho za ruku, kterou měl kolem mého pasu, a odvedla jsem ho dál od oslavy, abych si byla jistá, že nás opravdu nikdo neuvidí.

„Christiane...“ začala jsem.

„Ne,“ přerušil mě. „Nezačínej, prosím, tím, že riskuji, když se tady objevím. Byl jsem dva dny pryč a delší dobu bych to bez tebe nevydržel.“

„Jak to myslíš pryč?“ nechápala jsem.

„Odjel jsem z města. Jedním důvodem bylo to, že jsem potřeboval krev, a ten druhý byl, že jsem potřeboval být sám a nechtěl jsem, aby mě Richelle nebo Anna hledaly.“

„Nechtěl jsi být ani se mnou,“ zašeptala jsem. Rozesmutnilo mě to.

„Nebyl bych dobrým společníkem.“

„To je přece jedno. Ale nic jsi mi neřekl a já jsem o tebe měla strach! Víš, jaké to pro mě je, když o tobě nic nevím?“

„Promiň.“

„Slib mi, že už to nikdy neuděláš,“ prosila jsem ho naléhavě. „Slib mi, že už nikdy neodejdeš, aniž bys mi něco neřekl.“

„Slibuji,“ řekl a usmál se.

„A příště tak neriskuj. Tahle svatba je plná vlčic.“

„Rozkaz.“

Přitáhl mě k sobě, vypadalo to, jako kdyby se mnou chtěl tančit.

„Nebude ti vadit jeden tanec se mnou?“

„Měl by?“

„Ne. Tuhle píseň znáš.“

Zaposlouchala jsem se, abych jasně slyšela hudbu, která k nám přicházela z oslavy.

„Tohle je naše píseň.“

„My máme píseň?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano.“

Bylo zvláštní, jak se náš rozhovor přesunul lepšímu tématu. Dala jsem mu ruce kolem krku a opřela si hlavu o jeho hruď, stejně jako tenkrát.

„No warning sign

No alibi

We faded faster

Than the speed of light

Took our chance

Crashed and burned

No, we'll never ever learn

I fell apart

But I got back up again

And then I fell apart

But got back up again.“

Christian mi šeptem zpíval do ucha začátek písně. Lehce jsme se pohupovali v rytmu písně, nebyl to žádný složitý tanec.

Najednou jsem si připadala jako nevěsta, protože pozornost nejdůležitější osoby v mém životě směřovala jen ke mně. Po dlouhém odloučení jsem cítila, že už nedokážu být s někým jiným a žít bez něj. Udělala bych pro něj cokoli, stejně jako on pro mě.

Zvedla jsem hlavu a podívala se své lásce do očí.

„Christiane,“ oslovila jsem ho.

„Ano?“ řekl a pohladil mě lehce po tváři.

„Půjdu s tebou. Utečeme. Kamkoli. Slibuji ti to. Po maturitě nebudu váhat ani vteřinu. Nevrátím se sem, nebudu poslušná vlčice. Stejně jsem jí nikdy nebyla.“

Christian byl překvapený. „Myslíš to vážně?“

„Jsi jediná věc, kterou k životu potřebuji. Nic nechci víc, než být s tebou. Navždy.“

„Všechno tady opustíš jenom kvůli mně? Opustíš své přátele, rodinu, smečku, kvůli mně?“

„Proč tě to tak překvapuje?“ zeptala jsem se s úsměvem. „Udělal jsi to samé. Odešel jsi od své rodiny. Kvůli mně. Proč to nemůžu udělat já?“

„Jak víš, že si to za nějaký čas nerozmyslíš?“ odpověděl otázkou. „Jak víš, že tohle, tenhle život se mnou, opravdu chceš?“

„Nemůžu to vědět. Můžu to jenom cítit. Přímo tady,“ řekla jsem a položila si ruku na srdce.

Lehce mi přejel dlaní po tváři a krku. Prstem se dotýkal tenké linie, kde se táhl můj řetízek, který jsem nikdy neodkládala.

„Ach, Dawn,“ povzdychl si. „Moje divoká růže, má nezkrotná Vlčice. To, že jsem tě poznal, že tě miluji, byl ten největší dar, který jsem mohl dostat.“

„Tak proč mě odmítáš, když chci být s tebou?“ zeptala jsem se zmateně.

„Neodmítám tě,“ řekl Christian. „Jen pro tebe nejsem to nejlepší.“

Vytáhla jsem se k němu a krátce ho políbila.

„Když dovolíš,“ šeptala jsem mu do ucha, „ráda bych sama rozhodla o tom, co je pro mě nejlepší. Už dlouho za mě rozhodovali jiní.“

„Když to tak chceš.“

„Chci. Chci jen tebe.“ Podívala jsem se mu do očí a zpečetila své slova dlouhým polibkem.

Lapala jsem po dechu, když jsem polibek ukončila, ale klidně bych pokračovala dál, kdyby Christian nepromluvil.

„Jaká byla svatba?“

„Vlčí. Snoubenci byli vlci, svědkyně byla vlčice, polovina hostů patří nebo patřila do smečky. Jo, bylo to fajn.“

„Myslel jsem, jestli jsi to zvládla nebo ne.“

„Nebylo to tak hrozné. No, až na Davida.“

„Davida Masena? Lituji toho, že jsem ti pomohl v tom, aby se setkal se Selene a také s tebou.“ Christian neměl Davida rád, poznala jsem to na tónu hlasu, kterým mluvil.

„Ale ty můj žárlivče. Nechceš se o mě dělit?“

„Ne. Vůbec,“ řekl vážně.

„Dawn? Dawn jsi tady?“

„To je Meredith,“ vydechla jsem zděšeně.

Pustila jsem se Christiana, úsměv na mé tváři vystřídal vážný výraz. Co budeme dělat? Chtěla jsem rychle vyjít ze zákrytu za domem, aby Dith neviděla Christiana, ale on mě vzal za ruku.

„Pojď,“ řekl.

„A kam?“

„Prosím, Dawn! Než nás Meredith uvidí,“ naléhal.

V tu chvíli jsem musela jednat, takže jsem se jím nechala odvést do lesa.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování