OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 4. kapitola

22.04.2014 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 869×

KAPITOLA ČTVRTÁ

Tu noc jsem spala překvapivě dobře, přestože za mnou Christian ve snu nepřišel. Nevěděla jsem proč, bylo mi to podezřelé. Nestalo se mu něco? Nebo se stalo něco mezi námi? Možná se teprve vraceli a Christian ani nespal. Co se to děje? Nesnášela jsem takovéhle situace, kdy jsem nevěděla, co se děje. Christianovi jsem důvěřovala, ale nesnášela jsem, když jsem o něm nic nevěděla.

Oliver výjimečně poslechl a neřekl Lisse nic o tom, že jsem byla s Richelle, a já jsem mu byla vděčná. To, že mlčel, ale mělo své důvody.

„Proč se zase bavíš s Brightovými?“ zeptal se mě cestou do školy.

„Jak to myslíš?“

„Když přijeli, byla jsi z nich unesená, hlavně z Christiana. Dlouho ses s nimi nebavila a včera jste byly s Richelle největší kamarádky. Co se děje?“

„Nic. Ze začátku… no, byli tu noví, chtěla jsem je poznat. S Christianem, myslela jsem, že z toho něco bude, ale nebylo. Teď si s ním nemám, co říct. A Richelle… Včera jsme spolu mluvily po dlouhé době, ale ne jako kamarádky, byly to školní záležitosti. Moje opravdová kamarádka je Susan.“

Doufala jsem, že to Oliver zbaští. On neměl ani páru o tom, proč nesmím s Christianem být, ale stejně o tom neměl nic vědět. Stačilo, že o nás věděla Richelle. A Viktor, připomněl mi hlásek v hlavě. Jo, Viktor. Zrovna ten by to vědět nemusel.

Zastavila jsem na parkovišti, Oliver mi nic neřekl a zmizel ve škole, mezi svými kamarády. Jen ať drží tu svoji pusu, přála jsem si.

Na parkovišti už mě čekala Susan. Poslední dobou jsem nevěděla, jestli jsem ráda, že jsme kamarádky nebo ne. Měla jsem Susan ráda, znala jsem ji od dětství, ale nevěděla jsem, jestli ji mám radši než Christiana. Otázka za milion. Zatím vyhrával Christian, protože kdyby byla Sue důležitější, už dávno by o mé lásce zakázané lásce k upírovi věděla. Jediné, čeho jsem se bála, bylo, že mě Sue za mou lásku odsoudí a naše přátelství neskončí tím nejlepším způsobem. Stejně tak jsem se bála o své přátelství s Meredith.

„Ahoj Vlčice,“ pozdravila mě Susan.

„To není moc vtipný.“ Dřív mě takhle oslovovalo pár lidí, byla to taková moje přezdívka kvůli mému příjmení. Teď už to ale nebylo na místě.

„Proč to není vtipný?“

„Protože už to není jen přezdívka, Susie,“ řekla jsem.

„No a co? Kolik lidí to na téhle škole ví?“

„To je jedno, už nechci, aby mi tak lidi říkali.“

„Proč ne? Je to docela vtipný a tajemný. Možná konečně nebudeš sama. Panebože, Dawn, vždyť tobě je osmnáct a ještě jsi neměla kluka!“

„Mně je jedno, jak ta přezdívka zapůsobí. O žádného kluka nestojím.“ Výjimečně jsem nelhala. O nikoho jsem nestála, měla jsem svého Christiana a byla jsem šťastná. Víceméně.

„Pojď nebo přijdeme pozdě na hodinu.“

„Co se s tebou děje Dawn?“ ptala se mě Susan za pochodu. „Proč nikoho nechceš? Stalo se ti něco?“

„Jo, stalo a tobě taky, už před nějakou dobou.“

„Myslíš proměnu a smečku?“

„Překvapivě ano,“ souhlasila jsem sarkasticky.

„A co? Smečka nám brání v tom, abychom si našly kluka?“ nechápala Susan.

Přišla jsem ke svojí skříňce, otevřela ji a vytáhla učení na matiku a pak jsem se obrátila na Sue.

„Nebrání. Ale já nechci kluka jen proto, abych poznala, jaký to je s někým chodit. Chci milovat. Chtěla jsem milovat,“ opravila jsem se, „někoho tak, abych za něj položila život. Už nechci. To není můj osud. Nenamáhám se, abych si někoho našla, protože ten dotyčný nemusí přijmout to, co jsem. A já se nechci do smrti trápit nenaplněnou láskou.“

I když na to už je asi pozdě, vždycky se budu trápit. Ale jsem ochotná to podstoupit. Kvůli Christianovi ano.

„Ale nemusí to takhle být,“ řekla Sue.

„Veronica, nikoho nemá, ani Michelle neměla. Rebecca byla vyhnána, protože milovala otce, upíra, Erin a Meredith. Těch se ujala Marion, která taky nikoho nemá. A naše mámy? Měly obrovské štěstí. To neznamená, že ho budeme mít i my.“

„A co Rick? Erin je s ním šťastná.“

„Zatím. Nikde nemá záruky, že si to nerozmyslí a neodejde.“

„Dawn…“

„Už se o tom nebudeme bavit. Nikoho nechci. A to se nezmění.“

„Myslela jsem, že Christian…“

„Nechci Christiana,“ řekla jsem a zaryla si sama nůž do srdce tím, že jsem to jen musela říct.

„Já vím. Ale myslela jsem, že dřív o tebe jevil zájem, ale teď už si to asi rozmyslel.“

„Jak rozmyslel?“

Susan mi jen pokynula hlavou, abych se podívala za sebe. Stál tam Christian, dokonalý jako bůh a povídal si s dívkou, kterou jsem ještě nikdy předtím neviděla. Musela jsem uznat, že byla opravdu hezká, vzhledem se podobala Selene, měla rovné rudé vlasy, světlou pokožku a jak jsem říkala, byla až moc krásná. Christian s ní mluvil a smáli se.

Na chvíli jsem pochopila, jak se cítila Ginna, když mě viděla s Christianem a myslela si, že spolu chodíme. Bylo mi hrozně zle. Cítila jsem se jako včera, když jsem zjistila, že se Richelle původně líbil Christian a zkoušela to na něj s tím rozdílem, že tohle bylo tisíckrát silnější. Chtěla jsem tam jít a zeptat se Christiana, kdo to je, ale nemohla jsem. Nesměla jsem, aby nás neodhalili.

Otočila jsem se zpět na Sue. „Tak konečně ho nějaká sbalila,“ řekla jsem. „Lituju těch, co na něj stály frontu a bylo jim to k ničemu.“ Nečekala jsem na to, jestli Sue něco řekne a šla jsem do učebny matematiky.

Po zbytek dopoledne jsem Christiana neviděla. Nebyl ani na společné hodině matiky. Přemýšlela jsem, jestli to má souvislost s tou dívkou, kterou jsem viděla ráno. Moji mysl hryzaly otázky ohledně toho, jak to je. Našel si Christian někoho jiného? Nebo si ona našla jeho? Co když je tu celou dobu a já jsem si jí nevšimla?

A zase ta hrozná věc, která se mě zmocňovala při pomyšlení na jiné ženy, které mi chtějí sebrat Christiana, zase mě spoutala. Byla horší než mé vlčí já, Ewi. Ji jsem dokázala dostat pod kontrolu, ale tohle ne. Bylo to jako láska ke Christianovi – nemohla jsem se jí bránit.

Nevím, jestli jsem doufala, že ta dívka zmizí, nebo že se mnou Christian konečně promluví, nevím, ale na oběd jsem se těšila. Neměla jsem moc velký hlad, ale prostě jsem se těšila. To všechno mě přešlo, když jsem přišla do jídelny. Christian, Richelle i ta dívka seděli u jednoho stolu a bavili se spolu. Kdybych byla vlk, určitě bych v tu zavrčela. Chtěla jsem udělat krok dopředu, jít k nim, ale něco mě zadrželo. Nemohla jsem to udělat. Nemohla jsem se prozradit, ale nevěděla jsem, co mám dělat.

Nedívej se na ně, zašeptal mi hlásek v hlavě. Otočila jsem se a odešla z jídelny. Ven, na vzduch, abych si urovnala myšlenky. Šla jsem rychle, rozzuřeně. Postupně mě zlost opouštěla a já pocítila něco jiného. Smutek, lítost, litovala jsem samu sebe. Vyšla jsem z budovy a sedla si na malé schůdky před ní. Přece nebudeš bulit, Dawn, říkala jsem si. Možná že musím, odpovědělo jiné moje já.

On není jako Viktor, říkala jsem si. Nesmí, protože já bez něj neumím žít, on je můj život

„Jak to, že nejsi s Christianem?“

Lekla jsem se jeho hlasu, ale nedala jsem to na sobě znát. „Co tu chceš, Viktore?“

„Čerstvý vzduch. I když to není ono. Po dešti se přece jen dýchá lépe. Nebo to bude něčím jiným? Třeba tebou?“ řekl zamyšleně.

„Najednou jsem ti odporná? A to jsi mě ještě chtěl přebrat Christianovi, vzpomínáš?“

„Nebylo to kvůli tomu, že bys mě přitahovala, brunety jsou nudný.“

„Pche!“

„Vážně, věř mi, znal jsem jich dost.“

„Ani blondýny tě neoslovily,“ podotkla jsem.

„Myslíš Richelle? No přiznávám, že měla jisté kouzlo, ale v podstatě šlo o to samé, co s tebou. S tím rozdílem, že u ní se mi to povedlo.“

„Proč to pořád děláš, Viktore? K čemu ti to je? Mohl jsi mít Richelle a být s ní šťastný. Máš Christiana, svého pokrevního bratra. Máš Annu a Edgara, kteří jsou určitě dobrými přáteli nebo rodiči. Co víc chceš?“

Viktor neodpověděl. Věděla jsem ale, že tam je, i když jsem se na něj ani jednou nepodívala. Z nějakého důvodu mi nechtěl odpovědět.

Dlouhé ticho prolomilo zazvonění na konec přestávky na oběd. Vstala jsem ze schodů a chystala se odejít.

„Promiň, ale budu muset jít,“ řekla jsem, když jsem kolem něj procházela.

Chytil mě za ruku a otočil mě proti sobě. „Chceš vědět, co chci? Chci, aby Christian věděl, jaké to je, když nemá nic, pro co by žil. A ty mi s tím pomůžeš.“

„To se pleteš.“

„Přijdu na nějaký způsob. Než se tě vzdá kvůli Alexandře.“

„Alexandře?“ nechápala jsem. Neznala jsem nikoho toho jména.

„To je ta dívka, se kterou jsi viděla na obědě s Christianem. Ranilo tě to.“

Věděla jsem, že jeto pravda, ale Viktor chtěl, abych mu to dala najevo, abych mu dala nějakou výhodu. „Ne. Nemůžeš mi nijak ublížit, nedám ti žádnou výhodu v tomhle boji.“

„Ani když vás prozradím? Smečce?“

„To nemůžeš udělat, chytili by tě.“

„Tak to řeknu Anně a Edgarovi. Určitě je to potěší.“

Nic jsem neřekla a probodávala ho pohledem. Chvíli se mi díval do očí, ale pak ho upoutalo něco na mém krku. Vzal za můj řetízek a vytáhl ho zpod trička. Škubnutím mi ho strhl z krku. Pečlivě si prohlížel růži ze všech stran i z té spodní.

„Od Christiana,“ řekl a nebyla překvapený. „Jak pozorné, že? Nechám si ho jako pojistku, že se setkáme příště.“

Sáhla jsem po řetízku, nechtěla jsem, aby mi ho vzal. Než jsem to stihla postřehnout, schoval ho.

„Neříkala jsi, že už budeš muset jít?“ zeptal se a pustil mou paži.

Už už jsem mu chtěla něco říct, nebo si jen vybít ten vztek, který jsem měla na něj, na Alexandru, trochu i na Christiana a na to jak je ten život nespravedlivý, ale ovládla jsem se a odešla pryč.

Myslela jsem si, že mi už nic nemůže víc zkazit den, ale Viktor to dokázal. Trochu jsem mu ale byla vděčná. Dal jméno té dívce. Alexandra. To má být vtip? Říkala jsem si, že je to docela zvláštní. Po mně touží Alex, po Christianovi Alexandra. Anebo možná touží on po ní. Alexandra. To jméno jsem od té chvíle nenáviděla. Je sice pravda, že znělo vznešeněji a krásněji než to moje, ale… Nevěřila jsem si, že jsem pro Christiana dost dobrá, ale to jsem si myslela už dříve. Teď se to opět vrátilo. Zase jsem si připadala jako nicka. Ani člověk, ani upír, vlčice, zvláštní stvoření mezi oběma světy.

Po škole jsem odvezla domů Olivera, ale sama jsem se tam moc dlouho nezdržela. Měla jsem se sejít s Davidem Masenem a později i Selene. Nevěděla jsem, jestli vůbec přijdou, hlavně David. Musela jsem jen věřit. Mamce jsem řekla, že jedu do města se Selene, abych měla zajištěné nějaké alibi, kterému mohla Lissa věřit.

V domluvenou hodinu jsem byla v kavárně, kterou mi Richelle včera ukázala. Jeden z číšníků, který tam byl i včera, byl očividně potěšený, že mě opět vidí. Ale všímala jsem si ho jen okrajově. Hypnotizovala jsem vchod do kavárny a čekala jsem, jestli David přijde.

Deset minut. To ještě nic neznamená, pořád to může být jen obyčejné zpoždění, říkala jsem si. Patnáct minut. Už jsem začínala netrpělivě podupávat nohou, vyťukávala jsem prsty na stůl všelijaké melodie. Dvacet minut. Mám ještě čekat? Za chvíli přijde Selene. David se na nás obě zřejmě vykašlal.

Vzala jsem si kabelku a chystala se odejít, když právě vstoupil do dveří. Vypadal, jako obyčejný kluk, měl na sobě obyčejné tmavě modré tričko bez potisku a černé kalhoty. Vlasy mu padaly do obličeje a zakrývaly jeho zelené oči. Rozhlédl se po kavárně, přemýšlel, kdo asi může být ta Wolfová? Pak si všiml, že ho pozoruji. Rozhodl se jít ke mně.

„Ahoj. Já jsem David Masen. Ty jsi Dawn?“

„Jo, jsem. Myslela jsem, že nepřijdeš, byla jsem na odchodu, Promiň.“

„Nevadí. Taky jsem si myslel, že nepřijdu,“ řekl. Poznala jsem, že pořád přemýšlí, jestli by se neměl otočit a utéct.

„Nesedneme si?“

Přikývl hlavou a posadil se naproti mně. „Jsi detektivka?“ zeptal se mě, než jsem stačila cokoli říct.

„Ne,“ odpověděla jsem a usmála se.

„Já se ptám, protože mě nenapadlo, jak bys mohla získat informace o mé matce.“

„Pochopila jsem, proč ses ptal,“ ujistila jsem ho. „Já jsem tvou matku znala. Sice krátce, ale znala.“

„Jak to myslíš, znala?“

„Ona zemřela,“ vysvětlila jsem. Nebylo asi dobré začínat tím, že je Michelle mrtvá, ale nechtěla jsem něco zatajovat nebo si vymýšlet.

„Aha,“ řekl a byl zaskočený.

„Budou to už asi čtyři měsíce.“

„Proč jsi mě tedy hledala?“

„Požádala mě o to její dcera. Tvoje nevlastní sestra.“

„Moje sestra?“

„Ano. Než Michelle, tvoje matka, zemřela, nechala jí vzkaz. Napsala tvoje jméno nic víc.“

„A kde je teď moje sestra?“

„Bydlí v okrajové části Spokane. Za chvíli by měla přijít. Já vím, že je to asi moc rychlé, ale-“

„Jak do toho zapadáš ty?“ přerušil mě.

„Bude se vdávat. Bere si mého bratrance. Navíc jsem jako jediná věděla o tom vzkazu, nikdo kromě jí a mě to nevěděl.“

„Jak zemřela moje matka?“ Byla pravda, že David neztrácel čas, chtěl vědět všechno a hned.

Zaváhala jsem. Zabil ji upír, ale to jsem říct nemohla. Když policie vyšetřovala ten případ. Stanovili to jako vraždu ubodáním. Ale nikdy pachatele nenašli, protože ho našly vlčice a zabily ho.

„Byla zavražděna, zemřela na ztrátu krve po bodných ranách, ale toho pachatele nikdy nenašli.“

„A co můj otec?“

„To nevím. Michelle nebyla vdaná, ale jsem si jistá, že to není otec tvojí sestry. Kdyby ano, zůstal by tvůj otec s matkou a...“ Neuměla jsem pořádně vysvětlit, že otcem Selene je upír a nezdálo se mi, že by David byl vlk. Byl příliš... lidský.

„Rozumím,“ řekl a ukončil to trapné mlčení.

„Ahoj, Dawn,“ vyrušil nás z rozhovoru ženský hlas. Byla to Selene a měla s sebou i Harryho. David vstal, aby se mohl podívat zpříma do očí své sestře. I já jsem vstala, abych je představila.

„Davide, tohle je tvá sestra Selene Masenová. Sel, tvůj bratr David.“

Selene a David tam chvíli jen tak stáli, asi nevěděli, co říct. Pak se Sel neudržela, pustila Harryho ruku a objala Davida. Viděla jsem, jak se jí po tvářích kutálely velké slzy a přišlo mi to zvláštní. Ještě nikdy jsem ji neviděla dávat tak jasně najevo svoje city. Harry se také tvářil šťastně, protože Selene byla šťastná, že našla svého bratra. I já jsem se musela usmát. Bylo to krásné rodinné shledání, i když způsobené špatnou událostí.

V tu chvíli mě napadlo, jestli se také někdy setkám se svým pravým otcem tak, jako se Selene setkala se svým nevlastním bratrem Davidem. Asi ne, odpověděla jsem si sama na svou otázku.

Selene, které ještě pořád tekly slzy po tvářích, pustila Davida a všichni jsme si sedli ke stolu.

„Řekla ti Dawn o naší matce?“

„Řekla,“ odpověděl David.

„Dobře. Připravovala jsem si, co ti řeknu, ale stejně to asi nedodržím. Rozhodla jsem se to říct celou pravdu, kterou nesmíš nikomu vyzradit.“

Chce mu říct o smečce?! „Selene?“

„Je to moje rodina, Dawn. Já rozhodnu, jestli to tajemství někomu svěřím,“ řekla Selene neochvějně.

„Chtěl jsem jí to rozmluvit, ale nedala se,“ zašeptal mi do ucha Harry.

„Davide, svět není takový, jaký se zdá. Já, Dawn, Harry a ještě dvě kamarádky se proměňujeme ve vlky. Jsem vlčice, Davide, stejně jako naše matka.“

„Takže i já jsem...“

„Ne. Ten gen můžeš dostat až tehdy, když bude tvá matka zasvěcenou vlčicí a to Michelle ještě nebyla.“

„A proč mi to říkáš?“

„Někdo kdysi řekl, že je kolem nás jakýsi skryt lží,“ Selene se na mě krátce podívala, „a já si myslím, že když jednou objevíš pravdu, měl bys ji objevit celou. Ale hlavní důvod je ten, že chci, abys věděl, jak zemřela naše matka. Zabil ji upír, náš nepřítel.“

David vypadal, že je toho na něj moc. Byl jako Selene – navenek působil silně, ale uvnitř to byl jen člověk.

„A ten upír pořád žije?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem za Selene. „Smečka se o to postarala.“

David byl pořád ještě vykolejený, ale věřil mi a postupně i Selene. I Harry si všiml, že je to jen obyčejný člověk a začal se s ním přátelit. Nakonec jsme od hrozného tématu o upírech přešli k svatbě. Říkala jsem od hrozného tématu? Svatba byla horší – alespoň pro mě.

Selene naléhala, aby jí šel David za svědka a on souhlasil. David se stejně hodlal zdržet ve Spokane, i když jsem nevěděla, jestli to měl naplánované předem, nebo se rozhodl, až když uvěřil tomu, že Selene je opravdu jeho sestra.

Když Selene měla svědka, nemohl Harry zůstat pozadu a musel si ho hned shánět taky.

„Já si nemyslím, že je to dobrý nápad, Harry.“

„Proč ne, Dawn? Já s tím rozhodně souhlasím,“ podpořila svého snoubence Sel.

„Já svatby moc nemusím,“ vykrucovala jsem se.

„Dawn, prosím! Jsi moje nejlepší kamarádka a navíc sestřenice!“

„Ale…“

„Jestli k tomu můžu něco říct já,“ vložil se do toho David, „tak být svědkem není nic hrozného, Na tu svatbu přijdeš tak jako tak. V čem je problém?“

David se mi díval do očí, jako by doufal, že tím něco změní, ale na světě byl jen jeden člověk (no, dobrá, byl to upír), kterému jsem bezmocně podlehla. Ale musela jsem uznat, že měl David pravdu. Na svatbu půjdu, tak proč nedělat Harrymu svědka?

„Tak jo, přemluvili jste mě,“ vzdala jsem to.

„To je skvělé!“

„Díky, Dawnie,“ řekl Harry a dal mi pusu na tvář.

David nic neřekl, ale tvářil se spokojeně. Asi si myslel, že je to jeho zásluha.

„Myslím, že Veronica nás už bude čekat,“ řekla Selene Harrymu.

„Já vím, budeme už muset jít.“

Zaplatili jsme za kávu a chystali se odjet. David měl teď dočasně bydlet u mojí tety Veronicy, Harryho a Selene.

„Dawn!“ zavolal na mě poté, co jsme se před kavárnou rozdělili.

Podívala jsem se mu do tváře a usmála se.

„Dawn, chtěla jsem ti jen říct, že ti moc děkuju. Dozvěděl jsem se o své matce, našel jsem svou sestru… Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená.“

„Nevím, jaké to je, ale není za co děkovat. Ty bys to na mém místě udělal také.“

„Asi ano. Kdy se zase uvidíme?“

Tahle otázka mě překvapila. „No, zřejmě na Selenině svatbě. Oba jsme svědci.“

„Takže na svatbě?“

„Zatím, Davide,“ rozloučila jsem se a nastoupila do auta. Nechtěla jsem říct, že se uvidíme na svatbě, mohlo to vyznít trochu jinak, než jak to doopravdy bylo.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 4. kapitola: