Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování Uzamčené Touhy. Dawn se stala Lenaid budoucí velekněžky. Avšak není jistá jen budoucnost velekněžky, ale i budoucí smečky... A hlavně Dawniny dcery...

24.06.2014 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 831×

KAPITOLA SEDMÁ

Já jsem otevřela oči. Cesta do mého nitra byla ukončena, zase jsem stála v zavřené místnosti se členy smečky. Nemusela jsem přikazovat nohám, aby vyšly z kruhu, udělaly to samy. Nesměla jsem mluvit, ale ani jsem nechtěla, takže to bylo jedno.

Přemýšlela jsem o tom, co jsem před chvílí prožila. Ačkoli mi Heaven zamotala hlavu tou otázkou, kterou mi položila na konci, věděla jsem, že to ví. Ona věděla, že miluji Christiana celým svým srdcem. Jak moc jsem chtěla, aby to nikdo nevěděl! A teď to ví tolik osob! Richelle, Viktor, Heaven, možná i Harry něco tuší...

Ten kryt lží, do kterého jsem zahalila své okolí, se pomalu rozpadal jako domeček z karet, rozpouštěl se jako kostka cukru vhozená do horkého čaje, pomalu odkrýval to tajemství jako každá slza, která mi stékala po tváři z bolesti, že jsem a zároveň nejsem šťastná.

Po mně vstoupil do kruhu Harry a po něm Susan. Když jsme se všichni vystřídali, svíčky zhasly a my jsme byli volní od kouzla mlčení. Ale nebyli jsme volní úplně. Dveře, za kterými jsme byli, zůstaly zamčené. Někoho to trochu znervózňovalo. Ale mě ne. Byla jsem ráda odtržená od světa.

Selene a Harry se drželi za ruce, sedli si spolu na zem, dívali se vzájemně jeden druhému do očí a tiše si povídali. Meredith byla celá neklidná, pořád chodila sem a tam, a Susan byla nervózní z toho, jak se Meredithiny kroky rozléhaly místností. Občas se koukla po mně, asi přemýšlela, jestli má za mnou jít a zeptat se mě na to, co se stalo včera. Nakonec se neodvážila.

Erin stála u jediného okna v místnosti a zamyšleně se dívala ven. Jako by vůbec nevnímala okolní dění. Pomalými kroky jsem šla k ní.

„Erin? Není ti něco?“

Erin se na mě podívala a usmála se. „Ne. Jen mi vadí to odloučení od Kristen.“

„Aha. Je to asi těžké.“

„Myslela jsem si, že to bude snadné. Řídit smečku, vychovávat dceru, být dobrou manželkou a ještě spoustu věcí, ale je to složitější, než jsem si myslela.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Ne. Teď je čas, aby sis splnila povinnosti ke smečce, stejně jako ostatní. To teď bude tvůj hlavní úkol, o mě se nestarej.“

„Jaké povinnosti?“ nechápala jsem.

„Přivést na svět novou smečku. O Selene se starat nemusím, ale pro tebe, Meredith a Susan musím najít otce pro vaše dcery.“

„A už máš představu, kdo by to mohl být? Jsou tu nějací upíři?“ říkala jsem tu otázku pomalu, nenuceně, abych nevzbudila podezření.

„Už vím, kdo to bude.“

„Kdo?“

„Viktor a Christian Brightovi.“

Zapomněla jsem dýchat. Dívala jsem se Erin do očí ve snaze rozpoznat, jestli to myslí vážně. Myslela.

Ne! Ne, ne, ne! Uvnitř jsem křičela, ale doopravdy jsem tuhle reakci nesměla ukázat.

Nedostatek kyslíku způsobil, že jsem zalapala po dechu a vyslovila další otázku.

„Oni jsou upíři?“

„Ano. Nevím, jak to dělají, že za sebou nezanechávají žádné oběti, ale ano.“

„Kdy?“ zeptala jsem se.

„Za pár týdnů. Musím se ještě poradit se členy staré smečky.“

„A víš, kdo bude... Víš, kdo bude se mnou?“

„Christian,“ odpověděla, jako kdyby to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

Christian. Neměla bych se radovat? Viktor to není, je to Christian. Moje nejhorší noční můry se pomalu vyplňovaly. Naše láska už není úplným tajemstvím a Christian se má stát otcem mé dcery, budoucí vlčice. Budeme opravdu taková rodina nerodina, jak jsem řekla. A jak jsem nechtěla, aby to bylo.

„Dawn, jsi v pořádku?“ zeptala se mě Erin starostlivě.

„Jsem. Jen mě to zaskočilo,“ odpověděla jsem.

„Neboj se. Bude to v pořádku. Chápu, jak se cítíš, ale to přejde.“

Ne, Erin, to tedy nechápeš, nemůžeš to chápat, nic nebude v pořádku, chtěla jsem říct. Ale nemohla jsem.

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Ale nečekala jsem... nečekala jsem, že to bude tak brzy.“

„Je to asi trochu brzy,“ připustila Erin. „Ale lepší dřív než později. Nechci riskovat, že by nová smečka vůbec nevznikla.“

„Já tě chápu, Erin, ale přijde mi to hrozně kruté.“

„Nemůžeme s tím nic udělat. Takhle to prostě je.“

Takhle to prostě je. A zřejmě se to nikdy nezmění. Cítila jsem hroznou lítost nad tím, že ještě může být tolik vlčic, které si projdou tím samým co já. Ale nikdo proti tomu nic neudělá.

Slyšeli jsme otáčející se klíč v zámku a všichni jsme se podívali na dveře. V nich se objevila velekněžka.

„Můžete odejít,“ řekla Heaven. „Všichni, kromě Dawn.“

Šest párů očí se dívalo jen na mě a čekalo na mou reakci. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem jen přikývla.

„Gratuluji,“ popřála mi Erin. „I když nevím, jestli bych to měla říkat.“

„Proč?“ nechápala jsem.

„Bude lepší, když to nebudeš vědět.“ Na závěr se pousmála a pak odešla jako poslední z místnosti.

Zůstala jsem s Heaven sama.

„Co tím Erin myslela?“ zeptala jsem se jí a doufala, že mi odpoví.

„Zdá se, že ve vaší smečce post Lenaid přináší neštěstí. Lenaid mojí matky byla Grace Simonsonová, která později zemřela v boji s upírem. A mojí Lenaid je Rebecca Wildová, ta byla vyhoštěna ze smečky. Vždycky zmizí. Jako by Lenaid byly odsouzeny k záhubě.“

„Ale Rebecca není mrtvá, nebo ano?“

„Není. Ale jako kdyby byla. Její dcery jí hrozně chybí.“

„Ty jsi s ní spojená?“

„Ano. Lenaid a velekněžka mají jisté spojení. Vím, jak se cítí, poznám, jestli žije nebo už ne. Pamatuji si, že tenkrát, když zemřela Grace... Jako by moje maminka umírala spolu s ní. Potom už nikdy nebyla tak silná.“

Nebylo asi nejlepší, že jsem Heaven vrátila ke vzpomínkám, které pro ni nebyly zrovna příjemné.

„Co mám udělat?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem přejít na jiné téma. A také jsem to chtěla mít rychle za sebou, potřebovala jsem mluvit s Christianem. Byla tu jedna věc, o které musel vědět.

„Vstup do kruhu,“ řekla Heaven.

Posunula trochu svíčky, aby udělala kruh větší a postavila se do něj se mnou. Odněkud vytáhla malou dýku, vůbec jsem si nevšimla, že ji má s sebou. Ale to taky nemusela, mohla ji klidně vyčarovat.

„Nastav dlaň.“

Zvedla jsem pravou ruku k ní. Vzala dýku a udělala mi na dlani šikmý řez. Trochu to bolelo, ale musela jsem vydržet.

„Tu ránu ti zahojím, neboj,“ řekla, když se mi podívala do tváře. Asi jsem měla trochu vystrašený výraz. „Teď ty, udělej mi to samé.“

Vzala jsem zraněnou rukou dýku a udělala jsem, co mi Heaven řekla, i když vážně nerada. Heaven si ode mě vzala dýku zpět a spojila naše dlaně, ze kterých tekla naše krev.

„Teď budeš opakovat po mně.“

„Dobře,“ souhlasila jsem.

Heaven stiskla mou dlaň ještě pevněji, na podlahu spadlo pár kapek naší spojené krve.

„Krev naší krve, síla naší síly.“

„Krev naší krve, síla naší síly.“ zopakovala jsem.

„Jako první se ozve zpěv víly.“

„Jako první se ozve zpěv víly.“

„Síla Ohně opět vzplane.“

„Síla Ohně opět vzplane.“

„Síla tvoje velekněžce pomůže.“

„Síla tvoje velekněžce pomůže.“

Krev, které stékala po našich prstech, pomalu mizela, jako kdyby Heaven vracela čas a krev se vracela do našich těl. Cítila jsem v dlani teplo a energii, která se postupně rozlévala celým mým tělem. Zřejmě to způsobila krev čarodějky, která se spojila s tou mojí. Jestli se takhle Heaven cítí každý den a možná ještě silněji... Nedokázala jsem si představit, jak to může vydržet. Byl to hezký pocit, být mocná, ale po čase by mi to začalo vadit.

Heaven pomalu uvolňovala své sevření, až mou ruku pustila docela.

„To je všechno?“ zeptala jsem se.

„Ano. Od teď jsi Lenaid mé dcery.“

Ještě pořád jsme stály v kruhu a já jsem věděla, že se potřebuji Heaven na něco zeptat.

„Heaven, ty znáš moje tajemství,“ řekla jsem a dívala se do jejích modrošedých očí. „Prozradíš mě?“

„Dawn, já jsem velekněžka smečky. Nejsem Erin, abych tě soudila. Nejsem ani nikdo jiný ze smečky, kdo by tě mohl prozradit. Tohle se mě netýká.“

„Ale jsi Erinina přítelkyně,“ namítla jsem.

„Stejně jako tvoje. Já to nikomu neřeknu, vím, co se stane.“

„Ty znáš moji... naši budoucnost?“

„Pořád se mění, ale něco je jasné. Řekla jsem to každému z vás při zasvěcení.“

„Prožiješ si mnohé, ale zůstaneš věrná. To jsi mi řekla. Ale komu zůstanu věrná? Smečce? Christianovi? Nebo nikomu jinému?“

„To ti nemůžu říct.“

„Jo. Čekala jsem, že to řekneš,“ povzdychla jsem si.

„Tvoje tajemství zachovám, Dawn. Stejně, jako ty dáš sílu mojí dceři. To, že jsi Lenaid tě změní. Zanechá to na tobě znamení.“

Přikývla jsem na znamení souhlasu. „Už můžu jít?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě. Jdi za Christianem. Musíte se vypořádat s tím, co pro vás připravila Erin.“

Ani jsem se nepozastavila nad tím, že to Heaven ví. Alespoň že ona naše tajemství zachová. Doufám.

Jen, co jsem se zavřela v autě, vytáhla jsem svůj mobil, který mi Heaven vrátila. Pro jistotu jsem si Christianovo číslo do mobilu neukládala a spoléhala jsem se na svou paměť. Naťukala jsem několik číslic a stiskla tlačítko zahájení hovoru. Christian se ozval hned po prvním zazvonění.

„Dawn? Co se děje?“ Jeho hlas byl starostlivý, trochu vyděšený, protože jsme se touto cestou často nekontaktovali.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem. To je ale hloupá věta!

„Kde jsi?“

„Před domem Heaven.“

„Dobře. Sejdeme se za chvíli před vaší jeskyní?“ Jasně, nechce vybrat ještě lepší místo?

„A nechceš se rovnou sejít před naším domem? Nebo před domem Erin?“ zeptala jsem se rozčíleně.

„Pořád se tolik bojíš?“

„Budeš se bát taky,“ řekla jsem a ukončila hovor.

Nastartovala jsem auto a jela k jeskyni. Nikdo by u ní neměl být, ale jistotu nemáme nikdy.

Nevěděla jsem, jak bude Christian reagovat na věc, před kterou nás postavila Erin. Nevěděla jsem, jestli mám jásat nebo brečet.

Na jednu stranu budu mít něco, co mě bude navždy spojovat s Christianem, ať už budeme kdekoli. Ale na stranu druhou, jak budu moci vychovávat dceru, která může být Christianovi tak podobná? Jak budu moct žít, jestli se o nás smečka dozví a oddělí mě od mého dítěte?

Jak budu moct žít s vědomím, že smečka, že jsem JÁ, využila Christiana na tenhle plán jen proto, aby přežil náš rod?

Než jsem dojela k jeskyni, pokládala jsem si tyhle otázky pořád dokola, ale odpověď, která by mi přišla správná, tak tu jsem nenacházela.

Christian byl rychlejší než já, už na mě čekal před jeskyní. Zastavila jsem a doslova jsem vyletěla z auta, ani jsem za sebou nezavřela a běžela jsem Christianovi do náruče. Pevně jsem ho objala a nadechla jsem se jeho vůně, abych se trochu uklidnila.

„Dawn, co se děje?“ zašeptal mi do ucha.

„Erin o tobě ví. I o Viktorovi,“ zašeptala jsem.

Jemně mě od sebe odtáhl na délku paží, aby se mi mohl podívat do očí.

„Ví o nás?“ zeptal se vážně.

„Ne. Ví, že jsi upír. A rozhodla se... Ach, Christiane! Rozhodla se, že ty budeš ten upír, který bude otcem budoucí vlčice!“

Christiana to zasáhlo stejně jako mě. „A kdo...“

„Já,“ odpověděla jsem na jeho nedořečenou otázku.

Nechtěla jsem vidět, jak zareaguje, tak jsem raději sklopila zrak a čekala, co Christian řekne. On ale nic neříkal, takže jsem stejně musela vzhlédnout a podívat se mu do tváře.

„Christiane?“

„Je to definitivní?“

„Erin se chce poradit se členy staré smečky, ale oni nemají žádný vliv. Erin se rozhodla.“

„Ví už kdy?“

„Za pár týdnů,“ odpověděla jsem. „Co budeme dělat?“

„Asi to, co se od nás očekává.“

„Takhle to nemělo dopadnout! Jako by se všechno spiklo proti nám! Já takhle nedokážu žít. Já vím, co se stane. Jsem Lenaid budoucí velekněžky. A ty poslední neskončily zrovna dobře. Já nechci skončit jako Rebecca!“

„Takže ty jsi Lenaid?“

„Jo,“ zabručela jsem.

„Je to velká pocta. Každá Lenaid je jedinečná a dostane své znamení.“

„Znamení?“

„Něco jako důkaz toho, že Lenaid jsi. Je to většinou nějaká značka na těle, něco jako tvé znamení Ohně.“

Heaven ale přece nedělala nic podobného jako při mém zasvěcení, nebo ano?

Christian uměl dobře odvést mou pozornost jinam. Skoro jsem zapomněla na náš problém.

„Vraťme se k tématu,“ řekla jsem. „Ty to chceš nechat tak, jak to určila Erin, a nic s tím nedělat?“

„Byla bys radši, kdyby to byla Meredith nebo Susan?“

Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Pokud já odmítnu, Erin vybere jinou vlčici, která mě nahradí. Takže mi nic jiného nezbývá.

„Dawn, my to zvládneme.“

Trochu jsem přikývla a znovu ho objala. Zvládnu to, musím to zvládnout. A taky to dokážu, pokud nezůstanu sama.

Domů jsem nepřijela zrovna v dobré náladě. Lisse to neuniklo a začala se mě vyptávat, z čeho jsem byla opravdu nadšená.

„Koho Heaven vybrala?“ zeptala se.

„Mě. Já jsem Lenaid budoucí velekněžky,“ říkala jsem to, jako kdyby to byla úplně obyčejná věc, ale mamce se rozzářily oči.

„Ty jsi Lenaid! To je úžasné!“

„Co je na tom úžasného?“

„Jsi významná osoba. Lenaid se svým postavením může rovnat vůdkyni smečky, máš teď stejné postavení jako Erin!“

„A k čemu to je? K ničemu,“ řekla jsem a otočila se k Lisse zády. Chtěla jsem jít do svého pokoje, doufala jsem, že se mě mamka už nebude na nic ptát. Zmýlila jsem se, ona tohle jako konec nebrala.

„Počkej, Dawn,“ zavolala za mnou, když jsem šla nahoru po schodech. Zastavila jsem se a otočila se k ní čelem.

„Ty nejsi ráda?“ nechápala Lissa.

„Ne. Je mi to jedno. Všechno už je mi jedno.“

„Co tím myslíš?“

„Pro mě není Lenaid nic výjimečného. Jako kdyby nestačilo to, co mám, musím být ještě Lenaid! Z toho mám být nadšená? Opravdu nejsem. Jdu k sobě,“ ukončila jsem to a vyšla zbývající schody do patra. Zavřela jsem za sebou dveře svého pokoje a děkovala jsem bohu, že jsem konečně byla sama.

Ráda bych přemýšlela o své budoucnosti ve smečce, ráda bych přemýšlela o věcech, před které mě postavila Erin, ale nemohla jsem. Blížily se termíny zkoušek a já jsem se musela učit. Chtěla jsem alespoň něco udělat jako normální člověk a získat nějaké vzdělání. Předtím, než se budu muset vzdělávat z knížky Matka a dítě.

Učení mě nebavilo, ale čas ubíhal rychleji, než jsem čekala. S překvapením jsem zjistila, že opravdu něco umím, takže to nebylo jen bezvýznamné vyplnění volného času.

Šla jsem brzo spát a doufala jsem, že se ponořím do jednoho z Christianových snů.

Nedalo se říct, že jsem tohle místo milovala, protože jsem s ním měla spojenou jednu nepříjemnou vzpomínku. Tentokrát byla ale záliv klidný. Tichý šum vln se nesl v ozvěnách a byl skoro stejně uklidňující jako Christianův nádherný hlas. Kdyby všechno v mém životě bylo stejně klidné jako moře teď, byla bych šťastný člověk. Jenomže štěstí není věc, která by se mě držela ráda. Takže jsem si musela vystačit s tím, co jsem měla.

Zezadu mě objaly Christianovy paže, jemně se mi obtočily kolem pasu. Ucítila jsem jeho dech na svém krku, položil si hlavu na mé rameno.

„Tohle místo je skutečné, nebo sis ho vymyslel?“

„Je jen vymyšlené. Není jako ten dům u jezera, který jsi viděla. Ten opravdu stojí. Tohle je postavené jen na mých představách.“

„Máš rád moře?“

„Trochu. Nikdy už nebudu mít něco rád víc než tebe. Takže je to vcelku jedno.“

„Ale architektura tě baví,“ konstatovala jsem.

„To ano. Je to o představách o vizích.“

„V tom jsi rozhodně mistr.“

Jeho tichý smích mě roztřásl. Já jsem se pousmála, ale nedokázala jsem vykouzlit ten pocit, když jste šťastní nebo pobavení tak, že vám úsměv přijde správný.

„Co budeš dělat zítra?“

„Nevím,“ odpověděla jsem. „nemám nic v plánu. Co budeš dělat ty?“

„Ehm, já budu s Alexandrou,“ řekl.

Projel mou záchvěv žárlivosti. Ona s ním bude a já ne.

„Aha.“

„Ale mohl bych ty plány trochu pozměnit. Mohl bych trochu porušit pravidla a sliby.“

Otočila jsem se v jeho objetí a podívala se mu do očí.

„Jaká pravidla a sliby?“ zeptala jsem se, když jsem spatřila ty šibalské jiskřičky v jeho očích.

„Hmm, třeba bych se mohl zase nenápadně dostat k vašemu domu a přinutit tě, abys vyšla ven. Klidně zase oknem, jestli chceš.“

„Ty se nepoučíš, že ne?“

„Už jsem takový,“ řekl a trochu pokrčil rameny.

Zakroutila jsem hlavou a sklopila zrak. „Nedělej to, Christiane, prosím. Nechci, abys byl v nebezpečí.“