OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volání noci - 12. kapitola

22.08.2012 (16:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1557×

12. kapitola 

Z toho místa běhal mráz po zádech. Ze sklepení se teď ozýval i zvláštní přidusaný smích. Smích něčeho tak zlého. Byl to příšerný zvuk. A toužil jen po jediném. Po masu vlkodlaka, který se nemění. Po Auroře.

Pořád dokola lítala po pokoji a přemýšlela, co dělat, už si nevěděla rady. Proč ji jen to tak trápí. Dostal se jí pod kůži až moc. Na opačné straně se jí to líbilo. Cítila, ale i že se něco blíží, jen vědět co.

„Tak jo, teď nebo nikdy,“ řekla si sama pro sebe. Už se rozhodla, zkusí to. Přešla pokoj, otevřela dveře. Ocitla se na dlouhé, prosvětlené chodbě. Tady nahoře ještě nebyla. Šla ke schodům úplně na konci. Schody byly točité. Sešla je rychle. Vstoupila do otevřených dveří a zabočila napravo. Tak a teď stála před vchodem do místnosti. Důležité. Zaklepala.

„Dále,“ ozvalo se. Vstoupila. Uviděla ho, jak zuřivě něco nemůže najít, musela se tomu usmát. Stál k ní otočený zády, takže měla parádní pohled na jeho zadek. Uznala, že je to opravdu nejhezčí zadek, jaký kdy viděla. Takový akorát a hlavně pevný. Právě prohledával zásuvky jedné po druhou. Všude pohazoval nějaké, asi nepotřebné papíry. Zároveň si něco pořád mumlal pod neviditelnými vousy. Auroře to přišlo velmi zábavné. Sebastian si jí ale vůbec nevšímal.

Konečně se odvážila. „Mohu ti pomoct?“

„Nemůžu najít účtenky za jídlo. Musím to pak dávat vše kontrolovat úřadům,“ snažil se jí vysvětlit, zatím co dál hledal a přehraboval se teď ve svém pracovním stole. Porozhlídla se a začala sama šacovat na stole. Už po druhé minutě našla asi to, co hledal.

„Je to tohle?“ Zamávala mu s tím před očima. Rozzářily se mu oči.

„Jsi zlatá, dík,“ poděkoval jí. „Víš, chtěl jsem se tě zeptat, no, jestli bys mi teda nepomohla s těmi papíry a tak. Sama si říkala, že ses to vyučila.“ Koukal na ní s prosebnýma očima. Nedalo jí jinak a tedy souhlasila a už se mu nechtěla svěřovat se svými problémy a s city. A tak se raději pustila do práce, která, jak se zdála bude trvat dlouho, protože tu byl velký nepořádek. Povzdychla si a vzala první listy do rukou.

***

Mezitím někde ve sklepení v New Jersey

Už to cítil zase na sobě. Přítomnost toho, co potřeboval. Ach, jak ho to velice dráždilo, být ještě víc nepříčetný. Už se pomalu stmívalo. On se to nehorázně těšil. Krev, maso, tkáně. Sbíhaly se mu sliny, jen na pomyšlení. Musí ještě počkat, ale tělo si žádalo jídlo. Čekat na správnou chvíli. Až slunce zapadne a nastane tma. Nesnášel to čekaní, ale kdyby mohl lovil by dnem i nocí. Bohužel může jen tím druhým. Zvláštní je, že se čím dál blíž přibližuje k cíle. Ta vůně je nezaměnitelná. Byl tak netrpělivý, ale nesměl nic zkazit, co když by se mu to nepovedlo. Tak by byl nejspíš jeho konec. Tím pádem, by nedokončil úkol, kterým ho pověřili.

Na světě existovaly vyšší bytosti než byli vlkodlaci, upíři, víly a další menší. On nepatřil ani k jedné, byl něco mezitím, stvořený těmi vyššími. Cítil jak poslední sluneční paprsky zacházejí a pomaloučku nastává tma. Ještě pár chvilek a bude to. Musel zařvat potěšením. Svaly se mu napjaly, tělo připravilo a vyrazil do tmy. Chtěl si co nejdříve najít nějakou kořist, ať může pak zjistit, kde ona bydlí.

Ale ještě než se dostal ven ze sklepení, se před ním objevila bílá záře, která ho spalovala. Nesnesl být na nějakém větším světle a tohle bylo velké světlo. Začal vrčet na to světlo. Snažil se utéct před tím světlem. Otočil se chtěl to obejít.

„Kam si myslíš, že jdeš? Stvůro?!“ zakřičelo to z té záře. Zastavil se, přestal utíkat. Tušil, kdo to je. Teď si byl jistý. Musel polknout velký suchý knedlík v krku.

Obrátil se k směrem záři, ale žádná tam již nebyla. Místo toho tam stál divný muž v hábitu s kapucí, takže mu nebylo vidět do obličeje.

„Pane, já, omlouvám se. Mám hlad,“ odpověděl muži. Raději poklekl na všechny čtyři a sklonil hlavu k zemi.

„Ty máš hlad! Ty a že máš hlad!“ řval na něj až stěny a zem rozklepali. „Ty,“ ukázal prstem na stvůru, „ztrácíš jen můj čas, už si ji měl dávno najít. Místo toho tady na sebe jen upozorňuješ svým zabijením.“ Přešel k němu a vrazil mu jednu pěstí do hlavy a zvuk rány se rozletěl po místnosti.

„Omlouvám se, pane. To jsem nechtěl. Nechtěl jsem vás připravit o váš čas,“ blekotala a blekotala nestvůra.

K odpovědi mu přišel jen proradný smích. „Jak dětinské,“ sehnul se k němu. Rukou mu nadzvedl tvář ke své, „tak veliké zvíře a bojí se. Nikdy to nepochopím.“ Postavil se. „Ale také máš proto důvod,“ řval zase. „Stvořil jsem tě a ty si se mnou jen hraješ,to tě mám přesvědčit,“ hulákal pořád.

„Om-om-omlouvám se,“ koktala nestvůra. Měl strach a veliký.

„Najdi ji, najdi ji!“ kouknul se na něj. „A sežer ji!“ nařídil mu tajuplně.

„Rozumím, pane.“ Muž zmizel bez záře. A on se rozeběhnul pryč ze sklepení. Utíkal, co mu nohy stačily. Nedovolil si zastavit. Věděl, že když nesplní úkol je po něm. A proč by měl zemřít on, když může zemřít ona. Běžel rychle, zkoumal pachy, jestli ji nenajde podle pachu, ale nic nenacházel. Byl zesláblý. Musí se tedy najíst, aby byl silnější. Cítil v blízkosti skřeta. Na to si sice moc nepochutná, ale aspoň nabere dostatečně dost sil. Skočil po něm.

Teď, když byl sytý mohl pokračovat.  

***

Už několik dní pracovala Aurora na Sebastianových účtech, měl v tom pořádný nepořádek a zmatek. Snažila se všechny transakce rozdělit a aby to zase nepopletl tak to uložila za jeho křeslo do skřínky a rozložila do šuplíku tak, že každý šuplík měl nálepku se složkami. Například bar a kuchyně, ošetřovna, vlčí věci atakdále. Už zase bydlela i ve svém bytě, který si ještě vylepšila. Výplata byla opravdu skvostná.

„No tak, Sebastiane, musíme to chytit, než bude pozdě.“ Zaslechla jak se jeden ze Sebastianových mužů vybavuje právě s ním. Pomalu kráčela ke dveřím, aby toho slyšela víc.

„Sebastiane, vím, že to není naše věc. Ale tahle řádit to, nemůže nechat,“ mluvil nejspíš Joseph.

„Joe, já, vím, ale nechci nás dostat do potíží. Je to záležitost vílí a skřítčí říše. Ne naše.“ Rozuměla mu. Nechtěl se zaplést do něčeho, kam neměl.

„Šéfe, měl bys to zvážit.“ Teď zase Quinn. Co se to tady, sakra, děje. „Jen přes jednu noc to zabilo čtyři bytosti a dva lidi. Minule zase pět lidí a jednu bytost,“ mluvil dál Quinn. Říkal bytosti, lidi. Ale to by znamenali její sny. Musela si dát ruku přes pusu, aby nezakřičela. Co když to byla ona. Toto nechtěla, nikdy nikomu nechtěla ubližovat. Uteklo jí i pár slz smutku. Max jí přece říkal, že to nemůže být ona, ale co když se mýlil. Každý se mohl chybovat.

Slyšela jak se přemístili ke dveřím, a tak rychle utekla na své místo. Otevřely se dveře. A v nich stál jako bůh Sebastian, celý rozzuřený. Kouknul se na ni a pousmál se. Posledních pár dní se jakoby oddálili od sebe fyzicky, ale za to si začali skvěle rozumět. O nic se nepokoušel. Jen byl její kamarád.

„Ahoj,“ pozdravil jako první, za ním už nikdo do místnosti nevešel.

„Ahoj,“ řekla smutně. Nechtěla mu přidělat starosti, ale takhle to nešlo. Musela skrýt své pocity a své zklamání. Věděla, že jestli je to opravdu nebo jen vize, jak říkal Max. Musí zemřít, ale rukou Sebastiana.

„Co se děje, stalo se ti něco?“ ptal se hned a měl o Rory strach. Přešel k ní a chtěl ji obejmout, ale zarazil se. Ne to nemohl. Stáhl se.

„Nic mi není,“ vyhrkla rychleji než měla. Podíval se na Auroru přísněji a ona nemohla odolat. Sklonila hlavu, „slyšela jsem vás mluvit o těch vraždách

„Nedělej si starosti, my to vyřešíme a ty tady se nějak zabav. Nechám ti tady Irinu,“ nařídil to spíš.

Nevadí, ona si poradí i tak. Počkala ještě chvilku, až věděla na sto procent, že je sama s Irinou. Nejdřív si s sebou zabalila si klíčky od auta a Sebastianovu pistoli, kterou náhodou našla v jeho kanceláři. Prošla kolem kuchyně a tam se zarazila. Seděla tam Irina. Ale ta byla tak pohroužená do sebe sama, že si ani kolem procházející Aurory nevšimla. Měla totiž problémy se srdcem. Ne jako nemocné, jako nemocné, spíš nemocné láskou. Prostě a jednoduše byla zamilovaná do Quinna a bála se mu to říct, i když bylo očividně jasné, že on ji taky miluji.

Konečně dorazila k hlavním dveřím baru. Před barem bestie stálo její auto. Její starý auto. Odemkla si, musela si pospíšit, nasedla. Klíče strčila do zapalování a auto s řevem naskočilo.

Zařadila zpátečku vyjela a pak jedničku. Jen jeden člověk ji mohl pomoc. A ona věděla, který. Jen tušila, že když se dozví Sebastian, už nikdy ji neuvěří.

Zajela teda do garáže, vystoupila. Došla ke schodům. Vyšla jich pár a zaklepala na dveře. Za dveřmi se ozvalo jen něco jako, už jdu. Vyčkala tedy. Po chvilce se dveře otevřely a v nich stál Will.

„Ahoj, stalo se něco?“ ptal se hned.

„Nic, teda vlastně ano. Potřebuji tvoji pomoc. Potřebuju, aby ses napil mojí krve a zjistil, jestli nejsem vrah.“ Will jen šokovaně koukal. Byl tak vyvedený z míry, že nedokázal ani nic odpovědět. Jen tam stál jako solný sloup.

„Dobrá, pojď dovnitř,“ pozval ji do svého malého příbytku.  

11. kapitola ☼ 13. kapitola

Takže jsem tedy slíbila delší kapitoly, a tak jsem se o to pokusila a chtěla bych vědět, jestli se mi to povedlo???

A co líbila se Vám kapitolka, doufám, že jo. 

Další kapitolku přibude do pátku 24.8. 

Takže se těšte bude to ještě lepší. 

Papa Vaše Petronka91

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání noci - 12. kapitola: