OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volání noci - 14. kapitola

13.09.2012 (19:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1524×

Díl je věnovaný Aileen, martinexa, AnysP. :-)

14. Kapitola

Zrovna se oblíkal, když někdo nahoře začal vehementně bušit do dveří. Rychle na sebe nasoukal džíny a košilí se nezatěžoval. Vyběhl rychlostí blesku nahoru a už otvíral dveře, když je někdo vyhodil z pantů a v bytě se mu objevilo několik větších můžu, z nichž jednoho určitě poznal. Snažil se být opatrný, přece jen oni byli v přesile a snažil se jim nekoukat do očí. Nevydržel a podíval se do očí zuřivého vlkodlaka, který si přišel pro svou družku. Do Sebastianových žlutých očí.

Přesně nevěděl, jak se má zachovat a nechtěl místního alfu ještě víc rozrušit a hlavně naštvat. Velice opatrně zvedl ruce nahoru před sebe. Ne v sebeobraně, kdyby chtěl mohl raz dva vyřídit, ale Will v Hammontonu v New Jersey je teprve pár let a za tu dobu neměl tady žádné problémy a teď se je rozhodně nechtěl udělat, kvůli vlkodlakům. Ruce měl již zvednuté v kapitulaci. 

„V pořádku, nic se nestalo, Alfo vlkodlaků New Yorku.“ Neboť právě Sebastian měl pod palcem celý stát New York, měl velkou část svého území, ale nebyl jediný, jiný měli i větší. „Pouze teď odpočívá, přišla si sem pro radu ke mně, nic jiného se nestalo.“

„Doufám, že říkáš jen pravdu, upíre. Jinak Tě čeká smrt,“ říkal mu Sebastian nelidským hlasem. Byl šíleně naštvaný a bez sebe. Když dorazil do svého baru Bestie, Rory tam nikde nebyla, jen slabý pach jejího aroma a tak se vylekal, že vzal své nejlepší vlky, aby ji našli. Po pár desítkách minut ji zacítili. Už si říkal, že jen došla domů si pro nějaké věci. Jenže ne, světě div se, její vůně ho zavedla před dveře toho zpropadenýho upíra. Byl, jak jinak, bez sebe nepříčetností. A chtěl ji okamžitě zpátky. 

„Zavedu tě k ní,“ řekl mu Will a naznačil mu, aby ho následoval. Zavedl cestou, jak ukazoval Auroře do tajné místnoti, kde spala. Když ji zahlídnul Sebeastian, ihned byl vedle ní a kontroloval ji. Byla v pořádku, zesláblá, ale v pořádku. Pak zahlídl to místo na jejím krku. Dvě malé ranky po kousnutí. Zatmělo se mu před očima. Nikdo mu ji nebude okusat bez jeho svolení a vědomí. Otočil se na ní a upír postřehl jeho nenávist v očích. 

A sakra, pomyslel si Will a teď co? Netušil, jak mu to vysvětlit. 

„Řekl jsem ti, že mě žádala o radu a nešlo to jinak.“ Snažil se zmírnit jeho vztek. Za ním se objevila smečka. Všichni vycítili alfovo rozpoležní a byli připraveni k boji. A vše se obrátilo vzhůru nohama. Napadli Willa zezadu, ale ten jim stačil uhnout a setřást ze sebe. Jeden ho už chytal po krku, ale statečně jim uhýbal. Nechtěl jim ublížit, ale co měl jiného dělat, než se bránit. Tak jednomu vypálil pěst do obličeje, byl nějaký vlk s rezavými vlasy. Sebastian se teď ale staral jen o Auroru. Kdyby neslyšel její klidné srdce a tep, nejspíš by puknul zlostí ještě víc. Miloval a toho si byl dobře vědom. Slyšel moc dobře hluky boje, ale nestaral se o ně. Teď mu záleželo jen na Rory a o to, jestli opravdu zdravá. 

Aurora si slabě uvědomovala hluku kolem sebe, ale spánek ji nechtěl pustit se sevření snů. Cítila kolem sebe Sebastianovou vůni lesa a dřeva, ale netušila proč. Nakonec dokázala se vyprostit ze spání a jemně se probírala. Zdálo se jí o hostině plné jejich přátel. Neviděla, co měla na sobě, ale cítila, že to byly dlouhé šaty. Každý jí gratuloval, ale k čemu. Nerozuměla tomu. Zezadu ji objaly paže teplé a vlídné a věděla, že toho sotyčného zná a otočila se lehce. A políbíla ho. On ji vřele polibek opětoval. „Miluji tě,“ vyslovil se a ona mu to opětovala hřejívým usměvem. Byl to její druh a milovaný vlk. Nechtěla se vzdát toho snu, ale musela. 

Pootevřela oči a nad sebou zahlídla tvář tak ustaranou, že se jí sevřelo sdrce. Držel jí v náručí a nepustil. Pohladila ho po tváří a až později si uvědomila, co ji vyrušilo ze spánku. Zděsila se. „Zastav te to, přesťante!“ křičela. Vyprostila se od Sebastiana, ale ten ji nechtěl pustit. „Zastav to!“ prosila ho.

„Stát!“ vyslovil svůj jediný rozkaz. Vše se zastavilo. On jen pohlédl na Rory a ta mu utekla z náruče před Willa, aby ho sama chránila. Ten ji zase schovávalza svá záda, ake tohle nemohla dopustit. Nesměli mu ublížit. On jediný teď věděl pravdu o její minulosti. 

„Nesmíte mu ublížit.“ Kouklana Sebastiana, který teď měl v očích bolest. „On jen splnil to, o co jsem o požádala Sebastine. On teď jediný může najít tu bestii, která tady řádí, ale nejsem si stoprocentně jistá, jestli to nejsem já,“ obhajovala teď sebe, ale i Willa.

„Jak to myslíš?“ vyřkl ta slova. Nechápal, co se tu děje. Byl z toho velice zmatený a cože to řekla? Jestli to není ona. Tomu nevěřil ani za sto zlatých prasat.

„Já, já, to řekla jen Irině a ona jediná ti to teď může i říct,“ šeptla mu zpátky. Nechápal, jak se mu nemohla svěřit. Řekla to jen Irině, ale proč ne jemu.

Dobrá, vše nám řekneš doma. Zde ne.“ Odešel, aniž by se na ní podíval. Záhlédla jen tváře, které se zachmuřily. Poznala Quinna a další. Věděla, že to byl špatný nápad. Co jiného, ale měla dělat? Šla tedy za nimi a za zády šel i Will, přeci jen o tom teď věděl víc.

„Mluv!“ nařídil jí Sebastina, ihned jen co vešla do baru. Byli tam sami, měli zavřeno.

„Jak, začít. Prostě a jednoduše mám sny, nebo vize, říkej si tomu, jak chceš, ale jsou o tom netvorovi, co venku řádí. Vidím, vidím, jak si vybírá své oběti a jak je zabijí. Řekla jsem to jen Irině z jednoho důvod. Je to má kamárádka. I Max mi si myslel, že jsou to jen sny. Přesto jsem si nebyla jistá a zašla k Willovi, aby se ze mě napil a zjistil pravdu,“ dokončila svůj monolog.

„Chceš mi tím říct, že si o tý trůdě věděla dřív než my a neřekla si mi to?!“ ptal se nevříčně. Nemohl tomu uvěřit, jeho milovaná byla nějak spjatá s tou zrůdou a ještě k tomu si není jistá, jestli to je ona? Ne, už asi nepochopí.

„Já nevěděla, že existuje,“ hlesla slabě.

„Ale mohla si mi to říct, sakra,“ přešel k ní a vzal její tvář do dlaní, „ať si nebo nejsi, spíš nejsi, protože to nemůže být pravda, já se tě nevzdám.“ Při těch slovech jí koukal do očí, zatímco Rory si uvědomovala, že je opravdu jeho vyvolená družka. Viděla to teď jasně jako nikdy. Neboť na ní nekoukal jen sám Sebastian, ale hlavně jeho vlk. Její vlčice ho chtěla a její srdce chtělo Sebastiana.

„Omlouvám se,“ vykoktala jen ze sebe a jemně ho pohladila po tváři.

„Asi bych měl jen říct,“ ozval se hlas Willa a jemně se ošíval, bylo mu to velice nepříjemné koukat na ženu, kterou miluje a nemoci ji mít. „Že ona není to zvíře, nebo co to je. Jen je pro něj důležitá. To můžu potrvdit, protože ji hledá, ale nevím k čemu ji potřebuje. Vím, jen to, že do toho zasahuje muž v kápi, ale neviděl jsem mu do tváře. Nemohu určit, kdo to je.“ Otočil se a pomalu odcházel. Odcházel se zlomeným, sice mrtvým srdcem, ale zničeným, jedinou holkou na světě, kterou kdy mohl milovat, ale ona jeho ne. Nebyla to její chyba, možná, kdyby bydlel někde jinde a potkal ji na jiném místě, mohla se do něj zamilovat a mohli spolu strávit věčnost, ale takhle zůstane jen s vlky.

„Hej, upíre, počkej! Si zde kdykoliv vítán,“ promluvil na něj hlas Sebastiana tak vřelým, že to nečekal. Poznal, že to řekl, že je mu vděčný za to, že zjistli aspoň něco.

Aurora do Sebastiana dloubla. „Jo, měl bys tady asi zůstat, no.“ Podívala se na něj přísněji. „Prostě, jestli chceš, můj domov je ti otevřen.“

Wil se na ně zadíval a pokýval hlavou, že to rozumí. „Děkuji.“ Aurora jen doufala, že se ještě vratí, sice ne hned, ale vrátí se. Teď, když předtím pil její krev, cítila jeho emoce i mometálně a proto přesvědčila Sebastiana, aby mu tímto poděkoval. 

13. kapitola ☼ 15. kapitola 

Tak, co na to říkáte, jak berou věci spád. Snad se Vám to bude líbit.

Další kapitolku čekejte kolem 16. září... Mám ještě tento týden nějaké vyřizování a tak doufám, že to i stihnu.

Papa Vaše Petronka91 :-) 

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání noci - 14. kapitola: