Volání noci - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

16. kapitola
Krásné probuzení, už zase sen a rozhodnutí.
Přeji vám krásné čtení :-)

23.01.2013 (10:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1422×

16. kapitola

Když Irina vyšla z toho pokoje, za ní stál Quinn a usmíval se. Vzal Irinu za ruku a odvedl ji do svého pokoje. A tam se jí vyznal tou nejčistější láskou. Tou vlčí láskou. Opatrně, jako by byla ze skla, si ji přitáhl do náruče a políbil. Ztuhla, ale pak se poddala, a když na ně narazila Sebastianova a Aurořina síla spojení, neodolali a poprvé se milovali...

* * *

Tak, jako se milovali poprvé Sebastian s Aurorou, se milovali poprvé i Quinn s Irinou, tak i ostatní ve smečce, co byli spárovaní. Ať to bylo s vlkem, či s člověkem. To totiž byla síla Spojení jejich alfy. Všichni to museli pocítit.

Když ráno Aurora probudila, cítila okolo sebe vůni a také paži svého, ano, svého vlka. Teď věděla, že už navěky zůstane jeho. Líbilo se jí to, ale zároveň nevěděla proč, ale měla z toho strach. Stejně se ještě zachumlala do postele svého teď?... Něvěděla vlastně, co je její Sebastian. Že by manžel? Druh, to bude ono. To je jedno, řekla si. Hlavně, že se jí to líbilo. Ale co bude dál, jak to vezme Max, na něm nejvíc záleželo. Vždyť byl hlavní alfa všech smeček. Správně, dle jejich zákonů by je měl oddat, ale uvidí, necítí se ještě se vdávat. Sebastian zachrápal a Rory vyprskla smíchy. Jestli bude takhle pořád chrápat, neví, jestli se vůbec vyspí. A co, no, tak si dá špunty do uší. Seb jako by to vycítil a přitáhl si ji víc do své náruče. Druhou ruku, co měl pod hlavou, dal pod její rameno, na kterém ležela, a překryl tak i to druhé. Byla teď jako jeho medvídek. Velmi ji to uspokojovalo. Lehce, aby ho nevzbudila, se otočila na budík, kolik je hodin. Tři čtvrtě na sedm. Hm, ještě si zdřímnu. Usnula překvapivě hned.

Zdál se jí zase ten pitomý sen. Kdy utíká parkem a zase někoho sleduje. Dlouho utíkala a slyšela samu sebe, jak funí, ale přitom když normálně utíká, nikdy se nezadýchá. Spíš ji to uklidňuje a uvolňuje, ale teď v sobě cítila jen potřebu se nakrmit. Uvědomila si, že je už den, protože na obloze se začalo rozednívat. Věděla jen, že si musí pospíšit, jinak ji to zabije. Ale sama netušila, proč musí spěchat. Bylo to divné. Nikdy se jí to nezdálo tak časně ráno, povětšinou v noci. Pozdě v noci. Stále někam pospíchala. Ale hlad sílil, musela se co nejdříve nakrmit. Žaludek se jí už stahoval a kroutil. V krku slyšela vlastní vrčení a vyděsilo ji to moc, ale neprobudila se. Poznávala okolní stromy a lavičky. Schovávala se mezi tmavé stíny, aby ji nikdo nezáhlednul. Právě před ní sportovala nějaké mladé děvče. Olízla se a těšila se na svou dávku adrenalinu a hlavně masa. Už už se připravovala k útoku, když kolem se mihla smečka psů. I dívka se lekla a utekla raději.

Sakra, pomyslela si, ale nebyl to její hlas, ale někoho úplně jiného. Bylo to děsivé. Znovu se rozeběhla, ale na opačnou stranu. Směrem k městu, a až teď dobře poznala předměstí Hammiltonu. Nebylo to ani tak daleko od jejího předešlého domova. Podívala se na dům. No, dům to byl, ale spíš nějaká bouračka. Kolem šel nějaký bezdomec. No, co už mám dělat, mám hlad. Vyskočila do vzduchu a chramstla ho ještě z letu. Muž se velice horlivě bránil, ale tušila, že proti ní nemá žádnou šanci. Vběhla do toho domu a do sklepa, kde ho upustila záměrně. Milovala boj, jak zjistila. Točila se okolo něj a muž poslepu utíkal, přímo jí do náruče. Když už ji to přestalo bavit hrát si s ním na šelmu a kořist, tak na něj vylítla a zakousla se mu přímo do břicha.

„Aaaaaaaaaa,“ probudil ji vlastní křik a zároveň ji už Sebastian uklidňoval.

„Klid, lásko, klid, už je to dobrý. Nic se ti nestalo. Nic si neudělala. Byl to jen sen,“ konejšil ji Seb, ale sám si nebyl jistý, že to byl pouhý sen. Probudil se hned, co zjistil, že Rory spí neklidně a mlatí sebou okolo. Celou dobu se ji snažil probudit, ale marně. Spala jako dřevo. Jindy by se tomu opravdu zásmal, ale teď ne. Hlavně, když rozuměl každé slovo, které zamumlala. Teď už věděl, že ona není to zvíře, co se venku snaží všichni chytit. Stále ji uklidňoval a záseval její uslzenou tvář polibky.

Po chvíli sama od sebe přestala. A podívala se mu do očí. Viděla, že jak se blíží měsíc do úplňku, čím dál tím víc vypadají jeho oči jako oči vlka. Měl je tak žluté, že se sama divila. Ale neměla z něj strach.

„To zvíře. To, co zabíjí ty nevinné lidi, je tady v městě, a vím kde,“ řekla rozhodným hlasem a Sebastianovi vše docvaklo. Teď ho už konečeně dostanou a zabijou tu příšeru.

„Kde?“ zeptal se jen. Byl nedočkavý a to díky tomu, že byl za pár dní úplněk. Sám jako alfa ho ovládaly emoce všech ve smečce. Zároveň cítil i emoce z Rory a věděl, že má strach a obavy. Ale musí ho zničit.

„V tý barabizně na předměstí.“

„Jsi si tím jístá?“ raději se zeptal, přece jen byla rozrušená, ale viděl jí na očích jen pravdu.

„Ano,“ šeptla raději, protože sama si to nechtěla vůbec přiznat, že pobýval tak blízko ní. Měla z něj hrůzu a asi právoplatně.

„Dobře, svolám ostatní a ještě dneska k večeru ho zničíme,“ řekl vůdcovsky, musel. Tohle bylo jeho město a všechny nadpřirozené bytosti žádaly jeho, aby mohl vstoupit na jeho půdu.

O pár hodin později všechny členy jeho smečky svolal do baru, kde mohli nerušeně diskutovat o plánu „Zničit stvůru bez potíží“. Každý z jeho smečky měl nějaké nápady a Aurora seděla na baru otočená k nim a vše sledovala. Když ale přišli, nebyla si úplně jistá, jestli ji přijali mezi smečku. Někteří se tvářili bez výrazu, někteří zase s odporem a někteří, jako Irina a Quinn, radostně. Půlka byla s ní spokojená, čtvrtka ne a další to nezajímalo. Bylo jich tu opravdu hodně. A co byste čekali, když má pod palcem celý stát New York a tím pádem i jejich město?

„A co takhle, no, hm...“ přemýšlel jeden z nižších vlkodláků, kterého ovšem Rory neznala a ani nikdy neviděla, „... jo!!! Už vím. Roztrhat a podpálit?“ zazubil se.

„To není ale vůbec špatnej nápad,“ přikývnul mu Seb. „Ale nevím, jetli to zabere.“

„Do prdele! Kdybychom aspoň věděli, co to je za bytost,“ rozčílil se už Quinn.

„Jo, to by se hodně hodilo,“ přitakal další neznámý. Sebastian stále rozmýšlel, co je to za bystot, jak sám řekl Quinn, ale vůbec netušil, a Maxovi se to moc nechtělo povídat. Ten by zburcoval celý nadpřirozený svět jen proto, že ohrožuje Rory.

„A proč jsme tu všichni?“ zeptal se jeden z mladších vlků.

Fajn, už to přišlo, proč se zeptali, pomyslel si.

Postavil se všem tak, aby na všechny viděl. Ano, byli tu všichni, nejen z New Jersey i z New Yorku. V tomhle státě jich bylo docela dost. Třicet dva v New Yourku, dvacet tři v Hammotonu a okolo jen pár dalších. Dohromady sedmdesát tři. Jeden z největších počtů.

„Jste tu všichni, protože nevíme, co je to zač. Taky proto, že vás chci rozdělit do skupin pěti a šesti po celém městě, a pár na okrajů města. Nevíme vlastně, jak je to silné, ale víme, že je to dosti nebezpečné. Ty, co žijí tady, chci dát k tomu domu. Nemáme moc času. Jediné, co po vás chci, abyste ho zadrželi. Mně pak zavoláte vysílačkou, kterou dám do každé skupiny jednu. Zjistíme, proč je tady a co přesně chce, i když už tušíme, co chce,“ podíval se na Auroru, která seděla mezi Quinnem a Irinou. „Pak ho zabijeme nějakým způsobem, jedno jakým. Je vám to všem už jasné?“ podíval se vyhrůžně po všech. Všichni jen pokývali hlavou.

„Fajn, takže první skupina...“

15. kapitola ☼ 17. kapitola

Takže, doufám, že se Vám díl líbil. A zároveň se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozvala, kvůli blbýmu počítači, ale teď vám sem aspoň jednou týdně budu přidávat další a další kapitolky.

Nu, řeknu vám jen, že se pomalu blížíme ke konci.

Zatím, Vaše Petronka91 :-)

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování