OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volání noci - 6. kapitola

30.09.2011 (16:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2208×

New Moon (Score) - Memories of Edward

6. kapitola

Jeho vlk si už vybral. Chtěl jen ji. Jako životní družku a byl si stoprocentně jistý, že ona taky. Bránil se tomu, ale už dávno tento boj prohrál. Hned tu vteřinu, co se jí zadíval do jejich čokoládových očí. On si jí získá, musí. Zahrne ji láskou, něhou a péčí. Bude ji milovat a přesvědčí ji, že on je pro ni ten jediný a pravý.

I když by neměl. Ví, že je on pro ni jen stvořený, ale bude chtít ona? To netušil a to ho štvalo. Štvala ho ona a zároveň by jí nikdy nedokázal ublížit. Neví, co bude dělat. Neví, jak se má chovat. Naposledy, když se zamiloval, to dopadlo katastrofálně. Co když bude stejná jako ona? Snad ne. Ve svém srdci cítil, že ona ne. Mysl se, ale nehodlala vzdát tak lehce.

To, co se stalo dole. Zasáhlo ho to. Věděl, že kdyby přišel příliš pozdě, bylo by už potom. Nestačili jí ani svléknout. Nad tím musel zavrčet. Začínal se chovat majetnicky. Stačili jí natrhnout jen triko. Byli moc opilí než by došli dál, ale co kdyby. To mu vrtalo hlavou. Byli horší než zvířata.

Po nějaké dlouhé době se Aurora zavrtěla. Kouknul na hodiny. Čtyři hodiny a dvě minuty. Spala přes půlku dne a to je dobře. Jen ať si odpočine. Znovu se vrtala v posteli a otočila se na bok k němu a mlaskla. Olízla si rty a to ponouklo Sebastian. Naklonil se blíž, aby viděl na její obličej ještě lépe. Potichu vrněla. Našpulila pusu a vzdychla. Uchechtnul se. Zarazila se.

Páni takhle rozlámaná nebyla, ani nepamatuje. Spala dlouho. To věděla na beton. Boleli ji záda a zadek. Měla divný sen a o baru a opilcích, že s ní praštili o stůl a pak o zem, ale pak se to změnilo na Sebastiana a na jeho úžasný tělo. Zdálo se jí, že spolu dovádějí v posteli. S tím se probudila a překulila se na bok. Uslyšela uchechtnutí a zarazila se.

Pomalu otevřela jedno oko. Zamžourala před sebe. Lekla se a vykřikla. Sedla si a nabrala si do hrsti deku a držela těsně pod bradou. Sebastian jen lehce ironicky pozvedl obočí a usmál se na ní pyšně. Sevřela přísně oči a stáhla obočí a zamračila se.

„Co tady, kurva, děláš?" křikla na něj.

Rozesmál se. „Já nic," odpověděl jí jakoby nic.

„Proč mě teda očumuješ ve spaní," zeptala se ho sarkasticky. Tohle ji štvala. „A co sakra děláš u mě doma?"

„Hele, vlče. Neprovokuj, hlídal jsem tě," řekl dominantně. Kvůli ní se vždy cítí jak malý kluk pobláznění do své sousedky odvedle. Vstal a předstoupil k posteli. „Navíc seš nad barem a ne doma."

„Cože?" vyjela teď na něj a chtěla vyskočit na nohy. Pomalu už stála, ale nohy jí vypověděly službu a Sebastian ji rychle zachytil, než spadla. Hodil si ji obratně do náruče. A položil zpátky na postel. Kvůli téhle vlčí holce se mu hroutí celé sebeovládání. Navíc jí sjela deka, kterou si tiskla k hrudi. Takže teď měl jedinečný výhled na její obnažená prsa jen v krajkové podprsence. Musí se uklidnit, nebo to dopadne špatně. Narovnal se a začal zhluboka dýchat. Snažil se kontrolovat, ale jeho tělo reagovalo jen na její pach a vůni louky.

„Řekneš mi, už konečně, proč jsem tady?" zeptala se ho nevraživě. Jeho nitro zavrčelo. Otevřel oči a pohlédl na ni.

„Pamatuješ si, co se stalo včera večer?" optal se jí spíš hrubě než zavrčel. Ještě chvíli a vybuchne. Jeho vlk se dožadoval. Čeho? Vyl steskem a nutnou potřebou. Když se jí díval do očí. Ne. Vlk chtěl ji. Proto se nemůže udržet? Netušil.

Aurora se snažila rozpomenout, co že se to stalo. Pak bum. No, jasně ten sen, nebyl sen. Že ji to hned nenapadlo. Zazmatkovala a začala si prohlížet tělo. Ruce byly v pohodě to samý nohy. Pohnula paží a vzpomněla si na bolest na lopatce. Byla v pořádku a hlava? Vztáhla ruce a hrabala se ve vlasech. Ucítila na temeni jizvu a čerstvé šití, i když už hojené. Do očí jí uhodil pohled toho oplzlého chlápka a rozplakala se a dost na hlas. Tekly jí slzy proudem.

Sebastian jen koukal, nejdřív se prohlíží, a když si nalezne jizvu, rozpláče se? Nechápal. Nechal se vést instinktem a sedl si k ní. Opatrně, aby ji nevylekal, ji objal pevně a přitáhnul si ji na klín. Zabořila mu do košile obličej. Hladil ji po vlasech a na záda kreslil uklidňující kroužky. Cítil její bolest a horké slzy. Co dál dělat, netušil. V duši ho to lámalo na kousky. Každá její slza a vzlyknutí ho trhalo. Jeho nitro řvalo spolu s ní. Chtěl jí ukázat, uklidnit a rozesmát. Její bolest, byla jeho bolest.

Po pár minutách se odtáhla a zaraženě na něj civěla. „Proč si mě hlídal." Popotáhla nosem. Znovu se zakryla a opřela o polštáře.

„Patříš do mé smečky a už tak mě Max přizabije, že jsem tě neuhlídal," povzdychnul si. To věděl určitě. Postavil se a pomalu odcházel.

„Jsem pro tebe jen člen tvé smečky?" zeptala se ho váhavě. Chtěla, aby pro něj znamenala něco víc. To, co se stalo a to jak se potkali. To byly znaky, že mu patří jako družka, ale jistá si nebyla. Pokaždé byl na ní jen naštvaný. Snažil se klidnit.

Zarazil se uprostřed kroku před dveřmi a se vztáhnutou rukou u kliky. Co by jí měl odpovědět. Chtěl ji a zároveň ne. Ochránil by ji, miloval a pečoval o ni, ale co, když je jako ona. toho se bál. Ne. Není. Ale teď není čas.

„Ano," odpověděl jí jen a odešel a za sebou zabouchl dveře.

Takovou odpověď sice čekala, ale stále doufala. Marně. Je člen smečky. To jakým tónem to řekl, jí sevřelo srdce. Cítila tupou a bodavou bolest kolem.  Do očí se jí nahrnul další příval slané vody. Vzlykala potichu, tlumila vzlyky do polštáře, když uslyšela zaťukání a otevření dveří.

Vzhlédla a tam stála smutná Irina. Když jí Irina zahlédla s červenými očima. Lehla si k ní a konejšila ji.

„Neboj, ti hajzlové jsou už pryč a nic ti neudělají," šeptala jí.

I přesto nepřestávala plakat. Myslela si, že když tady byl po celou dobu a hlídal ji, že k ní něco cítí. Že by mohla být konečně šťastná a s někým, i když s vlkodlakem. To neplánovala. Chtěla žít klidně a bez vlků, a přesto se to stalo. Asi by si to tolik neměla brát. Vždyť ho ani pořádně nezná. Je cizí a ještě k tomu alfa samec. Je nebezpečný a velmi dominantní.

„To není kvůli tomu," špitla jí zpátky.

„Ou a kvůli čemu, Auroro? Povídej, mě přece můžeš věřit." Rory zvedla hlavu a posadila se.

„Já..." Nevěděla jak to říci. „Nevím, ale... Sebastian," povzdychla si smutně. Irina se na ni usmála.

„Chápu, zlatíčko. Asi neví, o co přichází. Kašli na něj. My přece nepotřebujem chlapa." Aurora se rozesmála. To byla pravda. Přikývla a pomalu se vyhrabal se z pelesti.

Až teď se porozhlédla. Byl to krásný a veliký pokoj. Zařízený se vším všudy. Naproti byly jediné dveře. Došla k nim opatrně a nakoukla dovnitř. Oddychla si. Byla to koupelna. Zalezla a vysprchovala se. Když vylezla, uvědomila si, že nemá žádné oblečení. Zabalila se do ručníku a vyšla do pokoje. Tam seděla Irina na posteli a vedle sebe kupu prádla a oblečení.

„Děkuju," řekla jí a oblékla se rychle.

„Pojď, musíš se najíst," řekla nekompromisně Irina. Odešly z pokoje a Irina ji táhla do kuchyně. Jakmile vešla, někdo ji okamžitě drtil v medvědím objetí.

„Bože, Rory, si OK?" Postavil ji na nohy Quinn. „Jak se cejtíš? Nic tě nebolí?" ptal se jí horlivě a rychle. „Irino! Mělas mě zavolat, odnesl bych ji. Jen se podívej, jak je bledá," spílal Irinu.

„Ehm, Quinne?"

„Ano, Rory?" zeptal se hned Quinn.

„Víš já..." nenechal ji dopovědět, protože si ji vyhoupnul do náruče a usadil u pultu na židli.

„Jasně, chápu. Hezky seď a já ti přinesu jídlo," kázal jí jak malé holčičce.

O deset minut později byla plná a spokojeně najezená. Quinn sledoval každý její pohyb, jakoby měla omdlít, či co. Měl o ní až panickou hrůzu. Což nechápala, ale budiž.

„Tak. Teď si půjdeš hezky hajnout, ano?" Mluvil na ni jak na děcko, začalo ji to štvát a hodně. Zkřížila ruce na prsou.

„A to jako proč? Je mi dobře," hájila se.

„Protože seš po otřesu mozku a máš nakázáno ležet." Ozval se za ní zvuk hlasu Sebastiana. Otočila se a zahlídla ho. Byl převlíknutý. Měl tmavě modré tričko a přes něj rozepnutou košili. Co se o ni najednou začali tak starat?

„Ale je mi dobře, opakuji," štěkla na něj.

Usmál se povýšeně a arogantně. „Taky ti to můžu přikázat."

„Fajn," prskla na ně. Quinn se zhostil a odnesl ji nahoru do pokoje a uložil do postele. Přikryl ji až ke krku. Bylo mu jedno, že má na sobě boty.

„Nechceš raději zavolat psychiatra?" zeptal se jí vážně.

„Pane Bože, ne!" vykřikla na něj. Všichni v místnosti se zarazili. Hodila po nich pohled.

„Rory, si jistá?" zeptala se jí opatrně Irina.

„Ano, jsem v pohodě. Vážně," povzdychla si, ale byla to pravda. Nic jí nebylo, jen měla sebevědomí pěkně zmenšené. Pokývali jí hlavou. Quinn jí dal všechno na stolek, aby na to dosáhla a se slovy křič, když něco, odešel i on. Zůstala sama. Sundala si boty a i kalhoty. Pustila si televizi, ale nevnímala ji. Musela pořád myslet na to, jak ji Sebastian utěšoval. Jak se k ní choval. Pomohl jí, zachránil, ale jen proto, že patří do jeho smečky. Není nic pro něj. Povzdychla si a šla raději spát.

5. kapitola ☼ 7. kapitola

Holky omlouvám se, že jste musely čekat dlouho, ale znáte to, škola a pak spánek... Takže jak se Vám líbila kapitolka... a příště bude něco podobného, ale už se dostanem i dál ve vztahu. ;-)

Věnováno semiska, martinexa, Hejly a Sid...

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání noci - 6. kapitola: