OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volání noci - 7. kapitola

01.10.2011 (14:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2267×

7. kapitola

Zůstala sama. Sundala si boty a i kalhoty. Pustila si televizi, ale nevnímala ji. Musela pořád myslet na to, jak ji Sebastian utěšoval. Jak se k ní choval. Pomohl jí, zachránil, ale jen proto, že patří do jeho smečky. Není nic pro něj. Povzdychla si a šla raději spát.

Spala neklidně, stále se jí opakoval ten jeden a samý sen. Bar, stoly a křik mužů. Jde sebrat prázdné flašky od piva, když si ji zase a zase stáhne do klína. Hodí jí o stůl a nalomí si lopatku. Ozve se křupnutí, ale stále to nelze ani vnímat. Brání se, ale nestačí. Surově ji odhodí na zem a praští se do hlavy a pak už nic... Jen tma a ohlušující zvuk řevu.

Probudila se s křikem. Silné ruce jí objaly a přitiskly více na hruď. Prsty jí jemně objížděly páteř. Vzlykala a máčela dotyčnému věci.  Zaryla své nehty do dlaní a v nich i kus oblečení. Cítila letmé dotyky do vlasů. Polibky do vlasů. Stále netušila, jestli toto je skutečnost nebo výplod její fantazie. Nechala to být. Nechala se jen utěšovat. Vdechla silnou a mužnou vůni. Zarazila se. Tuhle vůni až moc dobře znala za těch pár hodin. Víc se k němu natiskla a nos mu strčila do prohlubně mezi krkem a ramenem. Slyšela tiché a laskavé pobrukovaní. Jemné vrnění v hrudi. To vše jí dokázala uspat. Propadla do klidu a tmy. Stále jakoby z dálky slyšela zvuky, kterým se nebránila a přijímala je.

Ráno se probudila sama a opuštěná svým návštěvníkem noci. Myslela si nejdřív, že se jí vše zdálo a tak čichala k polštářům, které jasně dávaly najevo, že její mysl ji neklame. Byl tady.

Posadila se a tentokrát pomalu vstala. Hlava se jí i tak zamotala. Děsně ji bolela a cítila vnitřní tlak. Snad to bude dobré, pomyslela si zoufale. Odvlekla se do koupelny, kde si dopřála velmi horkou a dlouhou sprchu. Umyla si opatrně vlasy. Šití pomalu mizelo a jizva taky. Ale pořád to bylo citlivé na dotek. Vysušila si fénem vlasy a oblíkla si černé tepláky, volnou podprsenku a tričko.

Vyšla dolů. V tom pokoji nevydrží už ani minutu. Bylo to tam stísněné, i když byl pokoj pomalu větší než její byt. Jak ironické. Našlapovala pomalu. Netušila kolik je hodin, ale podle zvuku byl už bar otevřen. Dolů scházela tiše jako myšička. Schovala se za rohem. Vykoukla a uviděla, že bar není zatím ani z poloviny plný. Za barem stála Irina a přes pult se bavila s Quinnem a dalšími ze smečky. S Arnoldem, Patrickem a Bonnie. Sebastian nebyl nikde.

Dodala si odvahu a vyšla směrem k nim. Nevšimli si jí, až když byla těsně u nich. První ji zaregistrovala Irina. Vlídně se na ní usmála. Posadila se na barovou stoličku.

„Jak se cítíš?" zeptala se jí Irina.

Rory pokrčila rameny. „Jde to, zatím." Pohled hodila na Quinna. Ten se na ni díval velice přísně. Dělala, že to nevidí.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady dole děláš?" vyjel na ni Quinn. Všichni na něj vyjeveně koukali. Takhle ho totiž starostlivého, nebo co to teď předváděl, neviděli?

„Co by? Jsem vzhůru a mám hlad," řekla mu falešně klidně. Chřípí se rozšířilo, až zafuněl. Musel zhluboka dýchat.

„Sakra, Rory! Máš mít klid a být v posteli. Máš prej jakej si otřes mozku." Vstal a už se jí chystal vzít do náruče.

„Stůj, Quinne!" vykřikla na něj. „Je mi dobře," uklidňovala ho, ale asi to nezabíralo. Tohle to ještě potřebovala. Vlkodlaka, co dává pozor na ni. Snaží se ji ochraňovat a bůhvíco ještě. To tak nenáviděla. Chtěla být dole s nimi, tak bude dole s nimi. Nikdo jí nic nebude nakazovat. Není přece malá, ustrašená holka.

„Tak to ne! Půjdeš si hezky lehnout a basta." Jen taktak stihla přelézt bar a vyhnout se jeho vztahujícím pažím a schovala se za záda Iriny, které tohle přišlo velmi legrační. Smála se na celé kolo, až návštěvníci se dívali, co se to děje.

„Hernajs, safra práce," říkal, když se narazil břichem do pultu u baru, „uhlídat jednu malou holku je ještě větší práce než v armádě," mumlal si. Sednul si na stoličku a stočil pohled na Auroro schovanou za Irinou.

Najednou se ozval hlas Sebastiana a nebyl moc přívětivý. „Co se tu děje!?" Vyšel z chodby, kam vede jeho kancelář. „Quinne, to tvoje vrčení slyším až dozadu." Obrátil se na Quinna, když dorazil k nim. „A co je tady pro tebe směšného?" zeptal se teď pro změnu Iriny. A Aurora se postavila před ní v bojovné pozici.

„Nic, jen jí přišlo legrační, že mě tady on," ukázala na Quinna, „štve, abych šla do postele, a mně se nechce. Takže řvi na něj, ale na Irinu ne," řekla mu a paže si založila na prsou.

„Má pravdu. Běž si lehnout! Hned!" Vyjeveně na něj zírala.

„No to snad nemyslíš vážně?" vyjekla zděšeně. Ale jeho pohled ji v tom utvrdil. „Ne, zapomeň. Já nikam nejdu." Opravdu si teď dupla nohou, jako mála. Ano. Dupla.

„Hele, vlče, neprovokuj. Mazej si lehnout," zařval na ni přísně Sebastian. Ostatní jen raději tiše přihlíželi. Nechtěli mít problém s rozrušeným alfou.

Jenže z toho, jak zařval se Rory rozbušilo ve spáncích. „Sakra, nekřič. Bolí mě teď hlava," špitla a třela si spánky. Trochu se jí zamlžilo před očima, ale neomdlela a ustála to. Sice se jí i začalo namáhavé dýchat a tak se opřela pult rukama. Stále se jí, ale dělaly mžitky před očima a tak se pomalu přesunula dolů, nechtěla před nimi omdlít a dělat jim radost. Ale než se sesunula, tak ji zachytily něčí ruce do náruče. Pomalu dotyčný vstal a přešel bar a mířil do jejího pokoje.

Motala se jí hlava a bylo jí i na zvracení. „Prosím, pomalu," zašeptala a víc se přitulila. Přičichla, a i když jí bylo momentálně špatně. Musela se sama pro sebe usmát. Bylo to ta samá vůně, jako v noci.

Sebastian neměl náladu se hádat s Aurorou, ale Quinn měl pravdu. Jasně mu Dick říkal, že má být v lidu a odpočívat. Jakmile na ni vykřikl. Zezelenala a udělala se jí špatně. Řekla, že ji bolí hlava a pak pomalu sjížděla dolů. Nemyslel prostě. Rychlostí blesku přeskočil bar a vzal ji do náručí. Muselo jí být hodně špatně, protože neměla ani kecy a ještě víc se k němu přitiskla. Jenom ho varovala, aby šel pomalu. Šel určitě pomalu. Bylo to divné, její přítomnost, když ji měl u sebe, uklidňovala ho. Vůně jejích vlasů ho srážela k zemi. Tak krásně pro něj voněla, jako překrásná louka. Už v noci si toho všiml, když ji slyšel ze spánku plakat a pak se probudila s křikem a srdceryvným pláčem. Musel ji ukonejšit. Nedělal to sám, hlavně za to mohl jeho vlk, který se už rozhodl. Seč mu síly stačily, bránil se, ale tohle byl předem prohraný boj. Už věděl, že to má marný. Ona je jeho a on její.

Obratně a tak, aby nevyrušil Rory, otevřel její dveře. Položil ji jemně na postel. Chtěl hned odejít, ale ona ho nepustila. „Prosím, neodcházej," prosila ho a ta zoufalost v hlase ho odzbrojila. Lehl si k ní a přikryl ji. Ležela na zádech a on na boku vedle ní. Pouze ji sledoval. Měla zavřené oči a ztěžka dýchala. Zamračila se a rukama začala po posteli bloudit. Našla jeho ruku opřenou o pelest. Sevřela ji a nechala se jí obejmout. Polknul a přiblížil se víc k ní.

Nakonec si povzdechnul a objal jí pevně. Ona se nechala a jen vdechovala jeho aroma. Hladil jí po vlasech.

„Nechceš přinést nějaký prášek?" šeptnul jí do ouška. Nemohl si už pomoci a lehce svými rty přejel její lalůček. Zarazila se a její srdce se nejdřív zastavilo a pak začalo sprintovat. Jen zavrtěla hlavou. Usmál se a udělal to znovu, jen tentokrát i jazykem. Sevřela víc jeho ruku a nehty mu zaryla do paže. Roztřásla se. Políbil ji pod uchem a pokračoval na krku.

Byly to takové lehoučké dotyky. Tak nevinné a zároveň vášnivé. Srdce jí skákalo z hrudi a v podbřišku se jí rozletěli motýlci. Už jí vůbec nebylo špatně. Od té doby, co ji uložil do postele a co vdechovala celou dobu jeho vůni. To, co jí dělal, se jí moc líbilo. Ještě takhle nikdy nebyla vzrušená, jen s takových polibků. Užívala si to plnými doušky. Hladila ho po ruce a víc se nastavovala jeho dotykům. Uchechtnul se tomu. Lehce ho dloubla, ale on si toho nevšímal a pokračoval v laskání jejího krku a ucha sem a tam. Držel ji pevně a nechtěl pustit.

Když se ozvalo hlasité zabouchaní a skrz ně hlas Iriny. „Auroro, máš tu návštěvu."

6. kapitola ☼ 8. kapitola

Tak co, líbilo? Doufám, že jo... A kdo je návštěva? Jsem na Vás zvědává příště... to teda budete koukat, co jsem si na Vás přichystala... No, bude to zvláštní návštěva? Nebo bude záležet na tom, kdo to je?

Nechte se překvapit.

Takže další kapitolka bude asi v neděli 2. října... Dřív nevím, jestli stihnu... Tak se zatím mějte a pa... ;-)

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání noci - 7. kapitola :