Vstříc světlu - 7. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Vincent. Nové jméno, které Tiamat přiřadí k osobě. Ukáže jí pravdu o tom, kým Nick je? Jak zareaguje Tiamat tváří v tvář pravdě?

21.02.2011 (13:00) • Orino • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 741×

Díl – 7

Kousek pravdy

Ráno mě vzbudily kapky vody, které mi pomalu dopadaly na čelo. Zamžourala jsem a nade mnou stál Nick a v ruce držel mokrý šátek. Sluneční paprsky se vesele smály na krajinu pod sebou.

„Eeeh, fuj to je mokrý,“ zabručela jsem a víc se zachumlala do deky. Najednou se mi po těle rozlil ledový pocit. Mé oblečení bylo prosáklé vodou. V mžiku jsem vyletěla ze svého lože a klepala se zimou. Pohled mi stanul na Dědulovi držící nedávno plný kýbl. Celé moje tělo pohltil horký vztek. Pohled se změnil na nenávistný. Už jsem měla na jazyku několik set velice urážlivých nadávek, ale náhle mi na rameni přistála uklidňující dlaň. Byla samozřejmě Nickova. Pomalu jsem se uklidňovala a zima mnou znovu začínala třást. Nick po mně hodil nějaké suché oblečení a já se zašla za roh převléci. Bylo to oblečení poněkud více místní. Krátké bílé kraťasy s modrou halenou s volnými dlouhými rukávy. Přes to jsem si přehodila černou kápi s kapucí a vrátila se. Dědula se na mě ušklíbl pobaveným výrazem, a popřál mi dobré ráno. S námahou ale přece jen slušně jsem odpověděla a přisedla ke snídani.

Cesta byla na podobné úrovni jako předchozí den. Naštěstí jsem někdy prohodila několik slov s oběma svými společníky, takže jsem neumírala nudou. Po poledni se Nick s Dědulou urputně bavili. A to beze mě! Ještě hůř, neslyšela jsem z jejich rozhovoru ani hlásku. Mohla jsem si nudou vlasy vytrhat. Vypadali, že je to velmi závažné téma. Nejspíš proto mluvili potichu. Zajímalo by mě, co probírají. V tu chvíli mě napadlo, proč si Greeny nevyvolá svého snového tvora? Proč jede na Bleskovi spolu s Nickem? Neměla jsem drzost přerušit je uprostřed debaty, ale byla jsem naprosto rozhodnutá se zeptat hned, jak se naskytne příležitost. Cesta ubíhala pomalu. Většinu času jsem přemýšlela o Jane a o škole, a jestli se vůbec někdy vrátím nebo jestli si vůbec všimli, že jsem zmizela? Napadalo mě plno otázek, na který jsem neznala odpověď. Bohužel jsem byla moc lína na zeptání, a proto jsem se jenom bezmocně svezla na Redovo hřbet a zbytek cesty jsem pochrupávala.

„Tio!“ Z polospánku mě probral Nickův křik. Prudce jsem se vzpřímila. Red stál v pozoru a výhružně vrčel na zrzavého kluka, který stál asi dva metry před Redovým čumákem. Kluk mohl být přibližně stejně starý jako Nick. Jeho rudé oči si mě zaujatě prohlížely. Rozespale jsem ho sledovala. Nick seskočil z Bleska a stoupnul si mezi mě a toho zrzouna s vytaseným mečem.

„Máš velkou drzost přijít až do Éadromu, Vincente! Měl by ses urychleně vrátit nebo se může stát něco nemilého,“ pohrozil mu Nick. Se zrzounem, tedy Vincentem, to však ani nepohlo. Jen se pousmál a vytasil svoji katanu.

„Nejsem tu, abych bojoval. Byl jsem jen pověřen, abych se ujistil, že je tahle samička stále naživu. Jak vidím tak je dost mimo, ale jinak na ni snad žádnou škodu neuděláte,“ posměšně zhodnotil můj zjev a zazubil se. Zdál se mi milý, ale očividně byl proti Nickovi. Podívala jsem se na Dědulu. Ten jen situaci v klidu sledoval z Bleskových zad.

„Od kdy se Strach zajímá o Tiamat?“ zeptal se Nick, snažíc se nedát znát vztek, který se v něm pomalu stupňoval.

„Od té doby, co zjistil, kdo je,“ pousmál se zrzoun a významně se na mě podíval.

„Kdo mám být?!“ vykřikla jsem bez hlubšího přemýšlení a pohled jsem opětovala.

„Tak vy jste íi to neřekli? Má drahá Tiamat, víš kdo je vůbec Strach? Řekli ti vůbec, proč jsi tady? A proč sem přivedli zrovna tebe...? Z tvého výrazu mohu usoudit, že ne. Nickolasi, kdy se z tebe stal takový necita? Vaše království je opravdu lítosti hodné,“ zanaříkal Vincent a nadechnul se, aby Tiamat vše vysvětlit, než ale stihl pokračovat, musel se bránit Nickovým výpadům. Meč, který Nick používal se zlatě rozzářil Nickovou aurou. Změnu způsobu komunikace už Dědula pozoroval se zájmem a částečným znepokojením. Postupně se aura rozlezla po zbytku Nickova těla. Jeho oči začaly zlatě zářit. Boj nabíral na síle. Vincent neměl s Nickem žádné problémy. V jeho kataně se taky rozprostřela aura oranžové barvy, nikam dál se ale nerozšiřovala. Vincent vypadal jako by si s Nickem jen hrál. Jako kdyby ho chtěl k něčemu vyprovokovat. Nickovi docházely síly a zpomaloval. Ztěžka dýchal. Zděšeně jsem to pozorovala. Chtěla jsem pomoc, ale bála jsem se. Když už to vypadalo, že Vincent zasadí Nickovi poslední ránu, místo toho, aby zamířil k Nickovi, zamířil ke mně. Ostří katany se přibližovalo k mému břichu. Naštěstí Redovy reflexy byly rychlejší a praštil Vincenta packou, při tom nečekaném pohybu mě shodil ze hřbetu. Dopadla jsem na zem. Ještě ochromená strachem, jsem se podívala na Greenyho. Vše jen sledoval bez známky chtíče pomoct. Dostala jsem vztek. Zvedla jsem se a rozhlídla se po Vincentovi. Nikde jsem ho neviděla. Najednou jsem ucítila tupou bolest v zádech od rukojeti katany. Dopadla jsem na kolena. Prudce jsem se zvedla a chystala se bránit. Vincent byl už ale zase k nenalezení. Byl moc rychlý, nestíhala jsem ho sledovat. Dostala jsem další ránu rukojetí. Potom další. A další. Ať jsem se snažila jakkoliv, vždy jsem skončila na zemi s dalším bolavým místem. Už po několikátý jsem se bolestivě zvedla. Byla jsem připravená na další ránu. Ta ale nepřicházela. Místo ní se mi u krku octlo ledové ostří. Vytřeštila jsem oči. Můj život závisel na sebemenším pohybu oranžově zářící katany. Greeny se neuráčil ani pohnout. Strach mi nedovolil ani promluvit.

„Tak co Nicku? Necháš ji umřít nebo se proměníš a zachráníš ji? Možná si myslíš, že je pro nás tolik důležitá, že ji nebudu schopen zabít. Omyl Nicku. Strach se o ni přestane zajímat, když uslyší, že jsem ji jednoduše zabil. Nebude ho zajímat, jestli byla nebo nebyla připravena. Noták, Nicku, posloucháš mě!“ křičel na Nicka. Od Nickovy ležící postavy bylo slyšet klení. Poté se začal pomalu zvedat. Jeho aura běsnila po celém jeho těle. Vstal. Měnil se. Zuby mu zostřily, nehty prodloužily, z vlasů mu trčely tygří uši a vzadu šlehal tygřím ocasem. Zlatá aura se vytratila. Jeho oči byly zářivě zlaté. Vyvalila jsem na něj oči. Mé tělo se začalo třást strachem. Co byl zač? Démon? Ale jak to? Mé myšlenky byly v tu chvíli zpřeházené a neurovnané. Ostří se vytratilo z mého krku. Započal boj. Mnohem divočejší než předtím. Nick byl mnohem hbitější, rychlejší a silnější. Vincentovi dávalo zabrat držet s ním krok. Ovšem, byl to stále Nick? Vincent pomalu svého protivníka nezvládal. Po jeho těle se začala formovat aura podobně jako předtím po Nickovi. Náhle se Vincent také proměnil. Prodloužené, ostré nehty a ostré zuby zvýrazňovaly děsivost boje. Vincentova proměna zahrnovala, na rozdíl od Nicka, liščí uši a ocas. Nevím kdy se z téhle „výpravy“ stal výlet do země divů. Svezla jsem se na kolena a zírala do země. Boj mezitím ustal. Neměl vítěze. Ukázalo se, že Vincentovou hlavní prioritou bylo ukázat mi Nickovu pravou tvář. Když se dostatečně nabažil boje, pošeptal mi do ucha „Ještě se uvidíme,“ a zmizel. Zaražená jsem stále hleděla do země. Někdo ke mně kráčel. Obejmul mě. Byl to Nick. Stále byl ve své zvířecí podobě. Z očí se mi vylily slzy.

„Promiň,“ zašeptal. Nevěděla jsem, za co se omlouvá, ale nějak mi to slovo přineslo určitý druh úlevy.

„Co jsi zač?“ zašeptala jsem s hrůzou v hlase.

„Démon,“ odpověděl prostě. I když jsem přesně totožnou odpověď čekala, rozbrečela jsem se ještě víc. Nick mě objal ještě pevněji a já mu objetí opětovala. Věděla jsem přece, že se takové věci tady nacházejí. Proč jsem teda, tak mimo, když se dozvím, že Nick je jeden z nich? Je to tím, že nejsem na takové věci zvyklá? Nebo protože mám pocit, že mě Nick nějakým způsobem podvedl? Nevím. Styděla jsem se za své slzy, ale nešly zastavit. Po několika minutách jsem z breku usnula. Nick mě vzal do náruče a po boku s Redem a Bleskem, který nesl Greenyho, se rozešel jejich předchozím směrem.

Kdesi v Temnu

Vincent vejde do obrovského temného sálu v čele s obrovským rudě zdobeným trůnem. Uctivě se uklonil a po pokynutí člověka sedícího v křesle spustil: „Můj mistře, našel jsem je, jak jsi mě žádal. Jsou na cestě do Akademie. Nickolas je stále slabý. Vypadá to, že jí neřekli ani slovo o vás nebo o tom kdo je,“ podal zprávu a znovu se uctivě uklonil.

„Dobře, necháme jí čas. Dávám ti však na starost, aby si ji sem přivedl. Lépe po dobrém. Nemusíš spěchat, ale nesmíš selhat! Vkládám v tebe velkou důvěru. Nezkoušej to zbabrat!“ zahřměl děsivý hlas a pokynul Vincentovi k odchodu.

„Mám jít jistit situaci?“ vyšla ze stínu mužská postava.

„To nebude potřeba, alespoň prozatím.“

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování