OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Výjimečná: Začátek - 5. kapitola

21.10.2011 (18:00) • Sue • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 706×

Něco mně nepříjemně svítilo do očí. Když jsem chtěla otevřít oči, oslepilo mě světlo. Líně vstala z postele a snažila se najít okno nebo vypnout zdroj světla. Nahmátla jsem závěs a zatáhla, konečně tma. Otevřela oči a uviděla na stolku připravené oblečení. Tohle je určitě práce paní Wilsnové.

Oblečená jsem se vydala z pokoje ke schodům a potom přes chodbu do jídelny. Kde určitě někdo vařil vydatnou snídani. Dosedla jsem a paní Wilsnová mě se zýváním pozdravila. Usmála se a já také. Smažené vajíčka s topinkou. Mňam!

„Sluší ti to,“ řekl Eric a sednul si naproti.

„Děkuji!“ a měla co dělat, abych se nezačala červenat. Bylo divné, jak jsem reagovala na něj, ale naštěstí se umím přetvařovat.

„Nasnídáme se a potom půjdeme kouknout po městě, co říkáš?“ a naprosto sexy se usmál.

„Jasně,“ a koketně se usmála. Bože co to dělám! El! Pomyslela jsem si.

„Tak půjdeme.“ A na to jsme odnesli talíře do dřezu a odešli.

„Je tu také mnoho jiných bytostí, když budeš chtít, tak ti některé ukážu. Jo a tamhle je nádherný park s krásnou fontánou!“  Park byl velmi krásný a ta fontána. Sedla jsem si na kraj a on vedle mě.

„Prosím, řekni mi něco o tobě,“ řekl Eric a psíma očima se koukal. No, odolali byste tomu. Já ne!

„Já nevím… já jsem opatrná a svou minulost neříkám na potkání.“ A omluvně se na něj usmála.

„A když ti řeknu tu svoji?“ Ten se nezdával. Zasmála jsem se.

„Potom bych možná řekla svoji.“ A blíž si přisedla.

„Dobře. Jmenuji se Eric Wilson. Narozen roku 1900. Měl jsem rušnou minulost. Dříve jsem byl velký sukničkář! Jednu dobu byl zase hodný, no a potom jsem chtěl El diablo. Znal jsem ji jenom z povídání. Byla velmi krásná a nespoutaná a říkalo se, že nikdo ji nezkrotí! A já to chtěl uskutečnit, ale nikde nebyla a potom jakoby zmizela. Žiju s mámou, která není moje vlastní, ale chová se ke mně tak a já k ní. Chci ji nechat přeměnit v upíra, aby byla se mnou. No několikrát jsme vyměnili města a teď půjdu na školu pro nás bytosti. Tak mě napadá, nechceš chodit se mnou?“ a s očekáváním na mě hleděl.

„No… půjdu ráda! Ale abys věděl, já doopravdy jsem El diablo! Je to sice má minulost, ale… co bylo, bylo!“ a nabrala vodu a cákla na něj. Cákali jsme po sobě a smáli se, když v tom mě chytil kolem pasu a podíval se do očí. Najednou jsem nechtěla nic jiného než jeho polibek. Pomalu se skláněl, když v tom jsem uslyšela křik, ale nebyl lidský. Ač nerada jsem od Erica odstoupila a rozeběhla se do postraní uličky.

Zavřela oči a přemístila, kde by měl být zraněný.  Mám se přeměnit do El diabla? Najednou kolem mě proletělo něco neurčitého a zastavilo se to o popelnici. Neměla jsem čas, když se za ním plazila nepopsatelná hmota. Stoupla si do stínu a sledovala, co se bude dít. Z hmoty se staly nějaké postavy a své pracky natahovaly k tomu, co jsem za tím neurčila.

„Z tvé energie se nasytíme aspoň na sto let! Neboj, bude to hodně bolet!“ a oba dva se ďábelsky rozesmáli. Tohle jen tak nenechám! Přeměnila se do El Diabla a vykročila ze stínu.

„Necháte ho být!“ Tím jsem upoutala svou pozornost.

„Ale, ale krasotinko! Nechceš jít blíž?“ a viděla, jak mi hladově kouká tam, kde mám srdce.

„Pojď a připrav se na svou smrt!“ řekla jsem provokativně.

„Ne to není možný! El diablo je přece mrtvá!“ řekl se strachem, když přišel blíž.

„Nesmíš věřit všemu! Tak co, půjde to po dobrém nebo po zlém!“

„Určitě si její kopie! Do boje!“ a na to se k němu přidal druhý sliz. Všimla jsem si, že tam kde máj lidé srdce, tak tam mají červy? Blé! A na to začal boj. Ať jsem dělala, jak jsem dělala, vždy meč jimi jen projel a oni se mi smáli. Na to dostala ránu a zastavila se až o zeď. Slepá ulička! Něco mokrého dopadlo na můj obličej. Ono prší! No ano, že mě to nenapadlo dříve! Zmrazím je!

„Tak, co krasotinko?“ řekl oplzle jeden z nich.

„Neboj, ještě si chci hrát!“ odvětila jsem arogantně.

Teď začalo pořádně pršet. Nastavila ruku proti nim a soustředila se. Od noh začali mrznout a snažili se dostat z toho, ale smůla hoši. Mé hnědé vlasy vlály spolu s větrem, jako by k sobě patřily. Ďábelsky se usmála a nasměrovala meč, prvně na prvního tam, kde se svíjely červy a zapíchla a potom hned do druhého.  Unikala z jejich duší energie nebo něco jiného. Už to nebyla moje starost.

„Nemusela si mě zachraňovat!“ řekl někdo arogantně, podle mě ten, koho jsem zachránila. A ten nebo její tón hlasu se mi zaručeně nelíbil!

Autor: Sue (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výjimečná: Začátek - 5. kapitola: