OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vzpomínky na Eriel - 1+2+3

15.10.2015 (14:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 851×

Kapitola 1

Probrala jsem se kdesi na kamenné podlaze ztuhlá zimou. S námahou jsem otevřela oči jen proto, abych zjistila, že nic nevidím. Žádné stíny, ani stříbrné paprsky měsíce, které by mi pomohly odhalit místo, kam mě odložili. Jen tma. Absolutní tma, napadlo mě ihned, a já se zatřásla. Byla jsem zavřená na místě, kam se světlo nedostalo.

Jako tenkrát Annie!

Z mého přemýšlení o absolutní tmě mě vytrhl nějaký zvuk. Čísi kroky. Údery těžkých bot o dlážděnou podlahu. Nepřicházely zdaleka, slyšela jsem je jasně, ale nemířily ke mně. Kdesi, možná někde nade mnou, někdo přecházel sem a tam. Možná přemýšlel, možná se jen tak uklidňoval. Zaposlouchala jsem se pozorněji a přemýšlela, komu kroky náleží a jestli přeci jen po nějaké době povedou ke mně. Miriam to určitě nebyla.

Že by Victor? Tom? Nebo Malcolm? Proč mě sem zavřeli?

Nedokázala jsem to určit přesně, ale podle zubů, které se mi nezadržitelně v puse rozcvakaly, jsem na tomhle místě musela strávit možná i několik hodin. Křečovitě jsem je stiskla k sobě a snažila se rozhýbat prsty. Byly zkřehlé a jen neochotně se podvolily, když jsem je nutila k pohybu. Na můj příkaz ovšem zareagovala jen levá ruka. Pravá zůstávala i nadále ochable ležet.

Abych zahnala nastupující strach, začala jsem se soustředit na vlastní dech a počítala. Neurčila jsem si číslici, ke které bych měla dospět. Počítala jsem jen proto, abych zapomněla na tohle vše a hlavně na bolest. Počítala jsem, abych odehnala ostatní myšlenky, které na mě dotíraly.

V pravé, dosud nehybné ruce mi bolestivě tepalo. Na prsou mě nepříjemně pálilo a v ústech jsem měla sucho. Olíznout si rty jazykem mi příliš nepomohlo. Počítání číslic mi ale po chvíli zaplnilo mysl natolik, že bolest pomalu ustoupila a s ní i strach.

Znovu jsem vdechla, tentokrát nosem, a snažila se zjistit, kde jsem. Zatuchlý zápach, který mě obklopoval, mi napověděl, že to mohl být sklep. Místnost hluboko pod zemským povrchem, bez oken, kam čerstvý vzduch nikdy nezavítal. Jenomže otázky, jak jsem se dostala až sem nebo kde přesně jsem byla, zůstaly nezodpovězeny. Stěží jsem si vzpomínala, co tomuhle předcházelo. Poslední, co jsem si vybavila, byl štěkot rozzuřených psů, Victorův vítězný úsměv, jeho napřažená paže a nakonec… úder do hlavy. Pak už jen tma.

Vzpomněla jsem si na Lindu a Roberta. Na jejich vyděšené obličeje, které se mi ztratily ve tmě, a doufala, že jim se utéct podařilo utéct a že ani jeden z nich teď neleží na podobném místě jako já. Následovali mě jenom kvůli mé zvědavosti a potřeby nalézt odpovědi. Odpovědi, které možná ani neexistovaly. Ale přesto. Naděje tu stále byla.

A pak… pak jsem to ucítila. Jemný dotyk drobné dětské ruky na svých zkrvavených vlasech. Náznak bezpečí.

„Proč, Dupy? Proč takhle riskuješ? Proč jsi to udělala?“ zašeptal hlas, který jsem tak milovala. Byla tu se mnou. Její ruka se pomalu přesunula z mé hlavy k paži. Drobné prstíky mi vklouzly do dlaně a stiskly ji.

Jak se mě takhle mohla ptát? Udělala bych cokoliv, abych se to dozvěděla!

„Musím to vědět,“ odpověděla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas. „Musím vědět, co se ti stalo, kam jsi odešla a…“ okamžik jsem zaváhala, než jsem se opovážila vyslovit to, co mě děsilo, „… a pochopit, kdo jsi.“

„Jsem Eriel,“ bránila se okamžitě. „Znáš mě. Sama jsi mi dala jméno.“

V jejím hlase se objevila sotva znatelná výčitka. V něčem měla pravdu. Mé srdce ji znalo, tím jsem si byla jistá.

Ale co dál? Proč se to všechno stalo? A co se vůbec stalo? Tenkrát, kdysi.

„Moc mi scházíš,“ zašeptala jsem do tmy.

Eriel se položila vedle mě a přivinula se těsněji k mému tělu. „Vždy budu s tebou. To jsem ti slíbila,“ ujišťovala mě.

„Ale ne tak, jak jsem si představovala!“ Ač jsem to nechtěla, obvinila jsem ji. Slova, která jsem v sobě tolik let potlačovala, byla konečně vyslovena.

Eriel vzdychla, ale mou výčitku přešla. „Dupy, všechno bude v pořádku. Vydrž,“ nabádala mě, zatímco mě její ruka laskala po vlasech.

Jak ona dokázala vyslovit mé jméno procítěně, ač tomu její nízký věk odporoval!

Udivilo mě to stejně jako tolikrát předtím, protože to nikdo jiný neuměl. Ani moji kamarádi, ani Jeremy. Dokonce ani moji milující rodiče, pro které jsem byla vším.

Dál už jsem to nevydržela. Slzy mi tekly proudem a já si přála, aby tam byla se mnou doopravdy. Aby její stisk byl skutečný a neodehrával se jen v mých představách. Aby teplo, které jsem cítila vycházet z jejího malého těla, opravdu hřálo. Aby slova, která si vyslechly mé uši, slyšeli i ostatní. Přála jsem si, aby nikdy ode mě neodešla a stále žila. Aby nebylo nikdy co zjišťovat.

Když byla se mnou, všechno se zdálo jiné, jednodušší. V tu chvíli jsem se necítila zavřená a ztracená. Ani jsem neležela zraněná na chladné podlaze. Erielina přítomnost vždy vše zlé zaháněla. Každá noční můra nebo strach zmizely, pokavaď tu byla. Přála jsem si, aby zase byla skutečná jako kdysi, protože jediné, co zbylo, byly vzpomínky. Vzpomínky na dívku, jejíž oči vzbuzovaly strach.

Kapitola 2

Někdy se stane, že do něčího života vstoupí bytost a navždy jej uchvátí. Zapomenout pak už není možné. Takový člověk se v srdci nastálo usídlí. I když fyzicky zůstane jen krátce a pak nenávratně odejde, v mysli stále existuje a vzpomínka zůstává živá do posledního dechu. Nikdy nevybledne, nikdy nezevšední. Naopak se stává zřetelnější. Taková osoba je tu už napořád. Postupem let se stává důvěrníkem i rádcem. Neoddělitelnou součástí osobnosti, bez které by nebylo možné existovat a jejíž ztráta by dozajista zabila. A já kdysi takovou bytost potkala. Kdysi jsem znala dívku, která tohle vše pro mě znamenala a kterou jsem pojmenovala Eriel.

I když byla Eriel skoro deset let mrtvá a já se s ní ve fyzickém životě musela rozloučit, v tom duchovním zůstala se mnou. Přestože plno mých vzpomínek z útlého dětství bylo nenávratně zapomenuto nebo se mi vybavovaly jen mlhavě, vzpomínky na Eriel byly jasné, jako by se udály před malou chvílí.

A jak popsat Eriel?

Kdybych byla básník, řekla bych, že to byla má jediná hvězda na tmavém, zamračeném nebi. Světlo, které mě vyvádělo z temnoty nočních můr, a přítel, jenž donekonečna naslouchal.

Ale já básník nebyla. A tak jsem jen mohla říct, že Eriel byla pro mě sestrou, kterou jsem nikdy neměla, a přítelem, kterého jsem ztratila příliš brzy na to, abych se s tím mohla vyrovnat. Proto jsem si její obraz jednoho dne vytvořila ve své mysli.

Byla to právě ona, kdo mi radil ve chvílích nerozhodnosti. Právě ona trpělivě naslouchala mým hloupým stížnostem s dospíváním. A také ona konejšila a vytvářela na mé tváři úsměv. Vždy seděla trpělivě na mé posteli a čekala, až se vrátím, abych se s ní pak dělila o své radosti i zármutek. Starala se o mě tak, jak by to nedokázala ani ta nejlepší sestra na světě. Eriel mi byla vším. Bez ní by můj život nemohl pokračovat tak, jak pokračoval, a bez její neustálé přítomnosti by mé dětství jen sotva mohlo být radostné.

Kdysi jsem na nI měla zapomenout. Kdysi mi bylo řečeno, abych Eriel nechala odejít a naučila se žít bez ní. Byla to ta nejhorší rada, protože právě fakt, že jsem si vzpomínky na ni hýčkala, mi zachránilo život

I když tělem Eriel zůstávala v mých představách nadále šestiletým dítětem, duševně byla vyspělou dívkou. Už tenkrát, když tu ještě byla a my si spolu mohly hrát za naším domem, byla Eriel velice moudrá. Možná se taková narodila. Možná to bylo tím, že Erielin život byl o tolik rozdílný než ten můj. Ovšem to nebylo to jediné. Byla zde jedna věc, která se s přibývajícími lety stávala pravdivější a o to víc mě děsila. Eriel byla zvláštní a výjimečné dítě. Nebyl to jenom její vzhled, který budil rozruch a vytvářel v myslích lidí otázky. Ale byly to i zvláštní věci, které se okolo ní občas odehrávaly, nebo myšlenky, které vyslovila ve chvílích, kdy opustila můj svět a odešla do toho svého. Někdy mě to děsilo a někdy jsem byla nadšená. Ale čím víc jsem o tom v pozdějších letech uvažovala, tím víc jsem se usvědčovala v tom, že jsem Eriel neznala. Jako by sem nepařila, přesto její pobyt na světě měl svou důležitost.

Kapitola 3

Seděly jsme na louce a obě měly zavřené oči. Bylo jaro, vše rozkvétalo, nebe bez mráčku a slunce nás příjemně hřálo do tváří, které jsme tak dychtivě nastavovaly. Držely jsme se za ruce, a ač ani jedna z nás nic neříkala, přesto jsme bezpečně znaly myšlenky té druhé.

Bylo nám pět let. Pouhých pět let. A bylo nám nádherně. Svět byl tak nevinný a čekal, co v něm dvě malé nadšené holčičky objeví. Musela jsem se zasmát a Eriel se smála se mnou. Bylo to tak klidné a pokojné. Náš život nemohlo nic narušit.

„Řekni mi ještě jednou tu pohádku, Dupy,“ zaprosila Eriel a stiskla k sobě dlaně v prosebném gestu, hlavu mírně nakloněnou ke straně.

Cítila jsem, jak se červenám. Nebyla to vlastně žádná pohádka, ale smyšlený příběh. Příběh, který mi mamka vypravovala před spaním. Příběh o statečném děvčátku, které bylo menší než malé, dupalo jako pět slůňat, a když vyrostlo, vykonalo velké věci. Děvčátko jménem Dupy.

Byl to příběh o mně. O děvčátku, které bylo z celé třídy nejmenší a dokonce menší než mladší děti. Mamka mě takhle vždy utěšovala, že na výšce nezáleží a jednou určitě vyrostu. Ale navzdory malého vzrůstu jsem byla slyšet. A to po celém domě. Potichu jsem chodit neuměla, ač jsem se snažila sebevíc, a dupala jsem opravdu jako pět slůňat. Proto mi začali říkat Dupy, stejně jako pyšovému slůněti sdílející se mnou postel.

Já pak tyto příběhy vyprávěla Eriel. Začátek byl vždy stejný a konec zase jiný. Má fantazie neznala mezí a mně nevadilo příběh převypravovat dokola a něco dalšího si vždy přimyslet.

Dnes jsem například odletěla na měsíc, kde jsem si postavila domeček pro všechny opuštěné pejsky, a včera jsem pro změnu zachraňovala slunce před zlým čarodějem. Kolikrát už mě při vypravování napadlo, jestli jednou, až opravdu vyrostu a třeba budu větší než velká, se něco z těch příběhů uskuteční. A Eriel se stávala tichou a nadšenou svědkyní mých snů.

Jenomže zatímco já si své příběhy vymýšlela, někde v hloubi duše jsem byla přesvědčená, že Eriel určitě jednou bude mít své příběhy, které bude prožívat. Tajně jsem doufala, že mě třeba přizve, abych její dobrodružství sdílela. Eriel byla pro mě pohádkovou bytostí a já si byla jistá, že ji čeká dobrodružný život. Eriel nebyla jako já. Děvčátko, které bylo menší než malé. Eriel jednou bude velikánská, protože Eriel byla kouzelná.

Nadechla jsem se a začala vyprávět. Mezitím už se mi v hlavě rodil další příběh, který by Dupy mohla prožít, jen co trochu vyroste. Eriel mezitím zavřela oči a poslouchala napjatě, jako by příběh o děvčátku Dupy slyšela poprvé.

Tentokrát jsem Dupy přisoudila potápěčský oblek, a tak mohla zkoumat dno všech moří a zjistit, kdo všechno tam žije a potřebuje její pomoc. Několik rybek uvízlo v síti a zlí rybáři je chtěli vylovit, ale Dupy jim v tom v poslední chvíli zabránila a rybky jí pak děkovaly a splnily několik přání.

Když jsem skončila, Eriel měla stále ještě zavřené oči a odmítala vystoupit ze světa malé Dupy. Musela jsem se začít smát, ale Eriel zůstávala v obličeji vážná. Jen lehký vítr jí čechral světlé vlasy a odkrýval zašpičatělá ouška, která mi přišla magická už ve chvíli, kdy jsem ji poprvé spatřila.

Zarazila jsem se.

Náhle Eriel otevřela oči a otočila se: „Vstávej Dupy. Už je čas.“

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky na Eriel - 1+2+3: