Vzpomínky na Eriel - 5 + 6 • OurStories.cz ~ naše povídky

Noví kamarádi

18.10.2015 (10:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 397×

Kapitola 5

Můj příběh začal před dvanácti lety. Na den přesně. Tehdy jsem poprvé šla do školy. Byly mi pouhé čtyři roky a celé léto jsem se těšila na nové kamarády. Název školy jsem už dávno zapomněla, ale věděla jsem, že byla dívčí a určitě začínala slovem svatá. Ovšem děti, vzpřímeně sedící v lavicích, už tak svaté nebyly.

Sedla jsem si do první lavice a dychtivě, jak u mě bylo zvykem, čekala na to, co se bude dít. Všechny děti vytvořily páry, jen já zůstala sama. Nikdo si ke mně nepřisedl, ať jsem se usmívala sebevíc. Bylo mi do breku. Celou první hodinu jsem žalostně pokukovala po ostatních dívkách, které měly své kamarádky.

Druhou hodinu se to ovšem změnilo. Do třídy vešla zvláštní dívka a její obličej okamžitě vyvolal rozruch. Sedla si na jediné volné místo, vedle mě. Má radost, že se našel někdo, s kým mohu sdílet lavici, byla nepopsatelná. Její tvář mi na rozdíl od ostatních přišla pohádková. Měla dlouhé světlé vlasy, velikánské modré oči s podivným výrazem a dost zvláštním obočím. Ale co nejvíc upoutalo mou pozornost, byly její uši. Špičaté. A to hodně. S otevřenými ústy jsem zírala na zjevení vedle sebe a nemohla se vynadívat.

Dívka se posadila a nevšímala si mě. To mě ovšem neodradilo. Paličatě jsem se rozhodla, že se své první kamarádce vetřu do srdce.

„Jmenuju se Dupy,“ oznámila jsem jí nadšeně.

Pouze zakývala hlavou, ale své jméno mi nesdělila. Ozvala se až po několika minutách, s očima upřenýma na papír, kde si něco kreslila. „Tak se jmenuješ, nebo je to tvá přezdívka?“

Nevěděla jsem, co je to přezdívka, a tak jsem jí nemohla odpovědět. Vůbec jsem nechápala, na co se mě ptá. Dívka se po chvíli na mě zadívala. Musela jsem ucuknout před jejím pohledem. Byl takový divný, tvrdý. Jako by se na mě zlobila, přestože jsem nic neprovedla. Možná jsem moc mluvila. Mlčet jsem neuměla a hromadící se otázky musely ven.

„Tak ti říkají rodiče?“ zeptala se znovu, jednodušeji.

„Ano,“ odpověděla jsem pokorně. „Hrozně dupu,“ vysvětlovala jsem okamžitě, když její výraz ještě víc ztvrdl.

Dívka zakývala hlavou a dál si kreslila. Chvíli jsem tiše seděla a neodvažovala se ji vyrušit. Byla tak vážná a mně připadala úžasná. Všimla jsem si, že zásoba jejích pastelek byla na rozdíl od té mé nedostatečná. Měla jen čtyři – červenou, modrou, černou a zelenou, zatímco já všechny odstíny. Bez jakéhokoliv slova jsem pastelky posunula k ní. Nejdřív váhala, ale nakonec, samozřejmě k mé radosti, si je přeci začala půjčovat. Bez jediného slova díků.

„A nevadí ti to?“ ozvalo se vedle mě skoro na konci hodiny.

„Co?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Že ti rodiče zazlívají dupání.“

Opětovně jsem její otázce nerozuměla a začala jsem mrkat očima. Dívka se ke mně otočila a otázku položila znova. „Zlobí se na tebe, protože dupeš.“

„Nezlobí,“ odpověděla jsem okamžitě a kroutila hlavou. „Akorát se tomu smějí. Prý jsem jejich malý, dupavý sloník.“

„Aha,“ hlesla. „Já takovéhle jméno nemám.“

V jejích očích jsem rozeznala něco jako lítost, která na chvíli překryla tu zvláštní tvrdost.

„Tak ti nějaké vymyslím,“ navrhla jsem okamžitě a usmála se.

„A jaké?“

Zamyslela jsem se a oči mi padly na její uši. Ta nádherná, zvláštní, pohádková ouška. Taková jsem vídala v televizi na vílách. Ale jedinou vílu, kterou jsem si v té chvíli vybavila, byla malá Ariel.

Nadechla jsem se a chtěla vyslovit svůj nápad, ale náhle jsem se před jejím pohledem roztřásla. „Eriel,“ vypadlo ze mě zcela nečekaně.

Chytla jsem se za pusu, když jsem si uvědomila, že jsem se přeřekla. Toužila jsem na dívku vedle sebe zapůsobit, a ne se zesměšnit. Byla jsem tak nedočkavá, abych jí sdělila, na co jsem přišla, že jsem jméno zkomolila. Ovšem jakmile to jméno vyšlo z mých úst, věděla jsem, že ani jiné by k ní nešlo. Ariel byla obyčejná víla, o které věděl celý svět. Ale Eriel bylo to pravé jméno. O téhle víle jsem věděla jen já.

K mému údivu se poprvé za celou hodinu usmála. „To se mi líbí.“

To byl první den, kdy jsem spatřila Eriel. A od toho dne už zůstala se mnou.

Kapitola 6

Kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem si pamatovala tolik ze svého života, když mi byly pouhé čtyři roky, nedokázala bych odpovědět. Pamatovala jsem si ovšem akorát události s Eriel, a to dost podrobně. Jiné vzpomínky z těchto let byly pro mě přikryté mlhou, zkomolené nebo navždy zapomenuté. Eriel se stala neodmyslitelnou součástí mého života, ale dnes mi ji připomínalo snad vše.

Přesně před dvanácti lety, napadlo mě znovu.

Vždycky jsem na ni hodně vzpomínala. Nebyl den, abych vynechala. Ale tohle bylo poprvé, co tak intenzivně a navíc mezi lidmi. Dovolila jsem sama sobě malý přepych uprostřed vyučování. Odplížila jsem se do minulosti a chvíli pobyla s Eriel. Tahle souhra náhod, které vzpomínku vyvolaly, byla příliš silná. A to i na mě.

Okusovala jsem tužku a musela se usmívat. Eriel o mě tenkrát nejevila žádný zájem, ale já byla neodbytná. Byla to má první školní kamarádka a já se ji svým dětským odhodláním rozhodla milovat. Chudák Eriel vlastně neměla na vybranou.

Z dalšího přemýšlení mě probral zvonek. Následovalo ještě několik vyučovacích hodin, než konečně přišel oběd. Kromě Roberta se nikdo se mnou netoužil seznámit. Možná za to mohl můj malý vzrůst, možná neupravenost, s jakou jsem si kráčela životem, anebo možná fakt, že jsem byla přiřazená k Robertovi. Mně ale přišel milý, a tak jsem se ho držela.

Při obědě mě Robert zavedl ke stolu svých kamarádů.

Klub zavržených.

To bylo znatelné na první pohled. Jenomže to byli jediní studenti, kteří mi tu opětovali pohled a dokonce se na mě usmáli.

Okolo stolu, kterému se očividně každý vyhýbal, protože okolí zelo prázdnotou, seděli další čtyři žáci. Tři holky a jeden kluk.

Robert, kterému se již podařilo překonat počáteční nervozitu, a byl schopný se mi konečně podívat do očí, se vedle mě zhluboka nadechl a začal zprava: „Alex…“

Drobný albín mi podal roztřesenou ruku s nechutně okousanými nehty. Když se usmál, odhalil dvě řady vykotlaných zubů, kterým by žádná rovnátka nepomohla. Pokusila jsem se o úsměv a ruku přijala.

„Elizabeth…“

To byla mohutná dívka s neupravitelnými tmavými vlasy a masitými rty. Když mi podávala ruku, projevila až přílišné nadšení, takže převrhla svou limonádu.

„Annie…“

Dívka vypadala normálně. Kdyby možná použila trochu make-upu jako ostatní, byla by dokonce moc hezká. Jenomže jakmile promluvila, zatrnulo mi. Neskutečně koktala. Takže obyčejné „těší mě“ jí zabralo snad celou minutu.

A pak jsme se otočili k poslední dívce. Ta nezapadala ani do klubu zavržených. Vypadalo to, že si vytvořila svůj vlastní klub v klubu. Dalo mi dost zabrat, abych ovládla své obočí, které mi málem vylétlo doprostřed čela.

„Linda,“ dořekl Robert.

Linda byla postavou akorát. Ani vysoká, ani malá. Ani tlustá, ani hubená. Až na to, že měla vlasy vystříhané nakrátko a odbarvené na blond. Obočí měla přetažené tmavou tužkou a oči byly olemované šílenou tlustou čarou. Samozřejmě že černou. Na první pohled bylo jasné, že kdyby dostala větší prostor jak se víc vzhledově projevit, tak by byla celá ocvočkovaná a měla nejméně deset piercingů. Už takhle měla v jednom uchu asi šest náušnic. Vlasy by byly pravděpodobně růžové nebo zelené. Anebo oranžové. Všechno možné, jen ne normální. Ale co mě nejvíc zaujalo, bylo, že vstala a docela normálně se usmála. Měla výstavní bílé zuby. Takové ty z reklamy na zubní pastu. Skoro bych čekala nějaký hnědý, uhnilý chrup. Nechápala jsem, že jí bylo dovoleno, aby takhle chodila do školy. Linda natáhla ke mně ruku a já ji přijala.

„Vítej v našem hrůzném mauzoleu,“ zahlásila a znova se zasmála. Hned na to ukázala na židli vedle sebe. „Tak čím se vylučuješ ty, že jsi skončila mezi námi?“ uhodila na mě rovnou, sotva jsem dosedla. Jakmile si ale všimla Robertova vyčítavého výrazu, obořila se na něho: „Být v našem klubu není žádný terno, jestli sis toho nestihnul všimnout.“

Robert vzdychl a pustil se do jídla.

Pak se znova otočila ke mně. „Kromě toho, že jsi mrňavá, což by mohlo plno lidem přijít roztomilý, jsi normální.“ Oči jí sklouzly k mým teniskám. „A taky ty boty. Ty vypadají dost ujetě.“

Linda byla upřímná, ale takovým tím milým způsobem. Mé tenisky byly opravdu ujeté. Byly to takové ty skejťácké tenisky a na mně vypadaly ještě větší, než ve skutečnosti byly. Jenomže díky silnější podrážce jsme si připadala vyšší.

„No…,“ začala jsem a nadechla se, abych přiznala barvu. „Jsem chudá jako kostelní myš. Bydlím v obyčejném domě a tuhle odporně drahou školu mi platí tátův zaměstnavatel, aby pro něj táta pracoval. Nemám ani jedno procento majetku, který vlastníte vy. Takže tu teď sedíte u jednoho stolu se sockou.“

Linda mě chvíli sledovala a pak se rozesmála. „Bezva! Bereme tě. Myslím, že si budeme rozumět.“

Ještě jednou jsem se rozhlédla po zvláštní pětici, která mě obklopovala, a v tu chvíli mě napadlo, že mi tady nakonec možná bude fajn. Ale to ukáže čas. Zatím jsem tu byla nová a nejraději bych se neviděla.

Před školou jsme se rozloučili. Každého studenta si vyzvedl buďto rodič v luxusním autě, nebo osobní řidič. Samozřejmě že také v luxusním autě. Jen já jsem se vydala na zastávku.

Nejdřív na mě všichni zírali, kam to vlastně jdu, takže jsem jim jen krátce vysvětlila, že tímto směrem se nachází autobusová zastávka, kterou asi nikdy v životě neviděli, ale určitě už o ní alespoň jednou slyšeli. Robert se nabídl, že mě odveze domů, ale odmítla jsem. A v tu chvíli to působilo dost bolestně. Byla bych celkem ráda, kdyby na tu zastávku někdo šel se mnou a já tam nečekala sama. Jenomže to tak bylo. Nikdo jako já se už nenašel.

„Tak jak bylo ve škole?“ Mamku jsem uslyšela, už když jsem strkala klíč do zámku. A než jsem stačila pořádně otevřít dveře, stála v chodbě a s očima rozšířenýma mě sledovala. Celý den musela být jako na trní. Vždy to se mnou takhle prožívala.

„Ale jo, šlo to,“ vzdychla jsem.

„Copak?“ ptala se okamžitě.

Pravdou bylo, že jsem do odpovědi mohla dát víc nadšení, jinak hrozilo, že se mě bude vyptávat dál. Jenomže co čekala?

Hodila jsem batoh na zem. „Jo, přežila jsem.“

„Stalo se něco, miláčku? Tobě se tam nelíbí?“

Ne, nelíbí. Raději bych chodila do normální školy s dalšími obyčejnými dětmi. A nosila obyčejnou uniformu, kterou si stejně v životě ještě dost užiji, pokavaď se nerozhodnu prodávat v nějakém ujetém obchůdku nebo nechodit do práce. Všichni bychom jezdili autobusem a chodili na brigády. Mluvili bychom o tom, jak na tohle a tamto nemáme peníze. Všechno by bylo hned jednodušší.

„Mami,“ vzdychla jsem a dala jí pusu na tvář. „Je to škola. Kdybych řekla, že se mi tam líbí, tak bych buď lhala, anebo bych byla zralá na psychologa.“

Mamka pokrčila rameny. „Zvykneš si.“

„Jo, to jo. Dokonce tam jsou i lidi, kteří se chovají lidsky.“

Pak jsem se usmála a spiklenecky na ni mrkla. Také se usmála, ale to ji okamžitě přešlo, když jí padly oči na mé tenisky.

„Ty sis vzala tyhle boty do školy? A na první den?“ zděsila se. „Vždyť jsem ti koupila nové a moderní. A na podpatku!“

Právě to byl ten průšvih. Jak ji tohle mohlo napadnout? Věděla jsem, že by mě v nich ráda viděla, a kdybych se chtěla malovat, tak by mi ráda koupila šminky. Jenomže na tyhle věci já nebyla.

„Jo,“ přikývla jsem. „Zastávka je celkem daleko od školy. V těch botách bych tam v životě nedošla.“

Vyrazila jsem ke schodům a ke svému pokoji. Ze všeho nejdřív jsem toužila všechno probrat s Eriel.

Vešla jsem a nohou zabouchla za sebou dveře. Docela mě mrzelo, že jsem mamku nechala tam dole. Určitě si o všem chtěla popovídat.

Okamžik jsem jen tak stála opřená o dveře se zavřenýma očima a dýchala. Pak jsem uslyšela tiché vzdychnutí. Eriel už seděla na posteli tak jako obvykle, rukama si podpírala bradu.

„Tak jak?“ vyzvídala.

Dala jsem se zase do pohybu a přešla přes pokoj. Sundala jsem sako a hodila ho přes židli. Plácla jsem s sebou na postel hned vedle ní, takže se mírně zakymácela.

„Ani se neptej. Je to hrůza,“ přiznala jsem a zavřela oči.

„Kamarádi?“

„Jo. Jsem v klubu,“ přikývla jsem.

„No to je přece skvělé, ne?“ ozvala se ihned nadšeně.

Vždycky měla takový tichý, klidný hlas, i když ji nikdo kromě mě nemohl slyšet.

„Jo, ale v klubu zavržených,“ vysvětlila jsem a pokračovala dál, když Eriel povytáhla obočí. „To jsou typy, o který nikdo nemá zájem, a tak se čistě z rozumových důvodů sdružují. A teď jsem mezi nimi i já.“

„A to jim tak říkají?“ chtěla vědět.

„Ne. Tak jsem je nazvala já.“

„A proč?“

Zamyslela jsem se. Bylo to ode mě vlastně tak trochu pokrytecké. Přijali mě mezi sebe a byli ke mně milí. Ale klub zavržených bylo to první, co mě napadlo, když jsem je uviděla. A taky to možná bylo kvůli tomu, že i já sama jsem se tak cítila. Zavržená a vyvržená lidmi, mezi kterými jsem se ocitla. Zavržená tímhle pozlátkovým světem, kde každý místo pokoje vlastnil celé křídlo budovy. Zatímco já měla malý pokoj a na posteli dva plyšáky.

„Ne. Jsou vlastně milí, ale napadlo mě to,“ odpověděla jsem nakonec.

Eriel jen zakývala hlavou. Vždycky nějak vycítila, že se dál ptát nemá, a vždy trpělivě čekala, až přijde ten pravý čas a já jí vše sdělím sama. Nebo až si to v hlavě urovnám.

„Dneska jsem na tebe hodně vzpomínala,“ přiznala jsem po chvíli ticha.

Eriel zdvihla bradu, ale obličej ke mně neotočila.

„Víš,“ spustila jsem. „Přišla jsem pozdě na vyučování a vzpomněla si, že ty jsi taky přišla tenkrát pozdě. A ten kluk, vedle kterýho mě posadili, Robert, se ke mně snažil být taky moc milý. Jako já tenkrát k tobě. Vlastně to bylo jediný volný místo ve třídě. Takže zbyl na mě. Tak, jako já tenkrát zbyla na tebe. Vzpomínáš si?“

Ležela jsem na břiše, rukama si podpírala bradu a sledovala ji. Její světlé vlasy, které se na konci nepatrně vlnily, špičaté uši, kterým jsem v dětství přisuzovala čarovnou moc, a dospělý výraz v dětské tváři. Na sobě měla šedou sukni a růžový svetr. Věci, ve kterých jsem ji viděla naposled. Skoro před deseti lety. Seděla vzpřímená na mé posteli a kývala nohama. Pak hlavu sklonila, zadívala se na své ruce a usmála se.

„Vzpomínám si,“ zašeptala, aniž se na mě podívala. „Pojmenovala jsi mě Eriel a řekla jsi, že mám uši jako víla.“

Moc jsem chtěla vědět, proč tenkrát přišla pozdě, ale jelikož Eriel byla pouze v mých představách, mohla mi sdělit jen to, čeho jsem se sama zúčastnila, nebo to, co mi kdysi o sobě prozradila. A tohle mi nikdy nesdělila.

Dál už jsme nemluvily. Já se ponořila do svých úvah a Eriel taktéž. Takhle vsedě, vedle sebe, jsme dokázaly vydržet hodiny, aniž by jedna z nás musela něco říct. Byly jsme jenom my dvě.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování