OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » You belong only to me! 2. část

04.02.2016 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 583×

2. část – vůle bojovat

Miharu Daiki:

Točil jsem se skleničkou naplněnou vínem v levé ruce. Pohodlně jsem si hověl v ručně vyřezávaném křesle s kožešinovým potahem. Musel jsem si maličko upravit límec kabátu, protože mi ebenová peříčka překážela v upíjení ze skleničky. Koukl jsem skrz prameny bílých vlasů na zhroucenou postavu modrovlasého drobného chlapce s kovovým obojkem s ostny kolem krku.

Najednou se chlapec pohnul, nejspíš bolestí či šokem, s menším škubnutím. Usmál jsem se do polekaných oříškových očí, které se najednou do těch mých upřely. Byla v nich nezkrotnost, ale možná… možná v nich byl i strach. Pokusil se trochu nadzvednout, ale zaúpěl bolestí. Dost dobře jsem věděl, že má poraněnou hruď až do krve, ale nijak jsem se neměl k tomu ulehčit mu od agonie. Vyčerpaně se položil zpět, aby příliš nenamáhal svoje tělo, stále sledoval moji postavu obezřetným pohledem.

Upil jsem maličko chladného alkoholu, který samozřejmě nenechával mou mysl stejně chladnou. Nebo to bylo tím zuboženým tvorem přede mnou? To je jedno. Stoupl jsem si a skleničku odložil vedle na stůl. Vyrovnaným krokem jsem došel až před něj. Chlapec si skousl rty, jak moc si přál nenechat na sobě nic znát. Přiklekl jsem si k němu. Trochu sebou cukl, když jsem mu objel ukazováčkem po kontuře obličeje a nakonec ho chytil za bradu, aby nemohl uhnout hlavou. Dívali jsme se vzájemně do očí. On bojovně a já nezapomínal přidat do svých očí náležitý chtíč.

„Jak se jmenuješ?“ promluvil jsem snad po deseti minutách vzájemného oťukávání. Zarputile mlčel, zamračil jsem se a přitáhl jsem si ho ještě blíž. Zopakoval jsem svou otázku. Nic, skousl si ret, až si ho prokousl. Přejel jsem malíčkem po rtu a setřel mu krev, kterou si sám způsobil. „Tohle nedělej.“

„Můžu si dělat, co chci!“ vzpurně pohodil hlavou a vytrhl se mi z rukou.

Pobaveně jsem se usmál, sedl jsem si k němu na zem. „Takže umíš mluvit?“

Tentokrát nic neřekl, jen stočil zrak k zemi. Tohle jsem nečekal. Neměl jsem tušení, co se mu honí hlavou, a právě tohle ve mně vzbuzovalo ještě větší zvědavost. Chtěl jsem ho poznat jako ještě nikoho.

„Proč bojuješ?“ zeptal jsem se ho náhle a podíval se naň. Opět mlčel. Ušklíbl jsem se. Jasně, vnímal tohle jako mučení k výslechu. Možná bych se měl i tak chovat já. Vzal jsem ho pod krkem a silou přitiskl ke kamenné stěně těsně za ním. Olízl jsem si značně vysušené rty. „Víš, chtěl jsem být na tebe hodný,“ zašeptal jsem mu do ucha, „Ale ta tvoje tvrdohlavost mě rozčiluje!“

Nepočkal jsem na jeho reakci a tvrdě se mu přisál na rty. Plenil jsem je, nedával mu prostor se projevit. Trochu jsem povolil stisk na jeho krku, abych ho mohl rukou zatahat za vlasy. Avšak odpovědí mi bylo kousnutí do rtu a silný kopanec do břicha.

„Do prd*le,“ sykl jsem naštvaně, jak jsem se svalil na bok. „Ty malej-“ vrčel jsem na něj, avšak on se jen škodolibě usmál. Posbíral se ze země a vítězoslavně se postavil přede mne. Zamračil jsem se, když na mě vyplázl ten svůj jazyk a otočil se zády, aby vzal roha. „Hej!“ stihl jsem jen za ním zavolat. Bylo to marné, ani se neohlédl. Proč by taky?

Zaúpěl jsem a vyhrnul si bílou košili. Od jeho kopance se mi na břichu začala rýsovat fialová podlitina. Ulevil jsem si nějakou tou nadávkou. Skrček jeden! Netušil jsem, že bude mít takovou sílu mi vzdorovat. Ale pak jsem se usmál. Nechtěně mi udělal návrh na dobrou hru. Ano, on bude moje kořist, která nejde jen tak zkrotit. Však já mu budu pevně držet otěže jako vzpurnému koni… Ještě vyhraji!

Yumi Kaoru:

Ten… ten… skousl jsem si ret a běžel hradem.

Nemohl jsem najít dostatečně silnou nadávku, kterou bych ho počastoval. Po chvíli jsem musel zastavit a opřít se zády o chladnou zem. Už jsem nemohl dál utíkat. Bolela mne předchozí zranění, které jsem měl ještě z toho útoku.

Navíc mi hořely rty! Ano, cítil jsem je, jako by byly v jednom ohni. Co mi ten parchant udělal?! Byl jsem z toho naprosto zmatený. Dotkl jsem se jich a cítil, jak rudnu ve tváři. Co to se mnou je?! Teď na to není čas! Musím se odsud dostat! Najít své muže! Něco udělat. Zachránit svou vlast!

Pokýval jsem hlavou a znovu se rozběhl pryč. Proč to tu všechno vypadalo jako velký labyrint? Neměl jsem tušení, kde jsem. Navíc mi připadalo, že touhle chodbou jsem už jednou běžel. Rychle jsem dýchal a rozhlížel jsem se kolem. Najednou mi podjely nohy a já se rozplácl o chladnou zem.

Co?? To už nic ty nohy nevydrží? Zaslechl jsem, jak těžké kovové boty dopadají na chladnou podlahu. Našel mě. Kruci! Vždyť já chtěl jen… svobodu… Nechci tady být! Musím pryč! Snažil jsem se odplazit. Bylo to marné. Už jsem měl ty boty na dohled.

„Nemáš kam utéct,“ ujistil mě ten muž s ďábelsky rudýma očima. Sklonil se ke mně a vzal mě za bradu. „Měl bys to vzdát,“ promlouval mi do duše. Sykl jsem bolestí, protože ten stisk byl příliš silný. Bojovně jsem se mu podíval do očí. Já se nevzdám, věřil jsem tomu. Nemohu si přece dovolit, abych se zastavil na tomto místě.

„Nikdy se nevzdám!“ hrdě jsem hlavu zvedl výš. Jen dělej. Klidně mě udeř, udělej mi, co jen chceš. Nikdy mě nezlomíš! Nezměníš! Nevezmeš mi mé ideály! Tomu všemu jsem věřil, ale pohled revolucionáře přede mnou byl tvrdý. Dokonce i u mne – takové neochvějné duše – vyvolal pochyby. Věřím správné věci? Spaloval mne plamen vlastní osobnosti. Nesmím v tomhle proti němu prohrát! Nesmím si to dovolit!

„Víš, donutím tě říct, že mě chceš,“ slíbil mi s ďábelským ohněm v očích. „Budeš patřit jenom mně… navždy!“

Zavrtěl jsem hlavou. Ne, to se nikdy nestane. I když by to mělo znamenat, že se ocitnu v pekle, jako je tohle místo. Já neprohraju! Ne proti němu! Skousl jsem si ret a bojovně mu oplácel ten spalující pohled, jen v tom mém pohledu nebylo tolik vášně, spíš se jednalo o pouhý chlad a nechuť k němu.

„Můžeš mě nutit, jak chceš,“ promluvil jsem pevným hlasem, „ale nikdy tvůj nebudu, nikdy ti nic neprozradím!“

Uhodil mě. Přesně to jsem čekal. Co jiného taky. Pohrdavě jsem se usmál a on mne znovu uhodil, tentokrát mnohem silněji, až jsem ztratil vědomí… Byla tu jen tma… znovu…

Moc bych chtěla poděkovat za minulé komentáře. Udělaly mi velkou radost, opravdu. Trochu jsem se do toho dala a sepsala další část, doufám, že se vám líbila. Jaký máte názor? Vím, kapitoly jsou trochu kratší, ale doufám, že to nevadí. Budu se těšit na vaše komentáře. Snad vydržíte počkat na další část. Vaše Gwendolin

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You belong only to me! 2. část: