OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 1-3,4

18.11.2012 (09:00) • RundasGrey • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 531×

Jak o tom tak Riol přemýšlel, byl celkem hluboko v prdeli a jaksi se neměl jak vytáhnout. Mohl jen rozsekat ty zmrdy, kteří všude kolem něj vyskákali, a možnost učinit tak, měl jenom chvíli.
Příšery se žlutýma očima si ho se zájmem prohlížely. Ten meč, z toho asi musejí mít respekt, napadlo Riola. Toho by mohl využít.
Připomnělo mu to situaci, kdy se proti němu spiklo pár dětí z vesnice. Byl ještě mladý, bylo mu tak deset. Riol právě seděl na zemi, ve středu vesnice, odpykávajíc si trest od svých rodičů. Musel tam tak sedět celý den za to, že včera nepomáhal při lovu zvířat a místo toho se poflakoval po vesnici. Riolovi nevadily tresty. Byla to každodenní součást jeho života a aspoň mohl přemýšlet a toulat se svou myslí. Sledoval, jak vítr prohýbá stromy. Jak o sebe třely listy, tak to Riolovi znělo jako nějaké poselství, ale samozřejmě mu nerozuměl. Nerozuměl řeči stromů a ani nechtěl – určitě by si furt stěžovaly, stát celý život na jednom místě.
Nad vrcholky těch nejvyšších stromů se v mracích rýsovaly obrysy Zázračných hor, které byly stvořeny neskutečnou přírodní náhodou. Jejich špice šly vidět z celého lesa, alespoň podle toho, co všichni tvrdili.
Riol odvrátil zrak od hor. Kolem něj neustále chodili nějací elfové. Šli za svými povinnostmi, nosili obilí, vodu, maso nebo něco úplně jiného. Ale většina z nich si neodpustila pohledy plné odporu, které stříleli po Riolovi jako šípy. Riol však byl tvrdý asi jako ocelový štít, a tak se pohledy plné odporu rychle vracely k elfům, letíce přímo z Riolových očí. A není moc elfů, co by dokázalo vzdorovat Riolovu pohledu.
Najednou Riol něco ucítil. Zezadu mu k hlavě letěl kámen. Na takové situace byl zvyklý. Všemožní zmrdi se snažili nasrat ho, a on je za to vždy zbije do němoty. A potom tady sedí o pár dní navíc. A vzhledem k tomu, že to byla dobrá cena, rozhodl se, že do toho obchodu půjde.
Postavil se a otočil. Klasika. Za ním stála banda malých šulinů, kteří se mu smáli a házeli po něm kameny. Bylo jich deset. Jeden z kamenů zasáhl Riola do obličeje a udělal mu na něm krvavou šmouhu. A těm malým se to zdálo hrozně směšné.

Riol spadl na zem. Celá banda se na něj vrhla a začali ho bít. Smáli se a bili do něj jak do nějakého cvičného panáka na boj. Kolemdoucí jim buď fandili nebo se o ně nezajímali. Jen pár na ně křičelo, ať Riola nechají, ale neodvážili se jim postavit.
Riol nečekal na to, až ho ti smradi ubijí k smrti. Možná to je s podivem, když měl život plný bolesti, měl by logicky být jen rád, že za chvíli skonči.
Ale Riol se nikdy nepodvolil.
Nikdy.
Jedna pěst se právě blížila k jeho ústům. Rychle hlavou škubnul a vyhnul se prudké ráně. Mladík, co ho chtěl praštit, minul a musel se rukou opřít o zem. Riol věděl, že teď nastala jeho chvíle. Kousnul špeka do ruky. Ten zařval. Všichni ho přestali bít a s hrůzou sledovali zjizvenou končetinu svého kamaráda.
A právě na toto Riol čekal. Začal jim kopat do noh. Než se nadáli, všichni leželi na zemi. Riol se postavil. A to zvládli i jeho rivalové. Prvního z nich vrátil ranou k zemi, stejně tak i druhého. Tomu ještě k tomu vzal z huby pár zubů. Mezitím ho ale dva zmrdi chytili za ruce. A ostatní ho hrdinně bili pěstmi do břicha. Riol věděl, že nepřestanou, dokud neomdlí.
Tak ze sebe rychle udělal herce a předstíral, že ho přemohli. Zmrd, co stál před ním, nařídil ostatním, ať ho pustí. Čekal, že Riol spadne. Ten však jen rychle skočil k tomu klukovi, co stál před ním, a praštil ho svou hlavou do té jeho. Kluk spadl na zem. Riol už byl vyhecovaný, takže se neovládal. Škoda. Zvedl nohu, tak vysoko jak mohl, a dupnul zmrdoví do obličeje. Potom si pamatoval jen řev kolemjdoucích a to, jak se na něj nejen ti mladí hajzlové, ale i všichni přihlížející hrnou.
Měl tehdy štěstí. Elfové ho přivedli ke starším, aby ho popravili, ale ti rozhodli, že Riol má poslání a že mu bude pouze prodloužen trest. Od té doby jej zbytek vesnice proklínal ještě víc. Prý „bezdůvodně zabil mladého nadaného dobrovolníka“.

Riol se probral z transu. Několik vteřin přemýšlel o své minulosti a ty věci toho mohly využít. Na to by si měl dávat pozor. Zatočil mečem nad hlavou, až z něj odletělo pár jisker, aby ukázal příšerám, že není tak bezbranný. Stvůry si to buď neuvědomovaly. Nebo… to pro ně nebylo dost velké riziko. Ale každopádně se blížily.
„Takže to přece jen budu muset vyřešit násilím,“ pronesl Riol. Ale s tím počítal, už když se sem vypravil.
Vyskočil. Stvůry takovou reakci nečekaly a tak se nemohly bránit. Ve vzduchu máchl plamenným mečem a blížil se k jedné věci. Rána byla přesná. Meč se zabořil do těla a do podivných výhonků na hlavě. Stvůra padla mrtvá k zemi.
Ze stvůry vystříkla hnusná zelená tekutina. Látka podobná soplům letěla přímo k Riolovi a postříkala mu ruku, obličej, i hruď. Riol křičel. Byl to odporný pocit, když po něm tekly ty hleny.
Setřel si to z očí, aby se mohl podívat na zbývající monstra. Stála kolem něj a zřejmě z něj měla strach. Nejistě si ho prohlížela a vrčela na něj. Ale nevrčela nějakým výhrůžným tónem, prostě jen ze strachu. Riol se usmál. Toho chtěl docílit – aby se ho ty věci bály. Zvednul meč a máchl s ním tak, aby hořícím slizem postříkal ostatní monstra. Pokud jim to vadilo, nedala na sobě nic znát.
Podivné květy, které měly monstra na hlavách, se rozevřely. Vytékal z nich podobný sliz, který měly v těle, jenom řidší. Riol se zašklebil. Ten… syfl, padal na zem a podlaha kolem monster byla po chvíli potříštěna lepkavou tekutinou.
Proud slizu ustál. Z chocholu něco vystřelilo. Z každé příšery vylétnul předmět, který přes vrstvu slizu nešel identifikovat. Ty věci se za letu oklepaly. A odhalily svou pravou podobu, která nebyla nikterak vábivá.
Vypadaly jako nějací slimáci, kteří mají kolem krku sedm ostnů. Ty ostny se neskutečně rychle otáčely a díky tomu asi příšery vděčily za svou schopnost létat.
Příšerky měly hlavu z kamene. A na ní bylo jedno žluté oko.
Začaly létat v kruhu kolem Riola. Ten měl strach. Ruka se mu třásla, protože věděl, že jediným říznutím mu stvůry můžou proříznout tepnu, a teď by to byl on, kdo by se na zemi válel ve své vlastní šťávě.
Pozvedl meč. Pozdě. Věcičky na něj zaútočily a Riol už ležel na zemi. Červi kolem něj létali a bodali svým ostny do slabých míst na zbroji. Za ni byl Riol rád. Mohla mu zachránit život. Snažil se alespoň máchat mečem. Stejně tak se mohl pokoušet zabíjet kyjem mouchy. Vypadalo to s ním blbě. A nejhorší na tom bylo, že takový konec si vůbec nepřipouštěl. Ve svém životě zabil jen pár prasat a teprve nedávno několik dobrovolníků. Toto bylo něco úplně jiného. Pomalu začal ztrácet vědomí, Meč mu vypal z ruky. Poslední, co Riol slyšel, byla ječící věc, letící vzduchem.

Bylo to hodně špatné probuzení. Ze snů plných létajících zmrdských vosiček do neméně přívětivé skutečnosti. Byl v jiné jeskyni? Jiné části té samé jeskyně? Nebo někde úplně jinde? Co to kurva těsně před jeho odchodem do světa spánku přiletělo? Co to udělalo s těma dvounohýma očkama? To byly otázky, které si teď pokládal. Hlavně měl velký hlad a žízeň, a vzhledem k tomu, že už neměl nic k jídlu, nevěděl, jak to vyřeší. Hlavně ho zajímalo vědět toho víc o tom, kdo ho zachránil. Co to sakra bylo? Nějaká podivná létající… kočka? 

Připadal si, jako by byl nefunkční snad pár měsíců. Jako by se zhulil elfího listí, i když to by byl nefunkční jen tak tři dny. Tak tedy jako by vyhulil kilo elfího listí, které s oblibou používala valná část elfů, což velmi napomáhalo jejich zmrdské povaze. Riol však nebyl zmd a proto nehulil. Navíc, vyhulit kilo elfího listí by mladého elfa zaručeně zabilo, a nejsou záznamy o tom, že by někdo dokázal vyhulit toho tolik.
Jeskyně byla hnusná. Riol z ní měl takový ten pocit, jako by zde nebyl sám. A asi to bylo tím, že tomu tak bylo.
Když se konečně nějak dokázal postavit na nohy, dostalo se mu lepšího pohledu na jeskyni. Zas tak hnusná nebyla, aspoň tu nebyly jeho oblíbené pavučiny. Nějak se mu v hlavě divně míchaly myšlenky. Jako by někdo držel ohromnou vařečku a míchal s ní v Riolově mozku – vždy, když zpomalil, Riol by se rozpomenul, a když zrychlil, tak si na druhou stranu Riol nic nepamatoval. Chvíli nevěděl o tom, že je elf, potom si vzpomněl na to, jak mu jeho otec nadával, a vzpomněl si přesně na každé slovo té hádky, kterou spolu vedli těsně před jeho odchodem. A potom se sám sebe zeptal, jestli náhodou není svůj otec. Ale potom si uvědomil, že nemůže být manžel své matky, která ho zplodila se svým manželem. Dále si vzpomněl na to, jak probodával krk toho nebohého zmrdského dobrovolníka. Mohl být na jeho místě, kdyby nebyl tak vzpurný, kdyby byl klasický hodný elf věrný systému. Na druhou stranu ten dobrovolník mohl být vzpurný a zdrhnout s ním.
Potom se sám sebe zeptal, proč je kurva takovej zmrd, že vůbec uvazuje o takových věcech, jako že ti dobrovolnici, které zabil za nic nemohli, to jen jejich páni jim řekli, aby ho zabili. Pravda je jiná – ti kluci mohli odporovat tak jako on, mohli se vzbouřit tyranii, byli v podstatě jedinou silou elfů, jediná armáda, armáda otroků, chránících své pány. Jestli si ti zmrdi mysleli, že to je tak správně, že mají být věrni vysokým zasraným špičoušatcům, tak si nic jiného než čepel do krku nezaslouží.

Riol přestal přemýšlet. Zareagoval před sebou ve vzduchu něco… podivného. Vypadalo to nějak… primitivně. Velmi jednoduše.
Prostě se před ním vznášela hlava. Vypadalo to jako hlava nějakého ducha. Měla dvě oči ve tvaru trojúhelníčků. V nich byly velké černé zorničky. Měla velkou hubu a v ní bylo šest zubů. Asi to tedy moc nežralo. Měla přízračný, šedý nádech. I když to bylo primitivní, vypadalo to… prastaře. Asi jako by to bylo staré jako samotný svět.
A co bylo nejpodivnější - nechtělo to Riola zabít.

„Už jsi vzhůru?“ zeptala se ho létající věc.
Co to kurva má být? zeptal se sám sebe Riol. Ještě v životě neviděl takovou létající hlavu. A ještě je k podivení to, že jej ta věc zachránila.
„Ano, už jsem se vzbudil,“ zamručel. Rozhodl se trochu zklidnit své myšlenkové pochody. Přece jen – nemusí hned o každém smýšlet negativně. Ne všichni na tomto světě jsou zmrdi a kokoti, i když Riol bohužel za celý život nikoho, kdo by tyto vlastnosti neměl, nepotkal, takže se mu v to celkem dost blbě věřilo. Toto byla první bytost, která se k němu chovala příjemně. Takže na světě existuje i nějaký opak zla. Nějaké to… dobro? Jo, tak se tomu správně nadává.

„To je dobře,“ usmála se kulička. Chvíli se tam jen tak pohupovala a přemýšlela, co říct, aby řeč nestála. „Ty věci, co tu žijí, jsou celkem nebezpečné. Měl jsi štěstí, že tady jsem i já, abych je hlídal.“
„To jsem si už stihl ověřit,“ odpověděl ji Riol, přičemž se podíval na své pobodané tělo. Náhle jako by se i dostavila bolest. Klekl na kolena. Kulička k němu okamžitě přiletěla.
„Co se děje, co se děje?“ ptala se ho zděšeně. „Neumírej, neumírej!“ křičela na něj, zděšená z toho, že její nový kamarád by mohl umřít.
„To bys… mi to musela… nějak omýt… vole!“ zasípal. Kulička přemýšlela. „Voda!“ vykřikla najednou. „Na konci místnosti je voda!“ Riol se zvedl a vypravil se na bolestivou výpravu k tekutině, která mu měla zachránit jeho zasraný život. Plazil se. A dál. Metr. Dva, tři. A po chvíli už ležel u jezírka, které bylo v jeskyni už asi statisíce let. Klekl si vedle něj. Konečně voda. Ruce zvedl do vzduchu a nabral si do nich vodu. Chladnou, příjemnou tekutinu. Přiložil si ji k obličeji. Voda ho neskutečně studila. Omyl si s ní celý obličej. Byla příjemně chladivá. No fakt, neklám!
Zmožený elf se svlékl. Nejdříve do jezírka položil ruce. Promasíroval si své zmožené svaly. Byl to tvrdý boj. Dále tam strčil nohy. To byl pocit úlevy! Tolik energie! Začal si masírovat kotníky, zmožené z nočního běhu. A že toho uběhl opravdu hodně! Voda byla sice studená, teď by radši zažil teplou koupel v nějakém vřícím jezírku v lese, ale co už. Potom přešel na kolena a na lýtka. Masíroval si je, zmožený z boje.
Namočil se celý. To byla úleva! Ležel v jezírku se zavřenýma očima a doplňoval si energii. Tady by mohl žít celý život! Mohl by lovit po lese, ta věc by mu určitě pomáhala, a hlavně, nemusel by se bát elfů! Co víc, mohl na ně někdy v pozdější době zaútočit a vyvraždit celou vesnici! Jak tak přemýšlel v jezírku, kulička u něj pořád létala.

Napadlo ho, že by se ji taky mohl zeptat na pár podrobností. A hned s tím začal. „Jak se jmenuješ?“
Kulička nejdřív vypadala, jako by ho ani nezaregistrovala. Potom se však na něj podívala hlouběji. „Nemám nikoho, kdo by mi mohl říkat jménem. Nikdy jsem nepotkal něco, co by mělo takovou inteligenci jak ty.“
Riola to potěšilo. „Nikdy jsem nepotkal něco, co by mělo takovou inteligenci jak ty,“ zamyslel se. „Takže po mně chceš, pokud tomu správně rozumím, abych ti vymyslel jméno?“ zeptal se Riol. Hlava se souhlasně zhoupnula. „Ano, ano, to chci, mít jméno!“ Elf teď musel přemýšlet. Dostal se do celkem velké šlamastiky – vymyslet jméno pro létající hlavu je celkem náročné – hlavně když je to hlava dotěrná tak jako ta, se kterou měl právě nyní co dočinění.
„No tak si pohni!“ popohnala ho věc. Je netrpělivější než dítě! Toto vážně nemám zapotřebí! Ale vymyslet to jméno musí. A musí to být setsakramentsky dobré jméno, to jo!

„Budu ti říkat… Dosc.“
Chvíli bylo ticho. A po chvíli Dosc začal skákat radostí. „Ano, ano, mám jméno, jsem Dosc, jsem Dosc!“ Létal po celé místnosti jako postřelený a skoro každé stěně vyprávěl, že má jméno. Riol se jen usmál. A potom, když poslouchal to jméno pořád dokola: Dosc, Dosc, Dosc, zjistil, že to zní hnusně. Mnohem líp by znělo….
„Počkej!“ vykřikl na Dosca. „To tvoje jméno zní hnusně. Skoro to nejde vyslovit, Dosc! Kdykoliv by ses někomu představoval, tak by si ho musel poprskat, abys to správně řekl. A na elfy se neprská, do elfů se kope! Takže to trochu poupravíme. Nebudeš Dos… Dosc, a budeš Dosk.“
Dosk se pousmál. „Jo, jsem Dosk!“
„Řekni mi něco o sobě,“ navázal na téma Riol a hlavně zastavil další vlnu šíleného představování. Dosk se na něj otočil. „O mně? A co bys chtěl vědět?“
„Jak dlouho už jsi tady?“ zeptal se ho Riol. Tipoval si, že to Dosk nebude vědět, protože tady, hluboko v jeskyni, není žádná možnost, jak určovat čas. Dny. A jeho první životní přítel určitě nemohl vědět, co jsou roky.
Dosk se usmál. „Dlouho, dlouho, dlouho, přítelíčku,“ Doskův slovní proslov se Riolovi líbil čím dál tím míň, ale nechtěl se tak ponižovat, aby Doska žádal o změnu vyjadřování, přece jen mu zachránil život, tak ať si v tom případě mluví, jak chce. Zatím ho to nesere. Musím si z něj udělat spojence.
Je to šílené, přemýšlel Riol. Ale zároveň úžasné.
Toto je první přítel, kterého mám. A mohl by mi pomoci vyrovnat se s mou temnou plíživou minulostí plnou násilí! Může se ze mě stát tvor… přívětivý. Jako srna. Ale stále nebezpečný jako medvěd. Ano!

Bohužel, tyto plány, jak se později dočteme, se nenaplnily. No, vlastně, z části ano, ale asi ne tak jak Riol chtěl. Možná lépe, možná hůře, ale určitě ne tak, jak si představoval.

„A jak ses… zrodil?“ zeptal se Doska. Toto si však ta bytost také nemusela pamatovat, a taky že ne. „Nevím. Dávno, mlhavé vzpomínky. Byl jsem v této jeskyni od nepaměti.“
„Mlhavé vzpomínky? Nemohl by si to popsat konkrétněji?“ zeptal se Doska. „Dětství, rodiče, sourozenci, přátelé…“ chtěl pokračovat, ale Dosk mu už sděloval svoje: „Nic, nic.“
„Co to tady tak svítí?“ zeptal se Doska. „Ty tady máš oheň?“ Zeptal se jej. Ale Dosk zakroutil hlavou. „Měl by si být víc opatrný. Podívej se, kde máš meč.“ Riol se zděsil. Jeho mocný ohnivý byl zachycený ve stěně, a osvěcoval místnost. „Okamžitě mi to ku…“ potom se však stihl včas zarazit. Věděl, že Dosk to dělá jen pro jeho dobro. „Dík,“ řekl jenom.
Velmi zvláštní. V jeskyni, plné neinteligentních bestií, našel i něco jiného. Něco co bylo podobné elfovi. Mělo to vychování, umělo to mluvit… MLUVIT!
„Ty umíš mluvit!“ Vykřikl překvapený Riol.
„Ano, studoval jsem texty různých elfů, kteří přišli před tebou“ odpověděl Riolovi. „Naštěstí mám pod čepicí a ještě k tomu talent na dialekty. Váš jazyk je celkem složitý, ale měl jsem dost času se s ním sžít. Je to jednoduché čtení.“
Po těchto slovech se Riolovi sevřel žalůdek. Tak chytrá bytost. Proč si ta věc… teda Dosk vůbec vybral zrovna mě?
„A proč jsem já nepatřil k těm mrtvým výzkumníkům, proč já žiju a oni ne?“ Dosk se zamyslil. Pomalu se houpal. Jeho ústa byla zavřená – při mluvě se otvírala s velmi velkou rychlostí, na to že zřejmě s nikým nikdy nemluvil to zvládal velmi dobré.
„Ty jsi mě velmi překvapil. Ten ohnivý meč mi hned řekl, že nebudeš jen tak někdo – bojoval jsi velmi, velmi udatně. Dokonce se ti celkem dařilo, i když jsi zabil jen jednoho. Ale proti těmto věcem jsou většinou krátcí i zkušení válečníci. Viděl jsem jich už hodně. Nikdo z nich však v sobě neměl to něco, co ty. Z tebe ještě, kamaráde, něco bude.“
„Co jsi udělal s těma věcma?“ zeptal se Riol.
„Ukončil jsem jejich psychickou existenci.“
„Říká se zabil,“ napomenul Riol Doska. „Milý Dosku, já jsem tady kvůli jisté záležitost“ navázal. „Chci zabít nějakého vůdce těch příšer. Něco… co bys nazval náčelníkem. Existuje? Náčelník stvůr?“
„Ano, ta věc existuje, a dokonce se k ní můžeš dostat tak, aby si tě nikdo nevšimnul, žádná z těch příšer, které jí slouží. Mám takovou cestu. A dokonce je i celkem… jak se to řekne… no, dobře se po ní jde.“
„Schůdná, tak se to řekne.“
„Díky Riole.“

Riol vylezl z vody.
„Nemůžu se někde usušit Dosku?“ Zeptal se svého nového přítele.
„Bohužel, nevím o žádné… osušce, takže buď počkáme, nebo budeš muset jít mokrý.
„To radši ta druhá možnost,“ řekl mu na to Riol.

Vypravili se na cestu. Prošli jedním z několika vchodů, a už se proplétali labyrintem značně stereotypních chodeb, v nichž by se Riol nevyznal. Ale Dosk tady už existoval velmi dlouho. Pospíchali.
Průvodce měl pravdu, už asi deset minut nikoho nepotkali. Ale možná to byly jen dvě minuty, Riol vůbec nevěděl jak tady rozeznávat čas.
Doska obdivoval. Tato bytost mu vůbec nemusela pomáhat, mohla dál vést svůj jednoduchý život, a přesto chtěla, a šla s ním. Po chvíli došli do chodby, v níž Dosk zastavil.
„Jsme tady,“ řekl Dosk. „Toto je jeskyně té věci, co tvoří monstra.“
„Jak ji mám zabít?“ zeptal se Riol.
„Proč myslíš, že jsem si tě vybral? Kvůli zbrani, co máš?“
Riol přikývnul.
„Jdeme,“ zašeptal. Oba dva se rozešli k východu. A jakmile byli u něj, vyskočili ven.
Objevili se v ohromné kruhové místnosti. Celá byla z kamene. V štěnách bylo mnoho otvorů, kterými mohly chodit stvůry. Po bocích byly krystaly. A uprostřed monstrum.

 
Riol za celý svůj život neviděl tak hnusnou věc, jako to, co stálo před ním.
Nešlo to správně popsat. Byla to prostě velká masa chapadel, žlutých chapadel, která stála na třech nejdelších. Mělo to dvě křídla, nešlo rozeznat, jestli jsou pokrytá peřím nebo chapadly. Nebo ostny, jak Riola ještě napadlo. Možná to byly ruce, ne křídla. Postava měla na místě, kde měli elfové hlavu, čtyři chapadla v řadě od jednoho křídla k druhému. Ty prostřední byly největší, a hostily každé dvě oči.
Žlutá „nádhera“ na ně zaměřila své čtyři oči. Ústa to mělo zřejmě úplně na temeni hlavy, nebo pod chapadly pod oči. Všechno mohlo být možné.

„Ty jsi zabil… mé děti!“ vykřikla ta věc, značně zkomoleným jazykem elfů.
„A ony skoro zabily mě, tak co!“ vykřikl Riol.
„Ta věc k tobě posílá své psychické vlny. Nerozumí ti, když na ni řveš. Přečetla si tvůj dialekt z tvého mozku,“ poučoval Dosk svého přítele.
„Takže nebude žádná dlouhá diskuze. Když ji zabiju, za chvíli vše v jeskyni vymře, protože to už nebude mít kdo rozmnožovat.“
„Naprosto správně,“ usmál se Dosk.
Rozešel se rozhodným krokem k věci. Chytnul pochvu meče.
„Ty nemáš moc zabít mě. Děti, krmení přišlo…“ Riol umlčil příšeru, když vytasil meč. Potom se věci začaly dít příliš rychle…

Příšera po Riolovi vystřelila svá chapadla. Ohromnou rychlostí se blížila, připravená zasadit smrtící ránu. Riol věděl, že zbroji neuškodí, a tak rozhodně šel.
Síla nárazu ho odhodila půl metru daleko. Dopadl na zem, a nastavil meč před sebe. Věc začala pištět strachy. Oheň. Oheň!
Riol začal s mečem mávat a blížil se k věci. Blíž a blíž. Couvala před ním na svých třech nohách, a byla strachy bez sebe. Zaměřila se však na jiný cíl. Vystřelila chapadla Riol se jim ladně vyhnul. Ale Dosk to nestihl. Chapadla ho zasáhla a shodila na zem. Riol se k věci otočil.
„Ne!“ zařval, a rozeběhl se k ní ještě blíž. Sekal mečem, rozhodnut že s ní skoncuje. Příšera se dala na útěk, a roztáhla své křídla. Přitom po Riolovi střílela z chapadel sliz. Riol se mu obratně vyhýbal, jen párkrát ho střela zasáhla do zbroje. Nedbal na to. Tato kyselina nemohla prožrat zlato. Běžel, rychleji a rychleji. Už byl skoro tam! Skoro u ní!
„Zemři!“ vykřikl, a bodl věc do křídla. Bestie řvoucí nestvůrné zvuky se snesla k zemi. Otočila se k Riolovi. Chceš bojovat? ozvalo se mu v hlavě. Riol věděl, že pro tuto věc existuje jediná odpověď: Čin.
Chapadla tomu jakoby zkameněla. Už dokonce odrážela údery meče. Riol se musel víc snažit. Věc měla chapadel hodně. Útočila i zezadu.
Riol dostal přímou ránu do břicha. Vykřikl. Bolest pohltila jeho tělo. Na tu věc musí vymyslet nějakou fikanou lest. Rychle pozvedl meč, jelikož další chapadla mu chtěla ublížit. Většinu z nich odrazil, jen jedno se mu začalo omotávat kolem krku. Riol věděl, že nesmí panikařit. Nápad přišel jak blesk z čistého nebe – chapadlo, které ho škrtilo, okamžitě přeseknul mečem. Nadechnul se, a odskočil, aby se vyhnul dalším chapadlům. Ta věc se pomalu šinula k němu.
Riol odskočil ještě dál. Ta věc má moc silnou pokožku, řekl si. Tady řezáním a sekáním nic nezmůžu. Musím vyvinout dostatečnou sílu. A to, jak jí vyvine, už věděl.
Napřáhnul se, a vrhl meč. Příšera natáhla chapadla, ale byla moc pomalá, meč měl ohromnou sílu a rychlost, a probodl pravé chapadlo s očima, které nebylo chráněno tak dobře jako ostatní. Věc zapištěla. Riol se k ní rychle rozeběhnul. Vytáhnul ji z očí meč, a uřezal jí zbylé dvě oči. Jekot se ještě zesílil. Chapadla ochabla. Oheň z očí se brzo přemístil na celý zbytek těla, a za chvíli udělal své. Riol pozvedl meč, a začal bodat do mrtvé masy.
„Svině, svině, svině!“ S umírajícím vládcem umírala i temnota v jeskyni.
Riol to ale bohužel necítil. Nebyl to žádný osvobozující pocit. Protože si uvědomil, že to, co udělal, byl pouze začátek jeho cesty. K elfům se vrátit nemůže. No, může, ale nemůže u nich už normálně přežívat. A v lesích se mu žít nechtělo. Možná by to tady mohlo být zajímavé, ale bolestné vzpomínky by mu to nedovolily.

Najednou si vzpomenul, že ten, který ho zachránil, leží v této jeskyni a skučí bolestí.
„Dosku!“ vykřikl Riol. „Dosku, vzbuď se!“
A dosk se vzbudil. Vyletěl opět do vzduchu. „Neboj se, už jsem v pořádku.“
Riol doska objal. „Dosku, díky že žiješ!“
„Není za co děkovat, přežití je má základní povinnost.“ Riol se usmál. „Díky za vše Dosku. Chci se tě zeptat, jestli by jsi mně nechtěl doprovázet domů. Chci si ještě něco zařídit.“
Dosk byl chvíli ticho.
„Určitě že ano!“ řekl nadšeně po chvíli. „Můžeme jít hned!“ Riol se usmál. Tak zapáleného přítele mohl shánět jen těžko.
„Dobře. Ale nejdřív se umyju.“
Riol se ještě rozešel pro svůj planoucí meč. Zvedl ho ze země, a zasunul ho do pochvy. Plameny poslušně zhasly. Jen tak mimoděk sáhnul na černý chocholek, který měl na hlavě. Na těch legendách asi něco bude.

„Riole,“ ozvalo se. „Je čas vyrazit.“
Dvě bytosti se rozešly pryč z jeskyně.
„Bude se ti po tom stýskat?“ zeptal se Riol.
„Možná. Ale spíš se těším na to nové. Na to, co bude následovat.“
Riol se na těmi slovy zamyslel. Co bude následovat… to ani on sám nevěděl. No, ale každopádně to brzo zjistí. Už to neřešili, a pokračovali směrem k vycházejícímu slunci.

***

Do jeskyně přilezly příšery. Viděly to, co zbylo z jejich vůdce. Jejich stvořitele. Ale nechápaly, co se stalo. Nikdo z nich to nechápal. Už nebyl žádný hlas, který jim šeptal, co mají dělat. Byli svobodní. Otočili se na sebe. A začali se vzájemně trhat na kusy. Aby se najedli.

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 1-3,4: