OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Z nikoho někdo (Riol) - popis světa + Úvod - 1

03.11.2012 (17:00) • RundasGrey • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 626×

V jiném vesmíru, v jiné dimenzi a v jiné časové rovině existuje planeta. Stejně jako mnoho dalších planet ve všech vesmírech, prostorech a časech nese to, čemu se říká inteligentní život.
Tato planeta je malá - asi tak třikrát menší než naše Země. Pokud by kolem ní prolétala kosmiká loď, určitě by si ji cestovatelé prohlédli. Jejich oči by pozorovaly kouli skládající se ze všemožných prvků. Mnozí by si řekli, že je jim taková planeta úplně k ničemu. Drtivá většina planety byla obydlena primitivními bytostmi.
Každá inteligentní rasa dnešního vesmíru však musela povstat z popela primitivizmu. Každá musela projít bolestivou cestou vývoje, krvavou cestou svobody, temnou cestou poznání. A pokud to vše prožila ve zdraví, mohli se její členové zvát inteligentními tvory. Na několika místech tohoto světa se nacházely rasy, kterým se povedlo povstat z prachu pravěku, a stvořit civilizace.

Planeta, kterou bychom mohli sledovat, je z velké části pustinou. Písek je unášen nekončícím, neunávným větrem, a neustále staví nové a nové duny, jejichž děsivá pravidelnost nám dokazuje jediné - tato část planety nehostí život - ten, který ke své existenci vodu potřebuje, se zde ještě nestihl vyvinout, a ten, který by zde mohl být na jiné bázi stejně tak.
           
Naštěstí se na této planetě se voda vyskytuje. Voda. Látka, v níž tak jednoduše vzniká život. Na rozdíl od našich poznatků můžou v tomto vesmíru existovat bytosti žijící v lávě, nebo kyselině, ale ty se vyvíjejí o moc pomaleji než vodní.
           
Na této planetě se životadárná tekutina nachází pouze v okolí rovníku. Sever i jih jsou absolutně pusté oblasti. Kromě písku a ledu je zdobí popraskaná planetární kůra, masivní rokliny, z nichž místy vytéká láva a nebo hory nepředstavitelných rozměrů a tvarů. Tyto části planety jsou pusté - v lávě se životu moc nedaří, a, jak už jsem řekl, vzniká zde velmi dlouho. Tato planeta je navíc velmi mladá, aby v místních extrémních podmínkách něco žilo; pokud zde teda nějaká velmi vyspělá rasa nevytvořila život umělý (což se nestalo).

 
Jak už jsem napsal, na této planetě je místo, kde existuje život. Je to rovník, který je pokryt vodou. Pás se táhne kolem celé planety, a na jeho pobřeží se střídají všemožné rasy, všemožné národy. Někdy moře omývá poušť, jindy tundru. Možná si říkáte jak je to možné. Tohle nerovnoměrné podnebí má na svědomí silné magické pole, které kolem této planety existuje. Kdo ho zde nechal, to je otázka - důležité je však vědět, že o něm nikdo z živočichů obývajících planetu neví, a tedy samozřejmě ani neumí magii používat.
Téměř nikdo.
           
Teď už se zaměříme konkrétně na oblast, v níž se bude příběh odehrávat.
Tato rovníková oblast je velmi úrodná, a může za to hlavně moře, jež jí omývá. To je azurově modré. Nádherné. Nejsou v něm rozpuštěny žádné nepatřičné látky. Pouze slaná, mořská voda. V té se prohánějí ryby, obrovské hejna ryb. Ty malé tvoří stáda, díky nimž se mohou lépe krýt před nepřátely. Vodou se porhánějí po tisících. Barevná mračna ryb vyhledávají plankton, řasy, nebo menší živočichy, kterými se živí. Stáda jsou, co se týče lovu, přesunu i obrany naprosto sehrané.
V moři však exitují i takové nepříjemnosti jako predátoři. Velké ryby se vrhají střemhlav do stád těch malých bezbranných tvorů a požírají je. Koloběh života pracuje neustále. Tak, jak to vždy bylo. Větší ryby jsou žrány ještě většími, a ty největší jsou pio smrti sežrány menšími. Je jednoduchý princip. Na každého tak jednou dojde.
Někteří z těchto živočichů požítají i rostliny, ale většina z nich zůstala u masa - je to výživnější, i když trochu namáhavější. Vše si zde svými ploutvemi klestí cestu vodou a pluje za svým cílem. Cíl je potrava, potrava je přežití, přežití je cíl. Velmi hezká závislost.
O potravu není nouze. Ať chcete sežrat kytku nebo rybu, vždy si něco najdete. V zdejším moři je totiž neskutečně mnoho života. Nejen ryby. Ale i medúzy, krabi a korály. Ne vše však lze jen tak v pohodě sežrat. Existují zde třeba bytosti tvořené čirou energií, kterým se vše ostatní vyhýbá. A té to nevadí- řeší své problémy, o moc intelektuálnější než hledání potravy.
Moře je slané, a osvěžující. Škoda, že zde neexistuje něco jako turistický ruch, určitě by hodně vynášel. Bílé písečné pláže, které vypadají jako malé pouště, se táhnou po celém, pobřeží, až k západu, kde se z písčitého pobřeží stávají drsné kameny, které jsou však pro život ještě přívětivější.

 
V tomto moři jsou i ostrovy. Kamenné hory vystupují ze slaných vod, a majestátně se tyčí nad vodou. Některé jsou pusté, bez života, jiné jsou zase porostlé tropickými pralesy, ale nikde, na žádném ostrově nenajdete žádnou stavbu. Až na jeden.
Existuje ostrov, kde podle legend žije velmi mocná bytost. Na tomto ostrově ještě nikdy nikdo nebyl, a pokud se tam někdy nějaký poutník dostal, nemohl o tom již nikomu vyprávět. Je to opravdu velmi tajemné místo. Bohužel v této době neexistuje žádná mocnost, která by investovala do výzkumu, takže tajemství tohoto ostrova zatím nebylo objasněno.

Nyní se zaměřme na oblast světa, kde se bude náš příběh odehrávat.
Velmi blízko pobřeží je úrodná oblast, která je plná plodných polí, údolí, kopečků, vesniček, lesíků a říček. Toto je jediná bezpečná část světa, a dalo by se říct, že je to i jeho střed, srdce, alespoň teda na primitivních mapách, které zdejší mají. Dominantní živočišný druh je… poměrně kultivovaný. Říká se jim Osadníci. Jsou to tvorové velmi podobní lidem - mají přibližně stejnou stavbu těla, pleť, a i výšku. Vlasy mají taky, avšak jejich barva je – na naše poměry – dost šílená. Jsou totiž většinou zbarveny zeleně, což je s našimi trendy samozřejmě v rozporu.

Jejich muži mají velké svaly. Všichni zdejší muži mají dvě zaměstnání - nejdřív pracují na polích, a poté se věnují své druhé práci. Někteří jsou kováři, jiní pasou dobytek, další ho zabíjí a spracovávají jej. Málokdo se stará o bezpečnost – na Osadníky už hodně dlouho nikdo nezaútočil.
Pole, o něž se muži osadníků starají, jsou desítky mil rozlehlá. Úctyhodné rozměry. Jelikož mají tak velká pole, a díky tomu, že se o ně dobře starají, mívají dobrou úrodu a tím pádem nemívají hlad, a žijí spokojený, mírný život.

Ženy osadníků bychom my lidi nazvali ženami v domácnosti; starají se o děti nebo pracují v jídelně, kde vaří pro celé vesnice, popřípadě pro Město osadníků, což je jediné pořádné město tohoto národa. Žena, která vaří, nevychovává děti - od toho jsou vychovatelky. Dále samozřejmě je i několik žen, které šijí, perou prádlo a nebo dělají jiné domácí práce, ale těch je méně.
           

Osadníci jsou vzdálení příbuzní elfů.  Před tisíciletími opustili nekonečné lesy, a od té doby se se svými bratranci moc v lásce nemají. Elfové žijí severozápadně od osadníků, v nekonečných lesích. Mají tam několik vesnic, kde žijí uzavřeni před okolním světem. S Osadníky se nestýkají, opovrhují jimi. Mnohdy vyjíždějí z lesů a útočí na osadníky, kteří je potom musí zase zahnat zpět do lesa.

Celý nekonečný les, v němž elfové žijí, je pln zvířat, která jsou mnohdy velmi nebezpečná, ale elfové ví, jak se k nim chovat, aby je nezranila.

V elfí společnosti se nedělá rozdíl mezi muži a ženami - všichni dělají stejnou práci. Elfové jsou také dobří chovatelé, a mají mnoho zvířat. Je jich méně jak osadníků, ale určitě to je národ více schopný přežití – nekonečný les je místo zlé a nebezpečné, a jen silní v něm mohou žít, aniž by se neustále nemuseli bát nebezpečí, často známého, někdy však nikoliv. A stejně, jako je les zlý a brutální, jsou takoví i elfové.
Na východ od lesů jsou zázračné hory, které jsou vidět na míle daleko, jelikož jejich vrcholy stoupají i do výšek desítek kilometrů. Jsou vidět i z nekonečné tundry, oblasti, nad níž věčně zuří blizard. Zázračné hory jsou pro lidi děsivé místo - obývají je stvůry, o kterých nikdo neví, jak vypadají. Nikdy totiž nikdo žádnou neviděl, a pokud ano, buď už o tom nikomu říci nemohl, nebo mu nevěřili. Nelze vyšplhat až na vrchol - jelikož to je nejen těžké, ale i proto že nahoře je velmi řídký vzduch. Neví se, jak tyto neskutečně strmé hory vznikly. Jsou čtyři, a oddělují od světa dalekou říši, kde žijí prazvláštní malí lidé, jejichž zvědové někdy proniknou až k úrodné oblasti. Tam jsou většinou zajati, a vzhledem k tomu že se nedají vyslechnout, tak i popraveni. Někteří z těchto jsou však schopní spolupracovat. Jsou velmi malí - říká se jim trpaslíci. Pod říší, kterou mají na severu, žijí jejich bratři, kteří těží hluboko pod povrchem zázračných hor.

Hory jsou sice děsivé místo. Ale existuje jedno místo, kterého byste se měli bát víc.
Nekonečná tundra je sama o sobě místem, které je to plno zla a temnoty. Každý, kdo tam vkročí, riskuje umrznutí, nebo smrt v rukou (nebo čemkoliv jiném) nějaké ledové bestie. A v bouři, která nad nekonečnou tundrou neustále zuří, jsou vidět obrysy něčeho… podivného. Něčeho, co vypadá jak ohromná hora, která se vznáší ve vzduchu. Ať je v nekonečné tundře cokoliv, nepřinese to okolnímu světu nic dobrého…

Toto je ono místo života. A náš příběh začíná právě na západě - u jednoho mladého elfa. U elfa, jehož život nikdy nebyl, není a ani nebude jednoduchý…

„…kolikrát ti mám říkat, že máš zdravit pana Eruse! Kolikrát! Cože! Že ti to je jedno? Drž hubu ty malý zmetku! Toto ti přece… Jak si to můžeš dovolit? Neodcházej, když s tebou mluvím! Mám na tebe zavolat dobrovolníky? Jak chceš. Já je vážně zavolám! Já s tebou ještě mluvím! Co, že ti to je jedno? Jdi nahoru! Klidně si odejdi! Mě je to konec konců celkem jedno. TY JSI ÚPLNĚ ZBYTEČNÝ!“

Vesnice byla tichá. Tak jako každou noc. Tak jako tomu bylo po mnoho let.
Domy mlčely. Jejich dřevěné stěny denně poslouchaly mluvu elfů. Denně sledovaly, co se zde děje. A to, co viděli, se jim určitě nelíbilo.
Kdyby měly oči, plakaly by. Kdyby měly ruce, mohly by proti zdejšímu bezpráví něco udělat. Kdyby měly nohy, mohly by utéct. Bohužel, byly to jen domy, a tak tedy byly odsouzeny k věčnému postávání na jednom místě. Nemohli si vybrat, kdo v nich bude bydlet. Nemohli si vybrat, na jakém místě vzniknou. Nemohli dělat, co chtějí – musely být takové, jací jsou jejich obyvatelé.
A i kdyby se mohly vzepřít, čekal by je trest.
To platilo pro všechny žijící v tomto národě.

Vesnice zde stála už hodně dlouho. Elfové nepočítali čas, podle nich to bylo zbytečné. Dřevěné budovy se neustále opravovaly. Elfové, nikdo neví proč, se nikdy nepokusili postavit něco z kamene. Nikdo nechápal jejich nutkání, neustále žít v harmonii s přírodou a zastavit veškerou evoluci, veškerý vývoj. Tato civilizace byla už hodně stará. Kdyby neměli svou stupidní vládu, svou přehnaně přísnou morálku, své stupidní zvyky, mohli by mít postavené kamenná města, paláce, monumenty a vše, co by měla správná kultura mít.
Místo kamene zde tedy bylo dřevo. A bylo ho opravdu hodně. Jeden by se divil, že město ještě celé neshořelo, díky tomu, že zde po nocích hořelo bezpočet ohňů. Elfové si však dávali pozor. Byla to velmi obezřetná rasa. A kdysi dávno znali i demokracii. To už je však minulost.
Všechno se to posralo, když odsud odešla větev elfů, z nichž se poději, vyvinuli osadníci, kteří jsou podle elfů jen démoni, jež si zaslouží jen smrt. Kdysi byli elfové obrazem dokonalé lidskosti. Neměli žádné krále, všichni si byli rovni (a u nich to i fungovalo), a nezabíjeli se navzájem. Ano, kdysi tomu tak bylo, ale dnes z nich jsou monarchističtí sadisté, kteří by nejraději vládli celému světu. Proč se tato společnost tak zkazila? To vám dnes už nikdo nepoví. Možná to bylo tím, že se začalo víc dbát na tradice, možná se k moci dostali nesprávní lidé, možná se jedna generace rozhodla, že už je dosavadní životní styl nudí.
A ať byla příčina jakákoliv, hlavním problémeme je, že to to tak je.
           
Kolem celého území vesnice byla velká dřevěná palisáda. Ta bránila elfy před nebezpečím, které jim hrozilo zvenčí. Na bráně byly v noci rozestavěny hlídky lučištníků- a lučištníci elfů byli vždy mistry ve svém oboru. Dokázali trefit cíl i několik set metrů daleko – hlavní však bylo to, že uměli skvěle střílet v lese. Tam je samozřejmě mnoho překážek – hlavně stromy, jako maleandry, ketaresy a mnoho dalších. Pro tyto střelce však žádná překážka nebyla nepřekonatelná

Elfí lučištníci cvičili celý život, a mnohdy dokázali opravdové divy. Jejich luky byly vytvořeny z velmi starých stromů. Největší byly i metr velké, a ty mohl napnout jen opravdový silák. Měly na sobě motivy elfích rodin, těch nejstarších. Tyto luky pamatovaly demokracii, pamatovaly staré hrdiny, pamatovaly pohromy, které obrátily svět vzhůru nohama. A nejstarší z nich pamatovaly i příchod elfů na toto území. V této vesnici se však žádný takový luk nenacházel.
Každá rodina měla svůj rodový luk, který se vždy předával z otce na syna. Tento obřad, kromě toho že při něm mohly špičky vesnice ukázat svou moc, byl i jakýmsi obřadem dospívání. A tímtoo obřadem prošli téměř všichni elfové. Téměř všichni…

Palisáda měla jednu bránu, kterou mohli vcházet hosté z jiných elfích vesnic. Tito hosté sem chodili, aby řešili všemožné politické otázky – obchody, armády a podobně. Hosté vždy donesli hromady darů, a ještě větší hromady odnášeli zpět do svých rodišť.
Branami se mohli vracet i ti, kteří byli na průzkumu, a samozřejmě že tadyma každý den chodili lovci zvěře.
Lovci byli srovnatelní svými vlastnostmi s lučištníky – však také toto povolání vykonávali s velkou oblibou. Jejich úkol byl jediný – donést do elfí vesnice maso a jiné potraviny. Možná si říkáte, proč maso, když elfové steně tuto potravu nejí. Je to přece proti přírodním zákonům, aby tak čisté bytosti jedli něco tak zkaženého jako maso, které kdysi vlastnil živočich.
No jo, časy se mění. Moderní elfové zjistili, že kvůli tomu, že nejedí maso, ztrácejí mnoho živin. A tak se to rozhodli nahradit. V dnešní době tedy byli elfové lépe živení, a tím pádem i lépe bojovali. Jejich praprapraprapra…předci by se obraceli v hrobě, kdyby zjistili, k čemu potomci klesli. Ale takový už je život – mládež se zkazila a následující generace v tom jen pokračovaly.

Dále touto branou jezdili i bojovníci. To byli stejní elfi jako lovci, nebo lučištníci, až na to že místo lovu nebo místo bránění vesnic jezdili na válečné výpravy. Elfové válčili buď proti osadníkům, kteří žili východně od nekonečného lesa. O těchto už něco málo víme – vyvinuli z elfů, a namísto svých bratří žijí v úrodných nížinách u jižního moře. Tam mají sluníčko, teplíčko a pohodičku. Na nikoho neútočí, nikomu nechtějí nic ukrást.
Elfům, nepřátelům demokracie, se samozřejmě nelíbilo, že hned za jejich lesem existuje země, v níž si můžete říkat co chcete, dělat co chcete, a že se tam nemusíte denně třást před svými vládci.
           
Elfové chtěli do těchto končin zavést svůj politický systém, který je tím nejlepším ve vesmíru, jak si samozřejmě oni myslí. Ale osadníci mají na elfí styl života trochu jiné názory…

Bojovat proti osadníkům elfy vyčerpávalo. Tito vesani totiž, když to bylo potřeba, uměli vzít do rukou meče a vyhnat útočníky ze země. Nikdy se však nestalo, aby osadníci zaútočili na elfy.
Na rozdíl od nich to ti, kteří žili na západ od tyranských elfů, to už několikrát udělali.
Ellfové se samozřejmě bránili, a tak vytvářeli armády, které pronikaly hluboko na západ, kde se rozkládala ohromná říše jiných bytostí. Začali jim říkat temnní elfové, a jejich říše se dostala do podvědomí všech elfů. O tom, jestli však mají temní opravdu říši, však mnohdy vedli normální elfové spory – někteří válečníci, kteří bojovali proti svým temným bratrancům, mnohdy tvrdili, že temní nemají žádnou centrální říši a že žijí rozdroleně. Nebo naopak říkali, že viděli ohromé paláce, z nichž tekly vodopády zlaté vody a na jejichž střechách sedělič erní ještěři s křídly. Prý viděli ohromné plantáže, na nichž pracovali ještěři. Viděli zotročené lidi, kteří se mohli změnit do vlků. Viděli ženy, které měly uřezané dlaně, a na jejich místech měly přišité dýky. Viděli velká, hořící jezera, a bytosti, jež do nich doprovolně vstupují, aby poté vylezly jako bestie planoucí fialovým plamenem. A mnoho dalších podivných věcí viděli v té vzdálené temné zemi. Kultura temných elfů by mohla být zajímavá, ale pozor, ani polovina z toho, co jsem zde o temných napsal, nemusí být pravda, takže tyto informace berte s rezervou!
O tom, že tyto bytosti existují, věděl každý. Ale málo elfů vědělo, jak temní žijí. Každopádně tam byli, ale to běžného elfa vůbec netrápilo. Měli úplně jiné starosti.
Elfové totiž měli v životě málo možností. Pořád jen pracovali „pro blaho kolektivu.“ A to byla celá jejich životní náplň. Ona to je sice hezká idea, ale kolektivem se mysleli ti, kteří stáli nevýše v hierarchii elfů. A t dostávali nejlepší jídlo, oblečení, domy, a nemuseli dělat nic. Vůbec nic. Jen vládli, a vymlouvali se, že je to tak namáhavé, že už nemůžou dělat nic jiného, a že se od své práce musí odreagovávat tím, že týrají občany. A nejen tím, že je týrají, ale i tím že je vraždí.
           
Ve vesnici bylo několik domů, asi kolem třiceti. Tyto domy byly celkem hodně velké- každý z nich měl minimálně jedno patro, a mohli jste v nich najít mnoho pokojů. Bylo to zvláštní, že tyto bytosti pořád jen pracovali, ale měli ohromné domy, plné všemožných zbytečností, jako třeba obrazů, knih, váz, skříní, oblečení a mnoha dalších. K čemu jim byly? V podstatě k ničemu, ale díky rozlehlosti bytu mohli aspoň mít moc dětí. A o to elfům jde, aby měli mladou pracovní sílu. A mladé doprovolníky.

Doprovolníci jsou armádou elfů. Doprovolník byl každý mladík, každá mládežnice schopná boje. Museli uzvednout meč, štít a zbroj. Tito mladí museli jednou týdně cvičit na elfích bojištích, kdyby třeba nastala válka proti osadníkům, nebo kdyby zaútočili temní. To druhé se přitom dělo o mnoho méně než to první. Osadníci také sloužili jako policie elfů – pomáhali s hlídáním bezpečností ve vecnici, a v boji proti zločinu.
Jinak se ve vesnici nacházely i stromy, na kterých kvetly jablka, hrušky, morewy a podobné ovoce. Také se samozřejmě myslelo na zemědělství, a proto měl každý dům přidělenou zahrádku, na níž museli jeho obyvatelé pracovat. Elfové tedy po tom, co přišli domů z práce na velkém poli, museli ještě běhat kolem své zahrádky, aby si vypěstovali nějaké ty živiny.

Největší budovou byla dvoupatrová radnice. Tam se prováděly všechny procedury – svatby, pohřby, ocenění, tresty a podobné. V přízemí byly dvě větší haly, v nichž se prováděly zmiňované akce. Také zde byla jídelna, kuchyně, toaleta a stáje. A nahoře byly pokoje, starostova pracovna a koupelna. Nebylo to o moc větší než domy ostatních osadníků, ale přece jen šel poznat určitý rozdíl- starosta měl vše nejlepší. Ostatní členové rady starších měli domy vedle starosty, aby mohli svému pánovi lézt do prdele dnem i nocí.
Tak, toto je vesnice elfů, v níž začíná náš příběh. A ten začíná v jedné nenápadné uličce, jedné nenápadné noci…
           

Elfí vesnice byla zahalena tmou, jak už to tak většinou v noci bývá. Většina normálních - jde li tomu tak říct - elfů spala. Po náročném dni stráveném v práci se chtěli připravit na další, který bude zase stejně náročný.
Jedna postava se však pomalu blížila domů. V této době správně neměla venku co dělat. Kdyby ji někdo uviděl, třeba nějaký dobrovolník, nemuselo by to dopadnout dobře. Jistě, řekla by mu hezky po pravdě co se děje: Jdu od starosty, umývala jsem něčí krev… Ale přece jen se jich bála.
Elfka právě odcházela od starostova domu. Měla tam povinost, kterou musely občas elfky plnit – umýt krev, kterou tam někdo zanechal při své poslední návštěvě. Elfka byla neskutečně vystresovaná. Ještě teď viděla ten koberec, nasáklý rudou tekutinou. Ta představa, že ta krev ještě ráno někomu patřila, proudila nečími žílami… drhla to dlouho. Doprovolníci mrtvolu naštěstí už někam odvlekli, takže se na ni nemusela dívat. Co asi ten elf, kterého takto popravili, udělal?
Měla ohromný strach. Ze svých pánů, ze svého manžela, ze svého života. A věděla, že se s tím nic nedá dělat. Byla v tom tak moc utvrzena, že ji ani nenapadlo myslet si, že by se šlo postavit systému, ukázat spoluobčanům, že žádná tyranie nemá tak silné nohy, abyste ji po dlouhém snažení nemohli podkopnout.

Vešla. Doma byla ztísněná atmosféra. Taková tam byla skoro vždy. Mohl za to ten  zmetek, jak mu říkal jeho otec.
Riol.
Dům na ni dýchal svou obvyklou atmosférou. Děsivou. Atmosféru domu, v němž se skoro pořád křičí. Kde spolu někteří obyvatelé málokdy promluví jinak než křikem. Kde existuje rodina, v níž si někteří členové nerozumí...

„Ahoj Ger,“ pozdravil ji manžel, sedící u stolu.
Ger se trochu vylekala. Co se tady stalo? Nemusela moc dlouho přemýšlet, aby ji napadlo, že se její muž a syn opět pohádali. Tito dva se nikdy nemuseli. Už jako dítě měl Riol se svým otcem problémy. Tatínek byl absolutně věrný elfímu systému. A syn tento systém nenáviděl.
           
„Řeknu ti to takto: unavuje mě. Každý den se s ním minimálně jednou pohádám. Je mu sedm, ale už si vyskakuje, pacholek jeden! Že prý nebude zdravit sousedy! Tak to ne! Odteď začíná sekat dobrotu! A jestli ne, tak ho chytnu, a odvleču do toho nejhlubšího lesa, nedbaje na Radu…“
Manželka se k němu rozešla. A objala ho. Tím zastavila proud slov, který by možná nikdy neskončil. „Nemůžeme se protivit radě. On je jediná naděje elfů na záchranu lesa…“
„Na taková proroctví nevěřím!“ odseknul jí manžel. „Rada ví všechno, ale v jedné věci se mýlí: A tou věcí je on! Podle mě je úplně zbytečný! Tak vzdorného… smrada… snad ještě žádný elf za syna neměl! Proč já! Proč zrovna já! Proč je zrovna můj syn takový nezlomný! Vždyť se držím všech zásad, chovám se podle společenských pravidel, dělám pro kolektiv první poslední a… a… a musí se mi narodit takový nevděčný kripl! Nic neumí, nic pro nás neudělal! Pořád se jen poflakuje po venku, a šermuje s ostatními dětmi. Ale ty se ho bojí! Vždy je totiž porazí! Já bych mu ten dřevěný meč vzal, a zlomil!“
„Vždyť je to vlastně jeho jediná radost…“ začala matka. Litánie svého manžela opravdu poslouchat nemusela.
„SERU mu na jeho radosti! Dokud se nezačne chovat tak, jak má, nebude nic!“
„Ale on tě stejně neposlechne. Měli bysme mu spíš domluvit…“
„Já už jsem s ním skončil,“ ukončil diskuzi Nerlag. Jeho žena mu ještě chtěla něco říct.

„Nerlagu, počkej, co jdeš dělat?“
Elf se na ni otočil. „Jdu dělat své povinosti. Musím ještě chvíli pracovat na zahradě, zbylo mi tam z odpoledne nějaké nářadí. A ty bys ses měla vyspat. Zítra určitě dostaneš nějakou práci,“ otočil se a povzdychl si. Rozešel se pryč od svoji ženy, směrem ke dveřím, které ho měly dovézt na jeho zahradu. Někdy přemýšlel, proč se jeho manželka chová tak divně. Ger byla na Riola moc hodná. Moc ohleduplná. A to si ten zmetek opravdu nezasloužil.

Vzpomněl si na chvíli, kdy se s Ger seznámil. Na ten den. Celá elfí vesnice byla zalita světlem. Ve vzduchu byl pozitivní náboj. Všichni elfové se radovali (navzdory svému těžkému osudu), povídali si spolu, pili všemožný alkohol a podobné věci.
Nerlag tehdy šel k sousedům, u nichž žila Ger. Nerlag si na ni už dlouho myslel, ale nenašel v sobě sílu ji oslovit. Ger byla krásná dívka. Její blond vlasy se ve slunečním světle leskly jako zlato. K vlasům se hodila její bílá pokožka a hluboké zlaté oči. Nerlag ji miloval už několik let. Její dlouhé nohy, útlý pas, svalnaté ruce, velká prsa a ten zadeček… vždy, když jej viděl, dostal chuť plácnout ji po něm. Bohužel však nemohl. Elfové byli, co se týče sexu a podobně, velmi přísnou rasou. U nich se o této činosti nesmělo na veřejnosti ani promluvit. Nerlag to moc dobře věděl, a radši se těchto zvyků držel – stejně jako mnoha jiných zvyků.

„Nerlagu,“ zavolala Ger, a podívala se na manžela svýma zlatýma očima. Ten jí pohled oplatil. A poznal, že mu jeho milovaná žena chce něco říct.
„Co se děje? Něco v práci? Stalo se něco? Mě můžeš sdělit vše.“
O tom posledním, co ji Nerlag řekl, Ger pochybovala. Její manžel nepříjmal jiné názory než svoje. Možná si hrál na správňáka, ale v srdci to byl klasický moderní elf - zmrd.
„Utírala jsem starostovi podlahu,“ sdělila mu. Do těchto čtyř slov chtěla ukrtýt vzkaz. Ale Nerlag ho nerozluštil. Chtěla ho donutit, aby se ji zeptal: „Co jsi utírala?“
           
„No a co? Je to práce jako každá jiná, ne?“ zeptal se ji Nerlag. Ta slova Ger vyrazila dech. Práce jako každá jiná? Copak on neví, co to znamená utřít starostovi podlahu? To je tak krátkozraký? Nesleduje, co se kolem něj děje? Neví o tom, že dnes večer tady zavraždili elfa? Že ho zavraždilo vedení vesnice? A že ona musela utřít krev neviného, krev toho, který jen chtěl vyjádřit svůj názor? Připadala si, jakoby ji polili ledovou vodou. Uvědomila si, jako už tolikrát, s kým žije. Jen s loutkou. Loutkou elfího systému, který nebere ohledy na ty dole. Starosta sedí doma, a ostatní mu denně nosí jídlo, které vypěstují pro něj. Nic nedělá, jen sedí a poroučí všem. Má pod palcem dobrovolníky, má pod palcem lid, má pod palcem vše. I jejího muže. Toho už nezmění. Ale ona se mu nepoddá.
           
„No a co? No a co? Nerlagu, zabili elfa!“
Nerlag chvíli mlčel. Ale potom se pustil do vysvětlování.

„Ger. Žijeme v nekončícím lese. A jediná možnost, jak přežít, je zavřít se do těchto opevněných vesnic. A aby se tady vůbec dalo přežít, musí tomu všemu někdo velet, ne? A pokud bude někdo dělat problémy, uškodí to nám všem. A co dělat s takovým člověkem jiného, než se ho zbavit?“
Odešel na zahradu. A Ger tam nechal stát, s hlavou plnou myšlenek.

 http://www.youtube.com/watch?v=xJKfm3VcOEQ

Malý pokojíček byl vyplněn tichem. Možná se vám to zdá zvláštní. Ale bylo tomu tak. Ticho jste skoro cítili. A stejně tak zde bylo i zoufalství, bolest a strach. Ale chyběla tu nenávist. V budoucnu se však nenávist stane pravidelným návštěvníkem tohoto pokoje.
Na posteli leželo elfí dítě. Mělo bílé vlasy, což u dětí logicky nebývá obvyklé. Jeho šedé oči nesledovaly pouze to, co šlo vidět z venku. Dívaly se i do duší elfů. A byly zvyklé vidět prohnilost, zlobu, strach. Malé tělíčko nebylo křehké – mohli jsme na něm pozorovat něco, co budeme moct v budoucnu nazývat svaly. Riol velmi často běhal po venku, skákal po střechách budov a bojoval proti ostatním dětem, což mu u elfí společnosti přidalo mnoho záporných bodů.
Možná byste čekali, že Riol bude mít vychrtlé břicho. To však nebyla pravda. Riol si vždy dokázal najít jídlo – když mu ho nedali rodiče, ukradl něco z něčí zahrady, nebo přitiskl nějakého mladého elfa ke zdi, a sdělil mu, že má nový úkol: sehnat Riolovi něco k jídlu. Dítě překvapivě neběželo domů k mamince, a nestěžovalo si. Vědělo, že by ho ze strany Riola stihnul trest. Místo toho raději běželo domů, a řeklo mamince, že chce něco k jídlu. Potravu, kterou dostalo, potom doneslo Riolovi. Ten ho potom porazil v souboji, poděkoval mu a šel si to někam sníst.
Někdy však dětem vadilo, že je Riol využívá – bral jim jídlo, hračky, zvířátka. Proto se na něj mnohdy domluvili, a chtěli ho zmlátit. To však ne vždy dopadlo zrovna dobře, protože Riola neporazilo ani pět mladých elfů najednou. Bojoval jak proti mladým, kteří se ho báli, tak proti starším, kteří ho nenáviděli.

Riol ještě nenávidět neuměl, alespoň ne moc dobře. Byl malým dítětem, sotva sedm let. Jeho blond vlásky vypadaly roztomile. Jeho nosík, očička, ouška… neřekli byste, jaký charakter se za tvářičkou skrývá.
Riol byl zmetek. Neposlouchal své rodiče, a dělal si, co chtěl. Bylo mu jedno, co si o něm ostatní myslí. Chtěl jen v klidu žít tak, jak chtěl, bavit se tak jak chtěl, živit se tak jak chtěl. Ale podle elfů mu tohle vše měli nadiktovat rodiče. A to se Riolovi nelíbilo.
Podíval se z okna. Ulice byly prázdné. Všichni se báli chodit v noci ven. Ale Riol ne. Ten by klidně šel. Ale kam? Kam by měl odejít? Do lesů? Tam by ho sežraly stvůry. K osadníkům? Tam by netrefil.
Jeho osudem tedy asi bude zůstat tady. Ale rozhodl se pro jednu věc: že se těm zlým elfům nikdy, nikdy, nikdy nepoddá. Otočil se na druhou stranu své postele, a začal snít o lepším světě. Pokoj zůstal stejně tichý, jako doposud. Ale ve vzduchu se vznášela jedna otázka: splní se Riolovy sny?

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z nikoho někdo (Riol) - popis světa + Úvod - 1: