OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Z nikoho někdo (Riol) - Úvod-2

07.11.2012 (15:00) • RundasGrey • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 536×

Ráno přišlo stejně rychle jako jižní vítr, a bylo stejně nepříjemné jako Riolův otec. Paprsky padaly na zem a ohřívaly její chladné srdce. Dodávaly optimismus do srdcí živočichů, naději na to, že se jejich život změní. Že jejich smyslem nebude jen hledání potravy a snažení se přežít, ale i něco lepšího. Něco, co jejich život naplní – nějaká tvorba.
            
Riolovi ale světlo optimismus nedodalo. Naopak mu oznámilo, že přišel další den. A den znamená práci. Otevřel své oči, nádherné jako diamanty, a porozhlédl se po pokoji. Sledoval nicneříkající dřevěné staré odporné odpudivé vyschlé stěny, které v něm vzbuzovaly ty nejhorší myšlenky. Nenáviděl je. Nenáviděl toto místo kvůli tomu, co se tady dělo. Co mu tady dělali. Co tady dělali jiným.

Včera slyšel, jak se matka vrátila. Slyšel, o čem si s otcem povídali. Nechápal je. Oni jen přežívali. Proč to? Proč s tou tyranií něco neudělají? Proč se nikdo nechce vzepřít osudu, zlu, proč se dnešní elfové nechovají jako ti bájní bojovníci, kteří dokázali pozabíjet stovky nepřátel, jen aby uchránili elfí vesnice? A co by tito hrdinové udělali, kdyby viděli do budoucnosti? Kdyby viděli, jak vypadá dnešní elfí společnost? Položili by za tyto elfy život?
Nejspíš ne.
Blbost.
Určitě ne.

Vstal z postele, která pod ním děsivě zavrzala. S Riolem to však ani nehnulo. Nikdy ho nic nevyděsilo, nevyvedlo z míry. Byl odolný proti všemu zlu. Nikdy, když na něj otec řval, když ho mlátili dobrovolníci, když se mu ,náhodou´ stalo něco děsivého, nikdy nebrečel. Velmi brzo se naučil, že pláč je k ničemu. Pláč nic neřeší.

Co si myslí? Že si ze mě udělají poslušného pejska, který je bude následovat na provázku, který udělá každou hloupost, jen aby se zavděčil svým pánům? Ne, to nejsem já. Já jsem Riol, a budu takový, jaký chci být.
            
„Ahoj tati,“ řekl Riol, lezoucí dolů ze schodů.
Vešel do té samé místnosti, kde se včera hádal se svým otcem, tak jako už stokrát předtím. Kde včera vzplanulo peklo. Aspoň podle Riolových měřítek – ne, tento mladý elf ještě nemohl vědět, co to znamená peklo. Peklo je, když na vás útočí deset příšer, které vám chtějí vyrvat vnitřnosti z těla a z vaší krve si udělat odpolední koktejl. Ale není to hádka s otcem – to je jen jakási slaná jednohubka v tomto těžkém životě.

Však Riol ještě pozná, jak vypadá peklo tohoto světa.

„Cože?!“ zařval na něj otec. „Jak si můžeš vůbec po včerejšku dovolit…“
„Jdu ven,“ řekl mu Riol. Na další hádku se svým otcem zrovna teď opravdu neměl náladu. Došel až ke dveřím, kde si začal obouvat nekvalitní polozničené boty. Rodiče mu jiné nechtěli koupit - kdyby se choval tak, jak chtějí oni, dostal by je. Ale on se tak nikdy chovat nebude, takže asi nadosmrti bude chodit v těchto… věcech. Riol totiž nazýval věci pravými jmény, a tomuto nešlo říct boty, ani kdybychom moc chtěli.

Nerlag to už nehodlal dál snášet. Co si o sobě ten smrad myslí? Už včera jsem měl náladu mu dát přes držku, ale to, že si jen tak přijde a pozdraví mě, i když ví, co se stalo, tak to už je fakt moc.
            
Došel až ke svému dítěti, které si právě obulo druhou botu. Riol se narovnal. Otec se napřáhl. Riol to zaregistroval. Ale neřešil, nehrotil. Tak dostanu přes hubu, no. Co se dá dělat. Ale popravdě jsem si to doslova vykoledoval, takže se tomu kriplovi snad ani nedivím. Ale to nic nemění na tom, že je Nerlag kripl.

Dlaň letěla vzduchem. A potom přistála. Taková pecka, to nedostanete každý den. Jen to léplo. Riolovi na tváři po dopadu zůstala ohromná rudá skrvna. Každý normální rodič by se po takovém činu zastyděl, chytnul by se za ústa. A začal by dítě utěšovat. Ale Nerlag nebyl normální.

Další úder poznamenal Riolovo tělo. Tentokrát zaťatá pěst narazila do břicha nebohého dítěte. Riol nevydal sebemenší zvuk. Toto pro něj byla rutina a nemělo cenu se tím nějak moc zabývat. Pokračoval další úder. Riol vyplivl sliny přímo na svého otce. Nebylo to úmyslné, ale elf-zmrd to bral jako provokaci. A další úder. Riol zaúpěl. Břicho ho neskutečně bolelo, ale věděl, že kdyby prosil otce o slitování, ničeho by se nedočkal. Otec se rozhodl, že to ukončí. Poslední rána uděřila zespodu do brady. Riolovo vědomí toho mělo tak akorát. Rozhodlo se, že se na svého vlastníka vysere. Riol omdlel.

Nerlag stál nad svým nepodařeným synem. Sledoval dítě, které před chvílí zmlátil tak, že by to mnoho jiných nepřežilo. A cítil zadostiučinění. Tak, ten hajzl dostal, co si zasloužil. A zmlátím ho znova, pokud budu muset.
           

A starý elf věděl, že bude. Nyní byl Riol ve věku, v němž šel už jen velmi těžko vychovávat. Dítě už mělo vlastní osobnost, a rodičům mnohdy nezbývalo než smířit se s tím, jaké jejich děti jsou. Takových příkladů jsme však u elfů našli málo. Elfové si vždy prosadí svou.

Jeho syn ho neustále překvapoval svou nezdolností, svou vůlí. Svým hněvem, zatím ještě nerozvinutým, v první fázi vývoje. Nerlag nechápal, jak může ještě pořád vzdorovat. Téměř denně byl bit, tak proč se radši nepodvolí? Proč vytrvává? K čemu mu to je?
Nerlag bohužel nevěděl, co to znamená diskuze. A tak se problémy s jeho synem neřešily, spíše se prohlubovaly.

Otočil se ke stolu, kde na něj čekalo nedopité kafe. Ten malý smrad mi narušel jedinou klidnou část dne, řekl si. Nenáviděl ho. Nechápal ho. Nechtěl ho. Proč se ten prcek vůbec narodil?

Při porodu z Nerlagovy manželky vylezlo malé krásné hodné elfátko. Jeho ouška byla krásně špičatá, očka hluboká, celé tělíčko v pořádku. Usmívalo se na své rodiče, na přátele jeho rodičů, na celý svět. Ale jak čas plynul, Riolek se měnil. Poznal, že úsměv světu, v němž žije, nestačí. Že svět bude vyžadovat absolutní poslušnost a oddanost elfům, což se Riolkovi nelíbilo. A tak se rozhodl, že prostě nebude poslušný. Začaly s ním být problémy. Odmlouval svým rodičům, vzpíral se pravidlům elfů a bil své vrstevník. Rostl z něj nepřítel všech elfů.
Už to nebyl Riolek.
Nerlag se rozešel ke stolu, a zahnal vzpomínky na minulost jen o kapku bělejší než přítomnost. Když se podíval do hrnku, uviděl chladnou černou břečku, kterou ještě před chvílí pil. Chladnou černou břečku, která mu připomínala jeho vlastní život.

Zamračil se, ale přece jen si ke kafi sednul. Už mu této silné tekutiny moc nezbývalo, a navíc to byla jedna z mála příjemných chvil, které zažívá. Šálek pozvedl k ústům. Naklonil jej a začal pít. Chladivá tekutina vnikla do jeho úst. Přelila se mu přes jazyk. Její chuť nebyla sice moc přívětivá, ale to nevadí. Z jazyku sklouzla do krku, který otce po křiku nepříjemně bolel. Naštěstí měla tato tekutina chladící účinky, takže mu to tak moc nevadilo.

Užíval si toho pocitu, když někomu dokázal, že on je jediným pánem. Kdy svému synovi ukázal, kde je jeho místo. Kdy ho usvědčil v tom, že pokud si bude otvírat hubu na své rodiče, tak mu ji Nerlag velmi rychle a velmi nepříjemně zavře.
           

Zvládne to. Kafe Nerlaga naplnilo zajímavým pocitem optimismu. Věřil, že to zvládne. Chtěl, aby tomu tak bylo. Přece se do historie světa nezapíše jako otec, který měl neposlušného syna! Když už nedokázal v životě nic pořádného, dal si za úkol vychovat slušného syna. To je přece jednoduché!
Bohužel, někdy není.
            
„Já… se… ti... pomstím,“ ozvalo se ode dveří.
Nerlag se zděšeně zvedl ze židle. Duch! Vylekal se, že svého syna zabil. Hrůza jej naplnila a prošla celým jeho tělem. Kafe, které držel v ruce, vylil na stůl a na své kalhoty. Teď na to však nebral ohledy. Co když jsem ho opravdu zabil?! Nerlag se nebál o život svého syna, to ani v nejmenším. Bál se, co na to řekne rada. A věděl, že to, co by řekla, by znělo asi takto: „Pane Nerlagu. Váš syn zemřel, a protože zemřel vaší vinou a měl důležitý úkol, za trest zemřete taky.“ V horším případě by tuto větu ukončili slovy „Za trest splníte úkol, který váš syn nedokázal kvůli vám dokončit.“ 
           

Nerlag by nedokázal umřít. Ale pokud bylo něco, čeho byl schopný ještě míň, tak to bylo prolézt jeskyni plnou monster, které se vám chtějí podívat do mrtvých očí a sežrat vaše studené tělo. Poslali by mě tam beze zbraně, stejně jak to zamýšlejí udělat Riolovi. Podle nich totiž vyvolený, kterým Riol byl, nepotřebuje zbraň. Podle nich Riol potřebuje jen vůli bohů. Ale to samozřejmě byla blbost.

Něco, co neexistuje, totiž nemůže mít vůli.
Tyto myšlenky proletěly Nerlagovou hlavou jako blesk. Ale potom si uvědomil něco podstatného.
Já jsem ho přece nezabil.
Já ho zmlátil a on mi pořád odporuje!
            
Toto bylo na Nerlaga moc. Jeho strach se destiloval do čiré nenávisti, tak jak tomu často bývá. Kdo se bojí, ten je agresivní.

Svého syna zmlátil, to je pravda. A myslel si, že to bude stačit.
Nestačilo. Nyní chtěl svého syna zabít. A nechtěl to udělat jako pomstu za to, jak jej Riol už víc jak sedm let sral. Chtěl to udělat hlavně kvůli tomu, že ho nyní jeho vlastní syn tak vyděsil. Chtěl to celým svým zkaženým srdcem. A věřte mi, on by toho byl schopen. Problém byl v tom, že nemohl. Rada mu to zakázala. Nevěděl, co čekají, že tento zmrd udělá s Jeskyní smrti. Kdyby do té jeskyně poslali dobrovolníky, tak by měli vítězství zaručené. Ale to by zas neměl kdo hlídat vesnici, a bylo by dost možné, že propukne vzpoura… no jo, dilema.

Nerlag byl nejistý. To se moc často nestávalo. Mám to udělat, zabít svého vlastního syna? Vyřešilo by to sice mnoho problémů, ale další by to přivedlo, a ty problémy, co příjdou po smrti mého dítěte, mohou být ještě horší než neposlušný vzpurný zmetek.
„Zabiju… tě“ řekl Rol. A i když těm slovům ještě plně nerozuměl, věřil v ně. „Jednou tě zabiju.“
Nerlag nevěřil svým uším. Nevěřil svým vlastním smyslům, protože nechtěl, aby to byla pravda. Nedokázal si přiznat, že jeho vlastní syn mu vyhrožuje smrtí. Nechtěl, aby to byla pravda. A kdo by taky chtěl? Co byste dělali, kdyby vám toto řeklo vaše vlastní dítě?
Hádám, že byste si s ním sedli ke stolu a v klidu byste s ním probrali všechny příčiny, proč by tvor, který by vás měl mít ze všech nejraději, měl chtít vaši smrt. Toto byste udělali, jste-li normální rodič.
Ale, jak už jsem vám párkrát sdělil, Nerlag jaksi normální nebyl.

Riol udělal něco neuvěřitelného. Zvedl se na nohy a začal utíkat. Rozeběhl se ke dveřím, ke svobodě, pryč z tohoto domu, který byl pro mladého elfa peklem na zemi.
Nerlag udělal to samé – také se zvedl od svého kafe a rozeběhl se ke dveřím. Byl pln hněvu, zoufalství. Chtěl svého syna pronásledovat. Chtěl ho chytit, ještě než proběhne dveřmi, aby z tohoto incidentu nebyl trapas, který by mohl ohrozit Nerlagovu dobrou pověst.
Nerlag oběhl stůl. Kolem tří židlí se dostal během během několika sekund. Malý elf však byl rychlejší. Proběhl dveřmi a utíkal.

Hned, jak vyběhl z domu, si uvědomil, že nebude v bezpečí, pokud bude zavřený spolu s elfy v jedné vesnici. Dokud je bude potkávat na ulici.
Kolem něj bylo poměrně živo. Elfové pracovali. Muži. Ženy. Děti. Nosili různé věci, byli na cestě na pole, opravovali domy a prováděli všemožné další činosti. Jakmile však ze dveří vyběhl Riol, veškerá činost na chvíli ustala. Elfové se po dítěti zděšeně otočili. Běžní občané měli strach – mysleli si, že Riol by je klidně zabil. To samozřejmě není pravda, ale jak už určitě víte, elfové jsou zmrdi. Muži objali své ženy, děti začaly popotahovat. A dobrovolníci se připravili k boji.

Riol nevěděl, kam uteče. Ale jedno bylo jisté - někam zdrhnout musí. Pryč, pryč z vesnice. Pokud neuteče, stane se z jeho života ještě dvojnásobné peklo. Otec ho bude víc bít. Lidé se ho budou víc bát. Matka jej začne víc ignorovat. Prostě musí pryč. Když už člověk něco začne, měl by to dokončit.
 
Bohužel, bylo zde moc lidí. Ti mu budou, ať už pasivně nebo aktivně, bránit v útěku. Všichni se na něj dívali jako na nějvětšího démona ve vesmíru. Riolovi to ale vůbec nevadilo.
Musí si pohnout.
Rozeběhl se k bráně. Možná se vám to nezdá, ale od chvíle, co Riol vyběhnul z domu, uplynuly přibližně tři vteřiny. Hlavní je v této situaci rychlost. Pokud nebude dostatečně rychlý, je konec.
Poslouchal, jestli se k němu neblíží otec. Slyšel toho hodně. Elfy, kteří se bavili o něm, o jejich těžkém životě, o tom, co všechno už dneska udělali pro kolektiv. Slyšel zvuky z kovárny, jak tam starý kovář ková meče, ostny na šípy, kopí a oštěpy, zbroje, nářádí pro orbu, řemeslnické přístroje a mnoho dalších podstatných věcí.  Slyšel, jak se u radnice rozděluje jídlo mezi lidi. Některé věci, jako třeba maso, jste si na zahradě nemohli vypěstovat, a tak se zvířata chovala veřejně, a stejně tak se dělila. Samozřejmě, že nejlepší kousky dostával starosta. Slyšel ještě hodně dalších věcí, ale nejhlasitější byl ten řev.

„Riole! Co si myslíš! Vrať se! Okamžitě!“

A Riolova cesta ke svobodě se začala zavírat. Doprovolníci pochopili, že se asi něco děje. Moc dobře věděli, že má Nerlag se svým synem problémy. A taky věděli, co starší o Riolovi předpověděli. Navíc měli přímý rozkaz nepouštět nikoho bez povolení ven z vesnice. A tím pádem měli tři důvody utíkajícího mladíka zastavit. Rozešli se k mladíkovi. Byli všude. V davu. Mezi domy.
A nejvíc jich samozřejmě bylo u brány.

Riol věděl, že nejdůležitější je, aby se před elfy schoval. Ale kam? Má běžet mezi domy? Tam je však moc velká pravděpodobnost, že ho najdou. Kam by se teda měl schovat?
Do davu. Spadnul na hnusnou, zaprášenou zem, mezi nohy ostatních elfů.
Ono to možná ani není divné, ale lidé o něj zakopávali. Mnohdy se sice vyhnul, ale někteří aktivní jedinci šli tak rychle, že je Riol shodil. Podle výkřiku padajících tedy dobrovolníci velmi rychle poznali, kde je jejich milý Riol.

Riola bolelo celé tělo. Slyšel Nerlaga: „Uhněte, uhněte, je tam můj syn! Chytťe ho, chyťte ho! Uhni. kreténe! Nevíš, kdo jsem? Vypadněte!“
Elfové tedy brzy začali od plazícího se kluka odbíhat. 
Riol se rychle vyhnul dívce, která nesla nádobu vody. Hned za ní sebral ze země jeden kámen. Slyšel, jak jeho otec křičí na tu samou ženu, které se před chvíli vyhnul: „Uhni, krávo!“ a potom zaslechl zvuk, jak se nádoba rozbila o zem, a ženský křik. Pocítil takový závan nenávisti, jako nikdy.

Přesně tento okamžik, kdy Nerlag odstrčil nevinnou elfku na zem, je pro život Riola velmi dležitý, protože v této chvíli ztratil i poslední kousek respektu, který ze svého otce měl. On kvůli tomu, aby mě dohonil, shodil nějakou ženu na zem! Kdybych toto udělal já, můj otec by si ze mě udělal kopačák! A on si ji klidně shodí! Riol v této chvíli pochopil něco, co už velmi dlouho tušil: Elfové nedodržují vlastní pravidla. On to vlastně věděl už dlouho. Ale nikdy si to tak zřetelně neuvědomil. 
           

Riol se, s kamenem v ruce, přiblížil k prvnímu dobrovolníkovi. Ten byl ozbrojen mečem. Kámen toho proti zbrani vytvořené lidskou rukou moc nesvede. Naštěstí, většina zbraní je závislá na schopnostech svého majitele.
Doprovolník se napřáhnul. Nechtěl kluka zabít, chtěl ho udeřit jen tak, aby ho to omráčilo. Riol se však úderu šikovně vyhnul. Celý život strávený bojem s dětmi ho něco naučil. Poté se narovnal. Stál zády k protivníkovi. Namířil na týl a udeřil protivníka kamenem do hlavy. Udeřil ho slabě, nechtěl dobrovolníka zabít.
Elf se chvíli potácel na nohách, ale potom spadl k zemi. Jeho kolegové ho tam nechali ležet a rozeběhli se k mladému uprchlíkovi.
            
Riol byl obklíčen. Jeho plány o útěku se asi nenaplní. Kolem něj stálo deset ozbrojených dobrovolníků, kteří byli připraveni zajmout jej.
Riol se nechtěl vzdát bez boje. „Tak pojďte, dobrovolníci! Budete čestní a budete proti mně bojovat po jednom? Ne, nebudete. Jak vás znám, tak nebudete. Radši se na mě tady všichni vrhnete a rozsekáte mě na kousky. Ale víte co, mě to ne… nesere!“ vykřikl jedno z prvních sprostých slov ve svém životě. „Aspoň jsem se před smrtí vzbouřil systému! Já se vám nevzdám! Ať mi bute nabízet cokoliv, nevzdám se!“

Elfové mu neodpověděli. A všichni najednou se k mladíkovi pomalu rozešli.
„Tak to ukončeme!“ vykřikl hoch. Začal křičet, přičemž se kolem sebe neustále oháněl kamenem. Věřil, že ten předmět, který drží, mu nějak zajistí svobodu. Ale bohužel, byl to jen kámen. I když by Riol byl nejradši, kdyby v ruce držel legendární elfí ohnivý meč, nyní měl jen kámen. 
            
„Zabijte ho!“ Křičel Nerlag. „Proč to děláte?! Vždyť vám jen přidává starosti! Já bych ho jednoduše probodnul, teď a tady!“
Velitel dobrovolníků se na Nerlaga otočil, zatímco jeho chlapci Riola zajistili tím, že do něj každý z nich několikrát kopnul. „Ale ty tady nemáš co rozkazovat. Takže drž hubu a krok, otoč se a nechej nás dělat svou práci!“
„Je to můj syn!“ pokračoval Nerlag. „Já snad mám právo… vím, jestli si zaslužuje žít nebo zemřít!“

Chvíli bylo ticho. Ale potom ho přerušil rázný ženský hlas. 
„Posloucháš se vůbec? Vždyť je to tvůj syn!“
Celá vesnice se otočila. Proti Nerlagovi stála samotná Ger.

„Radši bych byl, kdyby byla mým synem krysa než on!“ vykřikl po ni Nerlag. „Ty ses jej vždy pouze zastávala! Nikdy jsi nebyla objektivní! Víš, kolik nám už starostí nadělal!“
„Ale je to tvůj syn!“
„Kurva, to je argument stejně dobrý jako tvá piča! Všichni ji poslouchejte!“ řval Nerlag jako šílený na celou vesnici. „Měl by tady někdo jediný rozmný argument, proč se tady paní spravedlivá zastává toho zmetka? Je to snad soucit? Je to mateřská láska? Hovno! Je to slabost!“

Celá vesnice mlčela. Nikdo z elfů neměl odvahu ani chuť vložit se do diskuze. Koneckonců, nebyly to jejich problémy. Byli rádi, že jejich děti jsou poslušné. Že nemají za syna Riola.
            
„Jo, tak stejně dobrý jako moje piča? Drž hubu, Nerlagu! Toto jsi fakt už přehnal! Pokud se ti moje piča nelíbí, tak já už ti ji klidně nikdy neukážu! Můžeš si ho do smrti honit! Mně prsty stačí!“
            
Toto bylo pro elfí společnost moc. Jak už jsme řekli, elfové přímo nenáviděli, pokud někdo na veřejnosti mluvil o sexu. A tak se tedy nemůžeme divit, že nyní Riolovy rodiče čekalo slovní linčování.
            
„Hanbo elfů! Nestydové! Vy vandalové! Vy výtržníci! Pryč z vesnice! Nechte naše slušné uši! Pryč se sprostými ústy!“
Jak můžeme slyšet, elfové mají jedny z nejúchylnějších spisovných nadávek ve vesmírech.
            

„Co s ním tedy uděláme?“ zeptal se jeden z doprovolníků.
„Odveďte ho ke starostovi. Ten už bude vědět, co dál.“
 
Kolem bylo světlo. Za mříží stála zlatá zbroj. A legendární zlatý meč s hořící čepelí. To je vše, co si Riol ze starostovy místnosti pamatoval.
Kolem něj stálo šest dobrovolníků. Hlídali vzpurného mladíka. 
V místnosti se radilo několik hlasů. Riol si nepamatoval, a vlastně ani neviděl, kdo co říkal. Ale slova z rozhovoru si pamatoval moc dobře.

„Pane. My ho nesmíme zabít …“
„Ne, pane. My ho musíme zabít! Pro dobro všech!“
„Pro dobro všech půjde, až bude dost velký, do jeskyně. Na to ho potřebujeme živého.“
„Já ho vychovávat nechci!“
„Pane Nerlagu. Musíte ho mít u sebe až do chvíle, kdy uznáme za vhodné, že může odejít splnit svůj úkol.“
„Velectění pánové. Vy asi nechápete, jak je to těžké, starat se o něj!“
„Nerlagu. Věíme, že to zvládnete.“
„Už na to nemám síly…“
„Prostě vám to nařizuji! Vychovávejte ho dál! A pro příště si problémy vyřešte v domě, ne na ulici, kde to mohou všichni vidět! Nyní má vaše rodina takovou ostudu, že bych, být vámi, týden s nikým nemluvil!“
„Ano, pane!“
„Nyní jděte!“
„Ano, pane.“

Riola chytla za rameno těžká ruka. Potom ho shodila na zem. „Vstávej, ty…“ řekl otec. Riol se postavil. A šel. Ale byla to vzdorná chůze.
Oba byli unavení. A oba museli pracovat.
A tak pracovali. A pokud neumřeli, tak tam pracují dodnes… počkat, špatná pohádka.

Riol se totiž postupem času rozhodl, že on určitě nebude součástí takové společnosti.
Ale než odejde, vezme si to nejlepší, co tady je.

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z nikoho někdo (Riol) - Úvod-2: