Začátek mého konce - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Cesta pokračuje. Snaží se utéct od spárů nebezpečných, po penězích lačných lidí, ale trochu jim to ztěžuje jeden fakt: Rafael nenávidí Amandu a Amanda Rafaela. Je to opravdu tak?

18.03.2011 (13:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 957×

Rafael se ladně postavil k baru a neostýchal se drze zaklepat na dřevo, až se objevil jakýsi mladý Španěl se snědou pletí. „Přejete si, amigo?“

Nemohla jsem si nevšimnout Rafaelova výrazu na slovo ,Amigo'. Chtěl mu říct něco kyselého, jenže pak si to rozmyslel a chladně na Španěla pohlédl. „Děláte tu kafe?“

Španěl se tvářil jako slušný a milý třicátník, v obličeji lehce brunátný, jelikož slovo klimatizace tu zřejmě majitel nemá ve slovníku. Na souhlas zabručel, mrkl na mě a obou připravoval kávu, aniž by se zeptal, jaký druh preferujeme. To tu asi nevedou. Rafael nervózně převážil váhu na druhou nohu.

Španěl si melodicky broukal jakousi melodii a před netrpělivého Rafaela postavil dva červené šálky s logem Nescafé. Rafael cosi zabručel a odnesl je ke stolu, kde jsem se mezitím bavila jeho velmi taktním chováním.

Myslela jsem, že i při pití kafe se nad námi bude snášet mlčení, jenže on si mě měřil pohledem. „Můžu se tě na něco zeptat?“

Jindy bych mu odsekla, že teda nemůže a ať se jde vycpat, bohužel jsem si na něj už jakž takž zvykla a teď mě i trochu zajímalo, nač se mě ptá a proč ten podivnej nechápavej výraz hyzdí jeho tvář. Pochopitelně, která už zhyzděná byla, poněvadž mě se jeho tvář nelíbí. Proboha, proč řeším jeho tvář? Foukala jsem do kafe, kde se odrážel můj výraz s našpulenými rty a zelenomodré propalující oči. No, moc sexy s mokrými vlasy jsem teda nebyla.

Rafael se kafe ani nedotkl, krouživě pohyboval lžičkou a pozoroval mou tvář. „Proč vždycky někoho zachraňuješ? Řešíš tím nějakej komplex?“

Nebyla jsem taková ta hrdina, která se potuluje po ulicích v divokých barvách a vrhá se na zločince s bojovnými výkřiky. Ne, já se problémům vyhýbám. Obvykle. „Cože? Vždyť já nikoho nezachraňuju.“

„Jistě, po každý se prozradíš jenom kvůli neodolatelnému pocitu být za tu dobrou.“

Rozesmál mě, akorát tím způsobem, že jsem ho litovala. „Ne. Nepřemýšlím nad tím, co bude dál.“

„Co z toho teda máš, hm?“

Konečně přiložil hrníček k ústům a hlasitě srkal, až jsem se za něj styděla. Tentokrát jsem pocítila nabití sebevědomí. „Já z toho nic nemám. Nikdy. A to je ten rozdíl mezi námi. Nepotřebuju z toho nic mít, stačí mi dobrý pocit, že nezemřel nikdo nevinnej. Kdybys to byl ty, taky bys chtěl, aby tě někdo zachránil, kdyby měl tu možnost a nezemřít zbytečně.“

Vypadalo to, že nad tím započal přemýšlet. Jakákoliv arogantnost v jeho očích vyšuměla do neznáma a objevila se čirá zvědavost. „Ale prozradíš sebe.“

„Já vždycky uteču.“

Zavrtěl hlavou, jako by mě právě pasoval na duchovně chorou. „Ani ty lidi neznáš.“

Tenhle kluk v sobě měl tolik citu, jako asi to dřevo, co se snažilo vypadat jako bar. „Na co si myslíš, že vidíme budoucnost? Jen tak, pro zábavu? Abychom v kartách vyhráli auto, nebo vykradli lidem byty, protože víme, kdy se vrátí? To, že se mi ukáže, když má někdo zemřít, mi jasně napovídá, že to nemám nechat plavat. A tobě taky, jenom jsi sobec a myslíš na sebe.“

„A ty máš idealizovanej svět. Ti lidi, kteří zachráníš, jsou schopní ti za pár minut vystřelit mozek z hlavy.“ To bylo poprvé, kdy jsem ho viděla tak zapáleného.

„Mluvíš, jako kdyby ti někdo už předtím vystřelil mozek, čemuž bych se v tvém případě nedivila.“

Na jeho obličeji se objevil úsměv. „Musíš si uvědomit, že všichni jednou umřou. I ty. A to, že zachráníš pár lidí, na tom nic nezmění. Není žádný Bůh, co tě odmění za tvé skutky.“

„Všichni si zaslouží zemřít serióznější smrtí, nebo si zaslouží aspoň vybrat jak a...“

„Ne všichni,“ skočil mi do řeči a jeho oči zabloudili k hodinkám. „Dopij to, za pět minut se sejdeme před autem, musíme vyrazit.“

Beze slova položil bankovku na stůl a zmizel z místnosti.

Zapálila jsem si cigaretu a zkoušela si představit, co Rafael asi musel prožít, že je z něj takovej bezcitnej prevít.

***

Jako šťastná rodinka jsme se naskládali do auta, vyvenčený a spokojeně nažraný Max pořád cosi kňučel, abych brala na vědomí, že v autě je i on.

Bezmyšlenkovitě jsem ho drbala za sněhovýma chlupatýma ušima a zírala ven, jak malé kapičky dopadají na průsvitné okno u mé pravice.

Projeli jsme pár veselých městeček, opuštěných vesnic a plání a zabralo nám to několik dlouhých hodin, kdy mě Rafael okázale ignoroval, ačkoliv jsem si byla jista, že ke mně občas nervózně těká pohledem.

„Nikam nejedeme, že?“ odhadla jsem a zavrtěla se v kožené sedačce. Celou dobu nás doprovázel malý déšť, jako bychom mířili přímo do bouře a tohle byla jen pouhá příprava. „Jen se snažím chvíli nebýt v dosahu.“

Rafaelovi se po tváři mihl úsměv, ale za pár vteřin zmizel, až jsem si nebyla jistá, zda tam vůbec byl. „Možná.“

„Takže prostě jenom plýtváme životní prostředí tím tvým bourákem a bezcílně projíždíme stát?“

Pokrčil rameny. „A snažíme se utéct. Kvůli těm tvejm zachranářskejm akcím teď po tobě jde půlka agentur. A tobě to očividně vůbec nevadí.“

Zavrtěla jsem hlavou a opřela si kolena o palubní desku. „Připadalo by mi to jako fajn prázdniny, kdybych tu byla třeba s otcem.“

„Věř mi, radši bych tu seděl se sexy blondýnou, než s tebou,“ pronesl kysele a jedním loktem se opřel o okénko.

Dal mi jasně najevo, že jsem všechno, ale sexy ne. Super. To mi dodalo sebevědomí. „Mám hlad.“ No jistě, takováhle věta je určitě souvislá.

Oba jsme se tu chvíli ztratili v toku času, abychom zjistili, jestli je to bezpečné. Zřejmě bylo, poněvadž pomalu zaparkoval u jakéhosi bufetu. Se ztuhlýma noha jsem vystupovala a pustila i svého věrného společníka. Rafael s pípnutím zamkl auto a společně jsme srovnali krok. Opravdu jsme si na sebe pomalu zvykali a ani naše soupeření už nebylo tak sprosté ani divoké. Což je škoda, vážně mě to bavilo.

Pamatuju si, jak jsem po něm v sedmi letech mrskla skleničku, až ho otec musel odvést na pohotovost a jeho obočí zdobila doteď krásná jizva. Dříve mě uspokojovalo, že jsem mu onu jizvu způsobila já, jenže teď mi to přišlo spíše potupné.

Max vesele poskakoval okolo mě a musel se narvat do bufetu jako první, aby otestoval terén.

Hostů tu bylo pár a to stará paní, zaneprázdněný obchodník a tlustá servírka Stella, jež si okusovala nehty a ve volném času učila důchodce plavat, což jsem zjistila, když jsem se neostýchavě zadívala do její budoucnosti.

Rafael obsadil prázdný stolek, na kterém bylo nepříliš dlouhé menu a barevný nápojový lístek. Naštěstí zde panoval klid a zněla tu taková ta uklidňující výtahová hudba.

Natáhla jsem se pro popelník a jedním poplácáním na místo vedle svého, jsem dala Maxovi jasně najevo, ať se ke mně kouká doploužit. Poslechl a vyskočil na sedačku.

„Máš někdy pocit, že se s lidmi nechceš bavit, protože už dávno víš, co řeknou?“ vytrhl mě z přemýšlení Rafaelův hlas a já okamžitě zapomněla na hádání sama se sebou, že dvojitý hamburger si nedám, poněvadž bych byla o dvacet kilo těžší a to jeho sladké autíčko by mě asi neuneslo. Ještě by byl nucen mi dát klíčky a já bych jela sama... hm, to znělo lákavě.

Tohle jsem zažívala odmalička. Děsila jsem děti, že jsem předpovídala jejich slova a znala jsem odpověď na každou hádanku. Brzy je to se mnou přestalo bavit. Souhlasně jsem zabručela. „Pořád. Někdy je to těžký i s tátou. Nikdy mě nikdo nepřekvapí.“

„Přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala. Že nepotřebuješ mít žádný výtěžek z toho, že někomu zachráníš život...“

Zvedla jsem obočí v očekávání. „A přišel jsi na něco duchaplného?“ Dost jsem o tom pochybovala, ale potřebovala jsem aspoň nějakou konverzaci, jinak bych se asi zcvokla.

„Děláš to proto, abys neměla výčitky svědomí. To znamená, že to děláš pro sebe.“

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování