OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zámecká paní - 1. část

28.11.2012 (14:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1371×

Příjezd hraběte d'Whitlock 

Scházela jsem po velkém, krásně zdobeném schodišti, když jsem z velkého okna vedoucího na terasu slyšela přijíždět koně. Slyšela jsem i nějaký hlahol z nádvoří a bylo mi to divné. O žádné návštěvě jsem netušila a nikdo o ní nic neříkal. Ani služebnictvo si o ničem nešuškalo a to bylo ještě divnější, protože služebnictvo si u nás na panství vždy šuškalo o všem. Pojala jsem podezření, že otec chystá nějaký hon. Hony obecně moc neohlašoval ani mně, ani matce, ale vždy o tom vědělo alespoň služebnictvo a vždy ho kvůli tomu pomlouvalo. Nikdy jsem nechápala proč, ale vždy jsem nějakou služebnou nebo nějakého sloužícího slyšela, jak kvůli honům otce pomlouvá s někým jiným.

Rozeběhla jsem se po schodech, přičemž jsem si musela dávat velký pozor na to, abych nezavadila o svoji sukni, která byla i s mými podpatky dosti dlouhá. Seběhla jsem do přízemí a zastavila se u jednoho sloupu. Na nádvoří právě přijel na koni nějaký šlechtic. Nevím, kdo to byl. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale byl celkem pohledný. Byl vysoký, i když měl na sobě šaty, bylo vidět, že je dost urostlý, a měl medově hnědé vlasy někam k dolní čelisti. Víc jsem neviděla, protože měl na hlavě klobouk s peřím a sesedal právě z koně. Postavila jsem se za sloup a pozorovala dění na nádvoří. Pokoušela jsem se být nenápadná, ale zavadila jsem cípem šatů o květináč, stojící před sloupem, za nímž jsem byla schovaná. Neznámý si toho nepatrného pohybu všiml a vrhnul pohled na můj sloup. Když mě zpozoroval, lehce se pousmál a pokynul mi kloboukem. Já se v tu chvíli ještě víc schovala za sloup.

Po odchodu toho mladého neznámého jsem ještě chvíli pozorovala dění na nádvoří. Po nějaké chvíli přijel na nádvoří kočár, ze kterého začali sloužící vynášet zavazadla. Byly to velké bedny s šaty i menší, které byly pravděpodobně na nějaké úřední spisy (nebo možná dopisy od milenky, to jsem nemohla posoudit). Vypadalo to, že se neznámý chce na našem panství zdržet déle. Jen jsem nechápala, proč o tom nikdo neví?! Začala ve mně bouřit zloba a nechápavost mého otce. Proč byl otec takový tajnůstkář a nikomu nic neřekl? Proč se tenhle mladý muž „stěhuje“ na naše panství? Co má dál v plánu? Proč nikdy neřekne nic dopředu a já s matkou víme vždy vše jako poslední? Ačkoli je pravda, že matka většinou ví věci dříve než já. S tím mi otec taky lezl na nervy. Prostě jsem vždy musela být poslední. Proč?! V hlavě mě napadala spousta otázek a na žádnou z nich jsem neznala odpověď. Doufala jsem, že na ně brzy dostanu odpověď. Se zamyšleným výrazem jsem se vydala do svých komnat, které jsem opustila až večer, kdy jsem zjistila nějaké odpovědi na své věčně zvědavé otázky, ale nikoli na tu nejdůležitější – jaký smysl má návštěva tohoto muže. Otec nikdy nezve nikoho jen tak. Vždy je z toho nějaký zisk.

Matka mi pozdě odpoledne poslala po komorné vzkaz – mám se prý ustrojit k večeři do světle fialkových šatů, které jsem dostala od dědy, mám se taky pěkně učesat a nalíčit. Máme vzácnou návštěvu a otec pro nás má několik novinek, které nám musí říct, mám se na to prý ustrojit. Odfrkla jsem si, protože jsem absolutně netušila, proč se kvůli tomu cizinci mám strojit. Nenáviděla jsem tenhle přístup – matka nebo otec poručí a já prostě vždy musím poslechnout. S lehkými nadávkami a lehkým brbláním jsem si na sebe oblékla šaty, které matka chtěla – světle fialkové s fialkovými perličkami, zdobnou výšivkou a jemným závojem, který připomínal spíše pavučinku než látku. Měla jsem k tomu i příhodně botky. Svoje nejmilejší. Lehce fialkové s vysokým podpatkem.

Do jídelny jsem přišla včas – komorník právě ohlašoval lady Alici d´Kai (mě). Vešla jsem do jídelny pomalu, velmi pomalu. Rychle to s těmi dlouhými šaty a vysokými podpatky ani nešlo. Pomalu jsem prošla celou jídelnou a usadila se po otcově levici, jak bývalo zvykem při velkých slavnostech (nebo spíš kde bylo v tu chvíli místo). V duchu jsem si stěžovala, že si musím sedat právě sem, když tohle není žádná slavnost. Zrovna jsem si sedala, když komorník ohlašoval příchod hraběte d´Whitlock, syna hraběte ze sousedního panství. Hrabě se ve dveřích uklonil a zamířil na židli vedle mě – jediné volné místo u našeho velkého stolu. Letmo jsem se podívala na otce, který se slibně usmíval a pod stolem si mnul ruce, ale tím jsem si nebyla jistá. Začala jsem mít špatný pocit. Jakmile se hrabě usadil, otec povstal a pozvedl sklenici s vínem.

„Přivítejme zde hraběte d´Whitlock, syna hraběte sousedního panství. Jeho otec mne požádal, zda by u nás mohl strávit zhruba dva měsíce, čili dobu, kterou stráví na cestách v zahraničí.“ Otec pozvedl skleničku ještě výše. „Vítej, Filipe.“ Otec domluvil a připil na přivítanou mladému hraběti. Já jsem jen gestem lehce pozvedla skleničku. Nemusím moc pít. Na celém proslovu se mi ovšem něco nelíbilo. Matka při něm otce propalovala pohledem a tvářila se, že s otcovými slovy nesouhlasí. Bylo na něm celkově něco divného. Otec se při něm až moc usmíval, ale to nebyl úsměv, který říká, že je člověk spokojený. Tohle byl pocit vítězství. To se mi přestávalo líbit!

Po této „velkolepé“ večeři jsem se odebrala do svého pokoje. Hodnou chvíli jsem seděla na posteli a uvažovala, co udělat dál. Když už jsem měla hlavou plnou nezodpovězených otázek, zavolala jsem služebnou, aby mi připravila lázeň, protože v teplé vodě se mi vždy přemýšlí lépe. V mžiku do mého pokoje přinesli velkou a dlouhou káď, do které přinesli krásně ohřátou vodu. Poručila jsem služebné, aby do ní přidala usušenou levanduli, která koupel i celý pokoj na dlouhou dobu krásně provoní. Když byla moje koupel hotová, poslala jsem všechny pryč a na chvíli se ponořila do teplé vody. Po koupeli jsem se oblékla do noční košilky a sedla si před krb, abych si aspoň trochu vysušila vlasy. Dnešní den byl pro mě náročný, po teplé koupeli jsem rychle usnula.

Druhého dne ráno jsem se vzbudila nečekaně brzy a cítila jsem se snad ještě unavenější, než když jsem šla spát. Nechtěla jsem volat služebnou. Vstala jsem z postele a vydala se ke skříni, kde jsem si vzala bledě modré šaty s lehkou tmavě modrou výšivkou. Nebyly tak dlouhé a ráda jsem je nosila. Navíc jsem k nim měla příhodné botky – tmavě modré na krásném malém podpatku. Oblečená jsem sešla po schodech do jídelny, která už byla připravená na snídani, ale byla jsem nejspíše první, kdo se tu objevil, protože vše bylo zatím nedotčené. Z mísy s ovocem jsem si vzala jablko a prošla jídelnou na terasu. Došla jsem až k zábradlí a lehce se o něj opřela. Po krátké chvíli jsem za sebou v místnosti slyšela kroky, ale nenamáhala jsem se otočit. Tušila jsem, že to bude někdo ze sloužících, protože na matku nebo otce bylo moc brzo. Matka vstává většinou pozdě dopoledne a otec někdy chodí rovnou k obědu. Ovšem spletla jsem se.

„Nasnídat byste se měla v klidu, slečno,“ ozval se za mnou neznámý hlas. Vyjekla jsem a upustila svoje ještě nedotčené jablko na zem. To zpropadené jablko se skutálelo k cizincovým nohám. Musela jsem se tedy otočit a pohlédnout tváří v tvář mému vyrušiteli. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do těch nejkrásnějších zelených očí, jaké jsem kdy viděla. Tyto oči zapadaly do jeho obličeje tak perfektně, že se to slovy nedá snad ani popsat. Ostré rysy jeho obličeje kontrastovaly s jemností jeho očí a kontur kolem očí a nosu. Tento dokonalý obličej lemovaly vlasy barvy medu smíchaného s vlašským oříškem sahající ke spodní čelisti. Jemně jsem zalapala po dechu, protože jsem na onoho cizince musela podívat hezky nahoru, byl přeci jen o hodně vyšší než já. Zalapala jsem po dechu taky proto, že jsem se ho lekla. Čekala jsem, že bude ještě stále stát mezi dveřmi, ale on ne. On mezitím přešel pomalu ke mně a stál ode mě sotva na půl metru a v ruce třímal moje jablko. Lehce jsem se začervenala a okamžitě sklopila oči k zemi.

„Měla, pane. Jenže nerada snídám uvnitř, když je tak krásně. Raději jím na terase nebo při procházce zahradou,“ odpověděla jsem, jak mě zdvořilost naučila. Lehce se pousmál. Vzal jemně mou ruku do své a opatrně do ní vložil otřené jablko.

„Děkuji, pane,“ odpověděla jsem snad ještě zdvořileji než předtím. Ještě hodnou chvíli po tom, co mi dal ono jablko, měl mou ruku ve své. Koukla jsem na svoji ruku v té jeho a říkala si, jak je ten dotek hřejivý a sevření, ač zdá se pevným, tak není. Kdybych chtěla, lehce bych se z něj vymotala. Po chvíli, která se zdála být snad nekonečná, ruku stáhl a lehce se předepsanou úklonkou omluvil. Rychle jsem se vzpamatovala.

„Pokud mne omluvíte, půjdu se projít zahradou,“ omluvila jsem se opravdu zdvořile a chystala se odejít. Odlepila jsem se od země a pomalu scházela po schodech. Byla jsem už v horní čtvrtině schodiště, když mě, také s jablkem v ruce, doběhl.

„A smím se k vám připojit, slečno?“ zeptal se velmi galantně. Otočila jsem se a podívala se na něj, opět vzhůru, protože stál o schod výše. Pouze jsem s lehkým pousmáním přikývla a šla dál. Mladý hrabě se ke mně připojil na nejspodnějším schodě. Slyšela jsem, jak lehce ukusuje ze svého jablka a v klidu jí. Já jsem ovšem v klidu nebyla. Pokoušela jsem se, abych působila vyrovnaně a klidně, ale uvnitř jsem opravdu nebyla. Nebyla jsem zvyklá na jakoukoli společnost, natož pak pánskou. Nevěděla jsem, jak se mám chovat, jak mám mluvit a hlavně o čem mluvit. Byla jsem vnitřně nervózní a nesvá. Mladý hrabě vedle mě to nejspíš vycítil, protože ode mne udržoval odstup a když zrovna nejedl, pokoušel se na mě usmívat.

Došli jsme až k mé nejoblíbenější části zahrady. Byl to takový zapadlý kout, kam ze zámku ani od řeky nebylo vidět. Bylo to místo dokonale schované mezi stromy. Navíc zde byl malý altán pro horké dny nebo déšť. Milovala jsem toto místo. Už jako malé dítě jsem utíkala chůvě a chodila sem. Tohle místo pro mě mělo nějakou magickou přitažlivost. Vešla jsem do altánku a prošla jím až k zídce na protější straně. Tam jsem se otočila a opřela o sloup. Otočila jsem se na mladého hraběte, který v tu chvíli stál na prahu altánku a celé toto místo si prohlížel. Stál takhle hodnou chvíli, než jeho pohled skončil na mé osobě a jeho rty vykroužily na obličeji mírný úsměv.

„Tohle je krásné místo,“ podotkl.

„Ano, je. Mám ho nejraději a chodím sem téměř každý den už od dob, kdy jsem za to dostávala vynadáno, protože jsem utíkala chůvě,“ odvětila jsem a nepovšimnutelně se usmála při vzpomínce na nebohou chůvu, která mě někdy i celé hodiny hledala. Při své odpovědi jsem se včas zarazila – nechtěla jsem, aby věděl, že sem chodím za klidem a nejraději si tu nerušeně čtu nebo maluji. Po chvíli jsem se z úvah o uhlu a nádherné nedaleko rozkvetlé růži vrátila zpět do reality.

„Pane hrabě, neberte mou otázku nějak nezdvořile, jsem pouze zvědavá. Proč jste zrovna na našem panství? Nechci, abyste se nějak urazil, ale nepamatuji si ze svých dětských let, že by naši otcové nějak moc často jezdili na lov. Nepamatuji si, že by byli bůhví jak velkými přáteli. Váš otec má jistě i jiné a lepší známé, než je zrovna můj otec.“ Byla jsem zvědavá, jestli tenhle „mládenec“ ví o něco víc než já. Nebo je stejně neinformovaný jako já? Od jeho příjezdu mi v hlavě vyvstávala spousta nezodpovězených otázek. A to se mi nelíbilo. To se mi hodně nelíbilo.

Můj společník si sedl na lavičku k mému oblíbenému růžovému keři a začal: „Lady Alice, můj otec mě sem poslal, protože mu váš otec nabídl ruku dědičky tohoto panství pro mne. Otec na mě netlačí, chce jen, abych ji poznal a následně se rozhodl,“ přiznal s pohledem upřeným na mě. V tu chvíli se mi zastavil dech a krve by se ve mně nedořezal. Dědičkou našeho panství se měla stát moje starší sestra, o dost starší, než jsem já. O celých deset let. A ačkoli mě bylo devatenáct let a můj společník vypadal starší než já, tak jistě mu nebylo devětadvacet. Tipovala jsem, že by mu mohlo být kolem jednadvaceti. Víc asi ne. Ani nevím, proč jsem se tak zarazila. Nemělo by mě to tak překvapovat a navíc, nemělo by mě to tak zarážet, tak proč se chovám jak malé děcko, kterému berou oblíbenou hračku? Proč si připadám, že mě o něco ochuzují? Skoro toho mládence neznám. Zvedla jsem se ze svého místa.

„Promiňte, ale už půjdu,“ zamumlala jsem a v uvozovkách nebo bez nich jsem utekla. Běžela jsem tak, že jsem si ani nevšimla, že jsem ztratila svůj nejoblíbenější prstýnek. Spadl mi z ruky a já to ani necítila. Doběhla jsem do pokoje, dopadla na postel a neovladatelně jsem se rozplakala. Nedokázala jsem přesně říct proč. Nejspíš proto, že jsem byla ta mladší a měla vždy smůlu. Moje starší sestra dostala lepší vzdělání a nevážila si toho. Já se základním vzděláním jsem dosáhla více věcí než ona. Dostávala lepší šaty, dražší šperky a rodiče ji preferovali asi všude. A ona si toho prostě nevážila. Byla takový ten rozmazlený sourozenec. A teď měla dostat muže, který se líbil mně. Měla dostat muže, kterého si nezasloužila. Sice jsem toho muže skoro neznala, ale podle jeho upřímných očí a klidného úsměvu jsem poznala, že tohle není muž pro moji sestru.

Najednou mi v hlavě bleskl nápad. Takový, že jsem přestala brečet a trochu se posadila na posteli. V hlavě mi to „šrotovalo“ o mnoho rychleji než za normálních okolností. Tenhle mladý muž si sice bude muset vzít moji sestru, ale já se jí pomstím. Budu se chovat tak, aby se zamiloval do mě. Budu mrcha a nenechám jí ho bez boje. S touhle mojí myšlenkou přišla do pokoje moje komorná oznámit mi, že bych se měla připravit k obědu.

Letmo jsem se prohlédla v zrcadle a usoudila, že ačkoli jsem brečela, vypadám stejně krásně, jako když jsem šla ráno na snídani. Opustila jsem pokoj a šla rovnou do jídelny. Neobtěžovala jsem se maličkostmi, jako bylo zkoumání dokonalých obrazů, které jsem znala už od dětství a stejně mě vždy přivedly do úžasu. Vešla jsem do jídelny a přijala místo na konci stolu, kde jsem obvykle sedávala u oběda. Dnes jsem přišla na oběd poslední, dokonce i otec již seděl na svém místě v čele stolu.

Když jsem dosedla na židli, vstal a začal mluvit: „Jsem rád, že jsme zde již všichni. Dnes vám musím něco sdělit. Rozhodl jsem se, že uspořádám ples, kde mladému hraběti d´Whitlock představím dědičku mého panství a jeho budoucí choť. Tento ples se bude konat zítra přesně od sedmé hodiny večerní. Již během odpoledne se sem budou sjíždět hosté na odpolední dýchánek v zahradě a následný ples.“ Otec se nadechl a upřel pohled na mě. „A ty, Alice, zítra buď přítomná již na dýchánku. Tvá sestra dorazí až na ples, takže budeš dělat hostitelku ty. A nechci slyšet žádné odmlouvání.“ S touto větou se usadil a pohybem ruky přivolal služebnou, aby začala nosit na stůl.

V jídle jsem se jen tak pošťourala a nechala ho odnést. Po otcově sdělení jsem neměla vůbec hlad. Byla jsem rozhořčená a celé odpoledne jsem pěnila. Na večeři jsem radši ani nešla, abych nemusela potkat toho tyrana. Jak si to vůbec představoval? Jak si to mohl vůbec dovolit? Proč trestá mě? Má sestra má být hostitelkou, protože je právoplatnou dědičkou tohoto panství, je starší a je prvorozená, ale protože si někde užívá, musím její povinnosti plnit jen a jen já. Byla jsem tak naštvaná, že jsem vyjela na služebnou, která si to nezasloužila. Plnila jen svoji práci, když se ptala, jakou chci lázeň, ale já na ni ve své rozhořčenosti byla zlá. V tu chvíli jsem toho litovala, protože jsem si uvědomila, že jsem byla jako moje sestra – zlá na lidi, kteří si to nezaslouží.

Koupel mě na noc docela zklidnila. Jen jsem si stále připadala, že jsem přišla o něco důležitého. Nevím, jestli to byl jen pocit nebo fakt. Nastávající noc byla velmi klidná a tichá. Byla jsem si jistá, že celý zámek už spí, protože bylo opravdu pozdě. Ale já spát nemohla. Trápila mě moje povaha. Nechtěla jsem přenechat sestře mladého hraběte jen proto, že byla starší. Tentokrát jsem nechtěla sestře přenechat vše bez boje. Budu bojovat a budu bojovat i proti otci. Ve své znovu vyvstalé rozhořčenosti jsem vstala z postele, vzala si župan a rozhodla se jít podívat na terasu.

Došla jsem na terasu, sedla si do závěsné houpačky a chvíli pozorovala, co se děje na obloze. Na obloze se nedělo nic a noc nebyla moc studená, tak jsem se na houpačce položila a během chvíle usnula. Probudila jsem se o několik hodin později. Nebo spíše a lépe řečeno jsem byla probuzena. Probudil mě dotek deky, kterou na mě někdo položil. Pootevřela jsem nepatrně oči, abych zjistila, kdo to je, ale byla moc velká tma, abych něco viděla. Jen podle stínu a velikosti postavy jsem si pomyslela, že je to mladý hrabě. Tedy doufala jsem v to, ale nedokázala jsem to říct s určitostí.

Ráno jsem se probudila brzy. Vstala jsem z houpačky a zamířila do pokoje. Cestou jsem potkala služebnou, která se okamžitě zajímala, zda se mi něco nestalo nebo zda něco nepotřebuji. Zavrtěla jsem hlavou, že ne. Jen jsem ji poprosila, jestli by mi nepřinesla snídani do pokoje, až bude hotová. Nepotřebovala jsem hned po ránu vidět otce. V pokoji jsem se posadila před toaletní stolek a zadívala se do zrcadla. Chvíli jsem do něj hleděla a nevěděla, co tam mám najít. Spousta dívek mého věku v zrcadle nachází mnoho krásy, protože jim to do hlavy sypou již od útlého dětství. Mně také od útlého věku vměstnávali do hlavy, že jsem krásná, ale jakmile jsem se vždy podívala do zrcadla, neviděla jsem tam tu krásnou dívku, o které každý mluvil, ale viděla jsem tam pouze dívku se zelenýma, napůl vystrašenýma očima. A tuhle dívku jsem tam vlastně viděla i teď. Vypadala jsem vystrašeně, ačkoli jsem se vnitřně cítila vyrovnaná, klidná a naprosto přesně rozhodnutá, co chci.

Z mého rozmýšlení mě vytrhla služebná, která mi do pokoje přinesla snídani. Kývla jsem na ni a ona odešla. Jen jsem letmo pohlédla na snídani a uvědomila si, že nemám hlad. Pohlédla jsem z okna, do kterého právě začalo krásně svítit sluníčko. Ohlédla jsem se na skříň a okamžitě si uvědomila, jaké šaty si na dnes vezmu. Vstala jsem a zamířila pro ně. Chvíli jsem musela hledat ve skříni, protože jsem je měla zastrčené. Nakonec jsem je našla a uvědomila si, jako po několikáté, jak jsou nádherné. Měly výstřih do čtverce pošitý krajkou a byly krásně zbarvené. Ze žlutého vršku postupně jako duha přecházely do červeného spodního okraje šatů. Navíc byly zdobené malbou květů. Položila jsem ramínko s šaty na postel a vrátila se zpět ke skříni. Musela jsem si k nim vybrat botičky. Vybrala jsem si sandálky na podpatečku, které byly do červena a zdobené malinkými perličkami.

Oblékla jsem se do šatů a zatočila jsem se v nich kolem osy, aby se sukně hezky rozvlnila kolem mých kotníků. Nakonec jsem se zastavila a nechala ji jen volně sjet. Poté jsem si sedla k toaletnímu stolku a začala se líčit. Nechtěla jsem se líčit nějak výrazně, to jsem si chtěla nechat až na večer – na lepší příležitost. Pří líčení jsem postupovala pomalu a hlavně opatrně, protože jsem nechtěla nic zkazit. Nakonec jsem si uvědomila, že jsem se líčila celé dopoledne, protože když jsem vzhlédla od líčení, bylo už skoro po poledni. Zvedla jsem se tedy, zhluboka se nadechla a vykročila vstříc své povinnosti.

Tuhle povídku jsem měla rozepsanou už strašně dlouho, ale nějak jsem na zapomněla. Vzpomněla jsem si na ni, když jsem četla jednu povídku od Lucky24...

Lucko, chtěla bych ti ji věnovat, protože jsi mě donutila ji dopsat, aniž bys o tom věděla. Děkuji. 

Jinak bych chtěla všechny poprosit o komentáře. Je to pro mě moc a moc důležité. Chci vědět, co se vám líbí a co bych měla zlepšit.

Vaše Ali =)

Příjemné čtení! 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zámecká paní - 1. část: