Ze snu Noční Můra - 4. kapitola: Osud? Nejspíš... • OurStories.cz ~ naše povídky

4. kapitola s názvem "Osud? Nejspíš..." Vás zavede nejspíš do těch nejčernějších okamžiků Maričina života. Budu ráda za jakýkoliv komentář, díky :)

20.10.2009 (16:00) • TynaChan • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1327×

O TÝDEN POZDĚJI
„Dělej, dej sem tu flašku!" křičela na mě Lenny v minisukni a tričku, o kterém se ani nedalo říct, že je to tričko.¨
Podala jsem jí láhev rumu, ale nejdřív jsem si z ní lokla. Ucítila jsem drsnou ruku na svých zádech, ani zdaleka zahalených, podobně jako Lenny jsem na sobě měla tričko nad pupík se šněrovačkou. Stala jsem se u místních kluků oblíbená, nebo spíš oblíbené bylo to, že jsem se chtěla zalíbit a nechala jsem se sebou dělat... v podstatě všechno.
V poslední době jsem měla mnohem horší vztah k mámě i k Filipovi. Odeskávala jsem jim, doma jsem moc nebyla, s učením jsem na tom nebyla nejlíp a dělala jsem jim naschvály.
S Lenkou jsem se změnila. Těžko říct, jestli k lepšímu, nebo k horšímu. Kdyby mi život nedal takovou lekci, jako v době mého příjezdu do nového domova, asi bych byla dál ta rozmazlená slečinka v růžové sukýnce.
Takže tyhle...dva měsíce byli pro mě vlastně dobré, ať už jsem si prožila cokoliv. Neříkám, že to bylo zrovna příjemné, ale rozhodně užitečné k tomu, abych otevřela oči, a začala žít jako každá jiná holka a zapoměla na ten svůj pohádkový, "americký" život, kde se motala spousta peněz.
Takže, abych vysvětlila, co se vlastně dělo...

O DALŠÍ MĚSÍC POZDĚJI
Zašli jsme do opuštěné budovy. S Lenny, jak jinak, a dvouma klukama, Mattem a jeho kamarádem Tomem. Oba dva jsem je viděla dohromady asi tak dvakrát v životě, jediné co jsem o nich věděla bylo, že Tomovi, který si majetnicky přitáhl Lenny k sobě, je sedmnáct a Mattovi osmnáct. Nejspíš oboum dvoum bylo jedno, že se tu zahazují se školačkami, nebo spíš vůbec nevěděli, kolik nám je.
Nejspíš to byla opuštěná továrna. Byli jsme v Benešově, za nějáký měsíc strávený s Lenkou jsem tu poznávala mnoho klubů a barů. Do ničeho opuštěného jsme ještě nešly. Ale co, pomyslela jsem si, ví co dělá. Zřejmě nevěděla.
V továrně to vypadalo jako ve feťáckém doupěti. A taky že to feťácké doupě bylo. Dva roky poté továrnu zavřeli právě kvůli fetujícím lidem, opilcům a zlodějům kteří se zde ukrývali. Všude byli poházené matrace a kusy krabic. Na podlaze sedělo pár lidí kteří si nás se zájmem prohlíželi, my se ale ani u jednoho z nich nezastavili a šli pořád dál. Dál a dál. Vešli jsme do místnosti, kde byl zaprášený stůl, pár rozvyklaných žídlí a dvě okna, která na sobě měla pořádnou vrstvu prachu. Matt zavřel dveře, které se s hrozivým vrznutím zaklaply.
Přes všechen alkohol, který jem měla v sobě, mi začalo docházet, o co tu jde. Začalo mi docházet, proč tu asi stojím v zaprášeném baráku s dvouma klukama, které jsem skoro neznala...
Matt me vzal prudce za ruku a táhl mě ke stolu, na který mě posadil a začal mě líbat. Tedy... líbat se nedalo říct. Pro jazyk v krku musí existovat nějáký jiný název, ne? Hodila jsem rychlý pohled k Lenny která se na druhém konci místnosti umačkávala s tím druhým.
Pomalu se začal dostávat rukou pod úplé tričko, pod kterým jsem neměla nic. Začala jsem se vzpírat, chtěla jsem se mu vyškubnout.
„Neboj zlatíčko, bude se ti to líbit..." řekl ulisným hlasem a přimáčkl mě větší silou ke stolu. Byla jsem připravená křičet, jenže kdo mi tady pomůže? Pár zfetovaných existencích ve vedlejších místnostích by si nejspíš myslelo, že k nim mluví Bůh či co. Začala jsem sbírat odvahu a sílu k útěku. Myslela jsem na svojí nešikovnost. Na nohou jsem měla boty na podpatku, já jsem se dokázala zmrzačit i při chůzi v teniskách po rovné zemi, natož pak po nevyrovnaném povrchu továrny na osmicentimetrovém kramfleku.
Teď nebo nikdy. Matta jsem kopla mezi nohy. Jediný pohyb, který jsem měla opravdu dobře nacvičený. Nejspíš se mi to opravdu povedlo dobře, protože když jsem měla problémy s otevřením dvěří, ještě se držel na patříčných místech a já měla kupodivu dost času utéct. Běžel za mnou, ale narazil do sloupu, který byl nešikovně postavený uprostřed chodby plné líbajících se dvojic které se tu po našem příchodu objevili nejspíš za tím samým účelem jako my, ovšem nejspíš věděli do čeho jdou na rozdíl ode mě. Sloup jsem obešla, spíš připostíženě oběhla, na schodech jsem si vyvrkla kotník a slyšela za sebou jen „Ty kurvo, proč sem lezeš když mi nedáš?".
Nebylo pozdě. Bylo teprve šest hodin večer a byla sobota. Obyčejně jsem měla být doma v sobotu v deset večer, dneska budu však už něco po sedmé, jestli se mi podaří chytit autobus, který odjíždí asi za pět minut.
Šla jsem rychlou chůzí a po cestě jsem vytahovala zrcátko abych mohla alespoň trochu uvést stav svého obyličeje na přijatelnou míru. Neměla jsem nikde nic moc rozmazané, důkaz kvalitních šminek, kterých sice po našem přistěhování ubylo, ale stále jsem něco ze svojí původní výbavy měla.
Místní lidé mě znali. Hlavně díky tomu, že jsme se s Lenny procházely po náměstí objaté kluky, kteří zde neměli nejlepší pověst, a my, pokud jsme se s nimi kamarádíčkovali, tak jsme si tu pověst bez pochyby zkazili taky. Všichni na mě házeli udivené pohledy, málokdy se stalo, aby mě tu obyvatelé Benešova potkali samotnou. Konečně jsem dorazila na autobus, do kterého právě nastupovala stará důchodkyně, na hlavě pletenou čepici, v rukou svírala síťovanou tašku z dob druhé světové.
„Pfff, ta dnešní mláděž, už neví co by si na sebe vzali." hlasitě okomentovala můj vzhled.
„Babi, prosim Vás, zdržujete provoz, a jestli se Vám ta slečna nelíbí, tak na ní nekoukejte, lezte do busu a koukat na ní budu já, co vy na to?" Zastal se mě celkem pohledný hnědovlasý kluk.
„No to je drzost! Budu si na vás stěžovat! Co si to dovo..." hádala se, ale řidič jí zastavil: „Ano, my víme, že je to strašný ale dělejte, protože jestli budu mít spoždění a lidem ujede přípoj, tak si je do Prahy dopravte sama." na to babka zareagovala jen tím, že na nás dva hodila vražedný pohled a my dostali, spolu s tím hnědovlasým klukem výbuch smíchu a měli jsme co dělat, abychom byli schopní si vůbec koupit lístek.
„Já jsem Michal." Představil se, jakmile si vedle mě sedl na zadní sedačky, na zvanou "pětku".
„Marika. Dík za podporu." představení jsem mu oplatila a hodila jsem pohled k důchodkyni, která na nás neustále civěla, jako kdyby nás chtěla projet laserem a všechny vady na nás by odstranila. Ovšem, moc by toho z nás nezůstalo, soudě podle jejího pohledu jsme byli jeden horší než druhý.
Michal bydlel v Davli, před rokem vyšel Davelskou základku, a jeho sestra tam teď chodila do devítky.
„Do devítky? Já tam chodím taky. Do devítky. Jak se jmenuje?"
„Anna. Adámková. Určitě jí znáš, tu tam zná každý."
„Aha...Jo tu znám. Moc v oblibě mě nemá." ušklíbla jsem se.
Dobře jsme si popovídali, byl opravdu v pohodě. Dalo se říct, že to bylo příjemné zakončení nepříjemného dne. To jsem si myslela v autobusu, než jsem věděla, co na mě čeká doma.
Přišla jsem domů a narazila na Filipa. I přesto, že sem se k němu nechovala dobře, mě měl docela... dalo se říct rád. A já jeho docela taky, tedy, náš vztah byl založený na tom, že on mi cpal peníze a já je s mnoha díky příjmala. Zdál se být...Opilý? To se mu nestávalo, nikdy jsem ho neviděla pít, snad jen občas takové ty šťávy jako Martini nebo Cinzano, troufla bych si říct, že v téhle době pil míň než já.
„Mariko! Pojď sem!" zakřičel chrčivým hlasem. Alkohol byl cítit po celém domě. Máma nebyla doma. S klidem jsem vešla do místnosti. Nic horšího než v továrně se nestane,myslela jsem si.
Přiblížil se ke mě vrávoravým krokem, a já myslela, že každou chvíli spadne. Můj otčín mi pod vlivem alkoholu sevřel pevně ruce, a já neměla sílu se mu vyškubnout. Jeho velká ruka stačila k tomu, aby sevřela obě mé, a mohl tak pohodlně otevřít dveře do jeho a mamčiny ložnice, kde se mnou praštil o kovovou, prineznovskou postel, kterou vybírala moje máma, jak jinak než v IKEE. Pokus o útěk všechno jen zhoršil.
„Zkusíš si zdr-zd-hnout a udělám ti ze života p-peklo" alkohol ze něho táhl jak z nejhoršího pajzlu v Benešově.
Strhl ze mě i to málo,co jsem měla na sobě. Vyhrkly mi dlouho zadržované slzy. A pak jsem ucítila...jen bolest.