OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 3. kapitola

05.05.2013 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 631×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Bleskovou rychlostí jsem se pustil do přípravy večeře. Během vaření jsem stihnul rychlou sprchu, stihnul jsem se převléknout a prostřít stůl.

Rozezněl se domovní zvonek. Tak už jsou tady. Zhluboka jsem se nadechl, abych se připravil na ta muka, která mě čekají, a šel jsem otevřít. Stála tam Talinda, v rukou měla koláč a usmívala se.

„Ahoj,“ pozdravila mě. „Přinesla jsem vám koláč, je to rodinný recept, tak snad vám bude chutnat.“

„Ahoj. Děkuju, to je od vás velmi milé. Pojďte dál,“ řekl jsem a pozval ji dovnitř. Zajímalo by mě, proč nepřišel i Tyler, proč přišla sama. Ona mi to ale určitě prozradí.

„Ricku, když už jste můj soused, co kdybychom si tykali?“ řekla potom, co si prohlédla obývací pokoj.

„Skvělý nápad. Čekal jsem, až to navrhnete.“ Usmála se a podali jsme si ruku.

„Chovej se jako doma, Talindo.“ Šel jsem do kuchyně naservírovat jídlo. Když jsem ho přinesl ke stolu, už seděla a čekala.

„Vypadá to velmi chutně,“ prohlásila, když jsem před ní položil talíř.

„Tak snad to taky chutné bude,“ zasmál jsem se a sedl si.

„Omlouvám se, že nepřišel i Tyler. Odvezla jsem ho k babičce, nebylo mu dobře. Volali mi ze školy, že mu není dobře, tak jsem ho vyzvedla a odvezla k babičce, abych mohla přijít alespoň já.“

„Aha, to nevadí. Doufám, že mu bude brzo lépe,“ řekl jsem a opravdu jsem doufal, že mu bude brzo dobře. „No a jak se jinak má? Jak mu jde škola?“ zeptal jsem se. Talinda si povzdechla a zesmutněla. Řekl jsem něco špatného?

„Od smrti svého otce nepromluvil, mlčí. Také se mu zhoršil prospěch ve škole, učitelé si na něj stěžovali, že se s ním nedá nic dělat, že nespolupracuje, protože nemluví. Je velmi uzavřený, většinou je zalezlý v pokoji. Když ho pošlu ven, aby neseděl celý den v pokoji, sedne si na schůdky u vchodu, vezme si blok a tužku a dělá si čárky. Nevím, co si počítá, ale vždycky jich tam má tolik.

   Chodím s ním k psycholožce, ale nepomáhá to, stále mlčí, ani s ní nepromluvil, nevyjádří své pocity ani kreslením, ani psaním, ani jinak. Když se ho na něco ptám, neodpovídá, většinou zírá před sebe.

   Odhlásila jsem ho ze školy a přihlásila ho do školy pro děti s handicapem, je ve třídě němých dětí. Nevím, co mám dělat, snažím se ho nějak rozmluvit, nic nepomáhá.“

Během toho vyprávění se vrtala vidličkou v jídle a byla skleslá. Zasáhlo mě to, co se děje s Tylerem i to, že je z toho ona špatná. Bylo mi hrozně.

„To je mi opravdu líto. Ale ono se to určitě časem zlepší, chce to jen čas,“ řekl jsem. Nevěděl jsem, co jiného jí na to říct. Podívala se na mě a lehce se usmála.

   Chvilku jsme mlčeli, ale potom začala konverzaci. Ptala se mě na můj život, na to, odkud jsem přijel, proč jsem přijel a jak se mi tady líbí. Pověděl jsem jí všechno, co jsem vyčetl z papírů a dodal, že se mi tu opravdu líbí. Když se nad tím tak zamyslím, v těch papírech není řečeno všechno. Například tam chybí, proč jsem dal výpověď v práci, kde jsem opravoval ledničky. Mohli se tam také zmínit, proč mě soused nesnášel a otrávil mi psa.

   Ona mi pověděla o své práci, o manželství se mnou, o mojí kariéře, o jejích přátelích a o mých přátelích, o téhle ulici a o městě. Bylo to velmi zajímavé, poslouchat svou ženu, jak o mě mluví, když mluví s někým úplně cizím. Mluvila o mě hezky a s láskou. Když vyprávěla o tom, jak se zhroutila, když jsem umřel, uviděl jsem v jejích očích slzy, které ale rychle zahnala.

   Měl jsem opravdu velké nutkání jí říct, že jsem stále tady a že ji miluji. Popřemýšlel jsem o tom, zdali to můžu říct, co se stane, když to řeknu. Chvilku jsem s tím nutkáním zápasil, ale potom jsem podlehl.

„Cihla k cihle, stavím kadibudku. Tam se bude srát, tam se bude srát, to bude můj trůn.“ Zděsil jsem se, co to ze mě vypadlo, když jsem jí řekl, kdo doopravdy jsem. Místo toho jsem řekl takový blábol. Určitě jsem zrudnul jako rajče.

„Co prosím?“ zeptala se Talinda a zvedla jedno obočí.

„Ne, to jsem říct nechtěl, vážně. Omlouvám se. Chtěl jsem říct, že já jsem šukal jednu starou pannu, to byla jízda a na tebe se chystám taky…“ A do háje. Co se to děje? Proč nemůžu říct to, co chci říct?

„Cože?! Ty jedno hnusný prase, jak se opovažuješ?! Drž se ode mě dál!“ vyjela na mě, vstala od stolu a odešla. Práskla dveřmi a byla pryč. Tak tohle opravdu nebylo dobré. Co se to stalo?

   Potom mě to napadlo. Určitě je to nějaká ochrana, abych nemohl nikomu říct, kdo jsem. Uslyšel jsem tichý smích. Na pohovce si někdo hověl a smál se mi.

„Tak tohle se ještě nikomu nepovedlo. Všichni, kdo se rozhodli, že někomu řeknou, kdo doopravdy jsou, zpívali lehce sprostou písničku místo normálního mluveného projevu. Ale tys to teda zabil,“ řekl.

„No to ti děkuju. Kdo jsi, co tu chceš?“ zeptal jsem se podrážděně. Otočil se a já poznal Alberta.

„Jdu si tě zkontrolovat. Chtěl jsem vědět, co z tebe udělali, ale tohle jsem fakt nečekal. Z tak pěknýho chlapa udělali tohohle špekouna s takovejma roztomilýma kudrlinkama. To fakt podělali!“ odpověděl a smál se mi.

„Jestli se mi chceš smát, tak vypadni,“ zavrčel jsem a sednul jsem si vedle něj.

„Klídek, už jsem se vysmál.“

„Skvělý.“

„Jsi borec. Měl jsi koule na to jí říct, co jsi zač. Proč z tebe vypadlo zrovna tohle, netuším, ale povedlo se to.“

„To mě budeš takhle chodit kontrolovat?“

„Ne, to ne. Já tě nebudu vůbec kontrolovat. Přišel jsem se jen podívat, co z tebe udělali.

   Skončil jsem s tebou, když jsem tě dovedl zpět do těla, shodou náhod do tohohle tlusťocha, tam moje práce skončila. Vrátil jsem tě zpátky, nevěděl jsem do koho. To, že jsem tady, ber jako takový bonus.“

„Henry říkal, že jsi flákač a že svou práci neděláš dobře. Proč ses teda postaral o mě a navíc přijdeš ještě na návštěvu?“

„A řekl ti ten Henry, co jsme zač?“

„Řekl.“

„Tahle práce je za trest. Jediné, co mi přináší potěšení, je poslech hudby a revolta. Važ si toho, že jsem tě doprovodil tam, kam jsem měl. To, že jsi byl v Linkin Park, ti zachránilo krk. Mohl jsem tě cestou ztratit, ale já nechtěl. Bylo by tě škoda, kdyby tě nenašli.“

„Takže jsi fanoušek Linkinů?“

„Přesně tak. Ta hudba se mi vážně líbí. Jen je škoda, žes musel exnout.“

Pokrčil rameny, vytáhnul cigarety a zapálil si. Jednu jsem si od něj vzal, potřeboval jsem se trochu uklidnit.

„Alberte, tenhle Rick Sanders… ten opravdu existoval? Myslím předtím, než jsem do něj vstoupil já,“ zeptal jsem se po chvilce tichého sezení a kouření cigaret.

„A to si myslíš, že UPZ těla vyrábí? Tak to fakt ne. Rick Sanders skutečně existoval, než ses do něj dostal ty. Shodou náhod, taky jsem ho doprovodil já.“

„Jak umřel?“

„A proč to chceš vědět?“ zašklebil se a hodil si nohy na stůl.

„Jsem až příliš zvědavý.“

„V papírech jsi to nenašel?“

„Žádná zmínka o tom.“

„Nuže dobrá. Rick spáchal sebevraždu. Dělal opraváře ledniček pro jednu firmu. V práci se mu začali posmívat kvůli jeho vzhledu a váze. Posměšky se změnily v šikanu na pracovišti a to docela hnusnou. Jednou ho dokonce nacpali do velkého mrazáku a nějakou dobu ho tam nechali. Ten mrazák měl zámek, takže se z něj nemohl dostat sám.

   Rick se trápil a začal brát léky. Měl depresi, nebyl na tom psychicky dobře. Navíc jeho soused, byl jeden z jeho spolupracovníků, takže ani doma neměl pokoj. Soused mu otrávil psa – jediného přítele, kterého Rick měl. To už Rick neunesl a předávkoval se léky. Usnul a už se neprobudil. V tu chvíli ses na scéně objevil ty. Šoupli tě do jeho těla a postarali se o všechno okolo a dali ti tenhle dům. Je to majetek UPZ.“

„To je fakt strašný, co se mu dělo. Některý lid jsou svině.“

„To mi povídej. A takový lidi pak dělaj poslíčky smrti. No nic, měj se!“ Zmizel.  

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 3. kapitola: