OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 4. kapitola

06.05.2013 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 716×

Díval jsem se na televizi, když se ozval domovní zvonek. Vstal jsem, televizi jsem vypnul a šel jsem se podívat, kdo to zvoní.

„Zásilka pro Ricka Sanderse, prosím, podpis tady,“ řekla mladá slečna a ukázala na papír, kde se mám podepsat. Vzal jsem si od ní propisku a podepsal jsem jí papír, převzal jsem od ní napěchovanou velkou obálku a zavřel jsem dveře.

Obálku jsem otevřel a našel v ní tři hromádky papírů, každá byla zajištěná kancelářskou sponkou. Začetl jsem se do jmen a způsobů smrti a přestal jsem s tím až v jednu ráno, kdy jsem šel spát.

Probudil mě domovní zvonek a bušení na dveře. Co se, sakra, děje? Potom mi to došlo. Bylo pět hodin ráno a poslíčci si přišli pro svoje úkoly.

Vyletěl jsem z postele a běžel dolů po schodech. Zadýchal jsem se a dole jsem se na chvilku zastavil, abych popadl dech. Tenhle tlouštík teda nic nevydrží.

„Omlouvám se, zapomněl jsem si nastavit budík, zítra už se to nestane!“ řekl jsem místo pozdravu a předal poslíčkům jejich papíry.

„Díky tomu tvýmu zaspání už mám dvě minuty zpoždění a určitě už tam kontrolor poslal někoho jinýho! Dávej si na to bacha, tlušťochu!“ rozkřičel se na mě poslíček, kterého jsem ještě nepotkal. Nejspíš to byl Fred, protože Franka a Henryho už znám.

„Omlouvám se,“ řekl jsem.

„No né, já začínám až v sedm ráno, tak to je paráda!“ zaradoval se Henry a usmál se.

„Já za pět minut. Radši už jdu, ať jsem tam trochu dřív. Chci vidět technika při práci, protože tohle bude něco.“ Frank i Fred zmizeli.

„A co teď budeš dělat? Já zrovna nic nemám, tak jsem myslel, že bysme mohli třeba pokecat,“ ptal se Henry.

Pozval jsem Henryho dál a uvařil jsem si kávu. K snídani jsem si opekl toast a namazal jsem na něj máslo a med. V tichosti jsem se najedl a Henry naštěstí také mlčel. Alespoň tu snídani chci mít klidnou.

Když jsem dojedl a umyl po sobě nádobí, Henry se dal do řeči.

„Albert se zmínil, že jsi včera řekl parádní hloupost, když ses pokusil říct své bývalé ženě, kdo jsi.“

„No super, takže už to vědí všichni?“

„Nevím. Albert se občas podělí o parádní drb, někdy zase ne. Někdy ho vídám denně, někdy ho nevidím celé měsíce, takže nevím, jestli už to roztroubil do světa.“

„Bylo to hrozný, nevím, jak to teď mám vyžehlit.“

„Sveď to na Touretteův syndrom,“ radil mi.

„Jenže takhle se neprojevuje. To by mi neuvěřila.“

„Tak co třeba kdybys to svedl na léky, které bereš? Třeba, že ti dělaj v hlavě maglajs. Nebo třeba drogy?“

„To je přitažený za vlasy.“

„Ty drogy jsou uvěřitelný, no ne?“ Henry se usmíval. Tím mi moc nepomáhal.

„Drogama jsem si prošel, to by se dalo udělat. Ale já jí nechci lhát.“

„Buď jí zalžeš a ona ti možná uvěří a odpustí ti, nebo jí lhát nebudeš a ona tě bude mít za prasáka a nepustí tě k sobě blíž. Natož aby tě pustila za tvým synem, s tím vůbec nepočítej.“

„Ach jo. Proč jsem musel umřít? Kdybych neumřel, bylo by to všechno lepší,“ povzdechl jsem si a požádal Henryho, ať mi dá cigaretu. Dal mi ji a půjčil mi zapalovač.

„Zajímalo by mě, čím bys Alberta ukecal, aby tě vrátil zpátky. To by mě fakt zajímalo… a kruci!“ Henry se zašklebil a potáhnul z cigarety.

„Počkej, počkej, cos to teďka řekl?“

„Ale to nic, nic jsem neřekl.“ Henry byl celý nesvůj. On mi tu vlastně řekl, že bych se mohl vrátit zpátky, pokud jsem to dobře pochopil.

„Henry, už jsi to nakousl. Řekl jsi, že by se ta smrt mohla zvrátit?“

„Krucinál! Prořekl jsem se, to jsi neměl vědět, ale když už jsem to nakousnul, tak to dopovím.“

„Tak povídej.“

„Každý poslíček má možnost jednou vrátit smrt a přivést zesnulého zpět k životu. Je to velmi náročný proces, při kterém se vrací čas, potom se zase posouvá dopředu o ta léta, která jsi strávil v UPZ, vytváří se tvoje historie za tu dobu, cos byl na UPZ, vytváří se vzpomínky, takže se zase posouvá čas, a potom se prostě probudíš a jsi zase zpátky. Je to opravdu hnusný proces, je s tím hodně práce a stojí to hodně času, proto to poslíčci nikde nevytrubují, protože to nedělají rádi.

Ale nemysli si, že to poslíček udělá jen tak. Bude za to něco chtít. Co, to už záleží na každém z nich. Navíc to musí udělat ten poslíček, který ti život vzal – u tebe je to Albert. A sehnat Alberta, to je potíž. Někdy ho vídám denně, někdy ho měsíce nevidím, to už jsem ti říkal. Ale já ho přeci jen seženu lépe než ty. On se totiž o vyřízenou práci dále nestará. Nyní jsi mu už úplně ukradený a nepůjde za tebou, když požádáš.“

„No do prdele! A kde můžu nejlíp sehnat svého poslíčka smrti?“ Tahle zpráva mě nabudila.

„Tak nad tím popřemýšlej sám, to už ti neřeknu. Jsi chytrý, to určitě zvládneš vymyslet. No hele, rád jsem pokecal, ale já radši půjdu udělat nějakou práci navíc, když jsem tu vykecal tajemství. Měj se.“

Henry se zvedl z pohovky a zmizel. Jsem rozrušený, jsem nabuzený. To, co mi řekl Henry, mi dodalo nějakou naději, že by mě Talinda mohla mít ještě někdy ráda. Do té doby, než seženu Alberta a zkusím ho ukecat, se pokusím usmířit s Talindou a strávit nějaký čas s Tylerem, protože to, že je nešťastný a ona kvůli tomu smutná, mi trhá srdce. Nemůžu jen tak sedět se založenýma rukama, protože Alberta třeba seženu za rok nebo za dva.  

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 4. kapitola :