OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlo proti Zlu - 1. kapitola

29.09.2011 (13:00) • Arkana • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 862×

Jako každé ráno, i tohle bylo úplně stejné jako všechna rána předtím. Tanya spala ve své malé skromné komůrce, dokud ji neprobudil venkovní ruch. Posadila se, promnula si oči a na okamžik se zaposlouchala do hlomozu na ulici.
Sousedovic děti už běhaly po dvoře, Tanya naklonila hlavu a chvilku se soustředila - potom poznala dcerky Delawneyovy a čtrnáctiletého Marka Trawerse, který už se jí delší dobu líbil, ačkoli, posteskla si smutně a nikoli poprvé - u něj neměla sebemenší šanci.
Teď zaslechla známé rachocení dřevěných kol na dlažbě před domem. Přijel kupec. Tanya nadšeně zavýskla a rozběhla se ke dveřím.
Kupec, který tudy pravidelně vozil zboží, byl moc hodný člověk a Tanyu si obzvláště oblíbil, právě proto, že se tolik lišila od ostatních dětí. Nikdy nežebrala nebo nepokukovala, jestli by nemohla něco ukrást a pokaždé, když viděla něco upadnout z vozu, vždycky to poctivě vrátila. Jmenoval se Godric Laweley a byl to tělnatý starší pán s kyprým brunátným obličejem. Vždycky, když tudy projížděl, měl pro Tanyu něco malého jako dárek - kostěnou sponku do vlasů, hezké porcelánové zrcátko nebo miniaturního medvídka, co jí přivezl minulý týden od paní Laweleyové, která ho pro Tanyu ušila z nepotřebných zbytků látky. Tanya byla neuvěřitelně vděčná za každou maličkost, nebyla zvyklá dostávat dárky. Žila na samém okraji vesnice Saint Bullock na severu Ardenie ve staré otrhané chatrči s otcem a stejně starým bratrem. Maminka umřela, ještě když byla Tanya malé děcko a jediné, co měli, byla jedna stařičká koza.
Tanyin otec, rybář jménem Philip Mallory, se živil lovem ryb, které potom prodával na trhu. Lidé ho však znali jinak, každý pátek ve zdejší hospůdce, kam chodil Philip jednou týdně vypít džbánek piva, ho uznávali jako skvělého vypravěče. Pan Mallory znal snad všechny příběhy a legendy o vzniku Ardenie, které se tradovaly již od počátku věků. Některé z nich zněly až neuvěřitelně a lidé nad nimi vrtěli hlavou, avšak s rybářem to ani nehnulo. Byl hrdý na své historky, které zbožňovali dospělí, ale i děti.
Také Tanya a její bratr Faolin je milovali. Večer co večer sedávali před krbem a poslouchali vyprávění s doširoka rozevřenýma očima. Každou noc potom seděla dívka v posteli a dlouho nemohla usnout a představovala si sama sebe, jak létá na dracích.
Jako malé děvčátko bývala Tanya velice chytrá, ale také dost naivní.
„Až budu velká," řekla jednoho dne čtyřletá dívenka, když seděla s ostatními dětmi na kamenné zídce u kostela a pozorovala kolemjdoucí, „tak budu velká čarodějka. Jako je Merlin," dodala nadmíru pyšně a nevšímala si pošklebků od ostatních capartů, „a moje maminka. Byla to velká jasnovidka a já jednoho dne budu jako ona."
„Tak jasnovidka, " ušklíbl se malý Joe, „jako Merlin. Ten starý, labilní blázen -"
To už se holčička rozhodla dotáhnout svou povídačku do konce.
„A budu jezdit na drakovi. Bude velký a rudý a bude plivat oheň. Budu jezdit na jeho zádech a nikdy z něj nespadnu.  A pak se vrátím pro svou maminku a osvobodím ji z vězení, kde ji drží. Každý den od ní dostávám dopisy, které posílá po nádherných bílých holubičkách. A potom bude čarovat spolu a maminka nám koupí jednorožce. V minulé dopise psala, že -"
„Neumíš číst, ty holko jedna malá pitomá," ohradil se Johnny, kterému bylo už šest a tím pádem se stal jakýmsi samozvaným pánem smetiště.
Malá Tanya rozzlobeně našpulila rtíky a nakrabatila nosík. „Jsou to kouzelné dopisy, " prohlásila, jako by to snad bylo nad slunce jasnější, „nejsou tam žádná písmenka. Maminka psala, že jednorožci jsou krásní bílí koně-"
„Žádný jednorožci nejsou, ty hlupačko!" rozzlobil se Faolin a bolestivě jí sevřel pravé zápěstí. „A draci taky ne. Máma ti žádný dopisy neposílá, protože máma je mrtvá. Mrtvá, chápeš to? Je pryč, navždycky! Nemůže posílat psaníčka po holubech, nemůže být zavřená ve vězení, už vůbec ti nemůže koupit jednorožce! Ona prostě není. Byla, ale už není. Smiř se s tím!"
Do holčiččiných očí vhrkly drobné křišťálové slzičky, když sveřepě stiskla rtíky a ruce zatnula v pěstičky. Hlavu sklonila před ostatními, aby neviděli jak pláče. Tohle bylo poprvé, ale rozhodně ne naposled, co se jí ostatní děti smály. Co jí říkaly, že je lhářka. Všechny si myslely, že svět je takový, jaký se zdál být. Ale ona ne. Ona věřila.
Ten večer přišel Philip domů pozdě. Faolin už spal, když se Tanya potichounku vykradla z postele a po špičkách odešla do kuchyně. Spatřila tatínka sedět u stolu. Tvář zbrázděnou starostmi si podpíral rukama. Před sebou držel úhledně poskládaný kus papíru s červeným kouskem vosku. Tanya věděla, že je to královská pečeť, už několikrát ji viděla. Byl na ní malý lvíček s pronikavýma očima. Když ho Tanya spatřila poprvé, bála se, že by mohl v noci obživnout a vylézt z vosku ven.
„Tatínku?"
Muž vzhlédl a rukávem si spěšně otřel slzy, které se mu leskly v očích. Natáhl ruce k Tanye a holčička se mu hbitě vyškrábala do klína.
„Ano, holčičko moje? Proč ještě nespinkáš?"
Přivinula se k němu a objala ho útlýma ručkama. Nevnímala strniště, které ji škrábalo do obličeje. „Dneska se mi ostatní děti smály," stěžovala si plačtivě, „úplně všechny. I malý Joe, i Johnny i Sue. A dokonce i Faolin."
„Smály se ti? Pročpak? Něco jsi jim provedla, beruško?"
Holčička se nadechla. Tatínkovi věřila. Byl to přece on, kdo jí jako první vyprávěl o dracích,  elfech a čarodějkách. To od něj věděla o Středozemi na okraji Ardenie. On byl přece Philip Mallory, šikovný rybář, počestný vesničan, vážený vypravěč a především její velký táta. Věděla, že všemu, co řekne, bude věřit.
„Vyprávěla jsem jim o dracích a o tom všem. A oni mi řekli, že jsem lhářka a hlupačka." Tanyino tělíčko se celé roztřáslo, otcovy paže jej okamžitě objaly pevněji.
„Ty ji moc chytrá a šikovná holčička zlatíčko. Nesmíš je poslouchat."
Byla na jiné úrovni, než ostatní děti. Musela to vědět.
„Tati, je to pravda? Všechno, to co vyprávíš?"
Mužův výraz zněžněl při pohledu to nevinné děvčátko, které spočívalo v jeho náručí. Tolik ji chtěl uchránit před zlem okolního světa. Kdyby to jen šlo.
„Je to pravda pro toho, kdo umí věřit. Kdo dokáže snít. Podívej se z okna," vybídl ji. „Vidíš toho jednorožce? Pase se vzadu u potůčku. Podívej se, Tanyo."
A Tanya se podívala. Neviděla však nic, kromě vysoké lípy za chalupou. Neviděla, ale ve skrytu duše věděla, že tam tvor je. Mhouřila oči a upírala je do toho jediného místečka.
„Podívej se pořádně," vybídl ji Philip. „Teď zvedl hlavu. Dívá se na tebe."
Holčička se snažila. A pak, zaregistrovala jemný pohyb u okraje lesa. Spatřila ho. Stříbřité zvíře s elegantním rohem na hlavě větřilo a sotva se Tanya vrhla blíž k oknu, zacukalo sebou a bylo pryč.
Jako omámená objala otce kolem krku. „Viděla jsem ho tatínku, doopravdy jsem ho viděla."
Mallory se usmíval. „Tak už vidíš, že je to pravda, broučku? To, že jsi jiná, neznamená, že jsi horší. Dokud budeš věřit, vždycky tady budou."
Vždycky tady budou...
Od té noci však Tanya jednorožce již nikdy nezahlédla, přestože moc věřila a moc chtěla. První dny strávila s nosem nalepeným na sklo. Postupně se omezila jen na tu chviličku než šla spát, pokaždé si našla nějakou záminku proč ještě musí jít do kuchyně a vyhlédla ven. Čím byla starší, tím méně často se chodila dívat, až přestala docela. Nepřestávala však věřit. V jejích vzpomínkách byl jednorožec stejně živý, jako když ho spatřila poprvé. Ale on už se nevrátil.
„Necháš to, ty zlodějko malá!"
Dobrácký Laweley se teď už doopravdy rozzlobil a vyškubl malé Rose hezký jantarový náhrdelník ve tvaru srdíčka. Brunátný obličej se však okamžitě zalil úsměvem, když si všiml známé siluety na prahu chalupy. Zamával na ni obrovskou tlapou a zahulákal :
„Tanyo, holka moje! Pojď sem! No ty jsi ale vyrostla!"
„Ráda vás vidím, pane Laweley," odpověděla zdvořile a nevšímala si drzých holek, které do ní šťouchaly lokty.
„Nechte ji, potvory," oháněl se kupec a Tanye podal onu ozdobu na krk. „To je pro tebe, bojovnice."
Tanya rozevřela dlaň a mezi prsty pomalu otáčela jantarový přívěšek. Pracně vyvedené srdíčko viselo zavěšené na pečlivě vydělané kožené šňůrce. Po zlatém kameni běhaly zářivé proužky odraženého slunečního světla, míhaly se a tancovaly, až dívce oči přecházely. Nic takového dřív neviděla. „Mockrát Vám děkuji, pane. Je to nádhera, ale asi byste neměl -"
„Mlč už, holka. Tu skromnost si nech. Přivezl jsem to přece tobě."
Byla to nejhezčí věcička, kterou kdy Tanya měla v ruce. Štíhlými prsty si náhrdelník hbitě pověsila kolem krku a vzadu zajistila uzlíkem. Zatočila se zlehka na patách a sledovala zlaté srdíčko, které se jí elegantně uvelebilo v mělkém výstřihu, jak se třpytí ve slunečním svitu.
Zvedla oči, aby tomu hodnému člověku, ještě jednou poděkovala, ale pan Laweley už mluvil s Tanyiným otcem a dojednával s ním podmínky dnešního obchodu. Tanya se usmála. Věděla, že všechno tohle handrkování není doopravdy, protože Godric a Philip jsou velmi dobří přátelé, i když nechápala, co je tak baví na vzájemném vydírání.
„Dej to sem, ty špíno malá! " zařvalo statné děvče s mastnou kůží na macatých tvářích a tlustými blonďatými copy a loktem ji bolestivě vrazilo do žaludku, až Tanya zalapala po dechu. Vzápětí se jí oči zúžily do temných škvírek. Nejradši by jí tu pracku urvala a vrazila do toho sádelnatého obličeje.
„Je to moje! Já jsem to viděla první, když to spadlo z vozu! Já jsem lepší než ty! Ty si nezasloužíš nosit takový šperk, cuchto. Musíš mi ho dát." Prudce škubla za šňůrku tak silně, až se uzlík uvolnil. Tanya jantar zachytila do ruky, když jí klouzal dolů po kůži a šatech a schovala ho do dlaně.
„Není to tvoje! Já jsem ho dostala od kupce," bránila se Tanya vehementně  a v očích jí blýskalo. Možná že dennodenně stála stranou a s ostatními se nebavila ale rozhodně nehodlala svou už tak dost chudou kůži dát lacino.  „Dal ho mě. Je můj."
To už ji ale někdo chytil zezadu a drtil jí ruku takovou silou, že dívka překvapeně vykřikla a byl nucena šperk upustit. Za jejími zády se ozvaly posměšky Sue Petersové, která nyní poskakovala kolem, jako gorila, mávala jantrovým přívěskem nad hlavou a div nepředvedla vítězný taneček. Buclatá pihovatá Rose, která měla sice moc pěkné jméno, ale jinak by ji Tanya spíše přirovnala k tučnému seleti, se smála nepříjemným hýkavým smíchem a škodolibě si na Tanyu ukazovala. Ta stála, strnulá a chladná na povrchu, ale uvnitř pod tou zdánlivě klidnou slupkou vřela láva. Pramen té žhavé tekutiny vyvěral v jejím srdci a pak žilami koloval po celém oběhu. Tanya potlačila touhu vztekle zavrčet a pak se bez nejmenšího varování vrhla vpřed.
Sue se nestihla ani podivit a už skončila na zemi, pevně přišpendlená Tanyiným pružným tělem. Nemohla se zastavit a vlastně ani nechtěla. Paže jí vyletěla a sevřenou pěstí prudce udeřila sokyni do tváře. Sue vypískla jako podsvinče a upustila šňůrku na zem. Ne že by to rozlícené Tanye stačilo. Sebrala ze země to, co jí od začátku patřilo a připjala si to na krk. Potom jí uštědřila další ránu, která nešťastnici odhodila pár metrů. Sue se mátožně postavila - z brady jí stékala rudá krev - a dala na útěk.
Rose už mezitím dávno pochopila, že Tanya je silná protivnice a pokusila se uniknout jejímu hněvu. Úplně při tom zapomněla na věcičku, která tohle všechno rozburcovala.
Tanya ale byla rychlá. Možná nebyla pořádná, přátelská a už vůbec ne mírumilovná, nebyla ani zodpovědná nebo upřímná, ale odjakživa uměla rychle utíkat. Jestli jí kdy něco šlo, bylo to tohle. Učila se každý den, když uzmula na trhu kousek sladkého ovoce a pak musela utíkat před rozzuřenými trhovci, nebo když se pošklebovala ostatním dětem a potom jim unikala na poslední chvíli, jako když kočka zmizí psům na strom. V tomhle byla dobrá.
Švihla sebou takovou rychlostí, že Rose neměla sebemenší šanci. Tanya ji jednoduše dostihla a strhla k zemi jako lovec vysokou zvěř. Rose bránila, škrábala a kvičela, ale nebylo jí to nic platné. Tanyin vztek byl o to intenzivnější, že ho v sobě tak dlouho dusila. A teď, když té huse uštědřila pořádnou ránu do břicha a spokojeně sledovala jak s kvílením odbíhá, učinila první ze všech důležitých předsevzetí v jejím životě. Už nikdy v sobě nebude držet vztek. Pustí ho ven a nechá ho, aby mluvil za ni.
Obrátila se a loudala se zpátky k rodné chalupě. Když se o chvilku později opřela do dveří, čekalo ji milé překvapení.
Otec ji vítal s radostným úsměvem a rozpřaženýma rukama. Tanya viděla moc dobře, že znepokojenýma očima přejel po jejím na cáry rozedraném oblečení a krvavých šmouhách všude po těle, ale nic neříkal a tvářil se, jako by si toho nevšiml. Tana mu za to byla vděčná.
„Co se stalo?" zeptala se obezřetně a vzápětí ji otec sevřel v dusivém medvědím objetí.
„Pojď se podívat," řekl dychtivě, když ji postavil na zem a vedl ven z chalupy. Tanya, která popravdě čekala prase nebo pár slepic, šokovaně vytřeštila oči. „Tati!" vyjekla, „co to proboha.."
Byl to kůň. Nebyl to žádný závodní šampión, ale byl krásný, byl štíhlý a bílý jako padlý sníh a hlavně byl jejich, což Tanya považovala za největší možný přínos.
„Koupil jsem koně," oznámil zbytečně a naprázdno se nadechl, „rozuměj, nemohl jsem ho tam nechat, protože Godric by ho jinak musel prodat do salámu a to... to by byl hřích. je to nádherný zvíře, jen se podívej - "
„Dobře jsi udělal, tati," přerušila ho Tanya a očima hladově jezdila po koňském hřbetě a její fantazie už opět pracovala na plné obrátky, rázem si představovala sama sebe, jak cválá přes louku v oslnivé rychlosti a krajina kolem se jen zběsile míhá, „ale pověz mi, proboha, kdes na něj vzal?"
Philip Mallory se provinile zaculil, což v podání tohoto muže, vysokého jako hora, vypadalo opravdu směšně.  „Vlastně... Godric za něj moc nechtěl. Stál mě jen pár zlatek.... a husu."
Tanya povytáhla obočí. „Husu?"
„No, paní Laweleyová chtěla k dnešnímu večeru upéct husu. A Godric už nikde na trhu žádnou nesehnal. Tak jsem... dal jsem mu tu, kterou jsme měli na oslavy Návratu. Výměnou za koně."
Takže oslavy budou bez husy, na kterou se tolik těšila, uvědomila si poněkud sklesle. Vzápětí se jí ale zmocnil rozum a nejradši by si nafackovala. Mají koně. Zvíře, o které se jim ani nesnilo. A teď ho mají. Komu v téhle chvíli záleželo na hloupém oškubaném ptáku? Odpověď byla nasnadě.
„Faolin bude prskat," zamumlala.
A to znamenalo, že se jí poněkud mění plány na večer. Původně měla v úmyslu obléct si svůj modrý plášť s kapucí, ukrývat se ve stínech a pozorovat lidi. Dlouho je sledovala, pak vyskočila z úkrytu a záměrně je děsila. Byla to legrace. Teď to ale vypadalo, že jediné, co bude dnes večer strašit, budou hříbky a křemenáče.
„To nic. Půjdu do lesa a nasbírám něco čerstvého k večeři. Z těch starých hub už stejně nic dobrého nevzejde."
Otec ji políbil na tvář. „Jsi moc hodná, zlato, ale vždyť ty chodíš do lesa každý den. Kdepak. Dneska půjde Faolin a ty si budeš užívat místo něho. Běž si hrát, holčičko."
Tanya se smutně usmála při vzpomínce na odpolední hru se Sue a malou prasečí Rose a pohlédla do otcovy starostlivé tváře. Pak pomalu zavrtěla hlavou.
„Ne, tati. Já k nim nepatřím."

Teď svou zatracenou ochotu proklínala. Tedy ne, že by se jí snad nelíbilo bloumat po lese v naprosté tmě a klopýtat přes všechny kořeny, které jí byly zlomyslně vmeteny do cesty. Ne že by snad zatoužila i jen na vteřinku zatoužila být doma, v pohodlí svojí teplé postele a pít mléko z keramického hrnečku. Ne že by jí třeba vadilo, že je uprostřed lesa a absolutně neví kudy zpět.
Nestěžuj si, napomenula se, jakmile ucítila hořkost jadrných nadávek na jazyku a zhluboka vdechla ledový vzduch. Prostě si nestěžuj.
Znovu upadla přes kmen padlého stromu, který v té černotě vůbec neviděla, dokud přes něj po hlavě nepřelítla. Honem zkontrolovala ten zatracený košík, kvůli kterému teď tohle všechno bylo. Měla štěstí, protože většina lesních plodů zůstala uvnitř.
Téměř už to vzdala. Byla unavená a hladová a měla žízeň. Ale měla aspoň tolik rozumu, aby uznala, že prostě nemůže zůstat tam, kde právě je. Dnes už se domů nedostane. Snažila se najít nějaký úkryt, což byl v té tmě úkol téměř nesplnitelný. Teď ji napadlo, že vlastně ani není tolik hodin, aby bylo tak zataženo. Přinejmenším se jí ještě nikdy  nestalo, aby vyrazila na houby a za hodinku už nedohlédla ani na vlastní nohy. Neměla na vybranou. Mohla se řídit jedině podle instinktu a ten bývá, jak je známo, vrtkavý.
Pak to našla.
Spíš ji vycítila, než uviděla. Celá zemdlelá doklopýtala až k ní a opřela se oběma rukama, sedřenýma do krve o drolící se skálu. Z jeskyně vycházel nepříjemný chlad, přesto si moc dobře uvědomovala, že to je nejlepší a jediné nocování, které momentálně má.
Dodala si odvahu, aby vstoupila, což vyžadovalo značné přemáhání. Jakmile ale byla uvnitř, oklepala ze sebe strach a celkem klidně postupovala do nitra jeskyně.
Cestou přemítala, jak dlouho asi půjde, než narazí na konec. Odkudsi z lůna jeskyně vycházelo jemné fialkové světlo, dosahovalo slabě až k Tanye a postupně se vytrácelo, když vytvářelo složité paprskovité obrazce na okolních stěnách, které se třpytily miliony kapičkami vody.
Voda kapala i ze stropů a v hrobovém tichu zaznívala tajemná melodie, jak tisíce kapiček dopadalo na zem s tichým pleskáním. Magická zvonkohra rozeznívala celou jeskyni, jako když se chvějí skleničky a Tanyu z toho silného zvuku bolely uši - přesto nedokázala přestat naslouchat.
Chodba se rozšířila do malé místnůstky a odtud pokračovala strmě dolů do podzemí. Jindy by Tanya neodolala pokušení chodbu prozkoumat. Teď toho na ni ale bylo za celý den dost a jak se zastavila, najednou ji opustily síly. Sesunula se k zemi a víčka jí klesla, jako by byla z olova.

Probudila se celá prochladlá a rozlámaná z noci strávené na tvrdé zemi. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde to vlastně je.
Do jeskyně pronikalo sluneční světlo a ona teď viděla, že se v noci dostala celkem hluboko. Protáhla si ztuhlý krk a obě paže. Když vstávala, pohled jí padl na objemný předmět po její levici.
Většina, ba spíš všechny dívky jejího věku by teď začaly ječet z plných plic - ale Tanya ne. Ta jenom zalapala po dechu a s otevřenou pusou zírala na hromádku kostí před sebou.
Potom prudce vydechla. Byly jen zvířecí. Určitě byly jen zvířecí. Ještě chvíli stála s vytřeštěnýma očima, než se od nich odvrátila.
Otec mě už určitě hledá, napadlo ji. Zdvihla košík, otočila se k odchodu a kráčela přímo za světlem. Přestože si namlouvala, že to nic nebylo, nesmírně se jí ulevilo, když konečně dosáhla východu.
Pak zakopla o tu lebku.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlo proti Zlu - 1. kapitola: