Čtyři kamarádky cestují časem, aby upravily budoucnost jednoho mrzouta a zachránily jeho mrtvou ženu. Čeká je cesta plná nesnází, kterými se amatérské cestovatelky v čase musí prokousat. Povídka, kterou jsem psala v roce 2005, nyní ji pouze předělávám do podoby OS.
Třetí zápisek.. Plný rádoby vtipných komentářů od hlavní blonďaté hrdinky Devli, která je ohledně výletu do minulosti skeptická. Jenže v tomto díle se vyráží...
05.02.2012 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 646×
3. Zápisek
Čtvrtek 03. 01. 2005
05:00
Proboha, taková nezdravá hodina!
Můj blonďatý mozek se pořádně ještě ani nestačil probrat a zapojit ten jeden mozkový závit, který mi příroda dopřála a už to kolem mě lítá. Dlouze zívnu a mnu si oči, zatímco holky spěchají jako o závod a rvou si nepotřebné i potřebné věci do svých kufrů.
„Jako my fakt někam pojedeme?“ zeptám se jako důchodce, který se cítí jen na to, aby si navlíkl papuče a zaparkoval u televize. Vždyť je boží ráno! Nikdo po mně nemůže chtít, abych jásala a snad v rychlosti něco dělala. Moje tělo potřebuje dlouhou rekonvalescenci! Nejlépe dalších deset hodin spánku! „Já se fakt necítím jako nějaká cestovatelka v čase…“ zamumlám a pozoruju Terry, která je čilá a připravená ke všemu.
„Ty seš řidič,“ prskne Leonka a lakuje si své vzácné lokny.
ZízíGirl létá po místnosti jako kolibřík. Liší se od něj pouze pár věcmi. Tím, že kolibřík nemá v zobáku zaparkovaný kartáček na zuby. Neprská kolem sebe pastu. Nemá na sobě navlečené kalhoty od pyžama i džínové kalhoty a nenosí podprsenku na ruby. „Vezměte hlavně nějakou muziku! Kdo ví, co se tam bude poslouchat za hrůzy!“
„Zízí, ty vole, jedeme do devadesátých let, ne do pravěku.“ Protočím oči a snažím se přijít na hudbu, která by mi ta léta připomínala. Snad What is love? Nebo Vyvalte sudy?
„Devli, víš, co dělá blondýnka po ránu?“ Terry se usmívá a má ruce v bok.
„Ale jděte do prdele!“ prsknu a raději se suverénně odeberu do koupelny, než poslouchat vtipy, které beztak nikdy nepochopím, protože … já jsem nad tyhle ubohý fórky. Vůbec nejsem pitomá blondýna, jsem geniální!
05:10
Když jsem tak geniální, tak proč jsem si právě hodila kartáček místo do batůžku do záchodový mísy?
Kašlu na něj. Koupím si nový! Takový, který nevoní jako desinfekce do toalet.
Když vejdu do pokoje, Leona mě hnedka sjede: „Kvůli tobě nestihneme časovej plán! Pohni zadkem!“
Od té doby, co se vykusuje s baskytaristou skupiny a vodí se s ním za ručičku, je nějaká drsná a těm jejich blábolům věří. Možná jí těmi svými upířími polibky vysál část mozku!
Zle se ušklíbnu. „Ty si vážně myslíš, že jedeme do roku 1991 a vejš?“ ťuknu si prstem na čelo, aby věděla, co si o ní myslím. Podle mého má nyní šílenější myšlenky, než ta nejblonďatější a nejblbější blondýnka! „Cesty do minulosti nejsou reálný!“
„Víš, možná to půjde… Dřív si to samý lidi mysleli o cestách do vesmíru a podívej se, kde jsme teď? Lítáme na měsíc!“
„Něco na tom bude,“ hlesne Zízí a přestane chřestit řetízky.
„Vy jste zešíleli!“ zamračím se a narvu si do kufříku svého medvídka. Poslední věc, která mi chyběla, jelikož s ním spím – nikomu ani muk!
05:20
„Kdo hodil ten zubní kartáček do záchodu?!“ ozve se burácivě můj strýček z koupelny a já se zajíknu. Hergot Lucifer, to zase bude přednáška…
„Tys hodila svůj kartáček do hajzlu?“ nakloní se ke mně Terry. Ona moc dobře ví, jak působím, když se snažím být neviditelná, úplně prťavá a hlavně nevinná.
Jako vždycky mi to nevyšlo…
„Ty ses ptala, co dělá blondýnka po ránu… Tak jsem ti to chtěla předvést!“ Velkoryse se zazubím a nejraději bych si na zrudlý obličej naplácla polštář.
05:30
„Leo, je normální, když máš jeden celej kufr na šminky?“ pozvednu obočí, když spatřím, že ho zavírá a ten prostor je narvaný pouze pudřenkami, rtěnkami, lesky na rty, řasenkami, očními stíny a těmi kovovými věcmi, které vypadají spíše jako mučící nástroje.
„To není normální,“ hlesne zádumčivě Leona a sedí na víku, aby ho mohla vůbec zapnout.
To jsem ráda, že to přiznala!
„Je to nutný!“ řekne vážně a důrazně zaklapne spony.
Zabte mne!
05:35
„Leono, zabiju tě!“ prskám na celý pokoj, zatímco vysávám nějaký svinský pudr od MaxFaktor, který se jí rozsypal na koberec, když se jí celý kufr otevřel. Výhodou toho značkového pudru je, že drží a to i v extrémních podmínkách!
„Tady máš kartáček…“ podá mi a já se nechápavě zadívám.
„Hergot, to je ten můj a byl v záchodě!“ zajíknu se a štítivě ho pustím.
Já a sahat na něco, co bylo tam, kde se setkává žluté cosi s hnědým cosi? Jasně, teď si budu hrát na citlivku, když jsem jediná z naší čtveřice, která bez problému ochutnala psí granule a omylem snědla zbytky. Jako malá jsem jedla i berušky, ale to tady snad rozebírat nebudeme, ne?
„Umyla jsem ho. Ty s tím naděláš, ty žroute granulí!“
Já věděla, že mi to připomene!
Zádumčivě skloním hlavu a snažím se po blondýnsku foukat, abych ten pudr odfoukla. Strýčkův fialový koberec je náhle na jednom kousíčku nevzhledný a barevný tak, jak Leonin ksicht.
„Nejde to dolů! Přines mi nějakej vysavač a táhni s tím kufrem šminek do háje!“
„Abys věděla, chtěla jsem tě v minulosti trochu zkrášlit, ale za tohle se na tebe vybodnu!“ zabodne do mě prst a s nosem nahoru, jak se na správnou manekýnku sluší, odejde středem.
„Díky bohu!“ zvolám za ní a bezmocně si položím čelo na koberec.
06:00
„Hergot Lucifer, co do toho zasranýho pudru dávají?“ hlaholím zoufale, když ani po dvaceti minutovém vysávání ten flek nezmizel!
„To je tajná přísada!“ řekne hrdě Leona.
„Nejspíš lepidlo!“ zavrčím na ni. „Čím si to z ksichtu smýváš ty? Acetonem?“ udělám na ni oči a znovu začnu vysávat.
Je mi fuk, že se Leona tváří jako rottweiler a pění. Možná, kdyby měla takové zuby, uhryzla by mi půlku prdele, ale v tuhle chvíli by mi to bylo milejší, protože za tohle mě strýček zabije! Pomalu a důkladně!
„Co to je za pudr?“ zasténám zoufale, když ani po dalším pokusu to s tím odporným práškem ani nehnulo. Zapustil do toho koberce snad kořeny!
„To je nová technologie…“ ušklíbne se Leona a evidentně je na svůj prostředek proti ošklivosti hrdá.
„Evidentně vyroben v Černobylu! Ani nevíš, co si na ten obličej matláš! Až ho jednou sloupneš, ani se nebudu divit!“
06:30
Nic se nestalo!
Vůbec nic se nestalo.
Na koberci v pokoji žádný flek není!
Cože?
Že tam je?
Ale houby, já o žádným nevím!
Ne, vůbec, fakt!
Že kecám?
To není možný!
Přísahám na Leoninu smrt!
A takhle přemýšlím ještě hodnou chvíli, protože teď se stresuju nejen kvůli tomu, že má strýčkův koberec make-up, ale i kvůli tomu, že se Terry a Leona dobrovolně nabídly, že mi vyčistí auto!
Cítím zradu! Nebo mají možná výčitky svědomí za to, že mi ho zasvinili…
Kéž to jsou výčitky a ne nějaká zlovolná jednorázová sabotáž!
07:00
Stojíme na malém parkovišti stranou od prašného města. Všude vane ten podlézavý vítr a do obličeje mi mete špínu a prach. Slunce je už na nebi a vypadá půvabně nad těmi domky, ve kterých ještě spí lidé a já jim tak moc závidím!
Proč nemůže blondýnka v tuhle chvíli ještě spát?
Protože ze sebe musí dělat pitomce, haha!
Stojíme u mé Mazdičky a strýček mi zarytě vysvětluje obsluhu stroje času. Poslouchám ho kupodivu velmi vážně, protože on se tváří duchaplně, přítomně a vůbec ne jako cvok, kterému to nemyslí. Mám podivný pocit, že on nás vážně někam vyšle. Ale fakt mi přijde reálnější ten vesmír, než minulost. A teď dotaz:
Kdo z nás je větší vůl? On nebo já?
On protože tomu zarytě věří a teď mi to tu povídá velmi důležitě.
Anebo já, protože jsem kvůli tomu vstávala v pět ráno a teď tu s ním stojím a poslouchám ho!?
07:30
„Nebul!“ zavrčím na Leonu, která sedí na zadním sedadle za Terry a nabírá k pláči, zatímco bílým kapesníčkem mává Phoenixovi, svému okusovateli. „Vždyť sotva pojedeme do minulosti!“ Pevně stisknu volant a tvářím se velmi naštvaně, protože jsme tu za idioty! Já, ony i ta příšera s tunou make-upu na ksichtě! Každou chvíli musí odněkud vykouknout skrytá kamera a říct Apríl! Není možné, aby tohle mysleli vážně!
„Mně se bude tak stýskat!“ Pláče dál a mně to nesmírně irituje!
S naprostým znechucením se dívám na všechny ty čudlík y a páčky, které mi dali k palubní desce spolu s hodinami a časovačem.
„Co když fakt pojedeme do tý minulosti?“ polkne ZízíGirl a nejistě se dívá před nás.
Strýček nás nerozumně nasměroval na rozsáhlou betonovou zeď, kterou prostě projet nemůžeme, to dá rozum. Prostě před ní zabrzdím a bude po show!
„Doufám, že tam pojedeme! Protože jestli jsem si kartáček hodila do hajzlu zbytečně, tak už se fakt naseru!“ zavrčím a podle instrukcí začnu nastavovat časovač.
07:35
Proboha, co se říká, když člověk jede do minulosti? Nikdy jsem takovou cestu nepodnikala. Nevím, jestli říct: Ahoj. Nazdar. Jsem idiot. Nebo Kape Vám všem na karbid, ty vole?
Ať je to, jak je to, evidentně je čas udělat Přítomnosti pá pá!
Když mi časovač začne bzučet, šlápnu podle rozkazů na plyn a jedu vstříc minulosti, nebo spíše betonové zdi. Vrtím hlavou, protože vím, že tohle je pitomost. Nic se nestane a my budeme za velký pitomce a budeme vysvětlovat strýčkovi, že jsme stále tady. On bude obcházet auto, vrtět hlavou a říkat: Ale tohle mělo vyjít! Je to vědecky dokázané!
„Devli, sakra, bacha zeď! Bacha zeď!“ zjančí ZízíGirl, když vykukuje mezi sedačkami a ten pohled se jí nelíbí.
„Klid, Zízí, tohle auto má prvotřídní brzy…“ ušklíbnu se a dupnu na to. A nic. Asi zrada, sakra. „Ovšem teď to jaksi nefachá…“ hlesnu přiškrceně a znovu bezmocně šlápnu na brzdu.
„Nefachá? Jak nefachá?! My tady umřeme!“ Ten Leonin jekot mi nepomáhá a ty zatracený brzdy nebrzdí!
„Do prdele, tak funguj! Funguj!“ řvu a křečovitě držím volant, který se zasekl!
„Tak zatoč!“ křičí Terry s očima na vrch hlavy.
„Nejde to!“ zaúpím.
Rveme za ten pitomý volant obě a nic. Šlapu na brzdu a auto jenom zrychluje! Proboha, co se to děje?! Oni mi to auto úplně rozebrali a složili ho špatně! To není moje Mazdička, to je nějaký mrchošrot! Chci jiný automechaniky! Chci žít!
„Ta zeď je už blízko! Narazíme!“ řve srdceryvně Terry. Ruce drží panicky před obličejem a krčí se na sedačce.
Vždycky jsem se řídila heslem, že za žádných okolností se nikdy nesmím pustit volantu. Ale tentokrát, naposledy v životě, to když mi přední sklo pokryly dravé jiskry, jsem volant i proti svému přesvědčení pustila a chytila jsem svou nejlepší kamarádku za rameno.
Kdybych mohla… Vrátila bych to. Kdybych mohla, nikdy bych je tomu nevystavila. Kdybych mohla vrátit čas, udělám to a nikdy bych se nezúčastnila hromadné sebevraždy.
Proboha, Svatý Petře, berete do nebe i blbce?
Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Zlodějky času - 3. Zápisek:
Super 
Sakra. Díky. Já je nevidím ani po sté, to už je snad demence či co. 
* Překlepy.
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!