OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ztraceni v samotě - 7. kapitola

23.08.2011 (19:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1545×

Neptej se, když nechceš znát odpověď…

Když jsem dalšího rána opatrně zavírala dveře, abych nevzbudila mámu, spatřila jsem na druhém konci ulice Damonovo auto. Zakroutila jsem hlavou a s výrazem veselého nepochopení nasedla na sedadlo spolujezdce. Zakřenil se zpoza slunečních brýlí a nastartoval.

„Jestli chceš hrát, že máš holku, předem tě upozorňuji, že to nikdo nesežere,“ prohlásila jsem místo pozdravu.

„Kdybych chtěl hrát, že mám holku, svezu do školy nějakou úplně jinou. Že chodím s tebou, bych těžko uvěřil i já,“ odpálil mě.

„Hej!“ Bouchla jsem do něj a přisuzovala brzké ranní hodině, že nemám dostatek argumentů ani hrubé síly.

„Vidíš? S tímhle bys měla přestat nebo tě nikdo nebude mít rád,“ zahrál smutný obličej a mnul si rameno.

„Csss,“ zašklebila jsem se a raději hodlala mlčet.

„Koukám, že ti došla slovní munice,“ vítězoslavně se uculil.

„Jen je navlhlá ranní rosou, musim počkat, až uschne,“ uzemnila jsem ho a modlila se, aby uschla brzo.

Před školou jsem vystoupila z Damonova auta a sledovala, jak se zvedá další vlna pomluv. Dokonce to chvíli vypadalo, že se sektou bude na chvilku zase sranda, jelikož se na Damona dívali dost vražedným pohledem. Raději jsem zalezla do útrob školy. Přehrabovala jsem se ve skříňce a už trochu zoufale hledala učebnici francouzštiny. Ačkoli, jako rodilá mluvčí, ji v podstatě nepotřebuji, dnes na tom učitelka, pod pohružkou já už ani nevím čeho, trvala. Dobrá nálada stále kolovala mými žilami, tak proč nevyhovět. Konečně jsem ji našla, když do mě zezadu někdo ťuknul. Leknutím jsem nadskočila a při té piruetce uzřela ustaranou hnědovlásku, tuším Elenu.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se a přitom ji sjela pohledem.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat, jen bych s tebou ráda mluvila,“ vyklopila ze sebe.

„Jsem jedno ucho,“ prohlásila jsem otráveně a strkala si učebnice do tašky.

„Měla by ses od Damona držet dál,“ spustila.

„Cože?“ začala jsem se hrozně smát.

„Damon není zrovna typ kluka na dlouhodobé vztahy, on vlastně není na žádné vztahy,“ snažila se rozpačitě vysvětlit zjevně uražena mou předchozí reakcí.

„Ale já s ním nic nemám,“ musela jsem se smát dál a ona vypadala celkem udiveně.

„Ale upřímně, i kdybych měla, tobě do toho vůbec nic není,“ dodala jsem už vážným hlasem. Co si budeme povídat, zněla jako sobecká mrcha, o Damonovi mluvila tak majetnicky, že bych jí střihla. Jestli si nemůže vybrat, je to její boj, ne můj.

Od té doby se mnou nikdo ze sekty nemluvil. Krom dějepisáře, ten se mnou komunikovat musel. Koukali se na mě, jako bych snad byla vážně nemocná a nehorázně mě tím vytáčeli. Zkazili mi celý den. Nechtělo se mi nikam jít, nic dělat. Na Marcuse jsem byla protivná, na mámu ještě víc. Myslela jsem, že tenhle den už nemůže být horší. Vůbec od nastěhování sem jsem byla nezvykle náladová. Ale bylo to z velké části tím, že Damon mě přivedl na lepší náladu, kterou jsem poslední roky neznala. Večer do baru jsem šla s cílem se opít. Pořádně spráskat. Nějak k tomu ale nedošlo. Asi osud. Zazvonil totiž zvonek u našich domovních dveří.

„Faith!“ ozval se zezdola mámin hlas. Líně jsem se ploužila po schodech, když mé oči strnuly na Damonovi. Mámě po mě vrhla dost neurčitý výraz a nechala nás o samotě. Pokusila jsem se o úsměv.

„Odvoz do školy, večerní návštěva, čemu vděčím za poctu tvé přítomnosti?“ zeptala jsem se.

„Nudě především,“ prohlásil stručně.

„Hej! Používáš moji taktiku.“ Praštila jsem ho dlouhým rukávem. Zakřenil se.

„Chceš dál?“ nabídla jsem mu.

„Velice rád,“ prohlásil a překročil práh našeho domu.

„Dovoluji si ti představit pokoj bláznivé a světem nepochopené puberťačky,“ prohlásila jsem, když vešel do mého pokoje.

„Porozhlídni se tu, já skočim pro nějakou zmrzlinu nebo cokoli, co se běžně po večer jí u televize,“ zazubila jsem se, aniž bych pomyslela na spoustu tajemství schovaných přímo na očích. A když jsem se z lovecké mise vrátila, čekal mě šok.

„Damone, neříkej, že si čteš můj deník,“ začala jsem vrčet. Jen se na mě škodolibě zašklebil.

„Okamžitě ho polož tam, kde byl,“ snažila jsem se zachovat chladnou tvář, ale moc to nešlo.

„A co když ne?“ provokoval, až se zasekl. Narazil na to, co neměl. Otevřel místo, které mělo zůstat zavřené. Nejen v deníku, ale ve mně.

„Vypadni!“ zařvala jsem a neudržela slzy. Zasekl se. Jakoby nevěděl, co udělat.

„Nerozuměls?! Vypadni!“ zakřičela jsem nepříčetně a ukázala mu cestu.

„Vypadni,“ už jsem jen tiše mezi vzlyky zašeptala, když odcházel dolu ze schodů. A pak se mi podlomily kolena. Stočila jsem se do klubíčka na koberci, a kdyby nepřišel Marcus, asi tak i usnu. Můj deník ležel na posteli otevřený přesně tam, kde ho nikdy nikdo už otevřít neměl.

16. srpna 2009

Milý deníčku, živě si pamatuji, jak jsem ti před rokem popisovala ten šílený pocit, když tě někdo opustí. Dodnes tomu nevěřím. Je to už snad i více jak rok. Doufala jsem, že ten pocit neuvěřitelné bezmoci už nikdy nezažiji. Že se můžu pohnout dál. Tak proč?! Proč přišel dnešní den?! Eric s Damienem jeli na vodu. Byli jsme domluvení, že mi dají vědět, až dorazí. Čekala jsem půl dne. Až teď mi máma řekla, že už se nikdy neozvou. Že už je nikdy neuvidím! Nevím, jestli to dokážu snést. Máma přísahala, že ten, co jim to provedl, za to zaplatí, že půjde k soudu. Ale já nevím, zda najdu dostatek síly tam jít. Jak jen mi to mohli udělat?! Jak, jen se sakra mohli takhle vzdát?! Nechápu to, nerozumím ničemu. A nemám, komu bych zavolala, aby mi to vysvětlil. Tolik chci Damienovi říct, jak ho miluju! Jenže není dostupný, jeho číslo je vypnuté! Ať si ho zapne! Ať si ho prosím zapne! Prosím! Já mu toho musím tolik říct! Prosím, ať si ho zapne! Udělám cokoliv! Prosím!!!

Najednou to bylo všechno zpět. Ta rozmazaná písmenka z mého deníku se vracela v podobě pocitů. Bezmoc, strach, beznaděj, zoufalství, smutek, nenávist, vztek. Tenkrát to všechno bylo tolik silné. A když se mi u soudu jejich vrah vysmál do očí a odešel s nálepkou nevinen, způsobily všechny tyhle emoce jeden obrovský třesk. Zůstala po něm jen prázdnota. Pustá a neproniknutelná. Stejná jako na druhém konci telefonního drátu, na tom už na věčnost nedostupném čísle. Kolik na něm zůstalo zmeškaných hovorů? Stovky? Tisíce? Možná i víc. Žádný z nich nebude nikdy zodpovězen. Dva roky jsem se s tím srovnávala, nedokázala přijmout ten prostý fakt, až jsem to nakonec zapudila hluboko do sebe. Cílem bylo to už nikdy nevytáhnout. Už nikdy nevytočit jeho číslo. A přesto jsem to udělala znovu.

„Volaný účastník je dočasně nedostupný, zkuste to, prosím, později,“ ozvalo se z telefonu…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 7. kapitola: