OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ztracený následník (42. kapitola)

10.09.2015 (10:00) • Abs • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 829×

Aldrif téměř nedýchala, když na vrcholku mramorového schodiště vystupovala za stínu a dovolovala celému trůnnímu sálu a stovkám Asgarďanů v něm spatřit svou tvář, ozářenou narudlými paprsky dopoledního slunce. A zatímco na ni tisíce párů očí šokovaně zíraly, v hlavě jí stále ještě zněla Lokiho laskavá slova, kterými ji všem představil. Řekl to naprosto perfektně, věcně a procítěně, a ona mu byla za takové působivé uvedení do společnosti hluboce vděčná.

Jeho řečnické umění zase jednou slavilo úspěch jak u ní, tak u jeho poddaných, a ona si zapsala do paměti, že až bude po všem, musí ho za něj odměnit vášnivým polibkem (a možná ne jen jedním). Zasloužil si ho, stejně jako si ona zasloužila slyšet všechny ty sladké, láskyplné řeči, které jí její vlastní rodina nikdy nemohla (nebo nedostala příležitost) poskytnout…

Bylo by krásné, kdyby si její otec něco z toho, co Loki tak sugestivně líčil, doopravdy myslel, ale bohužel… Pro skutečného Odina nebyla jeho dcerka žádným vzácným pokladem, ale otravným hmyzem, který se marně pokusil zašlápnout, a nemělo smysl kvůli tomu teď truchlit. Co bylo, bylo, a že se Asgarďané nikdy nedozvědí, jaký byl jejich vládce tyran a despota, to… holt byla daň za šťastnou budoucnost, která je s Lokim mohla čekat pouze tehdy, když všichni uvěří jejich rodinnému divadýlku, které mělo představovat šťastného a milujícího otce a vděčnou dceru! Na lítost a vztek prostě nebyl čas a ona… už na něj navíc měla celá staletí! Už si ho odbyla a přenesla se přes něj a teď… teď konečně přišla na řadu odměna za její utrpení!

Všichni ti lidé, kteří na ni nyní hleděli a ve tvářích se jim při tom zračila směsice šoku, nevěřícnosti a obdivu, už konečně znali její pravé jméno, a navzdory jejím hororovým očekáváním to… nebyl zase tak špatný pocit! Žádné mrazení v zádech, husí kůže ani mdloby, kterých se předem obávala, se nekonaly a na jejich místo hbitě nastoupily mnohem kladnější emoce. Dokonce… se díky přívalu pozitivní energie, kterou z toho nekonečného davu pocítila, přestala třást hrůzou a s hrdě vztyčenou hlavou čelila všem zvědavým pohledům.

Konečně v ní všichni ti občané neviděli pouhou zlatokopku a podřadnou Odinovu milenku, ani obyčejnou šlechtičnu, kterých byly u dvora tucty, nýbrž jedinečnou a vznešenou královskou dceru a jedinou zbývající dědičku trůnu, která mohla jejich říši zachránit před politickým kolapsem, jenž se na ně nezadržitelně řítil.

Byla pro ně… důležitá a potřebná, a ten zvláštní, hřejivý pocit sounáležitosti, který ji zaplavil, když začala opatrně sestupovat z mramorového schodiště, byl jako horká sprcha, po níž člověk prahl za dlouhých mrazivých zimních večerů (a ona měla jeden takový chladný, tisíce let trvající „večer“, strávený v Desátém světě, zdárně za sebou).

Loki měl celou tu dobu absolutní pravdu, přesně sem patřila a tady měla už od narození být! Zde bylo její místo! Na Asgardu, v paláci… mezi svými krajany a poddanými, kteří na ní mohli oči nechat a jejichž vzrušené mumlání postupně utichalo a z šepotu se měnilo v pouhé tichounké ševelení. Jako by jim pohled na ni vyrazil dech a oni ve chvíli, kdy se k nim pomalu blížila, oněměli úžasem, což jí velice lichotilo.

Nešlo totiž jen o její fyzickou krásu (již ještě ke všemu podtrhovaly nádherné, bohatě zdobené šaty), ale i o povědomé rysy její tváře, které nyní všichni začínali ohromeně rozeznávat a které pro ně měly mnohem větší cenu, než cokoliv jiného. Její oči, nesmělý, ale přesto hrdý úsměv, labutí šíje i měkce vykreslený rysy… Kontura jejích lícních kostí i stovky dalších detailů, kterých si při běžném setkání nikdo neměl šanci všimnout… To byla celá královna! Celá… její matka!

Podobala se jí tak jako nikdy jiný včetně Thora a v celém Asgardu snad nemohla existovat živá duše, která by při pohledu do její tváře tu shodu neviděla! A šaty a šperky, které měla na sobě a které by si na podobnou akci jistě zvolila i Frigga, jen podtrhovaly její dokonalost a zaháněly jakékoliv pochyby, kterých se předem děsila. Nikdo v sále se neodvažoval proti jejímu původu nic namítnout, a to… bylo něco, co ji neskutečně uklidňovalo!

Při vzpomínce na svůj nucený odchod z Desátého Světa se totiž v duchu děsila okamžiku, kdy bude nucena projít vytyčeným špalírem lemovaným stovkami zírajících lidí, kteří jí až příliš připomínali její někdejší krajany (ty, co se ji pokusili lynčovat), ale tentokrát se žádné nadávky ani provokace neozvaly. Jen obdivné vzdechy a ohromené šuškání plné údivu a zvědavosti, a to… se jí líbilo!

Jako by v ní někde hluboko uvnitř skutečně dřímala ta rozmařilá, pyšná, sebestředná princeznička užívající si pozornost a obdiv svého lidu, která nyní konečně procitla, a přiměla ji se pořádně narovnat a vznešeným krokem zkušené tanečnice (kterou nikdy nebyla a nejspíš ani nebude) projít nekonečnou uličkou, na jejímž konci na ni s otevřenou náručí čekal její nevlastní bratr a nepřestával se něžně, povzbudivě usmívat. Jenže ještě dřív, než k němu dorazila a směla ho vzít za ruku… stalo se něco, co ji překvapilo natolik, že dokonce na okamžik ztuhla, zastavila se a neschopna pohybu ohromeně zírala na své poddané…

Přesně ve chvíli, kdy míjela několik vysoce postavených šlechticů, jimž se podařilo probojovat davem co nejvíc dopředu, se totiž před ní… zničehonic a bez varování… začali hluboce a uctivě uklánět! A nebyly to jen drobné zdvořilostí úklony, na jaké byla doposud zvyklá při kontaktu se sloužícími, podkoními či vojáky…

Ne, tohle bylo mnohem víc! Žádné nepatrné trhnutí hlavou či téměř neznatelné pukrle, ale hluboká slavnostní úklona, přecházejí u mnohých až do spontánního pokleku, která se dala vyložit jen jedním jediným způsobem. Oni… jí skutečně uvěřili! Uvěřili jí a nyní… zdravili svou princeznu a budoucí královnu tak, jak jim velela tradice! Ach bože!

Dokázala to! Přesvědčila je, a to nemusela ještě vůbec nic říct ani udělat! Jak… se to mohlo stát? Že by jednou stálo štěstí na její straně? Po tom všem? To jako vážně stačilo jen to, jak nádherně vypadala a jak hrdě kráčela po vzoru své matky, se vztyčenou hlavou a nepatrným, laskavým úsměvem, který si všichni vyložili jako jasný důkaz, že nejde o žádnou podvodnici?! No páni!

Oni jí doopravdy uvěřili a postavili se na její stranu, a co bylo na celé věci nejlepší… Zdaleka nešlo jen o podporu těch nejvyšších kruhů (u nichž by se to teoreticky dalo čekat jako projev vypočítavosti a souznění s králem)! Nebyli to jen šlechtici, generálové a bohatí měšťané, kdo jí projevoval úctu! Byli to… úplně všichni! Do jednoho!

Trvalo totiž jen pár desítek sekund, než se po vzoru majetné skupiny začali uklánět další a další přítomní diváci, a za chvíli jí klečel u nohou celý trůnní sál! Jako jakýsi zázračný dominový efekt, který postupně zachvátil všechny přítomné. Celý nekonečný dav se před ní nahrbil a sklonil před její nespornou vznešeností, a všechny oči, které jí před chvílí svlékaly pohledem, byly nyní na důkaz pokory a podřízenost sklopené k zemi.

A ona… omámená a dojatá… jako ve snách doklopýtala k Lokimu, jehož výraz svědčil o tom, že ani on sám až tak bouřlivou reakci neočekával! Ale… jak by taky po svých hořkých zkušenostech s poslušností a autoritou mohl? Před ním nechtěli pokleknout ani Pozemšťané, ale Aldrif… té se hned napoprvé vrhaly k nohám zástupy Asgarďanů, jako by je k tomu někdo přinutil, a to bylo… vlastně báječné!

Jako první ho sice napadlo na ni žárlit a závidět jí takovou zjevnou podporu, ale byla to jen vteřinka… Polední záchvěv jeho sobecké povahy, který rychle zahnal a konejšivě svou nevlastní sestru (v očích všech ovšem ztracenou a nalezenou dceru) objal.

„Dokázals to, miláčku,“ pošeptal jí tak, aby to slyšela jen ona, a nemohl uvěřit, že to všechno šlo tak lehce. Původně se domníval, že budou jeho poddaní maximálně otřeseni a fascinováni, ale že bez jeho rozkazu, zcela dobrovolně a téměř okamžitě projeví své nové princezně tu nejvyšší možnou úctu… Wau! To bylo víc, než v co se odvažoval doufat!

Páni! Zjevně se mýlil, když předpokládal, že většinu Asgardu absence dědice trůnu z Odinova rodu trápí pouze symbolicky! Sice očekával, že jejich touha po následníkovi bude hrát ve prospěch jejich plánu a pomůže Aldrif získat jejich přízeň, ale že bude to nutkání tak obrovské, aby bez jakýchkoliv hmatatelných důkazů padli na kolena před dívkou, kterou ještě nedávno pomlouvali a titulovali slovy jako „děvka“, „zlatokopka“ a „králova milenka“… To byl téměř zázrak!

Ani ve snu se neodvažoval doufat, že by pouhá podoba s Friggou a Aldrifino jemné, decentní a přitom hrdé vystupování dokázaly získat tolik příznivců, ale když svou milovanou konečně pustil a ona rozechvěle vložila svou dlaň do jeho, zhluboka se nadechl a přinutil se tvářit, jako by nešlo o nic výjimečného!

Nebylo nad čím se pozastavovat… Od začátku přeci chtěl, aby se v roli princezny cítila sebejistě a pohodlně, a zjevná přízeň celého Asgardu (nebo prozatím celého trůnního sálu, která jistě předznamenávala fenomenální úspěch po celé říši) byla dobrým začátkem, který jí jistě dodá potřebné sebevědomí. Po těch staletích ponižován, ústrků a urážek ho totiž potřebovala jako sůl!

„Oni… nám uvěřili!“ vydechla navíc nevěřícně, když jí galantně líbal ruku, a on ji laskavě napomenul pohledem, aby na sobě nedávala znát ohromení (přeci jen musela působit jako někdo, kdo s úspěchem od začátku počítal)

„Ovšemže ano!“ Tvářil se, jako by to snad ani jinak nemohl dopadnout, a přiměl ji, aby se společně ruku v ruce obrátili čelem k trůnnímu sálu a on mohl pokračovat v projevu (z něhož zbývalo u jen pár větiček): „Jako zákonný vládce Asgardu oficiálně uděluji své dceři, lady Aldrif, titul korunní princezny, který jí po právu náleží!“ prohlásil hlasitě a doposud klečící poddaní pochopili jeho slova jako pokyn, aby vstali a nadšeně přihlíželi okamžiku, kdy získávají zbrusu novou následnici trůnu (která dost možná bude brzy potřeba). „Od dnešního dne budiž mou dědičkou a osobou, jíž bude celá naše říše a všichni její obyvatelé prokazovat úctu, odpovídající jejímu postavení.“ Chtěl všem hned na úvod dát jasně najevo, že Aldrif je skutečnou asgardskou princeznou a že se k ní tak všichni musí chovat, i kdyby si o jejím právu na trůn mysleli cokoliv, a ona mu za to pohledem poděkovala.

Nezdálo se však, že by se někdo chystal proti jejímu titulu ohradit. Naopak, všichni se na ni dívali jako na ten nejvzácnější klenot, který jim jistě přinese štěstí a prosperitu, a všechny sny, které Loki tajně spřádal a o nichž se před ní zmiňoval jako o hotové věci, se tak rázem staly skutečností. Její říše ji přijala, a kromě jiného to potvrdil i následný bouřlivý potlesk, který naplnil celý trůnní sál a zněl jeho uším jako rajská hudba.

A Aldrif… té vstoupily do očí nefalšované slzy štěstí (a úlevy), když poslouchala jejich nadšené ovace. Vůbec nemohla uvěřit, že se to skutečně děje! Že důvodem, proč tlaskají, pískají a pokřikují povzbudivá hesla, je právě… ona! Ještě nikdy nikdo její existenci neoslavoval, a dnešní premiéra jí proto připadala téměř magická! Pořád podvědomě očekávala nějaký zádrhel, dramatický zvrat nebo tragickou změnu situace, ale… nic takového se nekonalo! Jako by si už všechno neštěstí vybrala a její budoucnost byla růžová a plná štěstí a přízně, kterou jí všichni kolem vyjadřovali a které se nemohla nabažit.

Nejraději by tam v čele rozbouřeného sálu, pod schodištěm vedoucím k nádherně zdobenému zlatému trůnu, na nějž měla už brzy usednout, stála navěky, ale Loki měl jiné plány. Dav před nimi byla ve skutečnosti jen hrstkou jejich poddaných. Zlomeček skutečné asgardské populace, jejíž nezanedbatelná část se jistě tlačila venku před palácem a stále ještě netušila, co se uvnitř děje, a to muselo být okamžitě napraveno (dřív, než se netrpělivé lidé tam dole v ulicích ušlapou)! Musel tu úžasnou novinku obratem rozhlásit po celé zemi, a k tomu potřeboval hned několik vojáků, jež k sobě vzápětí gestem přivolal.

Nechtěl Aldrif kazit její výjimečnou chvíli, ale museli kout železo, dokud bylo žhavé, a proto když mladíci v plné zbroji dorazili a uctivě před nimi padli na kolena, v rychlosti jim nařídil, aby podrobnou zprávu o staro-nové následnici trůnu roznesli do všech koutů říše. Žádný Asgarďan nesměl dnes usínat v nevědomosti a všichni vojáci do jednoho vypadali, že je pro ně obrovskou ctí moci své krajany informovat o něčem tak přelomovém.

Odkvačili totiž velmi ochotně a on si mohl konečně oddychnout a naplno si vychutnat jásající davy a Aldrifin nadšený úsměv, se kterým všechny své obdivovatele pozorovala. Cítila se tak… mocná! A milovaná, jako snad ještě nikdy, a jeho dlaň, pevně svírající tu její, tomu všemu dodávala i mnohem osobnější rozměr, který si šťastně vychutnávala ještě několik dlouhých minut.

Pak však už byl nejvyšší čas zmizet a odebrat se do přilehlého sálu, určeného k poradám s vysokou šlechtou, v níž měl Loki v plánu se svou nevlastní sestrou, ehm… vlastně nově nalezenou dcerou, setrvat, dokud se zprávy nerozšíří po celém městě a nebude ten nejvhodnější čas vystoupit na terasu paláce a všem nedočkavým obyvatelům ukázat jejich novou budoucí královnu!

Měla to být jen formalita, ale kupodivu… se velmi brzy ukázalo, že tak snadné to nebude! Celý trůnní sál sice nepřestával jásat a skandovat a jejich křik je oba doprovázel až do mnohem menší, ale stejně skvostně vyzdobené místnosti, v jejímž středu zářila holografická maketa celého paláce, ale když se k nim připojili i všichni generálové, hodnostáři a nejvyšší asgardská rada, atmosféra všeobecné spokojenosti a téměř euforického nadšení rychle opadla.

„Můj pane, my… jsme nadšení, že se vaše dcera dokázala vymanit z vlivu svých věznitelů a vrátila se sem k nám, ale… měl jste nám o tom něco říct!“ pronesl rozechvěle místokrál, aniž by spustil z Aldrif lačný pohled, který jí nebyl vůbec příjemný, ale Loki byl na podobné výtky připraven.

Pochopitelně nebylo myslitelné, aby se ti nejvlivnější mužové v celé říši neohradili proti jeho tajnůstkářství, ale současně… v tom neviděl zásadní problém. Král byl on, oni mu měli vládu jen usnadnit, ne mu diktovat, co má dělat!

„Má dcera si to nepřála. Pochopte, prošla si peklem…“ Věnoval Aldrif konejšivý úsměv a ona raději poslušně mlčela. Čím déle nebude muset mluvit, tím líp! Místokráli to však nestačilo.

„To chápu a velice mě to mrzím, madam,“ vysekl jí chvatnou úklonu, „ale nic to nemění na tom, že jsme měli být o tak zásadním kroku, jako je představení nového dědice trůnu, informováni.“

„Teď už informováni jste, tak oč jde?“ Neměl chuť poslouchat jeho sekýrování, ale… vzápětí byl nucen čelit argumentu, který mu nebyl příliš po chuti.

„Ano, my ano, ale… co váš syn?“

„Thor? Co s ním má být?“

„Nic, jen že… by měl vědět, co se tu děje. Sice nyní pobývá na Midgardu a o asgardský trůn, dle vašich slov, nemá zájem, ale… stále je přeci jeho dědicem!“ namítl odhodlaně, ale zatímco ostatní hodnostáři mlčky přikyvovali a Aldrif tuhla krev v žilách, Loki byl připraven takové námitky rychle smést ze stolu.

„Ano, ale až po mé dceři. Ona je prvorozená a tudíž… má v otázce následnictví přednost,“ objasnil všem přítomným suverénně, ale místokrál, který si už nejspíš začínal brousit zuby na uvolněný trůn, se zatvářil, jako by žvýkal šťovík.

„Stejně bychom ho měli o celé věci informovat! Má právo vědět, že byl… ehm, odsunut na druhé místo!“ Vypadal, že by se nejradši hned teď rozběhl na Midgard, a Lokimu tím slušně lezl na nervy. Nebyl připraven problém jménem „Thor“ řešit tak brzy!

Doufal, že na bratra, jehož potenciální návrat ho nepřestával děsit, přijde řeč až při Aldrifině korunovaci, nebo ještě déle (protože pochopitelně nemohl dovolit, aby se do toho nyní pletl), ale bohužel… Thor byl zjevně natolik favorizovaným budoucím králem, že jeho poddaní to viděli zcela jinak, a to mu rozpaloval krev!

„Nemá právo na nic! Opustil náš svět a vzdal se všech výhod a privilegií, která mu jeho postavení korunního prince zajišťovalo. Nepřeji si, a neshledávám konstruktivním, aby o změně situace cokoliv vědě! Nic to na ní nezmění!“

„Ale proč ne?“

„Protože to říkám!“ přimhouřil nebezpečně oči a Aldrif, která celému dohadování doposud jen mlčky přihlížela, pochopila, že bude muset zasáhnout. Loki se přestával ovládat, a to… by mohlo být nebezpečné! Nechtěla, aby to celé vyznělo, jako by se snažili Thora zdiskreditovat a násilím odsunout, a už vůbec si to s ním nehodlala rozházet ještě dřív, než ho skutečně potká (jestli k tomu někdy vůbec dojde)! Podle všeho byl její bratr mezi lidem oblíbený a oni si nemohli dovolit proti sobě poštvat jeho obdivovatele.

„To kvůli mně!“ vyhrkla proto pohotově a Loki na ni vrhl téměř stejně udivený pohled, jako ostatní hodnostáři.

„Jak to myslíte? Výsosti?“ pronesl místokrál o poznání pokorněji a ona si v hlavě rychle sesumírovala odpověď. Měla to být její první řeč jakožto princezny a musela stát za to!

„Pochopte, já… nechci, aby se to můj bratr dozvěděl od někoho jiného, než ode mě nebo od našeho otce, a volat ho sem a odtrhávat ho od jeho blízkých, abychom mu mohli sdělit něco, co se ho bezprostředně netýká… to by bylo ještě horší! Vždyť... on chudák ani neví, že existuju! Až doposud netušil, že někdy měl sestru, natož že ji ještě má, a já… si zkrátka nepřeji, aby první věc, kterou se o mně dozví, bylo to, že ho chci připravit o korunu! Nechci, ale… musím, protože naše říše mě potřebuje, takže… nemohli… nemohli byste to prostě brát jako vrtoch jedné rozmazlené princezny? Alespoň prozatím?“ Dala si záležet, aby hovořila klidně a vemlouvavě, a využila při tom svého šarmu i všech ostatních ženských zbraní (které sice nebyla zvyklá používat, ale už se v tom začínala lepšit), a ono to… kupodivu zabralo! Místokrál jí totiž místo další hádky věnoval tupý úsměv, přikývnutí a ještě hlubší úklonu, a všichni ti, co doposud stáli na jeho straně… jako zázrakem obrátili a začali si šuškat něco o tom, že princezna má pravdu. Páni? Že by vláda a manipulace se šlechtou byla vážně až tak jednoduchá?

Hrdě se obrátila k Lokimu, čekajíc jeho pochvalu, ale ten na ni jen konsternovaně hleděl a nemohl uvěřit, jak diplomaticky se nyní zachovala! Věděl, že má slušnou vyřídilku i vrozené vlohy být panovnicí a snadno ovládat svůj lid i vyšší kruhy poddaných, ale že v tom bude až takhle dobrá? A hned od začátku? To bylo vážně něco! Ani on nedokázal někoho ovlivnit a získat na svou stranu tak rychle, a ačkoliv mu k tomu možná chyběla jedna z hlavních propriet (v podobě naditého výstřihu, z něhož místokrál během jejího proslovu nespustil oči), musel uznat, že lepší náhradu si za sebe na trůnu nemohl přát! Byla… prostě dokonalá! Výřečná, nádherná a přesvědčivá, a on… byl na ni po právu hrdý!

Momentálně však jen nehnutě zírala na jeho překvapením staženou tvář a dokonce se odvážila mu nenápadně přišlápnout špičku boty, aby ho vytrhla z úžasu.

„Co je?“ naznačila rty, a když se vzpamatoval a pochvalně se na ni usmál, spadl jí kámen ze srdce. Už se začínala bát, že něco pokazila!

„Slyšel jste mou dceru, takže… ještě nějaké výhrady?“ obrátil se Loki mezitím k místokráli, ale ten jen neurčitě pokrčil rameny a stáhl se tak rychle, jako by nikdy nic nenamítal. Bohužel… to však stále ještě nebyl konec!

„Ano, ještě jedna výhrada mě napadá!“ osmělil se totiž jeden z nejvyšších generálů, a než ho mohl Loki vyzvat, aby promluvil, vystoupil z řady a ukázal na Aldrif tak ostře, až se zachvěla. „Jak si po všech těch letech můžete být jistý, že je to skutečně vaše dcera!?“

„Co, prosím?“ Nemohl po tom, jak si celý sál šeptal o její nápadné podobnosti s Friggou a Thorem, uvěřit vlastním uším, ale nezdálo se, že by to byl nějaký omyl. Generál vypadal sebejistě a měl po ruce i další argumenty…

„Princezna měla zemřít už dávno, a tahle… dívka, jak víte, že je to ona? Máte nějaký důkaz?“ Tvářil se, jako by právě odhaloval meziplanetární komplot, a Lokimu nezbývalo nic jiného, než se ho pokusit zpacifikovat. Takhle s ní přeci nikdo mluvit nebude!

„Žádný důkaz nepotřebuju, mám její slovo. A mimo to, myslíš si, že nepoznám vlastní dceru?“ zvýšil nebezpečně hlas, ale ten zmetek nehnul ani brvou a dál se tvářil nedůvěřivě.

„Vzhledem k tomu, že jste ji naposledy viděl jako nemluvně, by to, myslím, nikoho neudivilo, výsosti,“ namítl potichu, ale Aldrif toho měla právě dost. Diplomacie, nediplomacie… nikdo ji nebude obviňovat, že není tou, kterou tvrdí!

„A kdo bych podle vás měla být? Nějaké vyšinuté děvče, které si celý příběh vymyslelo? A jak bych mohla, když se, pokud vím, o mé existenci přestalo mluvit dávno před tím, než jsem pobrala rozum? Hm?“ zasyčela posměšně, jenže on si jí nepřestával nevrle měřit a zdálo se, že její ostrý jazyk ho spíše víc a víc irituje.

„To jsem neřekl. Vyšinutá určitě ne. Spíš… možná špionka, která dostala za úkol vloudit se na náš dvůr a rafinovaně mu škodit. Klidně… komplic těch tří vojáků, kteří čekají v žaláři na soud za zradu!“ promluvil o něčem, co jí vůbec nedávalo smysl, ale Loki naštěstí věděl, o čem je řeč, a celé mu to připadalo vážně směšné!

„Jestli myslíš ty zbabělé chudáky, kteří během našich potíží na Vanaheimu ve strachu o svůj život porušili mé rozkazy, kontaktovali Asgard a pak zničili komunikační jednotku, aby se na to nepřišlo… tak to nejsou žádní špioni, ale obyčejní idioti! A u mé dcery takové urážky už znovu nestrpím, tak si dej pozor!“ Vší silou doufal, že už mu dá pokoj, ale pořád se tvářil skepticky, a co hůř… spousta dalších hodnostářů vypadala nalomeně. Sakra! Tohle jim vážně scházelo. „Co je? Ještě někdo nevěří slovu mé vlastní krve?“ křikl hlasitě a všichni se pod jeho přísným pohledem nepatrně schoulili. Podezření je však neopustilo…

„Nejde o nedůvěru, jen… o opatrnost. A je pravdou, že bez Thora, kterého si vaše dcera nepřeje přivést zpět na Asgard, nemáme po ruce ani Mjollnir, abychom zjistili, zda je hodna našeho trůnu,“ namítl potichu jeden z rádců a Aldrif na Lokiho vrhla vyloženě zoufalý pohled, který jasně křičel: „Dělej něco!“ No jo, jenže co? Marně se snažil narychlo vymyslet nějakou odpověď, ale kupodivu… mu nahrál do karet přesně ten, kdo celou tuhle debatu nevědomky rozpoutal!

„Mjollnir není jedinou zbraní, která dokáže prověřit způsobilost k usednutí na asgarský trůn,“ nadhodil místokrál opatrně (zjevně ve snaze odčinit své protesty) a Lokimu svitla naděje.

No ovšem… Kromě Thorova kladiva, které byl schopen pozvednout jen ten, kdo by se hodil na post krále (a se kterým on, navzdory svým vladařským kvalitám, osobně nikdy nehnul, a proto ho nebral jako spolehlivý ukazatel), existovala ještě podobná zbraň… Odinův oštěp zvaný Gungni, ukrytý hluboko v palácovém trezoru, který prý nikdy neminul cíl a reagoval pouze na Odina a jeho potomky. On sám by s ním pochopitelně pohořel, protože nikdy neměl Odinovy geny, ale Aldrif… ta mohla být v klidu!

Bylo to vlastně ještě snadnější než s Mjollnirem, který dokázal kromě dědičnosti rozpoznat i charakter a schopnosti, ale tohle byla zbraň konstruovaná čistě k boji, a celá ta věc ohledně Odina byla jen pojistkou proti zneužití. Žádné mudrování, zda bude držitel či držitelka slušným králem, jen… čistá biologie! A Aldrif… měla reálnou šanci tu pojistku obejít a všechny přesvědčit o svém původu, k čemuž bohužel nestačila ani lapisový přívěsek!

Stačilo… ji k tomu jen popostrčit a modlit se, aby všechno proběhlo tak, jak by mělo! A to… přeci nebylo nic, co by nezvládl!

„Místokrál má pravdu. Kdokoliv, kdo o mé dceři pochybuje, ji může následovat do sklepení a přihlížet zkoušce, která rozptýlí všechny vaše obavy,“ řekl tak nahlas, aby to nikdo nemohl přeslechnout, a byl připravený přihlížet i tak přízemní a zbytečné věci. Když jinak nedali… No, kdo chce kam, pomozme mu tam! „Aldrif? Budeš tak laskavá? Když vyrazíme hned, stihneme to akorát včas,“ obrátil se ke své nevlastní sestře, která na něj zděšeně kulila oči (žádná zkouška ve sklepení a dokazování původu totiž v plánu nebylo), ale když na ni chlácholivě mrkl, rozhodla se nad tím nebádat a tvářit se, jako by přesně věděla, oč jde (ačkoliv neměla ani tušení).

„O… ovšem. Ráda vyvrátím všechny pomluvy hned na začátku, protože… nemám co skrývat!“ Dala si záležet, aby to znělo klidně a věcně, a když se ze skupinky přihlížejících skutečně vydělilo několik osob připravených následovat ji i nespokojeného generála do podzemí, neměla na výběr a musela se chopit Lokiho ruky, která ji bezpečně provedla dveřmi a pak dále chodbou až tam, kam se před pár dny plížila, omámená pomstou.

Tentokrát ale nešli do vězení… Pod prvním schodištěm, po němž před pár dny obezřetně sestupovala s dýkou v ruce, místo doleva zahnuli doprava a po zadání bezpečnostního kódu na holografické klávesnici (ne nepodobné té, co ji uvěznila v Odinově cele) prošli dvoukřídlými dveřmi a ocitli se tam, kam neměli běžní Asgarďané přístup. Už tenkrát, při plížení do žaláře, uvažovala, k čemu ty prostory slouží a co za tou branou asi je. A nyní… měla možnost spatřit obsah zdejšího podzemí na vlastní oči, a byla to vážně zajímavá podívaná!

Nekonečná sklepení, naplněná, navzdory očekáváním, nikoliv tmou, nýbrž kalným bílým světlem, byla plná nejrůznějších sejfů a podstavců, na nichž spočívaly ty nejroztodivnější věci, a nebylo pochyb o tom, že jde o nedobytný trezor a klenotnici v jednom! Zbraně, šperky, nejrůznější technické vybavení… To všechno bylo pečlivě střeženo podobnými zářícími stěnami, jako cely v nedalekém žaláři, a na čestném místě, za dvojitou holografickou stěnou, jištěnou ještě mechanickou mříží, prosvítal i prosklený tubus zakončený kovovými držadly, v jehož útrobách poblikávalo tajemné modré světlo vycházející z fascinující tyrkysové krychle tvořené čistou energii, která nemohla být ničím jiným, než tím slavným Teseractem, o němž jí Loki už mnohokrát vyprávěl.

Hm, tak tady Asgard schovával své skutečné bohatství, blesklo Aldrif hlavou, když minuli jakousi truhlu naplněnou lesklými šperky. Ne v bankách, jak jí její nevlastní bratr tvrdil, když se zajímala o zdejší finance. Tam bylo jen zlato, stříbro a další obyčejná platidla, ale tady… Přímo pod palácem, pod nohama všech těch stovek lidí, kteří v něm žili, se nalézaly obří komnaty podepřené monstrózními sloupy a tajily v sobě nezměrné bohatství a nekonečnou moc, kterou Asgard mohl disponovat (a která měla skončit v jejích rukou, pokud projde tou tajemnou zkouškou, kterou si na ni Loki bez varování připravil).

Rozčilovalo ji, že vůbec neví, o co jde, ale když dorazili k jedné z kójí, v níž se nacházelo to, co hledali, strnula údivem. Čekala cokoliv, ale rozhodně ne zbraň, která… vypadala sice honosně, ale naprosto obyčejně! Jako jakákoliv jiná. Jak… jak jí tohle, sakra, může pomoci přesvědčit všechny ty nedůvěřivce, kteří se jim plížili v patách, že je Odinovou dcerou? Tázavě se obrátila k Lokimu, ale ten nespouštěl oči z cíle jejich cesty, a tak pokrčila rameny a napodobila ho. Rozhodně totiž bylo co zkoumat…

Dlouhé štíhlé zlaté kopí s kroucenou rukojetí a perfektně naleštěným hrotem, ne nepodobné žezlu, jenž Loki zanechal nahoře v péči sluhů, zdobené runami a dalšími znaky, kterým nerozuměla, vypadalo tak úchvatně, až oči přecházely. Bylo… vážně nádherné, ale co s ním, to stále netušila. Loki se však místo vysvětlování velmi rychle vzpamatoval a ukázal na zbraň.

„Jsme zde!“ oznámil celkem zbytečně a nenápadně postrčil Aldrif před sebe. Nemohl riskovat, že se kopí dotkne a ono ho odhalí! To by byl ten největší malér, jaký je mohl potkat. Ona oproti tomu… nemusela mít strach!

Přesto… ho měla! A ačkoliv neměla vůbec žádnou představu o tom, co by měla s kopím dělat (a hrozně ji iritovalo, že jí to Loki stále ještě neprozradil), a třásla se po celém těle skoro stejně, jako před chvílí tam nahoře v trůnním sále. Co když… to nedokáže? Ať už půjde o cokoliv… co když to nezvládne a selže? Samozřejmě neměla pochyby o svém původu a moc dobře věděla, že Odin byl její otec, ale… i tak jí nebylo dvakrát do zpěvu. Dokonce se odvážila nenápadně přitočit k Lokimu a výmluvným kývnutím a povytaženým obočím se ho němě optat, co to, sakra, má znamenat, ale jen se konejšivě usmál a pokynul jí, aby přistoupila ke zbrani, z čehož usoudila, že po ní nejspíš chce, aby ji sejmula ze stojanu, ale…

Pořád netušila proč! Co se pak stane? A má se vůbec něco stát? Nebo je to celé jen nějaké divadýlko? Chystá se Loki k nějaké iluzi? Nebo by měla ona? Kruci! Proč jen spolu tohle neprobrali, dokud měli možnost? uvažovala nervózně, zatímco klopýtala k podstavci a cítila na sobě oči všech přítomných, kteří se pohotově shromáždili kolem ní do půlkruhu, a ruce se jí chvěly tak, že se bála, aby si toho někdo nevšiml. Lokiho povzbudivý úsměv, který vnímala i zády k němu, jí však dodával odvahu a ona si přísahala, že nebude váhat ani chviličku. Nahoře si toho přešlapování před zásadní událostí užila víc než dost a teď… musela jednat rychle! Než někdo z přihlížejících pojme podezření (nejspíš generál, kterému málem vypadly oči z důlků, jak se nakláněl, aby mu nic neuniklo). Tak šup!

Odhodlaně udělala těch několik posledních kroků, naklonila se a obemkla štíhlé prsty kolem kovového těla Odinova kopí. Bylo těžké a chladné a stále nevypadalo nijak výjimečně, ale to vše se změnilo ve chvíli, kdy napnula svaly a zbraň sundala z podstavce. Šlo to těžko, ale šlo to, což brala jako dobré znamení a pak… Páni!

Hned jak se kopí ocitlo v jejích rukou, tlumeně zapraskalo a pak… se rozzářilo světlem daleko jasnějším, než bylo polední Asgardské slunce, a jeho oslepující záře prudce udeřila do očí všechny přítomné kromě ní. Pro ni byla naopak příjemná (a v případě boje s podobnou zbraní nejspíš i užitečná, protože se rozhodně hodilo oslepit nepřátele), stejně jako příliv energie, který pocítila v pažích, a její široký úsměv spolehlivě potvrdil, že to není žádný trik!

Tak tohle se mělo stát? Celou tu dobu šlo jen o to podržet pár sekund zářící zbraň, kterou nyní opatrně vrátila zpět na podstavec? To jí to Loki nemohl nějak naznačit? Nejradši by mu to hned na místě ostře vyčetla, ale když se k němu otočila a spatřila jeho hrdý úsměv, zlost z ní rázem vyprchala. Proč by se měla vztekat? Vždyť… právě definitivně potvrdila svůj původ, a všichni přítomní před ní rázem padli na kolena a unisono se omluvili za svou nedůvěřivost. Nejhlasitější byl ovšem sám generál!

„Je mi to moc líto, výsosti. Chtěl jsem být důkladný! Odpusťte mi, prosím. Jen jsem…“

„... plnil svou povinnost. To nic, odpouštím ti!“ dořekla za něj, za což ji Loki pochválil něžným stisknutím ruky, ale pak už ji s úlevou vyvedl ven ze sklepení, což vážně ocenila!

Měla toho dost a nejradši by se hned teď vrátila zpátky do Odinových komnat, ale to, bohužel, nepřicházelo v úvahu… Hned po návratu k holografické maketě paláce sloužící jako znázornění bezpečnostního systém celé stavby, je totiž vyhledal jeden z poslů, kteří měli za úkol rozhlásit po městě palácové novinky. A když je pohotově informoval, že rozkaz byl splněn, Loki se k ní obrátil a zářivě se na ni usmál.

„Tak, a teď už o tobě ví celá říše. A víš, co to znamená, ne?“

„Že už nikdy nebudu mít pokoj od dotěrných čumilů?“ zamumlala ironicky, ale jen se uchechtl a zavrtěl hlavou.

„Ne. Tedy… možná taky, ale hlavně je nejvyšší čas ukázat se celému svému lidu, takže... připravená?“ mávl rukou k nedalekému vchodu na rozměrnou terasu, z níž promlouval ke svému lidu, když k tomu trůnní sál nestačil, a ona mlčky přikývla. Sice se příliš připravená necítila, ale ta chorobná hrůza a stres, který ji zabíjel, se už nedostavily. Po tom, co právě zažila (a přežila), nabyla dojmu, že už nejspíš zvládne úplně všechno. A když si navíc vybavila ty příjemné pocity, jež ji zachvátily v trůnním sále, když jí všichni vzdávali hold… Tak nějak se na to podvědomě začínala těšit!

„Připravená!“ dodala hrdě, když jí vedl k proskleným dveřím, které před nimi sloužící pohotově otevřeli dokořán, a hned jak ji venku ovanul proud mořského vzduch, přicházející od pobřeží (jako by i oceán spěchal přivítat novou princeznu), rty se jí roztáhly do širokého, šťastného úsměvu. Konečně z ní spadly i poslední zbytky trémy, a co bylo nejdůležitější… byla si stoprocentně jistá, že je přesně tam, kde má být! Po Lokiho boku kráčela po rozměrné mramorové ploše až k jejímu okraji, který nebyl ohraničen žádným zábradlím a volně se otevíral do prostoru, a když sklopila oči z té výšky mnoha pater, připadala si jako v nějakém nádherném snu.

Podvědomě se obávala, že před palácem bude postávat jen hrstka nejzvědavějších obyvatel, ale to… se hrubě spletla! Přišlo jich… snad ještě mnohem víc, než když se loučili s armádou, a to bylo… vážně co říct! Prostranství před branou bylo narvané k prasknutí a všechny přilehlé ulice, uličky a bulváry, kterými se kdysi nikým neviděna tajně procházela, na tom byly podobně. Stovky a tisíce Asgarďanů zíraly vzhůru jako uhranutí, a když spatřili její siluetu čnící proti jasnému nebi… všichni do jednoho se rozkřičeli a roztleskali tak nahlas, že to znělo jako zahřmění hromu!

Jako by se kdesi v horách řítila lavina, která s sebou strhává vše včetně její chmurné minulosti a otevírala prostor nádherné, zářné budoucnosti v čele jejího jásajícího národa. Oni… o ni vážně stáli! Poprvé tu byl někdo, komu na ní záleželo, a nebyl to jen jeden člověk jako doposud… Byly jich davy! A všichni poskakovali, mávali a skandovali nadšená hesla, a ona si až se zpožděním uvědomila, že jí po tvářích stékají další slzy úlevy a neskonalého štěstí. Cítila se tak… úžasně, jako ještě nikdy, a sluneční paprsky dopadající na její tvář tomu všemu dodávaly téměř magický nádech!

Dokázala to! Získala to, po čem celý život prahla a co si mylně vykládala jako touhu po pomstě. Ve skutečnosti však nechtěla smrt a krev… Chtěla obdiv a lásku! Lásku, která jí byla Odinem odepřena a kterou jí nyní všichni ti spokojení, pokřikující lidé tam dole vraceli měrou vrchovatou a ona ji cítila téměř jako něco hmotného!

A cítil ji i Loki, ačkoliv na vlastní kůži nikdy nic takového nepoznal. On byl vždy ve všem až ten druhý! Obyvatelé Asgardu ho brali jen jako takovou pojistku pro případ, že by se něco stalo s Thorem, a většinou k němu měli spíše neutrální postoj. Prokazovali mu úctu, to ano, ale aby ho nadšeně vítali a provolávali mu slávu… to tak maximálně z donucení! pousmál se hořce, ale ještě než stihl začít žárlit, uvědomil si ještě jednu věc, která ho zaskočila a přiměla hodit všechny zhrzené city za hlavu. Když o tom totiž tak uvažoval… tak takhle zdejší lid nikdy nereagoval ani na Thora! A vlastně… ani na Odina! Jedině Frigga byla lidmi natolik oblíbená a milovaná, že jí mávali a házeli květiny kdekoliv, kde se objevila, ale svého krále i korunního prince brali jen jako symboly své velikosti. Obdivovali je a vážili si jich, ale… nemilovali je! 

S Aldrif to však bylo přesně naopak, a jen těžko se odvažoval říct, zda za to mohla její podobnost s Friggou, momentální situace, v níž se objevila, nebo její pohnutý osud, kvůli němuž ji všichni litovali. Nejspíš… to byla kombinace všech těchto faktorů, okořeněná její krásou a laskavým úsměvem, který nyní rozdávala na všechny strany a to… bylo prostě úžasné!

Jeho plán totiž díky tomu vyšel líp, než se odvažoval doufat, a proto se rázně přestal zaobírat minulostí a naklonil se k jejímu oušku.

„Myslím, že tě milují! Stejně jako já…“ zašeptal, objímající ji zezadu kolem pasu a odvážil se ji něžně políbit na tvář. Víc si jako její „otec“ nemohl na veřejnosti dovolit, ale stačilo to! Dav dole propukl v ještě hlasitější jásot a nebylo pochyb o tom, že oceňují první projev otcovských citů, který před nimi jejich král kdy předvedl. A Aldrif ho ocenila také, protože mu přes rameno věnovala ten nejšťastnější úsměv, který u ní kdy viděl, a konečně se odvážila zvednout ruku a zamávat svým poddaným, skandujícím její jméno!

„Měl jsi pravdu, je to… úžasný pocit!“ zašeptala pak a jeho objetí ještě zesílilo.

„Ovšemže je!“

„Jsem jejich princezna.“ Poprvé se s tím titulem plně ztotožnila, a bylo to… jako najít něco, co kdysi dávno ztratila! Nebo… jí spíše bylo ukradeno!

„To jsi, a taky… moje!“ zdůraznil poslední slovo a společně s ní si užíval pozornost, které se mu nikdy nedostávalo.

A přestože nyní nepatřila jemu… ani v nejmenším mu to nevadilo! A Aldrif zase nevadila vyhlídka na dny a týdny dřiny a přemáhání, kdy se bude muset naučit vše, co jako princezna a budoucí královna musí znát. Nebude to žádný med, ale… už kvůli těm lidem dole v ulicích to stojí za to! A ona… to dokáže! Je přeci asgardskou korunní princeznou! Co by ji mohlo zastavit?

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (42. kapitola):