OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kdo s koho! - 1. kapitola



Kdo s koho! - 1. kapitolaChloe Reyesová je na první pohled jedna rozmazlená, zbohatlická dceruška, která se zajímá jen sama o sebe, Cameron Sanders je bezpečnostní agent pracující pro jejího otce, vždy seriózní, profesionální a všemi způsoby otřelý v otázce života. Jsou jako oheň a led, den a noc, dva naprosto odlišné celky, které ale budou nuceny ukázat jeden druhému svou pravou podstatu o to víc, když se na scéně objeví vraždící maniak, plně odhodlaný pomstít se Chloenině rodině.

1. kapitola

Spojené státy americké, Kalifornie, San José, dvanáct hodin odpoledne

„Pohni tímhle trochu sem, tak vznešeně, jak jen to jde. Preciznost je to, co pán chce. Stejně tak jako soudný den, kdy všichni hříšníci naleznou pokání za všechna jejich zklamání, kterými se na pánovi dopustili, bez snahy nápravy,“ prozpěvoval si šíleně vyzáblý muž s ulepenými polodlouhými vlasy, hnědého odstínu, mezitím co se rozhlížel po omšelé místnosti, která se skládala ze starého pracovního stolu, vyviklaných vozíků a kovových háků, které trčely ven z křivých, vlhkých zdí.

„Jde ti to dobře, jen pokračuj," zašeptal a svými mozolnatými prsty, kterými svíral šmirgl papír, opracovával velkou dřevěnou desku, ležící na kovovém pojízdném stolečku, jenž se při pravidelných tazích broušení kolébal ze strany na stranu a vytvářel vrzavý zvuk.

„Už brzy přijde čas na naši pomstu, můj pane, už velmi brzy,“ pronesl, odložil šmirgl papír a uvědomil si, že se jeho přičiněním pořezal na dlani.

„Vím, že se už nemůžete dočkat, stejně tak jako já, ale trpělivost je, jak jste mě vždy učil, velmi důležitou součástí každého božího poslání, pane, proto nemůže chybět ani v našem případě,“ zamručel a hlavou prudce trhnul do strany.

I přes šero, které se v této podzemní místnosti, jež sloužila jako jeho dílna, nacházelo, dokázaly jeho vycvičené, zelené oči rychle přivyknout tmě a spatřit skupinku čtyř krys, které se v hloučku tiskly v rohu místnosti hned vedle starožitného dřevěného stolu, na kterém trůnil zastaralý počítač bílé barvy s vyviklanou klávesnicí a takřka nefunkční myší.

Očima zalétnul k šedé síti, zavěšené na hřebíku bílé zdi, jež na sobě nesla fleky, jež byly způsobené vlhkosti a seškrábanou plísní. Roztáhl rty do děsivého úsměvu, který se tak skvěle hodil k celému jeho zevnějšku, na němž nebylo nic, co by se dalo považovat za normální, popadnul síť a zkušeným pohybem ji hodil na skupinku krys, které začaly zběsile pískat a snažit se dostat ven z jejich náhlého vězení.

Muž se šíleně zasmál, svou kulhavou chůzí zmařil vzdálenost, co ho od krys dělila, pokleknul na studenou cihlovou zem a bez sebemenšího strachu či snad paniky nad tím, že se krysy důsledkem obrany jejich vlastních životů začaly ohánět po jeho prstech, sáhnul po jedné z nich a bez mrknutí oka jí zakroutil krkem.

Jakmile ostatní krysy vycítily smrt jedné z nich, začaly pískat snad ještě hlasitěji, což muže dohnalo k pronikavějšímu smíchu.

Když se mu stejným způsobem podařilo usmrtit i zbylé tři krysy, popadnul hlodavce za ocasy, pohlédl na dřevěné dveře s obrovským křížem v jejich středu a na jasné, čisté světlo, které se zpod nich linulo.

„Mám pro vás večeři, můj pane,“ zamumlal hlasem plným pýchy nad tím, jak skvělým služebníkem byl. Sáhnul po kovové klice a prošel dveřmi do obrovské obývací síně s plápolajícím krbem a křeslem, ve kterém seděl ten, kterému sloužil, ten, kterému patřil, ale především ten, pro kterého by udělal vše, dokonce i položil svůj vlastní život.

Kalifornie, San José, Royal Avenue o tři hodiny později

„Vážně?“ protnul ticho zpěvný hlas, vycházející z líbezných, červených rtů patřících drobné, černovlasé dívce, která si u ucha držela mobilní telefon. „A co jsi mu na to řekla?" zajímala se a rudě nalakovanými nehty poťukávala po kapotě jejího zbrusu nového jaguára. „S tímhle opatrně!“ zakřičela hlasem zbarveným španělským akcentem a tím zároveň napomenula jednoho ze dvou mužů, který z kufru auta vyndával její dnešní nákupní horečku.

Dotyčný muž, oblečený v černé uniformě, která dokonale zvýrazňovala jeho metr osmdesát vysokou, vypracovanou postavu, jen sevřel ruce v pěst a snažil se nalézt ztracenou trpělivost, marně.

„Tak znovu, slečno, nejsem žádnej zatracenej stěhovák, tohle bych vůbec neměl dělat.“ O tom, že je ze vzniklé situace víc než jen podrážděný, svědčily i jeho zelenkavé oči, které blikaly potlačovaným vztekem.

„Vydrž chvilku, Phoebe, ano?“ pověděla ta štíhlá, atraktivní dívka do telefonu a prsty si prohrábla své po pás dlouhé lesklé vlasy. „Tak hele, Curtisi,“ začala namítat, mužova opálená dlaň s bronzovým nádechem ji však pohotově zastavila.

„Mé jméno je Cameron,“ opravil ji nekompromisně hnědovlasý muž. Chloe jen otráveně protočila oči barvy hořké čokolády a vrhla na něj znuděný pohled.

„To je jedno,“ reagovala na jeho opravovací náturu a založila si ruku v bok. Muž zaťal zuby, čímž ještě víc vynikly tvrdé rysy jeho obličeje. „Nezajímá mě, jak se jmenuješ, dokonce se nestarám ani o to, proč a hlavně jak se ti podařilo přesvědčit mého otce, aby tě zaměstnal.“ Sjela ho zkoumavým pohledem od naleštěných bot, přes černé, manšestrové kalhoty, až po dokonale padnoucí bundu stejného stylu. „Podle mě totiž nejsi zrovna nic extra, takových, jako jsi ty, by mohl mít miliony, ale to jsme odbočili.“ Pohlédla do jeho jinak hezkého, zuřivostí naplněného obličeje.

„Kde jsem to skončila, jo! Tak tedy, tyhle ty věci pro mě sice podstatné nejsou, ale za to je pro mě víc než jen podstatné, aby sis plnil svou práci, Curtisi!“ Založila si ruce na hrudi a přitom zběžně pohlédla přes mužovo rameno, za kterým se táhla úzká dlážděná cesta, vedoucí k bílé honosné vile, dodávající jejímu životu v Kalifornii ten správný šmrnc.

„Nejmenuju se Curtis!“ obořil se na ni znovu hrubým hlasem, ve kterém se stejně tak jako vždy, když byl naštvaný, odrážely stopy po jeho texaských kořenech.

„Curtis, nebo Carl, na jménu nesejde.“ Nonšalantně zamlaskala mezitím, co ji dotyčný muž nepřestával propalovat vzdorovitým pohledem.

„Jak tak na tebe koukám, předtím, než tě papá (taťka) přijal, ti nejspíš zapomněl říct, kde je tvé místo.“ I když nezřetelně, uslyšela z telefonu, který neustále držela v dlani, Phoebenino tiché pochechtávání.

„Tak jen do toho! Kde je podle vás mé místo?“ Založil si ruce na hrudi, mimochodem velmi pěkné hrudi. Kdyby nebyl jen obyčejný, bezpečnostní agent jejího otce, asi by si s ním užila krátký románek.

„Tvé místo je přesně tam, kde ti řeknu, a já ti řekla, abys vynosil mé věci do vily.“ Přimhouřila oči a s prstem namířeným na vile necelých deset metrů od nich se snažila o autoritativní postoj.

„Ále, nepovídejte. A já celou dobu žil v domnění, že na mé výplatní pásce stojí jméno vašeho otce. Dovolte, abych vám připomněl, že to on je mým šéfem, ne vy!“ řekl ostře, aniž by bral zřetel na směr a místo, kterým ta uječená fiflenka ukazovala. Chloe jen prudce zalapala po dechu, zatímco Phoebe, Chloenina přítelkyně na druhé straně linky, se nekontrolovatelně rozesmála.

Ten má ale drzost! Tohle si k ní přeci nemůže dovolovat! zuřila v duchu.

„Pozor na slova, mohlo by se stát, že tě připraví o práci! A teď, sakra, dokonči to, co jsi začal a hejbni sebou, za hodinu mám být u kadeřníka!“ Rozčílením celá zrudla a očkem nenápadně zavadila o druhého vysokého muže s téměř blonďatými vlasy a pobaveným úšklebkem, tolik podobným tomu Cameronovu.

Tak to je báječný! Kdo si, sakra, myslí, že je! Špikovala očima toho budižkničemu, který si na ni dovoloval, a ve vzpomínkách zalétla ke svému papá.

Na co proboha myslel, když ho přijímal? Nešlo jí na rozum už jen kvůli tomu, že její otec byl velmi inteligentní a rovněž bohatý muž, který své jediné dceři dával vše, o co si jen řekla. Jako vlivný podnikatel a politik si to ostatně mohl dovolit. Proto ji vážně zaráželo, proč nebyl při výběru své ochranky víc pozorný!

Zlatej Anthony! Vzpomněla si na postaršího muže, jenž odešel do penze a díky kterému tu teď měli tohle to mladý kuře! Dobře, dobře, tak tedy ne úplně mladý. Podle spisu, v němž o něm četla, mu bylo dvaatřicet, ale rozumem se vyrovnal dvanáctiletému klukovi.

Co si, zatraceně, představoval, že dělá, když jí začal odporovat! Všichni otcovi zaměstnanci ji poslouchali na slovo! Věděli, že má na svého papá velký vliv, a tudíž nechtěli riskovat, že by přišli o práci, ale tenhle ten… Pohledem opětovně vyhledala toho vysokého, statného chlapa, nesoucího dvě kartonové krabice do jejich rodinné vily. Byl jiný, drzejší! A to nemínila v žádném případě tolerovat! Však já si ho ještě vycvičím, pomyslela si škodolibě.

„Haló? Chloe? Slyšíš mě?“ ozval se z mobilu znovu hlas její nejlepší kamarádky, která se už delší dobu bavila sporem, který mezi ní a panem Cameronem Sandersonem zavládl.

„Ano, Phoebe, už jsem tu,“ reagovala na její jemný hlas a automaticky přepnula do španělštiny. Nebylo to pro ni ostatně nic složitého. Její rodiče pocházeli z Mexika.

„To byl zase ten můj šampión?“ pronesla svou otázku rovněž v tomtéž jazyce Phoebe, jelikož pochopila, že její přítelkyně nechce, aby dotyční muži věděli, o čem si povídají. Chloe si jen ztrápeně povzdechla.

„Jo, nejenže je hloupý, ale k tomu všemu ještě arogantní. Vždyť jsi ho slyšela!“ stěžovala si a přitom sledovala, jak Cameron zvedá poslední krabici a prochází kolem dvou fontán, zdobící vstupní bránu.

„Už sis o něm promluvila s otcem?“ zavedla řeč na téma, díky kterému si od Chloe vysloužila další dlouhé povzdechnutí.

„No, to je právě to nejhorší, promluvila, a ne jednou, ale on ho zkrátka odmítá propustit! Věřila bys tomu!?“ nepřestávala si stěžovat a přitom sledovat rytmické pohupování Cameronova zadku, na který tak lahodně dopadaly paprsky odpoledního kalifornského slunce.

„Už se těším, až ho znovu uvidím,“ zapředla perverzně Phoebe.

„Já myslela, že máš v nynější době někoho rozpracovaného.“ Sáhla po kabelce ležící na předním sedadle červeného jaguára, ladnou chůzí překonala tři schody, po jejichž stranách se táhl zelený trávník, na kterém byly vysázeny menší palmy, a přešla na vstupní cestu k vile.

„To sice mám, ale to pořád neznamená, že si nemůžu užívat přítomnosti jiných mužů, jsem přeci jen bezbranná žena, které nezbývá nic jiného než pozorovat to, co se kolem ní nachází!“ Zvesela se zasmála.

„Jo, jasně, ty jsi bezbranná asi tak jako piraně v akváriu plném zlatých rybiček.“ Kývnutím hlavy němě poděkovala staršímu světlovlasému majordomovi, který jim otevřel mahagonové dveře a pustil je do vily. Chloe překročila práh a všimla si dvou osob, diplomaticky se vytrácejících z místnosti.

„Ne tak rychle,“ zvolala stále s mobilem u ucha, zmařila tu krátkou vzdálenost, co ji dělila od krabic, a ukázala na Camerona. „Héj ty, Curtisi!“ Sakra si užívala škubnutí v jeho tváři.

„Vždyť ty moc dobře víš, že se nejmenuje Curtis, tak proč ho tak oslovuješ?“ smála se její nejlepší přítelkyně snad už od plenek.

„Protože mě baví ho provokovat,“ špitla Chloe, špičkou své červené lodičky poťukávala po dlažbě barvy slonovinové kosti a očima zalétla k začátku točítého schodiště, u kterého muži vyskládali všechny krabice z auta.

„Ty jsi ale potvora, víš to?“ ptala se jí pobaveně Phoebe.

„Od tebe to beru jako kompliment,“ odpověděla jí automaticky.

„Ano, slečno?“ procedil skrz zuby Cameron.

Strašně ji to bavilo!

„Potřebuji, abys mi ty krabice vynesl do schodů.“ Obemkla prsty okolo kovového zábradlí, vystoupala pár schodů a vychutnávala si, jak se Cameron zhluboka nadechl.

„Pomůžu ti, brácho,“ promluvil druhý muž, načež na něj Chloe zaměřila svou pozornost.

„To je v pořádku, Patricku, jsem si jistá, že to Curtis zvládne i sám.“ Rukou ukázala na dveře, zdobené, tak jako celý vnitřní interiér haly, zlatými ornamenty.

„Víš, že se ti to jednou vymstí?“ nepřestávala Phoebe se svými narážkami.

„Možná máš pravdu, ale až se tak stane, ty v tom budeš namočená stejně tak jako já,“ reagovala pohotově a přes rameno pohlédla na Camerona, který začal podobně jako ona stoupat po schodišti.

„To máš pravdu, už odjakživa jsi na mě měla špatný vliv, proč já se s tebou vlastně zahazuju?“ stěžovala si hraně Phoebe.

„Protože bys jen těžko našla někoho stejně snobského, lehkovážného, rozmazleného, ale především nezodpovědného, jako jsem já,“ začala vyjmenovávat její největší ctnosti a přitom koutkem oka sledovat Camerona, který jí byl těsně v patách.

„Hele, zlato, už budu muset končit, Cameron se blíží… nebo spíš plíží,“ rozesmála se při pohledu na mužovo pomalé našlapávání a funění.

„Dobře, zavoláme si! Jo, a málem bych zapomněla,“ znovu se rozesmála, „snaž se ho nedovést k sebevraždě či nedobrovolnému podřezání žil,“ dodala a hned nato zavěsila. Chloe se sama pro sebe zasmála a s pobaveným kroucením hlavy zastrčila mobil zpět do kapsy džínů.

Tak přesně tohle byla celá Phoebe. Už odjakživa to byla tak trochu zákeřná potvora. Doteď si přesně pamatovala jejich první střetnutí. Bylo jim v tu dobu pět, Phoebe přišla na pískoviště a první, co řekla, bylo: Vlat mi tu babolicku, smlade!

Při této vzpomínce se jí koutky rtů zkroutily do pobaveného úsměvu. Tak to bylo ale ostatně vždy, když na to společně s Phoebe zavzpomínaly. A že společně vzpomínaly na spoustu věcí, co v jejich mladých letech vyvedly. Byly to velké rebelky známé široko daleko. Všude, kde se objevily, nastaly problémy. Opravdu krušné časy. Když byly ještě teenagery, nikdy si to neuvědomovaly, ale opravdu by nevěděly co dělat, kdyby za nimi věčně nestáli jejich otcové, připraveni po svých princesa (princeznách) dávat všechno do pořádku. Nebylo tedy divu, že když byli tatínkové tak ochotní, nepřestávaly toho využívat.

Phoebenin otec, stejně tak jako ten její, byl též politik, nejlepší přítel toho jejího a aby toho nebylo snad ještě málo, byla Phoebe rovněž jedináček bez matky. Tím pádem se jí její papá snažil všechno vynahradit. Někdy to ale dost přeháněl, to ostatně oba.

„Je to vše, slečno?“ zamručel Cameron. Chloe si ukazováčkem poťukala po plných rtech a pohlédla na obrazy za Cameronovími zády, na kterých byla znázorněna její oblíbená abstraktní umění, samozřejmě od světově známých malířů.

„Hm… co bych tu pro tebe ještě měla?“ přemýšlela nahlas, na což se Cameron jen strnule napřímil a propaloval ji vážně zlým pohledem. „Asi ano, když na něco přijdu, dám ti vědět.“ Rozverně se zasmála a ladnou chůzí, při které neopomněla kroutit boky, se rozešla po měkkém, bílém koberci, do své části vily.

„Arogantní potvora!“ špitl si sám pro sebe Cameron a měl sto chutí ji dohnat, přehnout přes koleno a všechnu tu její povýšeneckou, ale především arogantní náturu z ní jednou pro vždy vymlátit.

Svatý Ježíši, jak on by si to vychutnal! Tak moc. Ať chtěl či ne, očima pozoroval ty dvě dokonale tvarované půlky obtáhlé slabou látkou džínů. To, ale především jehlové podpatky, ve kterých se uměla tak zatraceně sexy pohybovat, mu dělalo vážně těsno v kalhotách.

Ale no tak, Came! okřikoval se, když si vybavil, jak by využil její vlastní touhy k tomu, aby ji potrestal a ukázal, kdo tomu tady šéfuje.

Ale to se nikdy nestane, věděl ještě před tím, než o tom začal vůbec uvažovat. Zatímco on byl jen obyčejný bezpečnostní agent pracující pro jejího otce, ona byla něco jako perla, které se nemohl nikdy dotknout. Byla pro něj zakázané ovoce. Dcera jeho zaměstnance.

Vadilo mu, že ho přitahuje stejně tak, jak ho to štvalo. A že ho nepřestávala štvát už od toho prvního momentu, kdy ji spatřil.

Ať si to totiž vůbec sama uvědomovala, to ona mu dopomohla k získání jeho práce a nevědomky udělala ten poslední krok, který rozhodl o celé jeho budoucnosti, pobaveně si odfrkl a zavzpomínal na ten den, před dvěma měsíci, kdy přišel do kanceláře pana Reyese a ucházel se o zaměstnání.

I bez ní měl báječné předpoklady tuto pozici získat, ale jak už nepříliš decentně poznamenala, její otec mohl mít desítky stejně dobrých agentů. Co už ale nemohl mít jen tak snadno, byli agenti, kteří se od jeho dcery nenechali zašlapat do země. Tato skutečnost společně s jeho doporučením z armády na něm pana Reyese zaujala asi ze všeho nejvíc, a tak se tedy stalo, že hned po tom malém výstupu, který s jeho dcerou měl hned v začátku, ho přijal.

Že měl ale z pekla štěstí, nebýt toho malého spratka, kterej zřejmě zapomněl vyrůst, by se na jeho účtu každý měsíc neválely tak skvělý prachy.

Musel uznat, že pan Reyes uměl své lidi ocenit.

„Héj, Curtisi! Něco tu pro tebe mám!“ Cameron přimhouřil oči a s velkou nelibostí sledoval, jak se svižně rozlétly bíle natřené dveře od pokoje té malé potvory.

„Ano, slečno?“ reagoval klidně, i když v nitru osoby jeho krev doslova vřela.

Nenech se vyprovokovat, Came, no tak! Nenech se vyprovokovat! nabádal se, ale když se k němu rozešla a do ruky mu vrazila papír, jeho trpělivost byla těsně před výbuchem.

No tak, kámo! Co to s tebou je! Zvládl jsi bomby, špióny, neustálé boje a ranní rozcvičky! Především ranní rozcvičky, a tu starou vránu, která jim každej den k jídlu připravovala ty šílený blafy! Nejednou se pozastavovali nad myšlenkou, zda jejich armádní kuchařka není ve skutečnosti vetřelec, který se je pokouší zlikvidovat!

„V sobotu budu pro své přátele pořádat večírek a potřebovala bych obstarat pár věcí.“ Prstem ukázala na papír.

Pár věcí! S vyvalenýma očima hleděl na seznam, který obsahoval nejméně dvacet položek! A co to kurva… lanýžové chlebíčky? To slyšel poprvý! Dobře, Came, klid, neudělej jí tu radost svou zuřivostí!

„Dokdy to potřebujete, slečno?“ ptal se, a dokonce se mu podařilo usmát. Chloe se ušklíbla a dlaní ho poplácala po tváři.

„Tak se mi líbíš, Curtisi.“ Založila si ruce v bok a hleděla do jeho nezájmem naplněného obličeje. O tom, že ale ani z daleka nebyl tak klidný, jak se snažil předstírat, vypovídala jeho zběsile pulzující krční tepna.

Však já ti ještě ukážu, miláčku, pomyslela si škodolibě a prsty si projela vlasy.

„Chci to mít do zítřejšího večera na stole," oznámila mu, sáhla do peněženky a vytáhla z ní pět set dolarů. „Jo a Curtisi,“ zvolala znovu.

Ani se neobtěžoval ji opravovat. Stejně to nemělo cenu, kapituloval nakonec a začal uvažovat nad tím, že Curtis není zase až tak strašné jméno. Koneckonců, mohla na něj volat i daleko hůř. „Ano?“ Nadzvedl tázavě obočí.

„Dones mi účet.“ Mrštně se otočila a ponechala Camerona vstříc jeho zlosti, která se mu zařezávala do každičkého svalu. „Ta nafoukaná, rozmazlená malá bestie s tělem přímo stvořeným pro hřích!“ zuřil a pěstí vztekle udeřil do zdi se žlutým nádechem po jeho pravici. „No tak, co blbneš!“ nadával si, když začal scházet točité schody a před očima se mu vybavilo, jak by tu rozmazlenou princeznu naučil poslouchat. Po jeho péči by z ní byla hotová kniha etikety a slušného chování! Při té představě mu byly zase těsné kalhoty. „Co to, kurva?“ Zastavil se v pohybu a pořádně si prohlédl seznam, který mu ta potvora dala. „Pstruží jikry! Hlíza topinambury! Sušené pampelišky! Melounová ryba!“

Co to, kurva, je! O polovině, co polovině, tří čtvrtině těch věcí v životě neslyšel! Jak to má, sakra, sehnat! Vyměnil si zdvořilostní kývnutí s majordomem, navlečeném v dokonale padnoucím obleku s bílými rukavičkami, který mu podržel dveře.

„Héj, Came! Co se děje, brácho?“ ptal se ho na příjezdové cestě před vilou Patrick, opřený o dvířka jejich služebního, černého teréňáku.

„Já ji tak nenávidím!“ oznámil svému kolegovi hned, co přišel k autu a vylezl na sedačku spolujezdce. Patrick se pobaveně zasmál a začal startovat. „To ale přeci není žádná novinka!“ říkal mezitím, co vycouval. „Co ti provedla tentokrát?“ zajímal se.

„Nejen, že si z nás udělala poslíčky, ale k tomu všemu si mě zřejmě spletla s hospodyní!“ zuřil a nechal svého kolegu nahlédnout do seznamu surovin.

„Hm… dobrý.“ Uznale pokýval hlavou a promnul si lehké strniště světlých vousů, které si tak pečlivě udržoval. „Co je to zimolez?“ Začal se zase plně věnovat silnici. „Jak to mám, kurva, vědět! Vypadám snad jako nějakej podělanej gurmán?! Já se vždycky spokojil s hamburgerem! O nějaké…“ znovu se začetl do seznamu, „… Anoni cherimoya jsem neměl ani tušení! Za můj největší odvaz považuji lasagne, a to ještě ze supermarketu!“ Patrick se hurónsky rozesmál a dlaní protřel smíchem naplněné, sytě zelené oči.

„Dokdy to máš sehnat?“ ptal se s nadzvednutým obočím.

„Do zítřka.“

„Fí ha!“ Překvapeně zahvízdal. „To nemáš moc času,“ zkonstatoval věc, které si byl Cam zatraceně vědom.

„Tím mi moc nepomáháš, víš to?“ rozlehl se kolem nich jeho hrubý hlas. Patrick se zašklebil a letmo na něj pohlédl.

„Ale, tak se přeci uklidni, kámo, hned teď zajedem za Carly, ta by ti s tím mohla pomoct.“ Přes čelní zrcátko se setkal s jeho pohledem.

„Dík, brácho, máš to u mě.“ Zavřel oči a temenem se opřel a polstrování sedačky.

„Nemysli si, že si to nevyberu, mám u tebe jeden velký hamburger a pivo.“ Cam znovu pootevřel oči a vrhl na svého parťáka jeden pobavený úšklebek.

„Klidně přihodím i hranolky, když se nám všechno z tohohle…“ rukou zamával s papírem, „... roztomilého seznamu podaří sehnat.“ Znovu se opřel o sedačku a nechal se unášet tím tolik vítaným odpočinkem. Bůh mu byl svědkem, že ho vážně potřeboval.

Dnešní noc nezamhouřil ani oko. Stále dokola se mu vracely vzpomínky z jeho poslední mise v armádě, před čtyřmi měsíci, kde zahynuli jeho dva nejlepší přátelé.

Měl to stále před očima. Taranův křik a Rhodyho střeva, doslova se sypajíc z jeho břicha. Bože! Připlácl si dlaň na čelo a setřel studený pot. Oba muže znal už dlouhých deset let, byli to jeho parťáci, nejlepší přátelé, jeho rodina. Jediná rodina, kterou kdy měl. Jaká to ironie. On, který neměl pro co žít, je naživu, a Rhody a Taran, kteří měli všechno, rodinu, manželky a, bože, děti. Rhodyho chlapeček bude za dva měsíce slavit své páté narozeniny, znovu ho zaplavily krůpěje potu a myšlenky na tu osudnou noc, která všechno změnila.

Byla to mise, ničím odlišná od jiných, ale přesto se v průběhu jejího konce proměnila v učiněný horor, který se zařezal do jeho mysli jako ten největší cejch. A přitom plán zněl tak snadně, vysvobodit zajatce z nepřátelského tábora a dovést ho do jeho vlasti. Mise to byla sice jednoduchá, ale o jejím výsledku bylo rozhodnuto snad už před jejím začátkem.

Hned, co se jim podařilo dostat k zajatému muži, Rhody a Taran ho dovedli do auta, zatímco on jim kryl záda. A to byla přesně ta chyba. Proč jen tenkrát nemohl být v tom autě namísto Rhodyho a Tara on sám? Už několikrát se ptal osudu.

V momentě, co dotyčného muže dostali do bezpečí jejich černého SUV, použil Rhody vysílačku a chtěl mu říct, aby se vrátil, když vtom uslyšel ten výbuch. V rychlosti se rozeběhl k černé, hořící dodávce a spatřil Rhodyho tělo ležící na zemi a Tarana rozsekaného na padrť. Už si přesně nepamatoval, co dělal, ani co se dělo dál, nejspíš musel omdlít. Probudil se až v nemocnici, kde mu řekli, že oba jeho přátelé jsou mrtví a že muž, kterého se vydali zachránit, byl ve skutečnosti sebevražedný atentátník, který měl na hrudi připlou C4 a vyhodil sebe společně se SUV, Taranem a Rhodym do povětří.

Ne, nemůže na to myslet, znovu už ne, stále víc se snažil zapomenout, ale bylo to skoro nemožné. Na jejich mladé životy se nedalo jen tak zapomenout.

„Héj, Came, brácho, jsi v pořádku?“ promluvil na něj Patrick, který si všiml jeho křečovitě sevřených víček a pevně zaťatých pěstí.

„Jasně, proč se ptáš?“ Otevřel oči a pohlédl na Patrickovo krátké, nagelované číro.

„Protože vypadáš jako jedna z těch postaviček s Teletabeesu, víš, taková ta žlutá, jak neustále poskakuje a snaží se všechny okolo přesvědčit, že je šťastná.“ Cameron se s chutí ušklíbl a nadzvedl tázavě obočí.

„Možná bys měl přestat koukat na takový sračky, kámo, a vůbec, jak víš, že není šťastná?“ chtěl znát odpověď a byl opravdu zvědavý, co z jeho parťáka vypadne.

„Že by přirozený talent?“ Pokrčil rameny a sebejistě se zaksichtil.

„Dobře, dobře.“ Nadzvedl dlaně. „Přestanu s parodováním té žluté zrůdy, spokojen?“ řekl se smíchem Cameron.

„To se ví,“ zasmál se a vjel na příjezdovou cestu zděného, rodinného domu. „Doufejme, že budeš mít štěstí a Carly bude doma,“ říkal, zatímco vystupoval.

Carly, Patrickova sestra, byla vážně poklad. Cameron se s ní seznámil teprve před měsícem, ale už tehdy doslova a do písmene propadl jejímu kouzlu. Carly měla jediné štěstí, že byla šťastně vdaná a společně se svým manželem vychovávala svého dvouletého synka, jinak by Cameron ani chvíli neváhal a pokusil by se ji sbalit.

„Ooo, Patricku! Co ty tady děláš! Moc ráda tě vidím!" ozvalo se hned po tom, co se pohnula krajková záclona v okně a hned nato se rozlétly i dveře. Patrick roztáhl paže a nechal svou sestru vklouznout do vřelého objetí. „Á, to se podívejme, Cameron. Jak se máš?“ ptala se ta drobná blondýnka s přátelským úsměvem a roztomilým nosem, mezitímco si otírala štíhlé ruce o květinkovou zástěru uvázanou okolo pasu.

„Fajn, Carly, děkuji za optání. Budu se mít ovšem ještě líp, jestli mi s něčím pomůžeš.“ Rozhodl se nechodit kolem horké kaše a jednat s ní narovinu. Ostatně, čím dřív splní rozkazy té chladné lady, tím dřív se bude moct pořádně opít.

„S čím bych ti mohla pomoct?“ zajímala se a upravila si gumičku, která jí na temenu hlavy držela chaotický drdol.

„Potřeboval bych sehnat nějaké suroviny a tady Patricka napadlo, že by sis mohla vědět rady.“ Natáhl k ní ruku se seznamem. Carly si ho bez zaváhání převzala a zkušeně ho přejela šedýma očima.

„To by nemusel být problém.“ Zvedla k němu zrak a střetla se s jeho šťastným pohledem.

„Vážně? Ty bys to dokázala sehnat?“ zajímal se a samou radostí div nenadskakoval.

„Ovšem, hodně z těch věcí se nachází v mé restauraci. Dokdy to potřebuješ?“ Nadzvedla její dokonale upravené obočí.

„Do zítřka?“ odpověděl Cameron a nejistě se poškrábal na hlavě.

„Dobře, stav se tu proto zítra ráno, ano?“ Rozhodila ruce.

„Díky, Carly, jsi moje záchrana.“ Lehce ji objal a políbil na obě tváře.

„Já vím, Roy mi to říká pokaždé, když…“ Nestihla doříct.

„Tak to by myslím stačilo, nemusíme vědět všechno,“ zarazil ji pohotově Patrick a zatvářil se odmítavě.

Carly se okamžitě rozesmála, štípla svého bratra do brady a pravila: „Někdy zapomínám, že už navždy zůstaneš mým velkým, ochranářským bráškou.“ Patrick jen otráveně protočil oči. „Na střední zmlátil jednoho kluka jen proto, že mi řekl, že mám hezkou sukni. To byla tenkrát ostuda.“ Otočila se na Camerona, ten se jen pobaveně ušklíbl.

„To si umím živě představit,“ přikývl.

„Zapomněla jsi dodat ještě to, že to byl místí Romeo, sestřičko, musel jsem tě ho zbavit,“ hájil se Patrick a tvářil se dost uraženě.

„Vážně? A co ti ostatní? Ti byli taky místní Romeové?“ Opětovala mu pohled, Patrick si něco zamumlal a uhnul očima.

„Měl jsi ho vidět, když zjistil, že se ho Roy nebojí. To byla teprve legrace. Můj velký, silný bratr, který dokázal každého zastrašit už jen pouhým pohledem, našel konečně sobě rovného, a světe div se, prohrál.“ Začala si prohlížet svůj snubní prstýnek.

„Prohrál jsem jen proto, že jsem věděl, že je pro tebe Roy ten pravej. Já jsem mu v podstatě dovolil být s tebou.“ Spokojeně si zamlaskal.

„Že se nestydíš!“ Ohnala se po něm dlaní.

„Dobře, dobře.“ Začal ustupovat a pozorovat svou nepředvídatelnou sestru. „Myslím, že nastal ten pravý čas odejít,“ říkal, v rychlosti jí lípl pusu na tvář a s veselým pískáním se rozešel k autu.

„Počkej, to se ani nezdržíte?“ volala na něj Carly překvapeně.

„Promiň, zlato, ale tady Cam mi dluží večeři a já mám sakra hlad,“ říkal a otevřel dvířka auta.

„Já bych ti taky mohla dát večeři.“ Založila si kategoricky ruce na hrudi.

„Jo, to sice jo, ale ty neděláš tak dobře nezdravé hamburgery jako u Rickse.“ Vyhoupl se do auta a s poklepáváním na volant čekal na Cama.

„Ještě jednou ti moc děkuji, Carly.“ Letmo se dotkl její paže.

„Bez obav, Camerone, uvidíme se ráno.“ Mrkla na něj a odcházela zpět do domu.

„Tak kde to vázne, brácho!“ volal na něj skrz okýnko auta Patrick. „Mám takové tušení, že mi dlužíš večeři.“ Vycenil zuby a hlavou pokyvoval do rytmu melodie ozývající se z autorádia. Cameron nasedl do auta a krátce na něj pohlédl.

„Bože, co jsem si to jen uvázal na krk?“ Hraně zamával rukama. Patrick pomalu nastartoval.

„Být tebou bych si moc nestěžoval, moje večeře je nic v porovnání s lítáním po městě a sháněním zimolezu. To mi připomíná, později se musím zeptat Carly, co že to vlastně je,“ rozesmál se.

„Tebe to vážně zajímá?“ Nadzvedl tázavě obočí Cameron.

„Jistě, chci být chytrý kluk, a navíc bych tím mohl později nějakou zaujmout.“ Mrkl na něj a začal se plně věnovat jízdě.

Kalifornie, San José, kavárna Philz coffee, večerní hodiny

„To jsi mu neudělala!“ zvolala pobaveně hnědovlasá dívka s polodlouhými vlasy a stejně snědou pokožkou jakou měla i Chloe.

„Děláš, jako bys mě neznala! Samozřejmě, že udělala!“ smála se Chloe a prohrábla si její dnes lehce zvlněné černé vlasy. Phoebe se zapřela o stolek v jejich oblíbené kavárně a stále na ni tak nevěřícně hleděla.

„Ty věci nemůže za žádnou cenu sehnat, ani kdyby prošel celé San José!“ rozchechtala se.

„To si samozřejmě moc dobře uvědomuji, číčo,“ ušklíbla se Chloe a upila trochu latte.

„Chudák malej, to si snad ani nezaslouží,“ pravila lítostivě Phoebe, ale už jen z jejích jiskřících, světle hnědých očí, ve kterých se odrážely malé tečky zlaté barvy, bylo víc než jen snadné vyrozumět, že to ani zdaleka nemyslí vážně.

„Ale ovšem, že zaslouží! To on se mi rozhodl vyhlásit válku, já jen sebrala podávanou rukavičku.“ V elegantním gestu si přehodila nohu přes nohu.

„A přitom by stačilo zajít na webovky a ty věci objednat online, jako vždy. Teď mi ale řekni, z čeho připravíš raut, když už teď jsme si obě dvě zcela vědomy toho, že on tenhle tvůj úkol do zdárného zaručeně nedotáhne?“ Tázavě nadzvedla obočí a vyrovnaným pohledem přejela interiér kavárny zařízený v hnědo-žlutých barvách.

„Tsss…“ promnula si ruce, „… nejsem přeci žádný amatér, ty suroviny jsem objednala už v pondělí, zítra by je měli přivézt.“ Zablýskalo se jí v očích, když se Phoebe naplno rozesmála a tím na sebe upoutala pozornost baristy za menším bronzovým pultem, který zrovna čistil jeden z kávovarů.

„Jsem opravdu zvědavá, jak dlouho tě bude ještě bavit si s ním takhle pohrávat. Musíš přeci jen brát v potaz to, že on je muž. Jednou mu zaručeně prasknou nervy,“ oznámila jí skutečnost, kterou Chloe už každým dnem čekala.

„V to taky doufám,“ přiznala se jí. Phoebe zkrabatila obočí.

„Nechápu.“ Zmateně zakroutila hlavou.

„Ten den, kdy mu prasknou, budu považovat za můj nejšťastnější.“ Znovu se napila, a když na ni Phoebe stále tak nechápavě hleděla, protočila oči a pustila se do vysvětlování. „Až se tak stane, papá to bude muset přestat přehlížet a vyhodit ho,“ svěřila se jí s jejím velkým plánem.

„Á, tak odtud vítr vane!“ pochopila okamžitě Phoebe a spráskla ruce. „Ale řekni mi, nebude to trochu škoda?“ zajímala se a zakousla do kávové sušenky.

„A to jako proč?“ Nechápala Chloe.

„Tío (strýček) Roberto jen těžko najde někoho, kdo by měl stejně roztomilej zadeček jako on,“ podělila se s ní o její vlhkou představu.

„Zadeček ne-zadeček, ten chlap musí vypadnout! Už jen pohled na něj mě dovádí do nepříčetnosti! Vždycky bych ho nejradši popadla a…“ nestihla doříct.

„Začala osahávat a zjišťovat, jestli jsou ty jeho svaly opravdu tak pevný, jak vypadaj?“ navrhla Phoebe.

„Ne!“ zrudla Chloe. Phoebe se s nadzvednutým obličejem zahleděla do její tváře.

„Ale kdybys nepovídala! I když si to samozřejmě nechceš přiznat, ten chlap se ti líbí!“ obvinila ji.

„Tak to teda ne!“ razantně zapírala, a dokonce si založila ruce na prsou, ale Phoebenin vševědoucí pohled ji donutil její slova drobátko pozměnit. „Ok, tak možná trochu, ale to pořád nemění nic na faktu, že musí vylítnout! On, on! On mě zesměšnil! Já ho zničím!" říkala ohnivě, na což se Phoebe jen tiše rozesmála.

„Když myslíš,“ promluvila nevinně a potutelně se zahleděla do svého šálku.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho! - 1. kapitola:

9. pisalek přispěvatel
16.06.2017 [14:05]

pisalekDěkuji za tvůj komentář Emoticon Emoticon Emoticon moc mě potěšil, ostatně jako všechny Emoticon Emoticon a pokud jde o tu akční scénu, ta tam bude prakticky po čas celého příběhu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Angela přispěvatel
16.06.2017 [8:17]

AngelaHezky se to četlo, těším se na pokračování. Emoticon Líbilo se mi, jak to bylo dlouhé. Emoticon Emoticon
Jsem zvědavá, až nastoupí ta akčnější část, jak se to všechno semele dohromady! Emoticon

7. pisalek přispěvatel
15.06.2017 [19:33]

pisalekJé, taky to jsem ráda, že tě zaujala Emoticon Emoticon Emoticon Zase jsem přesídlila tak trochu na jiný žánr, detektivní romanci, tak uvodím, jak se s tím poperu Emoticon A pokud jde o Chloenin a Cameronův charakter, zdál se mi do tohoto žánru jako stvořený Emoticon Emoticon

6. Nika
15.06.2017 [19:09]

A stretavame sa aj pri tvojej dalsej poviedke Emoticon opat nenastala zmena ...dostala si ma vazne toto bude este zaujimave Emoticon hlavna hrdinka ufrflana rozmaznana ako sa patri a predpokladam ze nas hrdina ju nauci sa spravat Emoticon Emoticon Emoticon som zvedava co vymyslis v 2.kapitole Emoticon Emoticon

5. pisalek přispěvatel
15.06.2017 [18:05]

pisalekDěkuji za tvůj komentář Emoticon Emoticon Jsem opravdu ráda, že se ti líbí a postavy jak by smet Emoticon Emoticon na pokračování už pylně pracuji Emoticon Emoticon

4. Mia
15.06.2017 [8:01]

Poviedka má zaujala na prvý pohľad. Príbeh je zaujimavy. Hlavné postavy sa mi tiež páčia. Ja len dúfam, že Cameron to z nervami zvládne. Chúďa chlap. No a naša hlavná hrdinka to je teda potvorka. Rýchlo napíš ďalšiu kapitolu prosím. Emoticon Emoticon Emoticon

3. pisalek přispěvatel
13.06.2017 [13:58]

pisalekFluffy - Děkuji za opravu chyb Emoticon Emoticon příště se na to mnohem víc zaměřím Emoticon Emoticon Emoticon a jinak jsem ráda, že tě příběh zaujmul Emoticon Emoticon


Pioggia - Děkuji za tvůj komentář!! A co se týče pokračování, pokusím se na tom zapracovat Emoticon Emoticon

2. Pioggia
13.06.2017 [11:51]

Krásny príbeh super nápad len tak ďalej určite chcem čo najskôr vidieť pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon

1. Fluffy admin
13.06.2017 [8:31]

FluffyAhoj,
článek jsem ti opravila - jen bych tě ráda upozornila na chyby, které se v něm velmi často opakovaly.
Přímá řeč - pokud uvozovací věta přímé řeči obsahuje slova mluvy (řekl, odpověděl, zakřičel, zašeptal, zaúpěl, zabrblal, zareagoval, dodal atp.), musí přímá řeč končit čárkou (maximálně otazníkem či vykřičníkem) a uvozovací věta pokračovat malým písmenem. Občas to máš tak, občas špatně, je potřeba na to dát pozor.
Ji/jí (popř. ni a ní) - krátká forma se používá pouze se 4. pádem, nikdy jindy (pomáhá si říkat vidím koho?co? - ji).
A velkým problémem je u tebe skloňování zájmena jenž - má svá přesná pravidla, která se řídí číslem, rodem i pádem, je proto potřeba je dodržovat - přehledná tabulka: cs.wiktionary.org/wiki/jen%C5%BE
Příště si na to zkus dát, prosím, pozor. Emoticon
Jinak příběh vypadá zajímavě, jsem zvědavá, co máš v plánu. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!